recenze ALUZE – Filip Mikuš
recenze HOSTu – Petr Hrtánek
recenze iLiteratura.cz – Petr Nagy
recenze A2 – Pavel Šidák
recenze TVARu - Aleš Haman
recenze TÝDNE - Jiří Peňás
recenze Lidových novin - Kazimír Turek

z deníku Právo: "Po knize Rusticalia, Variace na cizí themata (2006) se nám zase dostává milosti objevovat další křesadlovský élent z pozůstalosti. Proč napsal knihu o Cypriánu Belvovi, vysvětluje v předmluvě. Nechci tady spekulovat, proč si za toho nemravného autora vybrali zrovna mne, protože tím bych si neposloužil. Je ovšem pravda, že komu to trochu píše, nepotřebuje žádné silné výrazivo, aby vyvolal živý efekt a dopad, ale nechme toho. Václav Pinkava alias Jan Křesadlo se rozhodl, že má-li hrát roli sprosťáka české literatury, tak tedy pořádně. Jeho text o sexuálních aktivitách jednoho intelektuála, politicky neuvědomělého dokumentátora vědeckého ústavu, je přehledem všech možných cest k dosahování slasti; a hrdinova náboženská rozkolísanost k tomu navíc! Po tak jasném signálu následuje zajisté jasné očekávání. Jenže Křesadlo by nebyl hoden své pověsti, kdyby zas něco nevyvedl: všechna ta očekávaně oplzlá místa v textu jsou psána glagolicí. Převodní tabulka je ovšem přiložena. Edukace – provokace – postmoderna!"

Nakladatelstí TARTAROS vydalo dříve nevydaný Křesadlův román
„RUSTICALIA, variace na cizí themata“

Nejprve vysvětlivka: Rusticalia je latinské slovo v množném čísle a znamená rozličnosti/záležitosti/náležitosti venkovské.
skloňuj 1. rusticalia, 2. rusticalií, 3. rusticaliím, 4. rusticalia/e, 5. rusticalia/e!, 6. rusticaliích, 7. rusticaliemi

Příběh, který parodizuje žánr idylického vesnického románu, se odehrává v tzv podtuřínském kraji, s nímž byl čtenář poprvé obeznámen v románu Obětina (viz níže)

Jak už bývá v Křesadlových románech zvykem, proplétá se tu mnoho rovin. Příběh klokotá bujně vpřed jako horská říčka a strhujícím způsobem nás vede přes úskalí a zákruty  lingvisticko-národopisné, básnicko-hudební, politicko-nekorektně polemické, erudovaně-vzdělanecké, a již tradičně, sexuálně-bizarně-metaforické.

A stejně jako brouzdání křišťálově ledovou vodou, toto osvěžující čtení od nás vyžaduje odvážné pohroužení, otužilost až otrlost, hravost. Na oplátku nabízí očistu, oproštění se od zatuchlosti konvenčních pohledů a povrchního rozumbradování:

Živá voda, která dokáže rozproudit životadárné tekutiny tělesné i duševní.

Ukázkou pár stránek  z rukopisu, který vznikl v období od 8.8 ~ 6.9.1992:

Strojopis je naštěstí čitelnější:

