Předmluva (z rukopisu) knihy Skrytý život Cypriána Belvy

Asi budete znát tu zkazku o tom hodném chlapečkovi, o kterém se souhrou nešťastných náhod začalo říkat, že je darebák, vyrůstá ve zločince a skončí na šibenici. Říkali to o něm tak dlouho, až to tomu chlapečkovi přišlo tak líto, že se zatvrdil a zrovna se tím darebákem stal, vyrostl ve zločince a skonal na šibenici.
Podobně také o mně začali někteří metaliteráti či metaliteralizující literáti bez příčiny tvrdit, že jsem ten nejnemravnější český spisovatel a píšu explicitně sprostě, což není a zatím nebylo vůbec pravda a přichází mi to líto, hlavně proto, že titíž lidé začasté stejnou hubou chválí jiné autory, kteří jsou jistotně nejen sexuálně explicitnější, ale zhusta používají i příslušné lidové vulgární výrazy při své ličbě.
A tu bych chtěl soudného a laskavého čtenáře upozornit na to, že ke dni, co tyto řádky píšu, t.j. 1. března 1990, jsou v mých pěti, resp. sedmi, neboť jedna je trojromán, zatím uveřejněných beletristických knihách, obnášejících něco pod 1000 stran vlastního textu, vulgární oplzlá slova pouze na třech stránkách, a to ještě ve formách jaksi neutralisovaných.
Je to na str. 89 torontského vydání notorických Mrchopěvců, kde jsou taková slova dvě, zpitvořená maďarskou výslovností a jaksi anulovaná celkovým kontextem. Dále na str. 158 torontského vydání knihy Vara guru je jakási věta ze sprostých slov zakamuflovaných na indický způsob, jimiž podvodník Franta provokuje osud a shromážděné mystické věřící, kteří ovšem stejně nic nepoznají. Dále v témž Vara guru v pasáži, líčící guruovu intervenci při zabíjení daňků, na str. 210 praví slovenský dřevorubec, že „bol holý, čo sa mu videl aj kokot,“ kterýžto výraz tu pak ještě jednou opakuje. Dřevorubec ovšem nebude znát slova jako penis nebo genitál... To je ale pokud vím všechno, t.j. mnohem méně než zhusta v jedné jediné knížce autorů, o kterých nikdo nic takového netvrdí, třeba v Listech do večnosti Dominika Tatarky, když už jsme u slovenštiny, a vůbec všude, kam se čtenář podívá.
Nedbal bych na to, kdybych nevěděl, že takové za vlasy přitažené soudy o spisovatelích drží jako příslovečná helvítská víra a asi neexistuje způsob, jak nadělanou škodu napravit.
Např. Karel Čapek už je nějakých padesát let nebožtík, ale ta brutální blbost, že líčil maloměšťáckou existenci, se o něm pořád opakuje jako kolovrátek. Copak takový dobrodruh Kettelring, takoví vynálezci Marek nebo Prokop, takový milionář Bondy, takový kapitán van Toch a jak se všichni jmenují, copak to jsou nějací maloměšťáčkové?
I ten pokrokový Hordubal se přece vymyká průměru, např. už tím, že byl v Americe, a kromě toho to jistě není maloměšťák, ale romantický horal. Vždyť ani ten železničář z Obyčejného života právě není vlastně obyčejný, i když tak na pohled vypadá, např. je to básník a odbojový pracovník, že ano. To byl právě autorův záměr, ukázat neobyčejnost ve zdánlivé obyčejnosti, ale oni mu to ještě dneska, snad z percepčně-emotivní tuposti či ze zákeřné zlomyslnosti omlacují o hlavu! Darmo mluvit!
Nechci tady spekulovat, proč si za toho nemravného autora vybrali zrovna mne, protože tím bych si neposloužil. Je ovšem pravda, že komu to trochu píše, nepotřebuje žádné silné výrazivo, aby vyvolal živý efekt a dopad, ale nechme toho.
Kromě toho lidé z nějakého důvodu mají sklon vidět pouze to, co se jim k věření předkládá, a nespoléhají na vlastní úsudek, takže když se jim někdo nějakým způsobem vylíčí, také ho tak vidí. Třeba, když Eva Kantůrková psala svou „generační výpověď“ (Listy, duben 1987), viděla už zřejmě potřebu zmínit se také o mně, ale za čtení jsem jí už nestál. Usoudila tedy z doslechu, že podle všeho musím být něco na způsob Harníčka nebo Pelce, ale ne tak nadaný, když ona o mně nic neví, a v tomto smyslu mi laskavě věnovala půl věty mezi „těmi mladými“, kteří jsou „vyvázaní z řádu“, atd.
V témž článku chválí Egona Bondyho jako „lovce universa“. Nic proti Bondymu, ale upozorňuju např. na str. 41 torontského vydání jeho knihy Sklepní práce a zbytek ponechávám na vaší ctěné inteligenci.
Ať tak či onak, cítím se jako ten chlapeček ze začátku předmluvy, i rozhodl jsem se, že když už tak už, a hodlám teď napsat tedy aspoň jednu knihu opravdu oplzlou, slizkou a smrdutou, jako Kundera, Tatarka, Gruša, Bondy, Pelc, Kotrlá, ten i onen, jak se tak ti všichni jmenují, podrobně vypočítávat snad netřeba, ba nemožno.
Jako standard přípustnosti bych si mohl vybrat mnoho příkladů, ale kdo by se jejich vypočítáváním zatěžoval? Šlo by ostatně o listinu nepřípustně dlouhou. Proto se omezím zase jenom na onu str. 41 zmíněného lovce universa, protože toho kritika chválí a žádnou  sprosťárnu mu nevyčítá, takže by správně neměla za totéž dělat nic ani mně, když budu psát  aspoň tak slušně jako tento kosmický myslivec, což ale, jak se zdá, už je stejně ten nejzazší možný limit sprostoty. I když mě za to kníže Austrokatholitz určitě nepochválí a neprohlásí mne za autorku roku, protože, ač sprostý, nenadávám při tom na Husa a na Masaryka, a tudíž nejevím víru dostatečně obecnou, pevnou, životnou a stálou.
Jelikož však staré zvyky umírají těžko, vymiňuji si, že budu větší oplzliny, jaké ovšem ostatní autoři, včetně těch proklamativních katolických žen, bezostyšně píší latinkou, psát aspoň glagolicí, aby to tak nebilo do očí, vzhledem k dětem, duchovním osobám a vůbec.
Naopak, kdo se s tím bude luštit, zřetelně ukáže, aspoň sám sobě, že se tak zvaně jeho vůle k této četbě přiklonila a že mu to jenom nepadlo urážlivým a šokujícím způsobem do oka dříve, než se stačil/a odvrátit (jak hnusné!), že to tedy naopak číst chce, a tudíž je ochoten/na podstoupit i určitou duševní námahu s decifrováním nezvyklého písma. Může si sice namlouvat, že to dělá např. jako svou povinnost strážce kř. mravnosti, aby věděl/a, co to tam vlastně je, ale taková výmluva je už chabá. Zároveň, protože jistě nikdo nebude umět číst glagolici, aniž by se do toho ponořil (většina lidí u nás nedovede dodnes číst plynně a bez námahy ani azbuku, přes těch 40 let protektorátu), představuje latinkový text bez glagolice jakousi purifikovanou versi románu ad usum delphini, a je to.

Račte si však držeti kloboučky, pojede se i na Křesadlo nezvykle zprudka z kopce.

Jan Křesadlo 1.3.90

(přepis : vzjp, Ondřej Lebeda)