Týden , 15.01.2007, strana 76

Žert a nesnesitelnost Jana Křesadla

RECENZE: Román Rusticalia jako záminka k porovnání dvou protikladů

Skoro jsem zajásal, když ve výroční anketě Lidových novin o knihu roku hlasoval spisovatel Jiří Kratochvil pro knihy dvou, jak napsal, " velkých autorů a antipodů", Milana Kundery a Jana Křesadla. Podivnější setkání si těžko představit. I když - proč vlastně?

Stavět vedle sebe Kunderu a Křesadla se může jevit jaksi nepatřičně. První, světové slávy dobyvší nebešťan, druhý jakýsi podivín známý pouze lokálně, a to ještě jen mezi těmi, kdo se o literaturu nepřestali zajímat. První naplňuje představu spisovatelství jako souladu talentu a poslání, které se prohlubuje během životní služby literatuře a právě jen jí. Druhý vlastně amatér, který vedle řady dalších mimořádných schopností a dovedností (matematika, psychiatrie, filologie, muzikologie etc.) začal na stará kolena, když už na to měl čas, cosi psát, protože koneckonců to, co ostatní, on dovede také a vskutku levou zadní. A zatímco knihy prvního se sluší jaksi znát i z důvodů společensko- prestižních, neb zajišťují jistý rezervoár vhodné konverzace, o knihách druhého téměř není možné společensky hovořit. Jednak proto, že okolí je většinou nezná, a kdyby je znalo, rdělo by se. Kundera je nějakým způsobem " přijatelný" a " vkusný", i když píše o análním sexu, Křesadlův sexus je vždy animální tragikomedie bez útěchy a iluzí, podivná činnost nahlížená očima a zkušenostmi psychiatra. S tímto vědomím je dobré číst i deset let po smrti vydanou Křesadlovu prózu Rusticalia, vytaženou ze " šuplíku", v němž prý jsou ještě i další rukopisy. Podtitul Variace na cizí témata odvádí poněkud pozornost od toho " křesadlovského", jež žádnou variací není. Opět je to s přehledem rozvíjená hororová groteska na motivy základních témat: sexu, smrti, chamtivosti, vůli po moci a ovládání druhého. Autorský nadhled je opět dokonalý, postavy jím vytvořené výrazné a strašlivé, ale přesné v rámci redukovaného světa vášní a pudů. Mechanismus děje je osudový a groteskní zároveň: sedlákovi Rígovi (tedy Říhovi) chcípne ovibos (to je kříženec ovce a krávy, typický autorův vtip) a tato smrt dobytka strhne lavinu událostí. Ríga si vzpomene, že mu soused Kybernát dluží peníze, ten to zapírá, dojde k soudu a tak dále. Situace se výrazně posune vlivem Kybernátovy zoofilní úchylky, ale více prozrazovat netřeba, Křesadlovi čtenáři vědí, jiní by nechápali. Literárně jde o vnější inspiraci takzvaným českým venkovským realistickým románem, pěstovaným na konci 19. století a pak doznívající v ruralismu ve 20. a 30. letech, nicméně uchopení je ryze Křesadlovo včetně vytvoření zvláštního nářečí, jímž jeho podtuřínský lid mluví - za svůj vzal Křesadlo nápad filozofa Ladislava Klímy, který chtěl českou morálku pozvednout odstraněním měkkých prvků v jazyce, a dovádí do důsledků a jaksi do čisté formy obsahy, které zanechala literární tradice (obraz zdravého venkovského lidu), avšak zbavuje jej idealizace. S venkovskými realisty (bratři Mrštíkové, K. V. Rais, T. Nováková...) se shoduje v důrazu na temná kola osudu, jež pracují pomalu, ale spolehlivě - a každé překročení zákona (není míněno jen trestního) tvrdě trestají. Vraťme se raději k té poněkud asymetrické dvojici Kundera - Křesadlo. Mimochodem, snad v každé Křesadlově próze se mihne nějaká protikunderovská invektiva, autor si neodpustí alespoň dvě tři věty, v nichž je zmínka o bývalým svazáckém prominentovi, kterému svět, kdovíproč, baští jeho dílka o souložení za socialismu. V románu Obětina paroduje právě onu kunderovskou fixaci na lidské, tedy ženské, pozadí, jenže Křesadlův čtenář si uvědomí, že to je motiv právě tak silný v jeho, Křesadlových knihách, protože ani tam nemine jistý počet stránek, aby annus se svou fekálně- sexuální funkcí nevstoupil na scénu. Může jít ovšem i o rectum zvířecí. Jistě, jde o autory odlišného postavení, uznání, dosahu. Ale také velikosti? To už je jiná otázka. Srovnatelný je vlastně vždy jen průměr, při jisté kvalitě a originalitě lze porovnávat jen vnější znaky. A řekněme tu znovu, že Jan Křesadlo patří k nejzajímavějším a nejosobitějším autorům (zde bych řekl, že je to autor vůbec nejosobitější) poválečné české literatury. S Kunderou je tedy srovnatelný ve znacích vzájemné odlišnosti, které se však stýkají tam, kde velká literatura a umění vždy. V komplexnosti a osobitosti pojetí světa, v jeho novém ztvárnění ve formě, která tu předtím nebyla a která je autorovým osobitým přínosem. A kdybych měl už skutečně konkrétně napsat, v čem si jsou tyto antipody, které zčásti spojil společný osud exilu (Křesadlo odešel v roce 1968 do Anglie), blízcí, pak řeknu, že oba jsou moralisté, jejichž zdánlivý hédonismus je formou tragického pojetí člověka a světa, který je nepochopitelný, absurdní a nevykoupený. Ani jeden z nich není cynik, jak bývají oba špatně čteni. Obsahem jsou to melancholici absurdity a formou ekvilibristé tvaru. Jejich románové dílo představuje v každém případě osobitou kvalitu, která je nenapodobitelná, i když napodobovaná. Ovšem na rozdíl od Kundery, který pro to má všechny předpoklady a cílevědomě se o to od mládí snažil, nebude Křesadlo nikdy respektován jako klasik nebo čítanková veličina a asi nikdy nebude hromadněji čten, i když si myslím, že je to nesmírně čtivý autor. Neboť Křesadlo je obskurní. Jeho svět se jeví jako pokleslý, ale ve skutečnosti je pronikavý, protože je stále rentgenován analytickým zrakem skeptického učence. Je to svět zároveň jím samým stvořený, takže má podobu svévolně manipulovaného, bizarního jeviště. A ne každému je na takové ploše dobře, protože lidé mají své iluze většinou rádi. To ale není chyba toho, kdo jim je bere.

Jiří Peňás

Jan Křesadlo: Rusticalia. Variace na cizí themata. Vydal Jan Jandourek, Tartaros 2006. 294 stran.