Předmluva

Idea napsat tento druh knihy mi vyvstala někdy loni či předloni, když jsem připravoval přednášku o české literatuře pro jednu větev čili podskupinu londýnského PEN clubu, sestávající z několika Litevců, Lotyšů a redaktora BBC Milana Kocourka. Probíral jsem se tehdy těmi různými Mrštíky, Holečky, Karolínami Světlými, Sofiemi Podlipskými, Herbeny, Jany Vrby atd. až po ty Morávky, A. C. Nory a Jany Čepy.
Rustikální tématika se mi tak začala jaksi zajídat a popouzet k parodii. Kromě jiného také proto, že přes spoustu našich, často velmi kvalitních, výtvorů tohoto rurikolně obecného typu dostal Nobelovu cenu za svůj zolovský plagiát Polák Stanislav Reymont, a ne např. Alois a Vilém Mrštíkovi, kteří by si to, podle mne, zasloužili nejmíň stejným právem. Tím ještě ta celá snaha vypadá jaksi zbytečně a pro nic za nic, což je jakoby k vzteku. To je ostatně naše stará bolest. Např. Solženicyn dostal také Nobelovu cenu, a kdo v zahraničí zná našeho Karla Pecku? Atd.
Tento citový a představový komplex jsem se rozhodl si odreagovat knihou, již máte nyní před sebou. Trvalo ovšem ještě nějaký čas, než to ve mně uzrálo a než jsem se tomu mohl věnovat.
Pablo Picasso, na stará kolena, se bavil tím, že maloval jakési parodie na obrazy slavných starých mistrů: Velásquese, El Greca, Lucase Cranacha atd., tak jako obvykle transformoval skutečné postavy a předměty objektivního, nenamalovaného světa.
Tuto knihu lze pokládat za jakousi literární analogii této malířské metody Picassovy.
Sčetlejší čtenáři (sečtělejší je prý špatně) a snad i někteří literární teoretici by měli poznat, koho všeho jsem tady přejinačil, ale upozorňovat na to explicitně nebudu, jednak proto, že by to umožňovalo příliš snadnou anticipaci děje, jednak by se tím příliš pomohlo některým zasvěceným odborníkům v jejich přezíravých snahách.
Náhodou totiž, právě co jsem začal tuto knihu psát, přišla mi do rukou kritika, kde jakýsi vševědný budulínek zasvěceně tvrdí, že všechno, co jsem napsal, je pastiche z něčeho, co už tu bylo. Tento názor je velice objevný, protože předtím naopak všichni chválili mou originalitu, např. taky Josef Škvorecký, profesor literatury a sám ovšem nikoliv nepatrný spisovatel. Leč není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.
Dověděl jsem se například, že Mrchopěvci jsou vlastně Honzlová, kterou mimochodem soudruh hurvínek označuje jako „jiný lidový románek“. Asi proto, že jsem sám na určité vzdálené afinity ironicky upozornil, totiž v tom smyslu, že nějaký kritik by v tom mohl vidět jakousi podobnost „jako mezi člověkem a koněm, protože mají oba hlavu“. (Str. 130 torontského, str. 37-38 pražského salátového vydání).
Toho se soudruh chytil a objevený princip tvořivě rozšířil i na další moje dvě či tři knihy, které snad četl, ale o těch už nenapsal, z čeho jsem to opsal, protože to neví a protože jsem mu nenapověděl, což bych ovšem ani nemohl, neboť o něčem takovém ani nevím sám.
Tato kniha je však naopak skutečně záměrná a bezostyšná parodie či transformace českého vesnického románu všeobecně a několika jeho konkrétních instancí zvláště. Bylo by zajímavé zjistit, do jaké míry by to soudruh budulín byl schopen rozeznat, ovšem nelze zkontrolovat, co pozná sám a co mu někdo zase napoví. Beztoho se mi zdá, že dělá jen hlásnou troubu někomu staršímu a opatrnému, protože na člověka, který je tak mladý, že už nepamatuje pořádné školy, a neví tudíž, co to znamená „na druhou“, má kupodivu usedlé, petrifikované a kryptosoudružské názory. Avšak již dosti o něm, neboť za to nestojí.
Tuto knihu též nelze chápat tak, že bych ji takhle napsal schválně a na truc čili na potvoru zmíněnému soudruhu: Začal jsem ji psát nezávisle na něm, a ovšem jen kvůli němu bych se neobtěžoval.
Jan Křesadlo
Srpen 1992

