Jake Rolands

RANČ U KOTVY A HVĚZDY

Vlahý vítr povíval širou prérií, čeřil hustou trávu a skláněl k zemi hlavy pestrých indiánských lilií. Na obzoru se zvedaly vysoké, zasněžené hory jako romantické kulisy.

„Po čertech krásná země,“ mumlal si muž, stojící na verandě skromného dřevěného domu. „Nebude se mi odtud chtít. Jenže už tu nemám co hledat.“

Na západě se objevil temný bod a druhé dva se blížily od jižní strany.„Dobrá,“ pomyslel si muž. „Hoši se sjíždějí.“

Za chvíli bylo možné rozeznat drobné postavičky jezdců. Bylo jich nakonec osm, kteří se sem sjížděli. Za několik minut už přivazovali své koně k zábradlí. Ještě čekali na dva opozdilce. Stáli mlčky a čekali. Kovbojové, kteří nevypadali nijak slavně na pohled, všichni však byli zkušení a spolehliví a určitým způsobem i velice poctiví, třebaže to byla vlastnost, která se už pomalu přestávala nosit, a jen kazatelé a potulní sektáři o ní ještě žvanili. Paddy Malrooney, ryšavý křivonohý Ir, si tiše kroutil cigaretu. Kdosi si čistil špínu za nehty zavírákem a jiní žvýkali tabák a čekali. Když dorazili poslední a přivázali své koně, muž znovu vyšel na terasu a zahleděl se na ně. Šlachovitý chlapík mezi třicítkou a čtyřicítkou s ostře řezanou tváří pod stetsonem. Promluvil jako člověk, který je zvyklý udílet rozkazy.

„Vítám vás, hoši,“ pronesl na uvítanou.

„Dobrý den, pane kapitáne,“ odpověděli kovbojové unisono.

„Pozval jsem vás, abych vám oznámil, že vaše zaměstnání na tomto ranči, bohužel, brzy skončí. Přimluvím se však u pana Lee, kterému jsem se ranč rozhodl prodat, aby vás zaměstnal.“

Ozvaly se protestující hlasy. Padlo i několik neuctivých poznámek na adresu pana Lee. John Wood, kapitán, jak ho všichni nazývali díky hodnosti, kterou si vysloužil za občanské války, zvedl ruku a vynutil si ticho.

„Ano, prodám svůj ranč Ezrovi Lee. Jak možná víte, nikdy jsem se tu nechtěl usadit natrvalo. Potřeboval jsem po válce místečko, kde bych si léčil rány. Doktoři měli pravdu, zdejší vzduch mě postavil na nohy. Teď se chci vrátit na východ, kam patřím. Moje snoubenka Amanda by si tady nikdy nezvykla a dala mi jakési ultimatum. Snad bych ji dokázal přesvědčit, aby si to rozmyslela, ale sám si myslím, že ze mě opravdový rančer stejně nikdy nebude. Dnes vyrazím za panem Lee, abych se s ním domluvil. Chtěl bych do dvou měsíců odjet. Máte u mě ještě tři měsíční platy, abyste se mohli zařídit po svém, pokud nebudete chtít zůstat.“

Muži projevovali svou nespokojenost. Nakonec se ozval předák Ian McLeod.

„Mysleli jsme si, že budete mít víc kuráže, kapitáne, a že se Ezrovi dokážete postavit. Skoupil už všechnu půdu široko daleko a jedině tohle údolí mu ještě chybí, aby měl svou sbírku pěkně komplet. Nechoval se právě jemně, kdo nechtěl prodat, toho prostě zruinoval a vyhnal. Nelíbí se nám, že i vy chcete ustoupit, kapitáne.“

John Wood se zachmuřil.

„Zapomínáte, McLeode, že sem opravdu nepatřím. Moje místo je na východě. A potom, že se Ezra Lee tolik rozrostl, to je vina těch, kteří tu žili. Teď byste chtěli, abych za vás tahal kaštany z ohně? Lee mi zaplatí slušnou cenu.“

„Jako ji zaplatil Dermottovi,“ ozval se jeden z hloučku a ostatní se posupně zasmáli. Záležitost s Dermottem O'Henrym vypovídala o praktikách dobytkářského velmože nade vše jasně. Dermott byl farmář s několika akry půdy. Jeho pozemek stál v cestě k napajedlům. Ezra Lee se rozhodl, že farmář, ten chalupník, jak ho povýšeně tituloval, musí ustoupit z cesty. Nabídl mu zlomek skutečné ceny a Dermott se vzepřel. Pak nastoupili Leeovi kovbojové, rváči pod vedením pistolníka Luke Mattla. Sužovali farmáře tak dlouho, až prodat musel, a to za zlomek původně nabízené ceny. Dermott se usadil v městečku Coffin City. Jednou se v saloonu opil a začal vykřikovat, jak ho Ezra Lee okradl. Pistolník ho vykopal ze saloonu, za kulku mu ani nestál. Zatímco ostatní bezmocně přihlíželi, vytřel s ním snad všechen prach na Hlavní třídě. Nakonec se přece jen odněkud vynořil šerif Doolag, aby to odporné divadlo skončil. Býval přítelem Ezry Lee a v městečku vlastně bránil jeho zájmy, říkalo se, že za tučný měsíční příplatek k ubohému platu. Vyzval Mattla, aby se klidil, nebo ho nechá vystřízlivět v base. Luke se mu směle postavil, myslel si, že jako Leeův Člověk si může dovolit všechno. Šerif byl nucen vytáhnout zbraň a donutit Luka, aby odhodil svůj opasek se zbraněmi. Mattle byl nucen uposlechnout. Šerif si přehodil jeho opasek přes rameno, vyzval ještě ostatní ke klidu a ubíral se ke své úřadovně. Luke Mattle se zachoval jako pravý pistolník, kterému je zákon k smíchu. Když mu šerif ukázal záda, vytrhl z pouzdra nejblíže stojícího kovboje revolver a proděravěl šerifova záda. Samozřejmě, že se nic nestalo, nebyl ani postaven před soud. Ale i kdyby byl - také soudce mocnému Leeovi sloužil a Luke by vyvázl nanejvýš s pokutou. Potom se stal šerifem dosavadní Doolagův zástupce Frank Loman, podlézavý skunk, který do kraje původně přišel jako kazatel a prodavač biblí. S jeho zvolením zmizelo poslední zdání zákonnosti, nikdo v kraji už nezvedl proti Ezrovi Lee ani prst. Bylo to tak jistější. K největším stádům, která vlastnil, najal největší počet mužů. Po válce nebyla nouze o chlapy bez přístřeší, kteří byli ochotni pracovat za pár dolarů, a za nějakou tu prémii navíc tasit zbraň třeba i na vlastního bratra. Z klidného kraje se stávalo vězení, jehož mřížemi bylo oplocení pozemků pana Lee. A ty ploty se táhly na míle daleko. Kapitán Wood se zachmuřil. Něco mu říkalo, že by měl těm lidem pomoci, ale proto se přece všichni vydali na západ, aby si hleděli jen svého. Kdo se neuměl prosadit a obhájit si svoje, ten sem nepatřil.

„Dost!“ vykřikl na své muže. „Už jsem se rozhodl. Co jsem vám potřeboval oznámit, to už jsem řekl. Jinak je to jen a jen moje věc, jak se svým rančem naložím. Teď se vraťte k práci!“

Otočil se k Irovi.

„Paddy,“ řekl, „osedlejte mi koně!“

Muži se rozcházeli s reptáním, nasedali a odjížděli každý za svou prací. Zanedlouho stál před verandou osedlaný kapitánův kůň.

„Díky, Paddy,“ řekl suše kapitán a vyhoupl se do sedla. „Nač mi, k čertu, dáváte tohle?“ řekl pak zlostně a vytáhl pušku z pouzdra vedle sedla. Hodil ji Irovi.

„Já bych beze zbraně nejezdil, kapitáne,“ ozval se Paddy, ale kapitán jen mávl rukou a vyjel.

* * *

Ranč Ezry Lee, nazvaný U kotvy a hvězdy, se měl k Woodovu jako královský palác k pastoušce. To si kapitán uvědomil po několika mílích jízdy. Nejdříve minul nápadný mezník, na kterém se vyjímal emblém ranče - stylizovaná kotva s hvězdičkou mezi rameny. Získal snad Lee svůj majetek jako námořník? přemýšlel Wood. Anebo si už hraje na takovou honoraci, že pomýšlí na znak ve stylu šlechtického erbu? Lámal si tím hlavu další dvě míle cesty, než přijel k vysoké dřevěné bráně, přetínající cestu. Byla zcela zbytečná, protože v ní nebyla osazena žádná vrata. Měla jen upozorňovat a připravit příchozího na to, co ho čeká. Na světlé borovicové fošně stál nápis Ranč U kotvy a hvězdy, ozdobený z obou stran stejným symbolem. Teprve o půl míle dál přijel k další bráně, tentokrát už ohrazující hospodářské budovy. Napravo za plotem vedla alej, směřující k rozlehlému domu v koloniálním stylu. Byl postaven z bílého kamene. Kapitán užasle zamrkal. Takovou nádheru v těchto místech opravdu nečekal.

„Haló, příteli, kampak?“ ozvalo se odněkud nad ním. Kapitán zvedl hlavu k dřevěné věži. Ve stínu pod stříškou tam seděl muž, kterého si předtím nevšiml. Pohnul rukama, a teď bylo zřejmé, že střeží Ezrův majetek s puškou. Lee byl zřejmě opatrný pán. Měl co chránit, a podle toho, jak jednal s okolními farmáři a obyvateli města, musel být zřejmě stále ve střehu před něčí odplatou. Kapitán se zadíval nahoru.

„Jmenuji se Wood. Kapitán John Wood. Mám co projednávat s panem Leem, ale vám přece nebudu povídat, o co jde, že?“

Strážný váhal.

„Jak vidíte, nemám pušku ani revolver. Takže tu svou pevnost pěkně otevřete.“

Strážný si odplivl dolů na cestu a pak zavolal na kohosi za vraty: „Hej, Juane! Jede k nám návštěvník. Pusť ho!“

Brána se otevřela a kapitán vjel dovnitř. Směřoval k hlavní budově a marně hledal brlení, ke kterému si Leeovi návštěvníci přivazují koně. Patrně tu nic podobného neměli.

„Vy asi budete pan Wood,“ zaznělo v té chvíli za ním. Kapitán se otočil a spatřil, že se k němu blíží jakýsi mladíček na koni. Vzápětí svůj dojem poopravil a smekl stetson. Mladík, třebaže v chlapeckém oblečení a sedící na koni obkročmo, byla dívka. A jak mohl usoudil, hezká dívka. Zamumlal něco v tom smyslu, že jméno souhlasí.

„Slyšela jsem, jak můj otec vyprávěl stryci, že chcete prodat svůj ranč. Pane Woode! Zklamalo mě to. Myslela jsem si, že se jako voják budete chovat trochu jinak a hned tak neustoupíte, ale jak vidím...“

„Já, slečno, nikomu neustupuji. Chtěl jsem se po válce dát trochu dohromady a doktoři mi poradili farmaření. Teď se cítím dost fit na to, abych...“

Dívka ohrnula ret a zdálo se, že neposlouchá. Když dorazili k domu, provedla další, spíše chlapeckou věc. Strhla rukavici, vstrčila dva prsty do úst a silně zahvízdala. Z domu přispěchal postarší černoch. S úklonou uchopil jejího koně za uzdu a pomohl jí sestoupit. Kapitán Wood mrštně seskočil ze sedla a dívka pokynula, aby černoch vzal i uzdu jeho koně. Nato se s oběma zvířaty odšoural kamsi za dům. Kapitán kráčel za dívkou, nesvůj z jejích kožených kalhot. Šlo o věc krajně neobvyklou, aby se dívka projížděla sama, tímto způsobem a v tomto oblečení. Navíc, byla po čertech hezká. Rusé vlasy a zelené oči kapitána mátly. Na pomoc jeho rozpakům se ozval hlubší ženský hlas odněkud z domu.

