Obdivovatelé Jana Křesadla mohou být opět potěšeni, protože nakladatelství Tartaros stihlo ještě v loňském roce navázat na svou premiéru v podobě Křesadlovy znovu vydané Slepé bohyně a uvést na trh další prózu, tentokrát dosud nepublikovaný román Rusticalia z pozůstalosti stejného spisovatele (text vznikl na počátku 90. let). Jiným důvodem radosti Křesadlových fanoušků – pravda poněkud škodolibé – může být také fakt, že si Rusticalii (snad je ten tvar správně) doplní svou kolekci nejen o tradičně třeskutou parodii, ale zároveň o sarkastický pamflet na českou literární kritiku, která dílem „jejich“ autora nebývá vždy bezvýhradně nadšena.
Už latinský základ titulu románu a „erbovní“ znamení na obálce knihy může napovědět, že žánrem, který je novým démonem z Tartaru posedlý tentokrát, je vesnický román. Křesadlo si z něj parodicky vypůjčuje (stereo)typické postavy a motivy, z nichž mnohé odkazují na konkrétní literární předlohy. Z toho vychází jeden z hlavních Křesadlových polemických šlehů: kritika objevuje Ameriku, když upozorňuje na nepůvodnost jeho knih, a navíc je natolik krátkozraká, že jednotlivé pretexty ani nerozpozná, pokud je sám autor dostatečně nenapoví. Takový názor je samozřejmě regulérní v intencích provokativní hry, při níž se může zasvěcený čtenář naladěný na křesadlovsky jedovatou notu bavit i tím, že se dějem mihne zpustlý vandrák Pavel Mantis, bývalý lokaj […] vyhnaný pro nepoctivost a opakované nemírné upíjení alkoholických nápojů… (s. 216), nebo tím, že se vypravěč ukázněně vrací od odboček k příběhu proto, aby se Čulíci nečulili (s. 62). Vypadá to, že Křesadlo rozhodně nepotřebuje obhájce velkých jmen, zvláště pokud používají argumentaci typu Jan Křesadlo se do české literatury dostal, protože tam patří – tak reaguje Josef Škvorecký na zadní desce knihy na nepříznivé ohlasy Křesadlova díla.
Osobně mi nevadí, když je Křesadlo neoriginální v intertextovém smyslu, když (jen?) parodicky přepisuje, „vykrádá“ a recykluje použité motivy a syžety, a to dokonce i z vlastních knih (například děj Rusticalií umisťuje na smyšlené Podtuřínsko, které se objevuje spolu s popisem „umělého“ dialektu ve 3. knize Křesadlovy Obětiny, na což ostatně autor upozorňuje). Vadí mi ale dojem jisté ohranosti parodických a persiflážních postupů, pocit, že mě text už téměř ničím nedokáže překvapit. „Provařenost“ kdysi zajímavých a čtenářsky přitažlivých masek a gest nespraví ani to, že se na ni autor víceméně otevřeně odvolává (přiznání nemusí být vždy polehčující okolnost). Paradoxně zrovna nebýt úmyslně originální a ještě na to sebereflexivně poukazovat už zkrátka není v současnosti originální, stejně jako je už docela nudné ironické vyřizování si účtů s nepřející kritikou. Také vypravěče v roli hybatele líčených událostí, modelového autora (v Epilogu se rozdvojuje a vede sám se sebou dialog), který nešetří vysvětlujícími exkurzy a poznámkami, uštěpačnými a jízlivými glosami na několik adres, jsme měli možnost slyšet už mnohokrát. Rusticalia tedy nejsou jen variacemi na cizí themata, ale i na vlastní finesy.
Na druhou stranu ovšem nemohu tvrdit, že by mě kostým z masopustní taškařice, do něhož Křesadlo žánr vesnického románu převlékl, úplně nudil. Je totiž ve správném poměru směšný i brutální, groteskní i chlípný, ironický i sebeironický. Ve „shodě“ s připomínanými pravidly žánru na něm nechybějí barvitá líčení fiktivní krajiny, popisy folklorních „reálií“ (lidových zvyků a slavností, krojů, hudebních nástrojů, písní) ani charakteristiky obyvatel drsného kraje, které karikují předobrazy z české vesnice 19. století. Bizarním nářečím tak promlouvají furiantští a zároveň lakotní majitelé gruntů ochotní cedit vlastní i cizí krev za každičký drn, vypočítavé děvečky, drobní řemeslníci, zemití písmáci, lidoví pseudomudrci atd. Místní kolorit doplňuje osvícený lidumilný hrabě zabývající se šlechtěním a křížením hospodářských zvířat (hybridové sehrávají v příběhu klíčovou roli), tlupa kočujících cikánů či vychytralý arménský kořalečník (jeho netradiční původ je několikrát pošklebkem pokrytectví, obecně zvanému „politická korektnost“). Větší prostor je věnován tragikomickému osudu ševce-ateisty, který nenávidí navrátivší se emigranty a který se fatálně zamiluje do cikánské prostitutky.
Hlavní dějovou linii pak tvoří průběh sporu mezi lstivým Kybernátem a paličatým Rígou o zapřenou půjčku. Ve válce statkářů dojde k několika zvratům, k několika vzájemným obviněním a následným soudům a též ke kletbě (do roka a do dne!), která se ironií osudu začne naplňovat skrze komplikované milostné city i nízké pudy. Láska selského Romea a Julie ze znesvářených statků se totiž záhy změní na milostný trojúhelník a ten se postupně rozroste na příbuzenský mnohoúhelník, v němž jedním z vrcholů, vzájemně pospojovaných chtíčem a touhou po pomstě, je samice tažného zvířete. Zoofilní, incestní a smilná motanice hojně zalévaná alkoholem se dále zaplétá a uzlí až k závěrečné katastrofě, která postihuje nejen rod a majetek lživého dlužníka a křivopřísežníka, ale nepřímo i druhou sedláckou stranu.
Je jen škoda, že se redaktorskému šotkovi podařilo poněkud otupit tradiční autorovo provokující mistrování a všeználkovství hned v Předmluvě, kde se s lehkým despektem jmenují reprezentanti parodovaného žánru: mezi Mrštíky a Karolínami Světlými také jacísi Molečkové (srov. s. 8). Překlep bijící až příliš do očí (stejně jako „reflexní“ zelená barva použitá na obálce knihy, která formátem a grafickou úpravou podržuje styl tartarovské prvotiny) však křesadlofilové jistě velkoryse odpustí a už teď se určitě budou ptát, zda rodinný literární archiv ještě něco skrývá. Nechejme se překvapit.
Petr Hrtánek