EPILOG

Na pahorku Gůrce, který se tyčí na druhém břehu Bystrenyce nad vsí Gavranycemi (viz kapitolu III a XXVII) stáli dva muži a pohlíželi na požár Kybernátůc statku a na hemžení drobných postaviček v záři ohně.
Tito muži byli zřejmě jednovaječná dvojčata, protože vypadali úplně stejně, až na oblečení a chování. Nebudeme zde popisovat, jak vypadali, neboť to ponecháme fantasii čtenáře.
Zastánci jungovské hlubinné psychologie by se však zaradovali, neboť by mohli tuto dvojici pokládat za Personu a její stín – ale přitom by se mohli dohadovat, kdo je kdo, respektive se na to dívat ze dvou hledisek jako na reversibilní obrazy v učebnici psychologie.
„Proč píšeš furt takový hnusný knihy?“ tázal se jeden muž druhého.
„Ale ani ti nevím,“ odtušil jeho dvojník, „vono se to ve mně ňák vždycky udělá samo nebo co – já kolikrát ani přesně nevím, co z toho vyleze – vono je to trochu jako sen, víš? Tam taky vlastně nevíš, co se ti bude zdát nebo jak ten sen vlastně vzniká.“
„No hlavně, když nám to lidi čtou,“ řekl zase ten první.
„Všichni taky ne,“ řekl druhý, „některý navopak soptěj – čtenáři i kritici. To je na tom právě ta sranda, jak se neshodujou.“
„Ale proč myslíš, že píšeš tak, jak píšeš?“ tázal se zase první.
„Já nevím – já myslím, že snad proto, že mám víc různejch zkušeností než většina lidí. Podívej, například my jsme spolu prošli vlastně všema sociálníma třídama, kromě těch úplnejch extrémů – ale ani vod těch sme nebyli daleko... Copak si nepamatuješ, jak jsi byl malej parchant, předškolní dítě, a šofér ti říkal ‚mladý pane?‘... Nepamatuješ, jak jsi ve sněhu a mrazu tábořil v lese pod šírým nebem a nebejt těch cikánů, tak jsme tam vobá a všichni kolem zmrzli na rampouch? To, a všechno mezi tím. A i toho různýho ponižování vod všelijakejch blbečků, kterejm se člověk nemohl a nesměl postavit – třeba ty ádékářský ševci a krejčí, který ti přednášeli marxismus, nebo ty negramotný skripta z řecký filosofie, ze kterejch ses musel učit... nebo ty tvoji různí šéfové, kterejm si dával fištrón za pár šestáků... a potom v tý emigraci: Tam jsi měl najednou pěknej domek se zahradou a auto – dvě auta – a byl jsi svůj pán, šéf oddělení, ale přitom: ‚Hallo, doctor, how is your president Tito?‘... To v člověku utkví, tyhle všechny zkušenosti, všechny ty ups and downs. Potom: I to tvoje občanský povolání, že, to člověka zbaví ilusí. – A pak jsme spolu viděli i kus světa: Nebo se taky říká, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem – no – a tak vůbec. Taky jsme toho dost přečetli, že?“
„To jiný lidi taky, copak.“
„No, jenže my jsme si toho možná víc zapamatovali než většina, ne? Však nám u některých lidí nedělá dobře, že do všeho moc vidíme.“
„Nojo, když to potom z ničeho ani nic nezbyde, jak se do toho moc vidí – to je pak těžký.“
„Ale já myslím, že to tím není,“ řeklo zase první dvojče. „Já myslím, že je to tou tvojí povahou: Prostě jsi zažil moc vošklivejch věcí a zůstalo to v tobě, tak teď jak začneš psát, tak už tam ty vošklivosti za chvíli naskáčou.“
„No jó,“ řekl druhý, „von jak člověk stárne, tak jeho tělo voškliví, že jó... A to samý bych řek, že ta duše... Čím je starší a čím víc toho prožila, tak tím víc tak jako zvohyzdní... Já myslím, že to bude nejspíš tím.“
„Ale poslyš,“ řekl zase první, „ať už je to čím chce – měl bys příště zkusit napsat něco jako příjemnějšího.“
„Prosím tě, to je pitomost!“ vztekal se druhý muž. Znáš Sedmihláska, ne? – No a! – Po tom ani pes neštěkne, akorát pár holkám se to líbí – ale co sou ty kritici – ani ty přízniví vo něj nedbaj. Dneska se musí psát hnusně, milej zlatej, nebo nevobstojíš! Kdybych psal příjemně, tak se přece zakopu, to už je takovej svět... A kromě toho, podívej: Tvůrčí umělec odráží jaksi svou dobu. Můžu já za to, že ta doba je hnusná? To říkal taky Petr Eben na SVU v Rudolfinu. No a literatura, to máš to samý.“
„No dobrá, ale přece určitý příjemný věci jsou i v tomhle světě, ne?“
„No to se ví,“ řekl druhý muž, „ale vo těch já přece taky píšu. Podívej, třeba hlava X v Mrchopěvcích, jak tam zpívaj toho Palestrinu. Nebo třeba ty přírodní líčení ve Fuze, třeba kapitola 11, to jaro na Sibiři. Nebo třeba i to malý rekviem ve Vara guru. Já vím, že to není nic geniálního, ale docela dobře se to poslouchá a vohyzdný to není vůbec. Anebo v Antikuru ty německý básně jako vod toho Wolfganga Werwolfa i s překladem – vono by se toho našlo!... Ale ta trága je, že ty lidi si ňák pamatujou jen ty sprosťárny a surovosti.“ Druhý muž se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „No, ale ty sou přece na světě taky – Voni říkaj, že jsem prej postmodernista – teda ty příznivější, jeden navopak tvrdí, že nejsem vůbec ani spisovatel... Ale já jsem si pro ten svůj styl nebo způsob vymyslel, vlastně přejal jiný voznačení: Integrální realismus. – Všechno, co je, odshora až dolů, od Boha až do hnoje... Jenže na některý lidi je to moc komplexní a to, co viděj, nebo co si pamatujou, jsou právě hlavně ty nižší vrstvy.“
„Vono je taky eště hodně bolševiků,“ řekl první muž, „no a ty, to se ví, nemaj rádi, jak vo nich píšeš, tak ti chtěj nasadit psí hlavu. To je stará taktika, vo tom psal už Čapek: Caput Canis aneb figura třetí.“
„Austrokatolíci taky,“ poznamenal druhý, „vůbec všichni zastánci totalitních názorů – jsem na ně moc individuální – to voni nejsou.“
„Ale hele,“ řekl zase první, „tak už toho necháme, que será será, jak zpíval nebožtík Elvis – a raději mi pověz, jak to všechno dopadne.“