„Claribel! Co to má zase znamenat! Jak můžeš chodit a jezdit v tomhle neslušném oblečení! Víš přece, že ti to otec zakázal! Proč sis nevzala svou novou jezdeckou sukni? A ještě se v tom ukazuješ, nejen před zaměstnanci, ale i před cizím mužem! UŽ ať tě vidím převléknutou do slušných šatů!“

Kapitán se otočil a spatřil asi čtyřicetiletou plavou ženu. Její tvář nesla jisté rysy podobnosti s tváří dívky. Byla oblečena do tyrkysově modrých Šatů zřejmě velmi drahých, a tvářila se rozzlobeně i důstojně. Dívka pohrdavě nakrčila nos.

„Mravnost nade vše, co? Dobře, už jdu, abych tady nikoho nepohoršovala!“

Zmizela v domě a žena spěchala ke kapitánovi.

„Pan Wood, nemýlím se?“ vrkala společensky. „Můj muž na vás už čeká. Musíte omluvit naši Claribel, je trochu divoká. To víte, vyrůstala na ranči mezi pastevci, ale to už brzy skončí. Chceme ji poslat do penzionátu v Bostonu, aby se trochu zcivilizovala. Musím vás však ujistit, že má dobrou povahu, to jen dívky v tomto věku bývají trochu neukázněné. Doufám, že vás nepohoršila? Pojďme dovnitř, prosím. Já jsem paní Leeová, ale to jste už asi pochopil.“

Švitořící rančerka uvedla kapitána Wooda do obývacího pokoje rančerova domu. Wood se udiveně rozhlížel. Pokoj byl vybaven přepychově. Drahý nábytek pocházel zřejmě ze zhýčkaného východu, byl masivní, ozdobný a plný lesklých plošek a závěsných třapců. Prostorné místnosti vévodil obrovský krb z hrubě tesaných kvádrů. Teď, v létě, byl tmavý a chladný, nicméně v topeništi stála připravená hranička polen. Na stěnách viselo několik obrazů, podle nákladných rámů muselo jít o originály. Zpodobňovaly vesměs přírodní motivy. Byly tu také lovecké trofeje a bohatě vykládané zbraně z Mexika. Na zemi ležely místo koberců kůže a kožešiny. Rančerka uvedla kapitána do jakéhosi zákoutí s hlubokými křesly a stolky s broušenými karafami a sklenicemi. Ze všeho tu dýchala moc a síla peněz.

„Posaďte se, pane Woode!“ vybídla ho hostitelka a pak zavolala nahoru:

„Drahý! Pan kapitán Wood už přišel!“

„Už jdu, okamžik!“ ozval se nevrlý starý hlas. Kapitán se podíval nahoru. Místnost půlil jakýsi ochoz, odkud vedly bohatě vyřezávané schody dolů do pokoje. Z ochozu se zřejmě chodilo do ložnic, protože bylo vidět několikery dveře. Jedny z nich se teď otevřely. Nad zábradlím se objevila tvář muže, která i při nejlaskavějším počítání měla svá nejlepší léta už dávno za sebou. Byla masivní, vrásčitá, s hustými, dozadu sčesanými prošedivělými vlasy a stejně šedivými licousy. Muž na ochozu stál jaksi shrbeně a pak se začal trhaně pohybovat ke schodišti. Kapitán si uvědomil, že pan Lee musí používat berle. Vzápětí se tam ukázala také mladší tvář s vlasy a knírem uhlově černými. Mladší muž následoval staršího. Když přišli ke schodišti, pokoušel se mladý nabídnout starému svou pomoc, ale byl nevrle odmítnut. Paní vyšla po schodech, aby pomohla muži sejít dolů, ale Lee odbyl i ji. „Nech mě,“ zaskřehotal. „Já sám!“

Konečně se dopracoval ke křeslům a s hekáním se posadil. Mladší si zatím nenucené nalil skleničku a pak se posadil na okraj stolku.

„Drahý,“ řekla paní Leeová, „tohle je pan kapitán Wood. Kapitáne, můj muž a jeho mladší bratr Clive.“

Kapitán se mírně uklonil. Lee klovl nosem do vzduchu před sebou jako sup.

„Něco k pití, kapitáne?“ zeptala se paní.

„Ne, děkuji,“ odmítl Wood. „Moc tomu nedávám a kromě toho je ještě trochu brzy.“

Se zájmem si prohlížel zkroucené tělo dobytkáře. Nikdy předtím Ezru Lee neviděl. Od doby, kdy byl odkázán na své berle, Lee vůbec nevycházel z domu.

„Jsem rád, že jste přišel, kapitáne,“ chraptěl Ezra. „Věřte, že dávám vždycky přednost tomu, když se lidé rozumně dohodnou a když je možné se vyhnout zbytečným, ehm, vášním. Kdyby třeba takový Miles měl dost rozumu, mohl být dodnes naživu - když ne on sám, pak jistě jeho synové - a já bych nebyl odkázaný na své berle. Takhle to všechno bylo zbytečné, protože jeho půda je dnes stejně moje. Mohlo to však proběhnout daleko klidněji, bez krveprolití, bez bolesti, jedním slovem civilizovaně. Jsem rád, že vy, kapitáne, máte na věci rozumný názor.“

Ezra Lee zvedl jednu ze svých berlí a ukázal jí na stěnu. Tam visela veliká mapa jeho ranče a okolí. Slabými čarami byly vyznačeny pozemky, patřící původně jiným majitelům, všude tam, kde se Ezra už zmocnil půdy, byly zakresleny jeho kotvy a hvězdy.

„Vaše území tvoří jakýsi ostrůvek, nebo jazyk uprostřed mého majetku. Chtěl bych, aby to všechno splynulo. Jsem rád, že jste se přišel dohodnout.“

„Tedy, chtěl bych se odtud vystěhovat stejně,“ prohlásil kapitán a zopakoval svou historku o zranění a radě lékařů. Lee mu nevrle naslouchal, podružnosti ho nezajímaly.

„Podívejte se, tohle jsou takové řeči, jaké vedou Angláni někde u čaje, na to já nic nedám. Mám radši prostou americkou řeč, proto se ptám rovnou. Kolik byste za svůj ranč chtěl?“

Kapitán se rozhlédl po bohatém zařízení a pokrčil rameny.

„Kolik nabízíte? Vy musíte vědět, jakou má ten majetek pro vás cenu.“

Lee se odvrátil. Začal tiše pohybovat rty, jako by počítal.

„Víte, není to zase tak moc dobrá země,“ řekl nakonec. „Nemůžu vám za ni nabídnout víc, než patnáct set dolarů.“

Kapitán div nevyskočil z křesla, protože nabídka byla až urážlivě nízká.

„Jak to?“ zahřímal, ale po vyčítavém pohledu paní Leeové se trochu ztišil.

„Pane, vždyť to není ani cena dobytka, který na ranči mám.“

Lee pokrčil rameny.

„Lituji, pane Lee, ale přece si nemyslíte, že bych ranč prodal za méně, než za kolik jsem ho koupil. I když jsem nepočítal se ziskem, prodělat nehodlám.“

Ezra Lee pozoroval Wooda s pobavenou ironií. Snad ho to těšilo dostávat lidi na kolena, daleko víc, než získávat novou půdu a majetek.

„Jste rozčilený, kapitáne,“ zaskuhral. „Rozčilení zkresluje úsudek. Ceny od války klesly, všechno se vrací k mírovým poměrům. Dejte si drink a ještě trochu popřemýšlejte.“

„Ne, děkuji.“

„Přesto bych si s vámi rád jednu vypil a pak budeme pokračovat v rozmluvě.“

Kapitánu Woodovi stoupla krev do hlavy.

„Děkuji,“ řekl odměřeně. „Nemám ve zvyku popíjet s lupiči. Jiné slovo pro vaši nabídku nemám.“

Ezra Lee nad touto opovážlivostí strnul. Wood se vypravil do jeho domu sám a neozbrojen, Lee mohl jen lusknout prsty a jeho lidé by ho zašlápli jako červa.

„Myslím, že se přece jen dohodneme,“ vložil se do rozhovoru Clive protahovaným texaským dialektem. Clive vyrůstal v Dallasu a ke svému staršímu bratrovi se přistěhoval před několika lety, poté, kdy střela z pušky Billa Milese prostřelila Ezrovy obratle, takže byl ochrnutý od pasu dolů.

„Ba, jistě se dohodneme,“ zopakoval a ukázal očima ke dveřím. Paní Leeová poslušně vstala a opustila pokoj. „Myslím, Ezro, že kapitán je prostě obchodník. Chce zvýšit cenu, to je všechno. Já jsem ale přesvědčen, že nakonec dostane rozum a podepíše papíry ještě teď.“

Jako mimochodem vytáhl z pouzdra revolver a začal si pohrávat s kohoutkem. Na rtech se mu objevil cynický úsměšek.

„Tohle ti nedovolím, Clive!“ řekl dobytkář. „Ty nejsi dobrý obchodník. Však on si dá kapitán říct i bez tvých argumentů. Je to rozumný člověk a gentleman. Schovej tu bouchačku, povídám!“

„A co když ji neschovám?“ zeptal se Clive protahované.

„Tak ti ji vystřelím z ruky,“ pronesl Ezra suše. „Neboj se, moc dobře tě znám. Proto už na tebe pod dekou delší dobu mířím takovou drobnou hračičkou pro dámy. Zastrč tu bouchačku a chovej se slušně!“

Clive chvíli bojoval se svou pýchou, ale pak zastrčil kolt zpátky do pouzdra. Založil ruce na prsou a díval se s ledovým úsměvem na bratra i na kapitána.

„Musíte mu prominout, kapitáne, můj bratr má z toho stálého boje o půdu nervy trochu v nepořádku. Ale my se přece jistě dohodneme, že ano? Jistě chápete, že když chci vaši půdu, potom ji dostanu po dobrém nebo po zlém, stejně jako všechna ta políčka předtím. Budeme proto všichni rozumní. Nač si kazit dobré trávení? Řekl jste předtím, že jsem lupič, ale já to neberu vážně. Mluvil jste v rozčilení. Abyste věděl, já mám na všechnu tu půdu tady kolem právo - když ne jiné, pak alespoň morální. Když jsem sem přišel před čtyřiceti lety z Dakoty, vedl jsem všeho všudy sto kusů špatného dobytka. Pochcípal mi tady, protože nebyl zvyklý na zdejší podnebí. K tomu chřestýši, škorpióni, Indiáni, pak zase ta vaše válka! Nemůžete o tom mít ani ponětí, ale já to tady všechno vyčistil, zcivilizoval, zahnal rudé kůže, našel vodu, vykopal studny, jenom z mé práce tady povstalo město. Celá ta země mi patří, rozumíte, celá! Já byl první, kdo si ji zabral. Vy všichni ostatní jste přišli až po mně, a začali užívat mou práci. Co na tom, že jste si dali ty svoje krcálky vykolíkovat, země patří mně a basta! A já ji teď všechnu chci zase zpátky. Na tom nikdo nic nezměníte! A svůj majetek mám právo taky bránit. Místo abych vás prostě jen zastřelil jako pobudu, který vleze na cizí pozemek, vám tady nabízím slušnou koupi. Patnáct set dolarů. Ale víc ani dolar, ani cent! Nic!“

Ezra Lee, který křičel, rozhazoval rukama a bušil se do prsou, se vyčerpaně odmlčel a padl do opěradla. Chvíli popadal dech a pak dodal tichým jedovatým hlasem:

„Dávám vám čtyřicet osm hodin na rozmyšlenou. Přistoupíte-li na mé podmínky, dobrá. Nepřistoupíte-li, dostanu vaši zem stejně, a zdarma. Dobrý den, kapitáne!“ Mávl velitelsky rukou na znamení, že audience je u konce. Kapitán zmateně vstal. Chtěl ještě něco říci, pak ale mávl rukou, sebral svůj klobouk a ztěžka vyšel z domu. Černoch s koněm už čekal. Kapitán se vyšvihl do sedla a opustil ranč U kotvy a hvězdy. Vrtěl hlavou nad tím, co se přihodilo. Ezra Lee byl vlastně chudák - nejen že byl ochrnutý od pasu dolů, ale ke všemu byl ještě i blázen, posedlý hrabivostí. Kapitán přemýšlel, zda za tuto cenu stojí za to být nejbohatším a nejvlivnějším člověkem v celém okolí, a došel k názoru, že nikoliv. Čím dříve se dostane z dosahu tohoto šílence, tím lépe pro něj, i kdyby to mělo být se ztrátou. Než dorazil na ranč, byl už rozhodnut, že na Ezrův nestydatý návrh přistoupí.

* * *

Indián Joe stál na prostranství před kapitánovým rančem a cosi rozčileně breptal těžko srozumitelnou směsicí indiánských jazyků, angličtiny a španělštiny. Kovbojové stáli zmateně kolem něho a nechápali, co jim to chce vlastně povědět. U zábradlí stála přivázána Indiánova strakatá mula, na které jezdil. Dosud ji měl, protože ji od něj nikdo nechtěl koupit. Indián totiž všechna zvířata, která kdy vlastnil, prodal, aby měl na kořalku. Tato lidská troska obývala rozpadávající se chatrč na území kapitánova ranče W z milosti. Indián se živil jednak příležitostnou prací v městečku Coffin City, jednak lovem. Byl to však jen chabý stín udatných předků, honících kdysi na prériích bizony, chytal jen prérijní zajíce do nastražených ok. Vlastně to ani nebyl Indián, jen jakýsi podivný míšenec, ale nestál nikomu za to, aby si jeho původem lámal hlavu. Velmi rozčileně se pokoušel něco sdělit. Přihnal se tryskem a teď divoce rozhazoval rukama a ukazoval k hranicím mezi rančem W a Kotvou a hvězdou. Předák Ian McLeod, který právě přijel z pastvin, se připojil ke zmatené skupince. Pokynem ruky zastavil Indiánovo brebentění a vyzval ho, aby mu všechno řekl znovu a popořádku. Potom mu položil několik doplňujících otázek v anglicko-španělské směsi. McLeod byl schopen záhadu rozplést. Zatvářil se povážlivě a poslal jednoho z kovbojů do domu, aby přivedl kapitána Wooda. Trval na tom, že musí vyrazit s nimi, že mu musí něco ukázat, a na kapitánovu ostrou otázku pokrčil rameny.

„Víte sám, jaké to s Joem Indiánem je,“ řekl. „Rozuměl jsem sotva čtvrtině toho, co brebentil. Ale vypadá to pěkně naléhavě a myslím, že bychom měli co nejdřív vyrazit.“

Za chvíli kavalkáda vyjela směrem k hranicím pozemků. Zapadající slunce zlatilo záda mužů a vrhalo na zem dlouhé, zlověstné stíny.

* * *

Když je Indián dovedl na místo, slunce už stálo nízko nad obzorem. Joe sesedl z muly a zvedl ruku na znamení, aby všichni zastavili. Vyplašili hejno supů, kteří měli něco v práci v podrostu. Supové se skřeky vzlétli, ale zůstali kroužit opodál ve vzduchu. Muži sesedli a kráčeli za Indiánem. Zastavili v mlází a kapitán viděl, jak postupně snímají klobouky z hlav. Paddy Malrooney a Juan Cabazeta se přežehnali křížem. Na zemi ležel jeden z Woodových kovbojů, Dave Lloyd, a byl mrtev. Na jeho tváři a těle byly již zřetelné známky zohavení supími zobáky. Na prsou mu mokvala rudá skvrna. Nebylo pochyb o tom, kdo je jeho vrahem: na kovbojově čele se skvělo vypálené znamení ranče U kotvy a hvězdy. O něco dále dosud doutnalo ohniště, které jeden z honáků rozhrnul holínkou. Pod vrstvou bělavého popela řeřavěly zbytky dřeva. Bylo jasné, že narazili na improvizovanou výheň, v níž se rozpalovala značkovací železa. Dmychadlo vrahové zase odvezli. Stopy dobytka, hnůj a rozválená tráva svědčily o tom, že se tu dnes značkoval dobytek. Nebylo těžké uhodnout čí. Kdyby i vyvstaly nějaké pochybnosti, byly rychle vyvráceny. Z prolákliny, kterou podrost uzavíral, se ozývalo táhlé bučení. Muži tam přispěchali. V proláklině se zmítala asi roční jalovice, která se marně pokoušela vyšplhat na příkrý břeh. Asi do průrvy bezděčně spadla, když se v panice snažila uprchnout s ostatním stádem před muži, kteří skotu způsobili značkovacími železy bolest. McLeod se dotkl kapitánova ramene a ukázal prstem na pravou kýtu zvířete, na níž byl čerstvě vypálen znak ranče U kotvy a hvězdy. Vetřelci se vůbec nesnažili překrýt původní značku - zpod ramen kotvy vystupovaly Části už zahojené značky ve tvaru W. Z Indiánova brebentění vytěžil McLeod další informace: Muži Ezry Leea začali drze přeznačkovávat Woodův dobytek ještě dříve, než vůbec mohlo dojít k dohodě o prodeji ranče. Dave Lloyd, který objížděl ploty, je přitom zřejmě nachytal. Zakročil, ale než mu to mohlo být něco platné, jeden z nich, podle Indiánova popisu Luke Mattle, ukončil jeho život výstřelem do srdce. Nechali ho ležet a na znamení posměchu mu vypálili značkovacím železem Ezrův cejch na čelo. Bylo to otevřené vyhlášení války, a zároveň varování pro ostatní: tohle čeká všechny, kteří se nepodrobí!

* * *

Nad městečkem Coffin City se už snesl modravý soumrak, přecházející v uhlově černou noc. Sporá světla ozařovala nedlážděné uličky, tvořené převážně dřevěnými domy. Všude se už lidé připravovali na noc. Jen okna místního saloonu zářila ještě do tmy a zevnitř se ozývaly zvuky týraného klavíru. Svítila i okna šerifovy kanceláře. Sem Woodovi muži zamířili se svým smutným nákladem. Nový šerif Frank Loman, vysoký muž se shrbenými zády, vyšel ven, když zaslechl zvuky kopyt. John Wood mu ukázal mrtvolu, přikrytou koňskou houní.

„A teď by mě zajímalo, šerife, co hodláte udělat,“ řekl. „Myslím, že situace je naprosto jasná. Můj člověk je mrtev, zastřelen lidmi Ezry Leea. Na jeho těle jsou stopy bití. Kromě toho mám i očitého svědka toho, co se stalo. Kromě vraždy došlo i ke krádeži dobytka. Řekl bych, že vám nezbývá nic jiného, než rozhýbat tu svou kostru a vydat se do saloonu, kde jistě najdete Luka Mattlea a ostatní jeho udatné chlapíky. Už teď jim měla řinčet na rukou železa.“

„Pomalu, kapitáne,“ řekl Loman tiše. „Tohle říkáte vy. Mě před chvílí navštívil

Clive Lee a vysvětlil mi, k čemu došlo. Jak se to tak jeví, přistihli vašeho maníka na území Kotvy a hvězdy. Nemohl nijak vysvětlit, co tam pohledává. Byl arogantní, a podle všeho i opilý. Pokusil se tasit zbraň, ale Luke byl ovšem rychlejší. Muži pana Lee právě značkovali dobytek a váš chlapík spadl z koně tak nešťastně, že narazil čelem na rozpálené železo. V mém úřadě leží listina podepsaná dvaceti chlapy, která dokazuje, že se to stalo právě takhle a nijak jinak. Jak sám vidíte, nemůžu nic dělat. Ten váš Indián je taky opilý, že? Jak to vidím já, nabízí se mi jediná možnost, zatknout vás pro falešné obvinění z vraždy.“

Po této provokativní řeči se nový šerif obrátil zády a chystal se odejít. Pro něj bylo všechno jasné. Kapitán Wood a jeho muži zůstali nad tou drzostí stát jako opaření. Šerif, spokojený s účinkem svých slov, se ještě ve dveřích obrátil a podotkl: „Mimochodem, kapitáne, nijak bych vám neradil, abyste se pokoušel brát zákon do vlastních rukou. Nezapomeňte, že zákon tady jsem já. Z vašich chlapů si nic nedělám, podle platných zákonů si můžu jmenovat náměstků, kolik budu potřebovat. A odkud budu chtít. Třeba i z ranče pana Leea.“

Dveře šerifovy úřadovny zaklaply. Muži se shlukli kolem Wooda.

„Kapitáne, tohle přece takhle nemůžeme nechat! Musíme jim vyrazit po krku, takovou ostudu si nemůžeme dát líbit!“

Jenže John Wood jejich rozhořčení zchladil.

„Ne, právě na tohle čekají. Nezapomeňte, že Ezrových mužů je nejmíň dvakrát tolik co nás, a mnozí z nich jsou vlastně pistolníci z povolání. Jen se tváří jako kovbojové. Řekl bych, že šerif z nich nadělal své pomocníky, ještě než jsme do města přijeli, a teď čekají na příležitost.“

„Vystřílíme z nich ty černé duše, ať už na sobě hvězdy mají nebo ne!“ namítl Ir horkokrevně.

„Ne, to by byla chyba. My s nimi nechceme jen bojovat, chceme také zvítězit, jinak by nám boj byl k ničemu. Ten červ se choval příliš sebevědomě. Vpadnemeli na ně do saloonu, všechny nás postřílejí dřív, než vůbec sáhneme po zbraních, a podle zákona to tak bude v pořádku. A pan Ezra Lee by tak přišel k mému ranči naprosto zadarmo. Ne, to by byla chyba.“

„Co ale chcete dělat?“ zeptal se McLeod netrpělivě. „Čekat, že je snad semelou ty slavné boží mlýny?“

John Wood se mírně usmál.

„Nemám v úmyslu se v této chvíli s Ezrou handrkovat. Neplánuji žádnou akci. Kdybych měl něco takového v úmyslu - říkám schválně kdybych, pak bych se přesně v téhle chvíli stáhl do pozadí, aby si mysleli, že to na mě zapůsobilo a já dostal strach. Rozumíte mi, McLeode?“

„Ano, kapitáne,“ odpověděl předák. Potom se obrátil ke svému mužstvu a zavrčel: „Tak, chlapi, už bylo dost okouněni, nemyslíte? Nasedat! Jedeme zpátky na ranč!“

Kapitán Wood se díval za svými jezdci. Potom pokrčil rameny a zamířil k prostranství, které osvětlovala planoucí okna saloonu.