...

a co na to Josef Škvorecký ?

„Pro naše exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, Corp. v Torontu byl Jan Křesadlo největší literární objev celé naší dvacetileté existence.
Byla to taky jeho premiéra: tenhle zcela mimořádný, naprosto originální a v době vytištění prvotiny už dost starý autor v rodném Československu předtím nikdy nevyšel. Jak také mohl! Prózy tak silné, jako je Křesadlova, se komunistický esteblišment bál.
Proto mě velmi – a nemile – překvapilo, když jsem po pádu režimu nalezl v jakémsi literárním časopise článek s nápisem „Proč nepustím Jana Křesadla do (české) literatury?“ Titul článku mi připomněl hlavního nepouštěče do literatury, šéfa kulturního oddělení kompartaje. Naštěstí polistopadová demokracie nepouštěčům znemožnila činnost, Křesadlo vyšel i v Praze. Byl přivítán do české literatury?
Jako každý velký autor samozřejmě leckde narazil. Tento patrně poslední polyhistor české literatury, prozaik, básník, muzikant, zpěvák a učenec psal bezprecedentní prózu i poezii: mezi jeho díly je i neuvěřitelný epos psaný klasickou řečtinou v hexametrech, jejž vydal Ivo Železný. My v Torontu jsme vydali tři základní texty jeho kánonu: Mrchopěvce, Vara Guru a jeho dílo u nás vrcholné, Fugu trium.
Nevím, jak literární kritika v ČR – pokud se tam svého řemesla ještě zuby nehty drží – přijme knihu Rusticalia. Ale Jan Křesadlo se do české literatury dostal, protože tam patří.“

 Josef Škvorecký, 2006

( poznámka na okraj: osobitou úvahu „Proč nepustím Jana Křesadla do literatury“ napsal tentýž 'dodnes působivší' Ing Pavel Janáček, Ph.D, nar 1968, který napsal i osobitou úvahu „Četba na druhou“, ibid. ;) Jeho post hoc racionalizace je zde.

Zmínka o Rusticaliích v rozhlase
recenze HOSTu - Petr Hrtánek
recenze Lidových novin - Jan Nejedlý
recenze TÝDNE - Jiří Peňás
recenze na diycore.net - 'Peacer'
recenze na blog.respekt.cz - Zdeněk Mitáček (též převzato  zde  k čemuž reakce zde)

Nakladatelství ABONENT Národního Divadla vydalo klasický Křesadlův trojromán:-

recenze web magazínu Téma - Boris Cvek
recenze Lidových novin - Jan Nejedlý
recenze Literárních novin - Aleš Merenus

Sbírku povídek „Slepá Bohyně a jiné příběhy“, vydalo nově vzniknuvší nakladatelství Jan Jandourek ~ Tartaros,

recenze HOSTu - Petr Hrtánek
recenze Lidových novin - Jan Nejedlý
recenze Aktuálně.cz - Gabriel Míčko
recenze Literárních novin - Petr Zapletal
recenze TVARu - Martin Pilař
recenze KONTEXTu - Vladimír Mikulka