* * *

Luke Mattle byl tvrdý dobrodruh. Jestliže je životní pouť každého člověka lemována drobnými úspěchy a přehršlí nezdarů, těžkostí a průšvihů, tu jeho lemovali okradení a v letech po válce, kdy lidský život nestál ani za měďák, také mrtví. Byl neurčitého věku, podle pohybů dosud mladík, s tím ale kontrastovala jeho opálená a poněkud už vrásčitá kůže obličeje. Nevyrostl příliš, což možná bylo jedním z důvodů, proč si musel stále dokazovat, že je stejně dobrý, ne-li zatraceně lepší, než ostatní. Jeho vlasy připomínaly pšeničnou slámu a měl vodové, jakoby skleněné oči. Chodíval oblečen do černé kůže, blůzu i kalhoty měl ozdobeny třásněmi a na mnoha místech pobité stříbrnými nýtky po vzoru mexických šviháků. Dalo by se říci, že působil poněkud těžkopádným a otupělým dojmem. Neuměl se pohotově vyjadřovat, neuměl číst ani psát. Tento dojem však rychle mizel, pokud bylo zapotřebí rychle tasit zbraň. Byl jako chřestýš, který se bez pohybu vyhřívá na sluníčku, ale dokáže v jediném okamžiku zaútočit. Z Lukea se stal nebezpečný a bezohledný zabiják, a zabíjení mu přinášelo hluboké uspokojení. Zaměstnavatelé, kterým stál někdo v cestě, velice rádi využívali jeho služeb. Nikdy se na nic neptal a každý dobytkář si dal dobrý pozor, aby mu za jeho práci jaksepatří zaplatil. Jako mnoho podobných dobře placených primitivů však Luke nikdy nevěděl, zač by měl vlastně své peníze utrácet. Nikdy nepomyslel na budoucnost, na to, že jeho zručnost se jednoho dne vytratí a nejspíše někdo pohotovější proděraví jeho záda. Nenapadlo ho, že by si mohl založit vlastní ranč, že by měl pomyslet na rodinu - jeho fantazie nepřekračovala obzor prožívaného dne. Kromě zbytečně drahého oblečení, které se stalo jakousi jeho firemní značkou, utrácel v saloonech za pití. Měl však slabý žaludek a příliš toho nesnesl, o to štědřeji dával nalévat svým komplicům. Občas ho popadla hráčská vášeň a pak se vrhal na poker. Jeho hbité ruce dokázaly obratně fixlovat, ale ani hra ho nikdy dlouho nebavila. Přišel na to, že ho raději nechávají vyhrávat, ze strachu před jeho revolvery. Zbývaly tedy ženy, lehké šlapky ze saloonů, které si tvrdě vydělávaly na živobytí s představou, že je odtamtud jednou kdosi odvede k sobě domů, pořídí jim kupu dětí a ony pak budou žít jako vzor počestnosti celému okolí. Jenže Luke nestál ani o ženy. Proč, na to se ho raději nikdo neptal, každopádně se však zdálo, že se bez nich docela dobře obejde. Jeho jediným povyražením tedy bylo pronásledování jiných mužů, jejich týrání a nakonec i zabíjení. S tímto mužem se teď měl setkat kapitán John Wood.

Rozrazil létací dveře saloonu, vstoupil dovnitř a postavil se k pultu, Těsně v zádech měl jednoho z nejschopnějších Ezrových mužů, jakéhosi Carla Plumstonea, kterého všeobecně pokládali za druhého nejrychlejšího pistolníka. Nejvyšším esem v oboru byl jak řečeno dříve, Luke Mattle. Wood si dovedl představit, že Plumstone jen čeká na příležitost aby si po něm vystřelil, jestli zezadu, na tom už tolik nezáleželo. Rozhodovalo, zda pistolník dostal svého muže, po způsobu se už nikdo neptal. Kapitán se narovnal a s potěšením si uvědomil, že má nervy v dokonalém pořádku, jako kdysi za občanské války. Pistolníka s převislým černým knírem si nevšímal, obrátil se k barmanovi a objednal si whisky. Vypil skleničku, otřel rty kapesníkem a pak teprve se pootočil. Na konci pultu zářila světlá hlava Luke Mattlea.

„Hej, příteli!“ zavolal na něj kapitán. „Pojďte sem na chvilku! Chtěl bych se vás zeptat, co se to vlastně přihodilo mému zaměstnanci Dave Lloydovi. Prý jste u toho byl a já chci mít informace z první ruky.“

Luke se k němu okamžitě vydal. Ačkoliv Wood stál naprosto uvolněně a opíral se lokty o nálevní desku, stále ještě převyšoval zakrslého pistolníka o hlavu. Luke to nesl se zřejmou nelibostí, protože se vypjal, jak nejvíce mohl, aby se jeho výšce alespoň trochu vyrovnal.

„Ono tady není nic, co by bylo k dlouhému vykládání, Mister,“ řekl urážlivým tónem. „Ten váš pobuda na mě tasil. Samozřejmě, že nebyl dost rychlý. Co už jsem mohl udělat jiného, než ho odeslat přímo do pekla. Měl byste si najímat schopnější lidi, pokud ovšem na to stačí vaše kapsa.“

Upřel své ledové oči na Wooda a zkoumal, zda se mu ho podařilo vyprovokovat. Kapitán však nehnul ani brvou.

„Slyšel jsem,“ pokračoval Luke a obracel se přitom k lokálu, který ztichl, „že od mého Šéfa dostanete za ten svůj mrňavý ranč patnáct set dolarů. Patnáct set, mjo. To se ví, že si asi nemůžete najímat kdovíjaké lidi, když musíte prodávat takhle pod cenou. Copak vás zruinovalo, kapitáne? Pití? Nebo snad ženské? Karty?“

Luke zavrtěl hlavou a lítostivě zamlaskal.

„Chudáku kapitáne!“

Na chvilku se odmlčel. V saloonu všichni s napětím sledovali, jak se konflikt u baru vyvine. I pianista přestal se svým nervy drásajícím brnkáním. Luke úporně přemýšlel, čím by kapitána vyprovokoval k nějaké reakci, ale dovedl přemýšlet spíše rukama než hlavou. Konečně mu v chladných očích trochu blýsklo.

„Ale vy nic nepijete, kapitáne! Při tom, jak hluboko máte do kapsy, žádný div. Barmane, nalijte mu na můj účet, já mám chválabohu vždycky nějaký menší kapitál při sobě. Celou láhev! Pro pana kapitána. Tak bude to?“

Barman se mohl přetrhnout samou ochotou. Otevřel láhev whisky a přisunul ji po pultu ke kapitánovi.

„Děkuji,“ usekl Wood. „Není třeba. Nepiju příliš a svou skleničku jsem dnes večer už měl.“

Tím poskytl Mattleovi narážku, na kterou čekal.

„Cože, kapitáne? Vy se se mnou nechcete napít? To se v těchto končinách pokládá za urážku. Dobře si to rozmyslete!“

„Ne, děkuji. Jak už jsem řekl, nejsem žádný piják.“

V té chvíli se už díval do ústí postříbřeného koltu s perleťovou rukojetí, jednoho z dvojčat, které nosil Luke stále u sebe. Hlaveň se ani nepohnula, mířila přímo na srdce.

„Pij, pse! Chlastej!“ sípal malý muž jedovatě. „Vypiješ celou flašku na moje zdraví. A pěkně na ex. Jestli tu flašku odložíš, dokud nebude úplně prázdná, položím já tebe. Tak si vyber, ale rychle!“

Wood trochu přivřel oči. Sáhl po láhvi a pomalu ji zvedal k ústům. Druhou rukou si zlehka masíroval žaludek, jako by chtěl pomoci alkoholu ke snadnějšímu vstřebání. Luke se spokojeně usmál a pyšně se rozhlédl po saloonu. Náhle bylo slyšet třesknutí skla a současně čtyři výstřely, které takřka splývaly v jediný. Luke vyvalil oči a otevřel ústa. Zatočil se, obrátil Čelem k ostatním, kteří s údivem sledovali rudé skvrny na černé kazajce obávaného pistolníka. Stříbrný kolt vypadl na nálevní pult. Kapitán ho bleskurychle sebral a hodil Plumstonovi.

„Chytej!“ vykřikl a pistolník reflexivně vztáhl ruku. Z druhé kapitánovy ruky se znovu zakouřilo. Carl Plumstone chtěl něco vykřiknout, ale z úst se mu vyřinul tenký pramínek krve. Padl křížem přes svého střeleckého mistra Mattlea. Kapitán teď měl kolt i v pravičce. Nikdo se neodvažoval pohnout, ba ani vydechnout.

„Napište mi to na účet,“ štěkl kapitán Wood přes rameno k barmanovi, který strachem jektal zuby. Pak, s oběma zbraněmi v pohotovosti, vyšel pozpátku ze saloonu.

* * *

Clive Lee si vyjel do Coffin City spolu s kovboji svého bratra. Přišel však o podívanou, o které se v městečku později mluvilo ještě celou řadu let. Před prvními domy zůstal trochu vzadu a nechal muže, aby ho předjeli. Nechtěl, aby se rozkřiklo, kam jede. Jeho taktizování bylo však naprosto zbytečné, každý věděl, kam Clive zajíždí. Měl namířeno ke Conchitě. Jezdil za ní už hezkých pár měsíců, bylo však nezdravé na toto téma vtipkovat. Vracel se na ranč, když už v saloonu bylo po boji a všichni zapíjeli prožitý strach. Na ranči byla všude tma, jediným světélkem ve tmě široko daleko byl žhnoucí konec doutníku muže na strážní věži.

„Chlapci se ještě nevrátili?“ zavolal nahoru.

„Ne, pane Clive. Počítám, že si hezky užívají. Nejradši bych byl s nimi.“

Clive zabručel a odvedl koně do stáje. Tady uvnitř hořela petrolejka. V jejím chabém svitu Clive odstrojil koně a vytřel jeho pot věchtem slámy. Starý Buck, černoch, který se staral o koně, už touto dobou spal ve svém malém přístěnku. Náhle se v kupě slámy, připravené tu už na zítřejší stlaní, cosi pohnulo a ze stínu se vynořila ženská postava. Se šustěním vylezla z hromady jeho švagrová Clarissa Leeová. Měla na sobě černou večerní róbu, dovezenou z východu. Na ranči neměla příležitost vystavovat své šaty, proto v nich chodila, kdykoliv se jí zamanulo. Z krajkoví prosvítala její bílá pleť. Plavé vlasy tvořily s černí zajímavý kontrast. Clarissa vypadala na svůj věk ještě stále velmi přitažlivě. Přišla ke Clivovi, objala ho a zároveň nasála závan parfému, který mu nasákl do kůže.

„Clive!“ zvolala žalostně i zlostně zároveň. „Už jsi byl zase u té nemožné mexické holky! Nezapírej! Cítím to! Clive, miláčku, proč se vůbec zahazuješ s takovou courou? Celé město se ti už směje. Co na ní vidíš tak zvláštního, že se odtud musíš vykrádat jako zloděj? Už jsem tě omrzela?“

Clive Lee zastupoval svého staršího bratra zřejmě nejen na pastvinách a v hospodářských budovách, převzal na sebe i jeho manželské povinnosti. Ostatně nebylo divu. Od chvíle, kdy Ezrovi poranila kulka z pušky Billa Milese páteř, byl na něm zajímavý jen jeho dokonale počtářský mozek. Toto zastupování Clivovi docela vyhovovalo, nebýt toho, že se jeho švagrová začala po čase chovat jako opravdová manželka, i se svým nesnesitelným žárlením. Měl pocit, že by ji měl co nejrychleji uklidnit, Ezra mu promíjel různé darebnosti, ale věděl, že s tímhle by se tak snadno nesmířil; neměl rád, když mu brali něco, co pokládal za své výlučné vlastnictví. Všude na ranči byl klid, ale Clarissa v rozčilení zvyšovala hlas. Proto jí položil ruku na ústa a zašeptal: „Uklidni se, miláčku, ať tě nikdo neslyší. U žádné coury jsem nebyl, přísahám ti. Ta tvoje žárlivost tě už pomalu zbavuje rozumu.“

„Dokaž mi to!“ odpověděla mu vášnivě. „Pojď a pomiluj se se mnou, pak ti uvěřím. Ukaž mi, že tě ta běhna nezbavila síly, dokaž mi to, Clive!“

Dobře si uvědomovala, že kdyby byl u vášnivé Mexičanky, nebyl by schopen ničeho. Clive se ušklíbl. Třebaže u Conchity skutečně byl, nedošlo mezi nimi k ničemu. Conchita začala myslet na spásu své katolické dušičky a vyžadovala na něm sňatek.

„Do té doby nic nebude!“ vyhrožovala mu s planoucíma očima. „Tak se to sluší.“

Pohádali se a Clive vyrazil vztekle na ranč. Do saloonu jít nechtěl, v tuto hodinu by si někdo mohl dovolit nějaký vtípek. Pak by přišly ke slovu pěsti nebo zbraně - to by bylo na jeden večer více, než byl ochotný snášet.

„Ukážu ti, jak jsi hloupá a jak hloupá je celá tvoje žárlivost,“ řekl a přitiskl Clarissu k sobě. Spokojeně zavrněla a odváděla ho do slámy. Tam ji snad alespoň napůl přesvědčil. Když pak leželi a slastně oddechovali, ozval se ze dvora dusot kopyt. Vracející se kovboji hlasitě pokřikovali.

Tajní milenci rychle vstali a chvatně se oblékali. Třebaže většina mužů chovala své koně v otevřeném koralu, pistolníci Mattle a Plumstone měli drahá zvířata, která přechovávali ve stájích. Clive vysadil Clarissu ze stáje otvorem, kterým se z vedlejší stodoly shazovala píce a sláma. Tam mohla sestoupit po žebříku a nenápadně vejít do domu. Sám se vrátil do stání ke svému koni, nabral do obou hrstí slámu a začal zvíře znovu otírat, jako by právě přijel. Stihl to jen tak tak, protože vrata stáje se otevřela a dovnitř vstoupili muži, přivádějící koně pistolníku. Když spatřili Cliva, začali křičet a chrlit jeden přes druhého, co se v saloonu stalo. Trvalo nějakou chvíli, než ze změti hlasů pochopil, co se mu to vlastně snaží povědět. Potom s nimi vyšel ven. Skupina honáků tu stála mlčky u bryčky, na které oba pistolníci leželi. Znovu si dal celou historku převyprávět. Zatím přenesli muže na venkovní stoly a překryli je prostěradly. Od domu se k nim blížila svítící lucerna. Muži se rozestoupili a smekli, když poznali paní Leeovou. Stačila se převléknout, jako by spala, a stačila si vzít župan. Za ní hupkal na berlích sám velký Ezra Lee v noční košili a s nočním čepečkem na hlavě. Rychle mu přinesli židli, aby se rančer mohl posadit. Z výkřiků a z toho, co vyprávěli Clivovi, si už stačil udělat obrázek o tom, co se vlastně přihodilo, přesto však požadoval podrobné hlášení. To mu poskytl předák Jesse Heydemann, vysoký, spolehlivý Němec z Pensylvánie. Ezra ve zlosti tloukl berlemi do hlíny.

„To jsem si najal pěkná hovada!“ řval. „To jsou mi ale konce! Dva moji nejlepší střelci jsou pryč, jako když luskne prsty. Jak jste to vůbec mohli připustit, vy pitomci? Vždyť vás tam bylo přes dvacet!“

„Je mi líto, pane,“ hlásil ledově předák, „ale něco takového se vůbec nedalo předpokládat. Kapitán Wood se zatím choval vždycky klidně, skoro se až zdálo, že má strach vůbec si něco začínat. Vypadalo to, že nosí svoje kolty jenom tak pro ozdobu, pane.“

„Tak pro ozdobu? A co je tohle?“ Rančer ukázal berlou na dvě zakrytá těla.

„Inu, pane, jak bych to řekl, Luke ho držel na mušce. Vypadalo to tak, že vám ušetří těch patnáct set dolarů, které jste kapitánovi nabídl. A Plumstone ho navíc jistil zezadu. Kdo mohl čekat, že se to takhle zvrtne?“

„Když jsem s ním dopoledne mluvil o prodeji ranče,“ vztekal se dobytkář, „zdál se se vším smířený. Říkal, že se chce stejně odstěhovat, že si sem původně přišel jen lízat rány po válce. Počítal jsem s tím, že si plácneme. Neměli jste ho provokovat zabitím jeho člověka. To po vás nikdo nechtěl. Jak je teď vidět, není kapitán z těch, kteří si dají foukat do polívky, a teď nám může ještě dělat nové problémy. A to nemluvím o tom, kde teď najdu náhradu za Plumstonea a hlavně Mattlea!“

„Luke byl skunk,“ ozval se kdosi z hloučku.

„Skunk nebo ne, uměl aspoň střílet!“ řval Ezra. „Kdybyste vy, bando, uměli vzít pořádně kolt do ruky, nemusel bych utrácet za pistolníky. Ti jsou tu mimo jiné i proto, aby vás chránili! Ti tu byli k tomu, aby vás chránili. Následky si teď přičtěte sami, když z vás všech umí trochu střílet jenom tady Jesse a můj bratr Clive, který by se ovšem musel přestat starat jen o chlast a o sukně. Proč jste vlastně zabili toho Woodova honáka? Čí to byl pitomý nápad?“

„Udělal to Luke, pane,“ řekl předák.

„Na pastvinách snad poroučíte vy, pane Heydemanne, nebo zač vás platím? Proč jste ho nezastavil?“

„Myslel jsem si, že je to tak v pořádku,“ divil se Němec.„Přál jste si přece, abychom kapitánovi trošku pomohli v rozhodování, jestli ranč prodá nebo ne. A tohle by mu pomoct mělo, aspoň podle všeho, co jsme zkoušeli dříve.“

„Pitomci! Vy jste kapitánovi trošku pomohli při rozhodování, co? Kdoví, co teď udělá!“

„Ale je to přece takový tichý a slušný člověk,“ ozvala se Clarissa. „Třeba se s ním dá ještě mluvit.“

„Mám kolem sebe samé hlupáky!“ zaúpěl rančer. „Copak jste nikdy nikdo neslyšeli o tom, že právě tichá voda mele břehy?“

Krátce se zamyslel a pak pokýval hlavou.

„No, zabili jste mu jeho člověka. On mi zabil dva. Snad je to tím pro něj vyřízeno. Uvidíme. Možná bylo lepší na nic nečekat a... Ostatně dal jsem mu osmačtyřicet hodin na rozmyšlenou a ty ještě neuplynuly. Vzkážu mu. Třeba se dá ještě všechno vyřídit v klidu, protože jinak... jinak by to mohlo být možná i horší, než to bylo s Billem Milesem.“

Znovu se odmlčel a ostatní čekali, co přikáže.

„Ty dva hochy musíme pohřbít. Támhle na kopec, kde leží i všichni naši ostatní. Zítra někoho pošlete pro šerifa. Býval přece kazatelem, tak ať je pochová. Po Lukeovi i Carlovi zbývá nějaký majetek. Koně, výstroj... O to by se mohla uspořádat nějaká soutěž nebo hra. Ještě vám řeknu. Heydemanne!“

„Ano, pane?“

„Zdvojnásobit stráže, pro všechny případy. A vy ostatní, na kutě! Zítra nás čeká namáhavý den.“

* * *

Na dvoře ranče U kotvy a hvězdy panoval čilý ruch. Bylo už po pohřbu, který uspořádal šerif Frank Loman, bývalý kazatel. Přečetl něco z bible a pak se nad střelci uzavřela země. Na vršku nad rančem se tyčilo už několik dřevěných křížů. Jako první tu byl pohřben jakýsi Mike Bingham, původně Ezrův společník při zakládání ranče. Zahynul za poněkud nejasných okolností, jakmile ranč začal prosperovat. Ezra Lee však jeho hrob pečlivě udržoval, takže na poťouchlých řečech nemuselo být ani zrnko pravdy. Společnost mu dělaly hroby dalších pěti mužů, kteří padli v různých bojích za rozšíření ranče.

Na dvoře teď probíhala soutěž ve vrhání podkov. Cenou pro vítěze se měl stát Mattleův černý hřebec. Přes protesty kovbojů se hry účastnil i stájník Buck, kterému Ezra slíbil, pokud ovšem vyhraje, že od něj koně za deset dolarů koupí. Černý stájník se neodvažoval odporovat, a kromě toho se mu deset dolarů zdálo být nesmírným bohatstvím. Buck byl vynikající vrhač a jeho vítězství se dalo právem očekávat. Všichni byli zabráni do hry, nikdo nepostřehl, že k ranči dorazil kapitán John Wood. Projel otevřenou branou nepozorován. Jako rys vyběhl po schůdkách na strážní věž, kde hlídku, která se nakláněla dolů přes ochoz, omráčil rychlým švihem pažbou svého koltu. Nato se vyšvihl do sedla.

* * *

Kapitán Wood dokázal za všech okolností udržet ledově klidný obličej. Kdo ho však znal lépe, věděl by, že pod klidným povrchem všechno jen vře. Ještě včera večer, když se vrátil na svůj ranč a oznámil kovbojům, co se stalo v saloonu, vedl svou starou písničku. Na jeho plánech prodat ranč a odstěhovat se na východ se tím nic nezměnilo. Vezme si Amandu Blackburnovou a nasedne na nejbližší dostavník, který pojede z tohoto divokého kraje pryč. Jeho honáci ho upozornili, že za těchto okolností už pan Lee jeho ranč nekoupí, prostě si ho vezme a kapitána vyžene.

„Ale proč,“ namítal kapitán klidně. „Zabili mi jednoho muže a já ho pomstil. Za jednoho dva. Pan Lee si teď rozmyslí hrát s falešnými kartami.“

Muži s vrčením zalezli do své ubytovny. Zklamání raději ani nedávali moc najevo. Když se kapitán probudil, na jeho dveře už tloukl mladý jezdec. Byl to mladík, který pracoval jako příručí v obchodě pana Blackburna v Coffin City. Předal Johnu Woodovi dopis. Kapitán mu hodil čtvrťák a zašel s listem do domu. Trochu ho překvapil mladíkův spěch, s jakým nasadil ostruhy svému koni, jako by už chtěl být co nejdál. Když rozřízl obálku, vypadlo z ní něco malého a těžkého. Shýbl se na podlahu a zjistil, že jde o zásnubní prsten, který před časem Amandě Blackburnové navlékl. Text dopisu už byl celkem zbytečný, přesto si přečetl, že Amanda své zasnoubení s ním ruší. John prý včera zabil dva lidi, a Amanda si nepřeje spojovat svůj příští osud s vrahem, psala. Dole bylo připsáno těžkou rukou jejího otce: Je mi líto, Johne, ale tak se rozhodla. A živnostník v Coffin City si ani tak nemůže dovolit pohněvat pana Lee... John se rychle oblékl, vyvedl koně ze stáje, osedlal si ho a uháněl do Coffin City.

„Starý asi Amandu přinutil, aby mi takhle napsala,“ říkal si. „Nu co, poslechla, která dcera by neposlechla otce. Jsem ale zvědav, co mi řekne do očí.“

Čekalo ho však zklamání. Blackburn zbledl a jen koktal, co si John ještě přeje, když všechno je přece jasné.

„Chci to slyšet od ní samotné, když dovolíte,“ řekl John a neustoupil, dokud mu starý dceru nezavolal. Kdoví, co by mu řekla o samotě, takto však, s hlavou sklopenou k podlaze, potvrdila to, co stálo v dopisu.

„Je to tvé vlastní, svobodné rozhodnutí?“

Amanda zbledla. Pak zvedla hlavu a podívala se mu do očí.

„Ano, Johne, je. Lituji, ale nedokázala bych žít s člověkem, který někoho dokáže chladnokrevně zastřelit...“

Se slzami v očích vyběhla z obchodu do domu. Kapitán klepl do klobouku a vyšel na ulici. Zdálo se mu, že se na chodníku mihl stín. Sjel rukou k boku, ale pak se jen usmál. Šerifův náměstek Norman Pinta dostal podle všeho úkol kapitána zatknout. Vzpomínka na včerejší střeleckou exhibici však náměstka přinutila, aby hledal kryt za sudem na dešťovou vodu. Šerifovi pak jistě řekne, že kapitána nikde neviděl. Jestliže se takhle choval šerif a jeho lidé, kdo se měl potom postavit kořistníkům, jakým byl Ezra Lee? Celé okolí se třáslo před obludou, kterou si samo vyrobilo. Někdo by měl pana Lee konečně klepnout přes prsty. Kapitán nasedl a vyrazil směrem k ranči U kotvy a hvězdy.

* * *

Ezra Lee si kapitánovu přítomnost uvědomil teprve ve chvíli, kdy mu před nohy padl stín. Vzhlédl proti slunci a chvíli mžoural na siluetu jezdce. Podráždilo ho, že kapitán pronikl až k jeho domu, aniž by o něm věděl. Ale dokázal svůj hněv ovládnout. Se stráží na věži si to vyřídí později...