„Pro čtenáře Jana Křesadla (1926 - 1995) to jsou povídky svého druhu klasické. Vyšly poprvé zkraje devadesátých let v obskurním sešitovém vydání u Iva Železného, jenž tehdy Křesadla vydával jako lidového autora, neboť věřil, že jeho radostné vypravěčství a humor s nějakou tou zálibou ve sprosťačinách si lid oblíbí. No, nestalo se a Křesadlo zůstal spíše tajnou vášní a soukromou láskou užších vrstev, řekněme intelektuálně aberovaných. Látkou povídek jsou různé druhy sexuálních úchylek a podivností, jež uvádějí postižence do různých dramatických, komických, ba groteskních situací. Takové spisování lékařských příběhů z ordinace a praxe bývá oblíbené a čtenářsky vděčné, většinou se tu využívá toho, že nemoc sama o sobě je „přitažlivým příběhem“. U Křesadla jde však vedle evidentní radosti z vyprávění (Lust zu fabulieren) ještě o něco jiného. A sice o soustavný údiv racionalisty nad veskrze prapodivnými projevy života, v němž oné „slepé bohyni“, tedy lidské sexualitě, patří výsostné místo, které může člověka vést vzhůru, ale stejně tak ho i ničit na tisíc pitvorných způsobů. Oproti prvnímu vydání jsou tu přidány tři povídky nové, přičemž elegie Travestie (travestována je Mannova Smrt v Benátkách) je mistrovská. “
Jiří Peňás, TÝDEN 18/13 str 99.

„Nečekaný nakladatel, málo známý autor, famózní výsledek. Křesadlo je básnický pseudonym pro psychologa, logika a vůbec hloubavce Václava Pinkavu, jehož patnáct povídek o podivnostech erotických tužeb lidských rozverně poskakuje mezi první republikou, sedmnáctým stoletím, okupací německou i ruskou... Půvab se neskrývá v bizarních obrázcích, ale v autorovi, jehož polyhistorický génius se praxí sexuologické ambulance nedá sevřít. Číst Křesadla je rozkoš se vším všudy: vzrušení, zábava i trnutí hrůzou a smrtelností. Chápavý (slitovný, chtělo by se říci!) vhled do stínů psýché se místy prolíná s až nezaujatým popisem člověčí ukrutnosti. Ale nejpůvabnější na celé knize jsou drobné problesky autorských komentářů, které posouvají povídky někam úplně jinam. (Mimochodem: vsuvka o Jaroslavu Haškovi, bití mužů a dlouhých pánských slipech by měla patřit mezi povinnou četbu všech češtinářů.) Oskarový grafik Jan Pinkava o svém otci říká: „Vedle táty jsem prostě malý pivo.“ Není divu. Současný trh podobnou „radost z přemýšlení“ nikde nenabízí - vzdáleně snad jen občas polyhistorické fejetónky Stanislava Komárka. Nakladatel opatřil sbírku mottem z Grahama Greena: „Bůh nebyl v úplně vážné náladě, když obdařil člověka sexuálním pudem“, ale ve spodním tónu sbírky zní vážná polemika s hlavními proudy výkladů sexuálních poruch, tím psychoanalytickým zvlášť. Křesadlo už před lety napsal to, co dnes Američané píší na plná ústa: nejsme od přírody heterosexuální ani homosexuální, ale prostě omnisexuální. Záleží jen na tom, zda „někdy někdo“ přehodí veksle našeho libidinózního vláčku na hlavní, nebo nějakou velmi krajní kolej. “
Petr Kamberský, HN 11.VIII.2006  str 10.

A Croatian translation (translated by Sanja Milićević Armada) of the short story "One Morning and Evening in the Life of Cyprian Belva"/ „Jedno ráno a večer v životě Cypriána Belvy“  has been published as "Jedno jutro i večer u životu Cypriána Belve"  in "BARŠUNASTE PRIČE - Antologija češke kratke priče"  (Velvet tales ~ an anthology of Czech short stories) by Zagreb´s publishing house Profil International, selected and edited by Jiří Hrabal & Petar Vuković.
(viz noticka česky)

„Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie“  konečně dotištěn, sice s novou obálkou, ale žel bez redakční úpravy, s původní autorskou indexací v již prošlém klasifikačním systému World Health Organisation International Classification of Diseases,  (ICD-9 se dodnes používá v USA,  nahrazen ICD-10 v praxi v Británii od roku 2000 a u nás od roku 1994). Převodník zde

„Taky patřím k těm nemocným opicím“,
dříve nepublikovaný rozhovor Josefa Chuchmy s Janem Křesadlem vyšel v časopisu TÝDEN číslo 49/2003 (1.XII.2003) v příloze kulturní revue, na str XIV a XV, (přepis zde) 

CD vokálních skladeb a úprav Jana Křesadla a Antonína Tučapského  v provedení sboru Musica sarensis Jiřího Libry.
Pokud máte zájem o pořízení kopie, kontaktujte VZJP. Zde facsimile obalu v pdf, ve zhoršené kvalitě,  vnější a vnitřní strana

„Kravex₅ aneb Potíže stavu beztíže“

„Varování
Tato kniha má několik satirických záměrů a vzhledem k jednomu z nich obsahuje asi pět, šest souvislých pornografických partií, kromě kratších, roztroušených. Nejde o nic horšího, než co se teď běžně píše, tiskne a chválí... Jinak se však netěšte. Tyto partie jsou totiž psány azbukou..., ale česky. Kdo je číst nechce, ať je prostě vynechá. Souvislost tím neztratí...Kdo se tedy do těchto partií pustí, dělá to zřejmě z vlastního rozhodnutí, čil s tzv přikloněním vůle, a ne že by to jen tak zahlédl. Tím je azbukový text jak zařízením jaksi cenzurním, tak i testem a pastí na pokrytce.
Auktor“

Kravex5 aneb Křesadlo znovu ironické - Petr Hrtánek, TVAR č 20 / 2002
Sex uprostřed výkalů: poněkud křečovitá parodie od Jana Křesadla - Jan Čulík, Britské Listy 15.XI.2002
Potíže se spisovatelskou beztíží - Vladimír Novotný, Dobrá adresa, 22.XII.2002
Křesadlovy bludy a obludy aneb potíže s beztíží - Jan Jandourek, MF Dnes 11-12.I.2003

„Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie“

Odkazy na recenze a souvislé zajímavosti:

„...Křesadlova kniha Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie je vlastně příručkou současné psychologie. A je to četba vskutku neučebnicová, dramatická tím, že akceptuje vše současné a naléhavé, ať je to homosexualita či drogy, anebo nástrahy farmaceutického průmyslu a důmyslných kombinací lidí závislých na jeho objevech. Ale je tady i něco navíc. Jan Křesadlo je vždycky, přemýšlí-li či píše o vědě, tak trochu umělcem a naopak, píše-li beletrii, je v něm vždycky analytická a syntetizující schopnost vědce. Znovu velký důkaz o tom, že se reflexe reality, má-li se dotýkat toho, co tak okázale nazýváme pravdou, musí pohybovat svobodně mezi doposud jasně ohraničenými a nedotknutelnými sférami lidského poznávání.“
MF DNES 7.II.2002 Knižní Tip -  Dalibor Malina, knihkupec ve Vsetíně

„... V knihe Průvodce..., ktorú J. Křesadlo písal v posledných mesiacoch pred smrťou a ktorá, žiaľ, zostala nedokončená, chcel čitateľom pomôcť prístupnou formou utriediť poznatky spojené s tzv. vedou o duši, kde ešte stále často vládne „výkladová ľubovôľa“, preto aj výstižne nazval stav v súčasnej psychológii a psychiatrii džungľou. Urobil to nanajvýš fundovane a popularizačne, avšak zásadne vystríhal pred zjednodušovaním a skresľovaním práve v tejto vedeckej oblasti. Kniha je brilantne napísaná, prehľadne usporiadaná, zároveň zábavná aj vtipná. Obsahuje veľa informácií a cenných postrehov.  ...   Dodajme ešte, že kniha je veľmi starostlivo zredigovaná a vybavená vecným a menným registrom.“
Raisa Kopsová, EMPATIA BULLETIN ... Číslo 4 december 2002 Bratislava)

článek Jana Čulíka v Britských Listech Proč Jana Křesadla vyhodili z nemocnice, aneb neumětelské spiknutí provinčních anglických psychiatrů  
'Přelet nad psychiatrií ' - Souvislosti 2/2002 (viz výňatek)
recenze  v Aluzi 2002 č3 - Norbert Holub