„Co vás sem přivedlo, kapitáne? Už jste se rozhodl? Dobrá. Až tady hoši skončí, můžeme konečně podepsat papíry.“

O dvou nebožtících, o jejichž majetek se teď na dvoře hrálo, se ani nezmínil. Proto je přece najal, aby za něj bojovali. A pokud na svou práci nestačili, měli prostě smůlu.

„Ano, rozhodl jsem se, pane Lee,“ zaburácelo ze sedla jako na kasárenském nádvoří.

„Rozhodl jsem se, že si svůj ranč nechám. Vlastně se mi tenhle kraj docela líbí.“

Všichni ustrnuli nad tou opovážlivostí.

„Abych nezapomněl, něco jsem vám přivezl.“ Wood otevřel brašnu u sedla a s urážlivou nevšímavostí nechal padnout do písku kolty, které včera získal.

„Třeba si o to taky rádi zahrajete.“

Muži se zahleděli na rančera a čekali, co udělá. Ezra jen otevíral a zase zavíral ústa jako ryba na suchu. Jeho obličej vzteky až zfialověl. Jak se opovažujete!“

vyrazil ze sebe konečně. „Víte, co vás to bude stát, ta vaše paličatost? Ta vaše nebetyčná drzost?“

„Neřekl bych, že bude příliš drahá,“ usmál se kapitán a jako zázrakem se v jeho pěsti objevila zbraň. „Budete možná v pokušení poručit svým hochům, aby mě rozstříleli. Tak jen do toho! Já začnu vámi, a potom se koneckonců uvidí.“

Chvilku se nic nedělo. Kapitán pokrčil rameny a pobídl koně. Koutkem oka postřehl nepatrný pohyb za svými zády. Předák Jesse Heydemann už sahal k opasku, že drzouna ztrestá ranou zezadu. ,Pozor, Jesse!“ pronesl kapitán ostře. „Nevím, kolik ti pan Lee platí, ale za kulku to jistě nestojí.“

Předák zvedl dlaně do výše ramen a zavrtěl jimi na znamení, že sdílí kapitánův názor. Kapitán vzepjal koně na zadní a zahvízdal. Pak, ke všeobecnému překvapení, ho pobídl a kůň začal ustupovat dozadu. Tento cirkusový kousek Wood nacvičil už před několika měsíci pro vlastní potěšení, neměl ponětí, že se mu někdy bude hodit. V bráně se s koněm zatočil a pak vyrazil tryskem.

„Pal!“ zasípal Ezra Lee. „Střílej po něm přece, ty pitomme!“

Strážný na věži se však k ničemu neměl. Teprve když předák vystoupil nahoru, pochopili, proč.

* * *

 „Ke všem sakrům!“ zvolal Juan Cabazeta a sáhl hbitě po pušce. Muži z ranče W přijali s nadšením kapitánovo rozhodnutí, že zůstává, a připravili se i na následky. Chodili i na nejvšednější práce plně vyzbrojeni. Pracovali u jezírka pod skalami. Bylo tu jedno z mála přírodních napajedel a patřilo k ranči W. Kdysi bylo obehnáno plotem, ten ale jezdci z ranče U kotvy a hvězdy strhli a jezdili tam napájet dobytek. Třebaže na pozemcích pana Lee bylo několik uměle vytvořených napajedel, patřilo k jejich taktice ztěžovat život sousedům. Po provokacích přicházela odezva, a pak měl Ezra Lee příležitost předvést svou moc. Kapitán nyní nařídil, aby všechny povalené ploty zase vyspravili a bránili, což jeho muži přijali s povděkem. Napajedlo stálo na hranicích mezi oběma ranči, avšak podle pozemkových knih bylo Woodovo. Teď se k němu hnal osamělý jezdec. Cabazeta už odjišťoval winchestrovku, když blížící se jezdec zvedl ruku do výše na znamení, že přijíždí s mírovými úmysly.

„Zahoď tu pušku, než ti ji seberu,“ řekl předák McLeod Cabazetovi.

„Zatracenej Mexikáne, máme už tak dost průšvihů. Proč si přidávat další?“

Za chvíli se jezdec přiblížil natolik, aby ho poznali. Leeova dcera Claribel přijížděla na vraníku, kterého vyhrál černý Buck pro svého pána. Claribel přivolala předáka k sobě a přes plot mu něco rozčileně sdělovala. Za okamžik obrátila koně a zmizela v oblacích prachu. Juan Cabazeta si hořce vyčítal, že málem vystřelil na ženu, navíc na slečnu, která se ke každému chovala vždy laskavě, jako by ani nebyla dcerou Ezry Leea. McLeod jeho nářky ostře zarazil. Přikázal, aby muži sebrali své nástroje a vydali se na ranč, sám vyskočil na koně a vydal se podle plotu, aby sehnal všechny ostatní, kteří ten den byli na práci. Za půl hodiny byli všichni na dvoře ranče.

„Vyrážíme, hoši!“ přikazoval kapitán. Jeho oči se vzrušeně leskly, zdálo se, že je ve svém živlu.

„Chtěli by nás tady vybrat jako písklata z hnízda. Máme slabé dvě hodinky času. Popadněte, co tady máme cennějšího, naberte zásob, kolik uvezete. Nezapomeňte na střelivo a vodu. Koně, které nebudeme moci vzít s sebou, rozežeňte, však si je potom zase pochytáme. A potom do skal! Naši přátelé najdou hnízdo prázdné. Pojedou zřejmé soutěskou pod Kobylí hlavou. Tam si na ně počkáme a zahrajeme jim, že nebudou vědět, kde jim hlava stojí. Do práce, hoši, pohyb!“

* * *

Slunce pomalu klesalo k obzoru, ale skály, lemující údolí, ve kterém ležel ranč W, byly dosud rozpáleny horkem. Kapitán John Wood ležel na břiše na vrcholku skalnatého útesu a pozoroval svůj ranč otlučeným kavaleristickým dalekohledem. Od chvíle, kdy změnil své rozhodnutí, by na toto místo nedal dopustit. Tím větší vztek a hořkost se v něm vzmáhaly proti Ezrovi a jeho lidem. K jeho uším dolehlo hřmění značného počtu cválajících kopyt. Směrem od ranče U kotvy a hvězdy se zvedl mrak prachu a zanedlouho poté bylo možné rozeznat skupinu jezdců. Obrátil k ní svůj dalekohled a zaostřil. Jezdců bylo jako máku. Ezra si pravděpodobně najal ještě další posily. Odhadoval, že jich je asi půl setniny - jak byl zvyklý počítat z války. Kapitán by se svými deseti muži neměl ani tu nejmenší šanci. Kdyby se ovšem dal překvapit na ranči. Takto byl ve výhodě on, byl v právu a hodlal vetřelcům pěkně zatopit. V čele skupiny bezpečně rozeznával šlachovitou postavu Jesse Heydemanna. Vybral si zvíře podle sebe, nijak oslnivé na pohled, ale vytrvalého a rychlého ryzáka. Vedle Heydemanna klusal floutek Clive, Ezrův bratr. Nesl se na krásném grošáku, který kdysi patřil Plumstoneovi. Clive ho vyhrál v další soutěži Leeových kovbojů, při níž se zasahovaly jídelní misky, vyhazované do vzduchu. Předčil ve střelbě z pušky i revolveru všechny ostatní muže, včetně předáka Heydemanna. Clive byl vynikající střelec, na jeho obranu je však třeba říci, že svého umění nikdy nezneužíval. Mohl se stát obávaným zabijákem, možná lepším, než byl Luke Mattle. Protože však byl víceméně líný, nikdy svůj talent ani neprocvičoval. Byl zvyklý brát život lehce a pokud možno bez konfliktů, raději než přestřelky měl whisky a ženské.

Jen díky lehkomyslnosti se dal tu a tam zatáhnout do podniků, jako byl tenhle. Vlastně tu jaksi zastupoval svého nepohyblivého bratra, který byl tvrdost sama. Za dvojicí vůdců klusali muži z ranče. Mnoho jich mělo na hlavách široká sombrera, což by mohlo vysvětlit, odkud vzal Lee tak narychlo posily. Mexičané neradi přijímali stálou práci, dávali přednost jednorázovým podnikům, za které se dobře platilo. Pak drželi siestu, třeba i několik týdnů, dokud jim vystačily peníze, nebo dokud se neobjevila příležitost, kterou by bylo hřích nevyužít. Kapitán si všiml, že všichni byli dobře vyzbrojeni. To se dalo koneckonců očekávat, mnoho z mužů však drželo v rukou navíc zatím nezapálené pochodně. Cítil, jak v něm rychle narůstá nová vlna vzteku. Muži se blížili k soutěsce. Jeli bezstarostně, jisti si svou převahou. V kraji neexistovala síla, která by se jejich počtu mohla postavit. Snad jen armáda mohla vyslat silnější oddíl, nejbližší pevnost však byla na desítky mil daleko. Předešlého večera konali na ranči U kotvy a hvězdy válečnou poradu. Mnozí muži, vztekající se za lekci, kterou jim kapitán udělil, byli pro, aby se vyrazilo ihned. Někteří opatrnější radili, aby se zasáhlo v noci, kdy bude většina osazenstva ranče W spát. Ezra však chladnokrevně odpovídal, že pocity vzteku nesmí převýšit nutnou opatrnost. V noci by mohli ranč a všechny jeho budovy snadno zapálit, ale noc poskytovala možnost úkrytu obráncům. Ze tmy by mohla přijít vichřice střel, obránci by měli ve světle zapálených budov útočníky jako na talíři. Nakonec Ezra rozhodl, že nejlepší bude zaútočit příští den večer. Muži na ranči budou jíst a zapomenou na nutnou opatrnost. Mnoho z nich bude za prací venku, takže na ranči zbude jen několik kovbojů, při troše štěstí to bude jen samotný kapitán. Předák Jesse kývl. Ezrovy důvody byly dostatečně pádné, a kromě toho byl jako Němec zvyklý poslouchal. Poslechl by, i kdyby Ezra vybral nejhorší možnou variantu, avšak tohle vypadalo nanejvýš rozumně a slibně. Clive by dal přednost tomu, kdyby bratr vyslal proti Woodovi trestnou výpravu, vedenou šerifem. Jistě by se našlo mnoho dobrovolníků, kteří by se chtěli Ezrovi zavděčit, a nemuseli by riskovat životy vlastních lidí. Ale aby nevypadal jako zbabělec, přidal se ke všeobecnému názoru. Plán ovšem nepočítal s Claribel. Té se kapitán Wood zalíbil na první pohled, třebaže své pohnutky okamžitě potlačila a nahradila je jinými. Přesvědčila sama sebe, že kapitán musí dostat šanci, protože to, co proti němu chystali, bylo zákeřné a nečestné. Hned ráno vyrazila, aby ho varovala.

* * *

Útočníci už byli tak blízko, že kapitán mohl spustit dalekohled do brašny. Pokynul svým mužům, aby zatím nestříleli, a vztyčil se nad balvanem, který ho kryl.

„Kampak, pánové?“ zvolal dolů. „Snad ne na návštěvu ke mně? V tom případě bych vám musel říci, že přijíždět na návštěvy takhle ozbrojeni není k hostiteli právě zdvořilé.“

Jesse zašilhal po Clivovi, kterého pokládal za vůdce. Třebaže mohl okamžitě střílet, čekal na přímý rozkaz. Uplynuly dvě vteřiny, než Clive na svůj oddíl zakřičel:

„Palte!“

Údolím zarachotila salva, ale kapitán byl už v bezpečí za svým kamenem.

„Kdo po tobě kamenem, ty po něm dvěma!“ zašklebil se Woodův předák McLeod a přisadil pušku k líci. Také ostatní kapitánovi muži odpovídali střelbou. Měli přikázáno střílet pouze na koně, ale buďto nepřesnou palbou, nebo jejich temným vztekem se stalo, že zasahovali spíše jezdce. Ezrovi muži byli v beznadějné situaci. Jejich přesila jim nebyla k ničemu, a třebaže dovedli střílet, nebylo na koho. Obránci se ukrývali za kameny, zdálo se, že jsou všude. Už nepřemýšleli o tom, má-li kapitán na své straně deset mužů, nebo sto, otáčeli vyplašená zvířata zpátky, a ti, kteří už o koně přišli, se belhali co nejrychleji pryč ze smrtící pasti. Kapitán Wood usoudil, že situace hrozí přerůst v masakr, a přikázal zastavit palbu. Účelu bylo dosaženo, víc nebylo v této chvíli zapotřebí. Přesto za prchajícími tu a tam houkla ještě opožděná rána, která si v bezhlavé mase koní a jezdců našla spolehlivě cíl. Kapitán okřikoval své muže, aby s palbou přestali, tak se stalo, že na chvíli neuhlídal celé bojiště. Kterýsi z jeho mužů vykřikl a ukázal mu směrem k ranči. Kapitán se tam obrátil a zaklel. Plání k ranči W se hnal Jesse Heydeman na svém vytrvalém koni. Kapitán sáhl znovu po dalekohledu. To, co spatřil, mu na chvíli vyrazilo dech. Ezrův předák

uháněl s celou otepí nezapálených pochodní, naloženou přes okraj sedla. John Wood prudce vydechl, aby se zbavil napětí, uchopil pušku a pečlivě zamířil na předákova záda. Vystřelil a chybil, vzdálenost už byla pro přesný zásah příliš velká. Koně přikázal uschovat dosti daleko od místa léčky, aby je neprozradili. I kdyby se dal do běhu, bylo by příliš pozdě. Navíc by se útočníci mohli vzpamatovat, obrátit a vyrazit znovu, tentokrát s větší nadějí na úspěch. Vystřelil ještě několikrát, ale stejně zbytečně. Jesse už byl u ranče. Kapitán skřípal zuby, když v dalekohledu pozoroval, jak Jesse zapálil pochodně a nyní je vrhá na střechy. Jeho dům, stáj, ubytovna kovbojů i kůlny stály za okamžik v plamenech. Jesse Heydemann, přes masakr v soutěsce, splnil svůj úkol. Později se vynořil z oblaků kouře a zamířil ke Coffin City. Zuřící muži slézali ze skály. Dole leželo pět mrtvých střelců a sténalo několik raněných. Než stačil kapitán zakročit, zazněly další výstřely, a potom už nebylo koho ošetřovat.

* * *

Třebaže na ranči už nebylo co zachraňovat, přesto tam Woodovi muži po přestřelce zamířili. Seděli a mlčky zírali do skomírajících plamenů. Pro mnohé z nich ranč znamenal domov, po letech války ten nejlepší, v jaký mohli doufat. Byli tak rozzlobeni, že by nejraději ihned vyrazili proti Ezrově ranči. Kapitán to však nedovolil. Přikázal pohřbít mrtvé z přestřelky, třebaže mnozí jeho muži byli názoru, že by se tato práce měla přenechat supům, nic lepšího by si nezasloužili. Kapitán seděl stranou. Z dřevěných budov už řeřavěly jen uhlíky. Přemýšlel. Ještě před dvěma dny měl plno plánů. Prodat ranč, oženit se s Amandou Blackburnovou a odvézt ji na východ. Věnovat se nějakému podnikání, které nese spolehlivější zisk než chov dobytka. Drobný rančer je pořád v nebezpečí. Může přijít suchý rok, vypuknout nemoc a jeho majetek je ten tam. Chtěl se věnovat něčemu solidnějšímu. Spořádaný život rančera a válečného vysloužilce se teď změnil v nejistou existenci psance. Ezra Lee se jistě obrátí na soudce Stephense a šerifa Lomana, aby dodali jeho příštím krokům zdání zákonnosti. Ezra byl v kraji všemocným pánem, a tito lidé ho museli poslouchat. Co na tom! Třebaže si to nepřiznával, nejhlouběji ho zasáhlo Amandino odmítnutí. Teď už neměl co ztratit. Pokrčil rameny. Jeho situace se mohla zdát beznadějná, ale takových už prožil ve válce mnoho. Dokonce v nich začal nalézat zalíbení. Byl pyšný na to, že když už jeho velící plukovník nevěděl kudy kam, dal poslat pro kapitána Wooda. A ten vždy našel nějaké řešení. Nebo se pustil do kousku, na jaký by v normálních časech mohl pomýšlet jen sebevrah. Kdo může za Amandino odmítnutí? Ten, kdo si držel pistolníky a namluvil jim, že si mohou všechno dovolit. Ten, kdo ho přinutil, aby si s nimi vyřídil otevřený účet. Kdo může za dnešní krvavou řež? Ten, kdo si myslí, že pro něj platí jediný zákon, ten jeho. Kdo zavinil ztrátu ranče? Stále stejný člověk. Pyšný, arogantní, chtivý Ezra Lee. Smetl dosud každého, kdo se mu opovážil postavit. Ještě po Amandině rozhodnutí měl kapitánův život jakýsi smysl. Mohl začít farmařit, třebaže s tím původně nepočítal. To teď shořelo s rančem. Kapitánovi zbývalo jediné - pomsta. Byl vychován bohabojně, dodržoval všechno, co mu pastoři vtloukali do hlavy: Když tě někdo udeří, nastav druhou tvář. Odpovídej na zlé dobrem. Potom však přišla válka a stejní pastoři kázali opak: Proti ohni oheň, proti železu železo. Nepřinesl jsem vám mír, ale meč. Jedno i druhé se ukázalo jako žvásty. Muž se má řídit svými instinkty, které mu už v klukovských partách napovídají, aby ctil přátelství a pomáhal slabším, avšak na ránu odpovídal ranou, pokud možno ještě silnější. Pan Ezra Lee kapitána uhodil. A ne jednou, několikrát. Teď zase udeří kapitán. Zvedl hlavu od doutnajících uhlíků a zavolal: „Vzlyk, hoši! Všichni zpátky do skal! Potřebujeme se pořádně prospat, zítra nás všechny čeká těžký den. Ukážeme panu Ezrovi, jak je rozumné dráždit holou rukou vlka!“

Muži se narovnali, jako by uslyšeli hlas polnice, vyzývající do útoku. Tohle byl příkaz, který si přáli slyšet, a už pochybovali, že ho od kapitána Wooda uslyší. Rozeběhli se ke koním a k vozům. Nakládali všechno, co se jim mohlo hodit, a před nasednutím zkontrolovali zbraně.

* * *

„Třináct lidí!“ křičel Ezra Lee zlostně a tloukl berlou do podlahy. „Třináct lidí! Jak je to možné? Kdyby to mělo takhle pokračovat, nebudu mít za chvíli ani dost lidí na pasení dobytka, natož abych tomu kapitánkovi ukázal, kdo je tady pánem! Patnáct lidí, když počítám Lukeho a Plumstonea! A to vás vyjelo padesát. Kdo mi to vysvětlí?!“

„Čekali na nás v soutěsce,“ řekl Clive. „Ten průjezd by ubránil jeden dobrý střelec proti celé armádě. A Wood tam měl všechny svoje lidi.“

„Jak to, že na vás čekali? To jste nemohli jet jinudy? To jste nemohli poslat někoho napřed, aby to obhlídl? Víte, že Wood byl ve válce, a přesto uděláte takovou pitomost!“

„Ta soutěska byl tvůj nápad,“ nedalo Cliveovi, aby si neomočil. „Sám jsi říkal, že si tím nejen zkrátíme cestu, ale navíc je dokonale překvapíme. Ti, co nebudou venku na pastvinách, budou v té chvíli sedět u večeře a nevšimnou si ani, kdyby se proti ranči řítilo stádo slonů, takhle jsi to říkal.“

Ezra zatloukl berlou do podlahy. „Já že jsem...“

Potom ho ale napadlo, že by se neměl zesměšňovat zapíráním.

„Byl to dobrý plán,“ řekl po chvíli. „Kapitán měl buďto z pekla štěstí, že tam právě něco zařizoval, nebo ho někdo musel varovat. Někdo z ranče. Ale kdo?“

Zlostně si všechny prohlížel. Clive jeho pohled drze opětoval. Zato Jessemu blýsklo v té chvíli v očích. Odkašlal si, aby svůj nápad rozvedl nahlas, ale potom si to rozmyslel. Pokrčil rameny.

„Nevím, pane Lee. Nemám tušení.“

„Však já toho ptáčka načapám!“ vyhrožoval Ezra Lee.

„Jak?“ zapochyboval cynicky Clive. Ezra už už otevíral ústa k odpovědi, pak si to ale nechal pro sebe. Bratříček nemusel všechno vědět. Ezra, jako všichni tyrani, měl i jakousi svou tajnou policii. Mezi mužstvem se vždy nasel někdo, kdo mu za pár dolarů navíc donášel. Tak věděl, jaká je nálada mezi jeho jezdci, kdo kritizuje jeho nařízení, kdo zanedbává práci. Znal slabosti svých zaměstnanců, věděl, na koho je ve kterém státě vypsán zatykač, kdo si rád přihne a kdo karbaní a má stálou potřebu peněz. Nenápadně mezi svými věrnými rozhlásí, že dá sto, ne, padesát dolarů tomu, kdo odhalí zrádce na ranči. Jistě mu v horlivosti přinesou pět nebo sedm jmen, ale z těch už se lépe vybírá. Takhle se mu to vždycky osvědčovalo a tak tomu bude i v tomto případě, nepochyboval o tom ani v nejmenším.

„Mám svoje metody,“ řekl po chvíli temně. ,Já si svého chlapíka chytím. Ten mi zaplatí za smrt mých patnácti lidí. Dám ho ubičovat k smrti, to je ještě mírný trest za to, co mi provedl. Jen až ho chytím, jen až ho budu mít!“

Rozčilením nemohl ani popadnout dech. Trvalo nějakou chvíli, než mohl zase mluvit. Napil se whisky, aby se trochu uklidnil, a pokračoval už o něco mírněji.

„Ze všeho nejdřív musíme zase doplnit mužstvo. Jesse, co myslíte, neměl by šerif uspořádat trestnou výpravu? Vypíšu na kapitána cenu, ať se město snaží.“

„To by se teď zrovna nehodilo, pane Lee,“ řekl předák věcně. „Přece jenom se ví, že jsme kapitánovi zastřelili jeho muže a on dostal dva naše. Naneštěstí takové, kteří už městu dlouho leželi v žaludku. Lidi se spíš radují, že už je po nich, že se jich nemusí bát. Možná se nehodí, abych to říkal, ale Mattle se v poslední době choval, jako by mu město patřilo.“

„Město je moje!“ křikl Ezra.

„Ano, to každý uznává, ale ne Mattlovo. Čekal jsem, že každý den dostane kulku do zad. To samé se týká Plumstonea, pane.“

„Dobrá, ale co zbylých třináct lidí?“

„Byl jsem ve městě,“ řekl Jesse. „Nálada je tam jednoznačně pro kapitána. Přece jenom jsme si i dneska sami začali a navíc jsme mu vypálili ranč. Za žhářství je provaz, pane Lee. Kdybyste neměl takový respekt, přihnali by se sem. Proti kapitánovi

lidi nedostaneme. Ani soudce Stephens si nemůže dělat, co by chtěl, nebo co byste mu poručil. S místními zákony čaruje, jak se to právě hodí, ale nepamatuji se, že by si troufl přímo porušit nějaký federální. Pro trestnou výpravu musíme vytvořit patřičnou náladu a to nějaký čas potrvá.“

„Ale nějaké další chlapy potřebujeme!“

„To ano. Ale potom, co nám kapitán ukázal, jak sebou umí hodit, asi byste měl nějaký čásek trochu líp platit.“

Ezra Lee se zamračil. Slova, týkající se placení, slyšel jen nerad. Věděl však, že předák má pravdu.

„Snad... řekl bych, zase Mexikány,“ navrhl Jesse.

„Pro mě a za mě třeba čerty, jen ať už jsou tady,“ zabručel rančer. „Sežeňte hned Arriga, ať se vypraví do Las Heridas a tam mi najme, řekněme...“

„To se líp řekne než udělá,“ připomenul Clive se zjevnou škodolibostí. „Když jich hned první den tolik zařvalo... Bude se jim muset slíbit hodně.“

„Aby nás pak tahle válka o kus pastvin nestála víc, než má ranč W vůbec cenu,“ protáhl Jesse.

„Nás?“ rozzuřil se Ezra. „Jak jste to myslel, Jesse, nás? Copak vám tu toho patří víc, než vaše sedlo a ten kůň prolezlý prašivinou? Mluvíme o mých penězích, jen a jen o mých! Kdyby na to měla prasknout celá Kotva a hvězda, k čertu, nebude se mi vysmívat nějaký kapitánek, nějaká nula s holým zadkem, prokletý přivandrovalec z východu, to si zapište za uši! Nejsem snad nejbohatší a nejmocnější člověk na padesát mil daleko? Na sto, na dvě stě mil? Co? Však já ho rozšlápnu jako housenku, toho zelenáče! Kapitán!

Kdyby to byl aspoň plukovník! Takhle to vypadá, jako by se mi přišel vysmívat největší smrkáč z celého Západu! Bože, jak to mažeš připustit? Copak strpíš, aby se li... aby se mi vysmíval takový cucák? Po tom všem, co jsem pro tebe udělal a ještě udělám?“

Ezra Lee se pokládal za božího vyvolence. Byl obávaný a zámožný, cožpak to není znak boží přízně? Dostal, co si kdy umanul, třebaže k tomu často použil nečisté prostředky, není to snad znamení nejvyšší ochrany a požehnám? V Coffin City postavil dřevěný kostelík a tím pokládal své dluhy za splacené. Dokonce měl pocit, že mu bůh zůstal něco dlužen, a často se ho dovolával. Ještě nějaký čas popíjel, když už ho Clive i Jesse opustili. Se stoupající opilostí se začal vytahovat sám před sebou. Však on jim to všem ještě ukáže! Co mu zabrání, aby se stal guvernérem a posléze i prezidentem Spojených států? Potom už nedá své protivníky střílet, ale věšet. Kapitána Wooda jako prvního. Toho zatraceného lenocha Clivea hned po něm, myslí si o sobě, že je nenahraditelný, ale bude se ještě divit. Jesse Heydemanna hned po nich. Věděl toho o Ezrovi příliš. Odnese si svoje tajemství do pekla. Za Mattlem, Plumstonem - a Ezra by mohl vyjmenovat ještě celou řadu dalších, kteří mu sloužili a ještě poslouží. Peklo na vás všechny! myslel si rozhněvaně, když vstával. Na Ezru ale ne, starý dobrý Ezra Lee dal postavit kostelík. Když se to vezme kolem a kolem, byla to docela dobrá investice. Na schodech upadl a bezmocně kolem sebe tloukl berlemi, dokud nepřispěchala jeho oddaná manželka Clarissa, která ho dopravila za pomoci starého Bucka do postele.

* * *

Nálada na ranči U kotvy a hvězdy byla stísněná a napjatá. Dnes si tu nikdo nezpíval ani nepískal, muži se mezi sebou ani neškorpili, jak bylo jejich zvykem. Na všechny dopadl výsledek včerejší přestřelky. Patnáct mrtvých ve dvou dnech! Takové ztráty si nemohl dovolit žádný ranč. A to Ezra Lee počítal jen mrtvé. Mezi těmi, kteří se vrátili z přestřelky, bylo také deset zraněných, dva vážně. Celou noc se ubytovnou rozléhal jejich křik. Doktor z Coffin City měl co napravovat. Vyřízl střely, ovázal rány, upevnil dlahy na zlomených končetinách. Vyšel ven, zakrvácený jako řezník z jatek. Kovboji litovali svých padlých přátel, ale ještě více si uvědomovali, že to příště mohou být oni, koho budou pohřbívat, nebo kteří budou přinejmenším potřebovat doktorových služeb. A náklady za léčení se jim strhávaly z platu. Začínali zcela vážně pochybovat o tom, že je služba u mocného dobytkáře lakové terno, jak se jim zdálo zpočátku. Napadalo je, že nejlepší by bylo osedlat koně a hledat si nové místo co nejdál. Báli se však Jesseho, který kovboje znal jako své boty. Ten byl Ezrovi nepochopitelně věrný a to, co pokládal za zradu, trestal koltem. Nově najatí Mexičané seděli stranou a mračili se jako čerti. Arrigo Rodriguez, jeden ze stálých obyvatel ranče, který měl poblíže stájí vlastní domek, se ještě v noci vypravil do vesnice Las Heridas, aby tu naverboval další posily. Vzpomínali na to, co sliboval jim: málo práce a hodně peněz. Za dva, za tři dny jste doma, každý s padesáti dolary v kapsách. Teď se všechno zdálo mnohem vzdálenější, možná dokonce v nedohlednu. Od vzdálených konců ranče se ozývaly tupé údery seker. Jesse nařídil, aby tu postavili dvě nové strážní věže. Všechno věstilo, že se dají očekávat další potíže. Rány probudily také Ezrovu ženu Clarrisu. Rychle vstala, oblékla se a vyšla z ložnice. Dostala chuť na kávu, věděla, že Buckova žena má stále hrnec na plotně. Od svítám byla připravena podat snídani, protože kovbojové někdy vyjížděli za prací zatraceně brzy. Něco ji přimělo vyjít z domu. Rázem vycítila neklid, který tu panoval. Věděla, že se včera stalo něco zlého, ale pravý rozsah střetnutí před ní a Claribel všichni zamlčovali. Rozhodla se, že se podívá do zahrady. Vždycky, když měla nějaké problémy, zamířila tam. Třebaže se pokládala za ženu velkého světa, pobyt v zahradě ji vždy dokázal uklidnit. Škoda, že se pro dámu nehodilo nic jiného, než pečovat o růže! Ráda by někdy pracovala tak, jak vídala z okna ženy usedlejších zaměstnanců. Vždy si měly co povídat, smály se, spokojeně se vyhřívaly na sluníčku a často si zpívaly. Zamračila se. Je první dámou v kraji, která určuje, co je a co není slušné. Musí se podle toho chovat. Procházela kolem stájí, když zaslechla jakýsi cinkot. Že by se Claribel chystala tak brzy na projížďku? Alespoň se přesvědčí, jak se oblékla. Vstoupila do stáje a ustrnula. U stání s grošákem se pohyboval Clive Lee. Měl už koně osedlaného k jízdě. Na tom by nebylo nic divného, ve stáji však podupával také nákladní kůň se zavazadly pro delší cestu. Clarissa otevřela překvapením ústa, pak se rozeběhla ke svému milenci.

„Clive! Kam se chystáš?“

Podíval se na ni s opovržením, přitáhl podbřišník a pak teprve odpověděl: „Jedu odtud pryč.“

Obrátil se k ní zády. Clarissa ho obešla a znovu se na něj zadívala. Clive uhodil koně pěstí do boku a pak vztekle pokračoval: „Začíná tu být na můj vkus trochu moc horko. Jestli chceš vědět, co si myslím, Ezra si s Woodem neměl vůbec nic začínat. Mám pocit, že to dopadne špatně, a kromě toho, už mě to tady začíná pěkně nudit. Přijel jsem, když mě Ezra volal, že to tu sám nezvládne. A jak to dopadlo, co? Nepotřeboval mě ani jako šafáře. O všem rozhoduje sám. Chci mít zase trochu změny.“

Clarissa se musela opřít o hrazení.

„Clive, ty bys měl to svědomí opustit bratra, který tě potřebuje?“ zhrozila se.

„A načpak? Abych mu naléval whisky? Rukama přece vládne.“

„A co já?“

„Co - ty?“

„Já té přece taky potřebuji! Cožpak mě tu chceš nechat na pospas té poloviční mrtvole? Jak můžeš být tak tvrdý, víš, že tě miluju! A kolikrát jsi říkal, že ty miluješ mě!“

Jenže Clive ji znal stejně dobře jako sebe. Posupně se uchechtl a řekl: „Když mě tolik miluješ, proč nejedeš se mnou? Nemám sice takovou moc jako Ezra a zdaleka ne tolik peněz, ale to přece lásce nevadí. Aspoň se to tvrdívá. Sbal se, sedni na koně a pak vzhůru do světa! Neztratíme se!“

Dobře si přitom uvědomoval, že nic z toho neudělá, chtěl jí však dokázat, jak hluboká je láska, o které mluví a které se chce dovolávat. Nemýlil se. Clarissa zůstala chvíli stát jako opařená a pak se začala bránit.

„Clive, víš přece dobře, že to nemůžu udělat! Mám povinnosti... dceru, které se musím věnovat. A opustit nemocného muže, co by tomu řekli lidé?“

„Tak vidíš,“ zašklebil se její švagr. „Ty nemůžeš. Mě tu ale nic nedrží, a lidi ať si říkají, co chtějí.“

Měl už plné zuby ranče, kde nesměl o ničem rozhodovat, protože i když často byly jeho návrhy správné, Ezra je zamítal, aby mu dal najevo, kdo je v domě pánem. Začínal mít dost také Clarissy, která si na něj dělala čím dál větší nároky, žárlila na něj a hlídala ho skoro na každém kroku. A dobře si uvědomoval, že ranč čeká těžký boj. Proč by měl riskovat svou kůži? Proč si nepočkat někde v závětří, jak všechno dopadne? To nejhorší, co by se mu mohlo stát, by bylo, že by ho pokládali za zbabělce. Vzhledem k tomu, jak uměl zacházet s koltem, nebylo pravděpodobné, že by mu to někdo řekl do očí. Pokud by se Woodovi podařilo zvítězit a pokud by, dejme tomu, Ezra nepřežil, pak by se mohl vrátit jako dědic a nový majitel. Jestli Ezra nepřežije a Clarissa zůstane - kdo by také ubližoval ženě - pak by stálo za úvahu se s ní oženit a získat všechno. Jinak byl rozhodnut oženit se s krásnou Conchitou, která stále více naléhala. Clarissa už přece jen odkvětala. Bude stále

hádavější a žárlivější. Nic pro Clivea. Clarissa se na něj zavěsila a začala žadonit. Nejraději by ji od sebe odhodil, ale musel mít stále na paměti, co si předtím promyslel. Kdoví, jak to nakonec všechno dopadne. Rozhodnutí tak jako tak padne v několika dnech, možná hodinách. Zatím by nebylo chytré ji od sebe zapuzovat definitivně.

„Vrátím se,“ řekl. „Pochop to, potřebuji jen trochu změny. Ubíjí mě to, být tady věčně jenom někým druhým. Chci se přesvědčit, že i sám něco dokážu.“

„Prosím tě, Clive! Prosím!“

Objal ji. Naštěstí neviděla, jak se nad její hlavou ušklíbl, protože to by mu nikdy nedokázala odpustit. Odvedl ji do slámy, kde už spolu tolikrát byli, a zopakovali si to, co tam prováděli mnohokrát dříve. Znovu ji ujistil, že se docela jistě vrátí, pak vzal oba koně za uzdy a vyvedl ven. Za chvíli se na dvoře rozezvučela kopyta, Clarissa zůstala sedět ve slámě, kolena se jí třásla tak, že nedokázala vyjít. Clive vyjel zadní branou, vedoucí na pastviny. Nechtěl, aby ho někdo z ranče viděl, protože vlastně prchal z boje. Chvíli jel ve stopách stád, pak se stále více stáčel, aby se dostal obloukem do Coffin City. Když znovu vjel na uježděnou cestu, spatřil v dálce dva jezdce. Uháněli ke skalám. První, drobnější, se hnal na vraníku, a ten za ním, vysoký muž na ryzáku, ho zřejmě pronásledoval. Clive je chvíli pozoroval, a pak pokračoval v cestě. Zřejmě se v kraji zase něco mlelo, ale s tím on nechtěl nic mít.

* * *

Claribel Leeová si brzy ráno vyjela na koni. Jak se její matka obávala, znovu si vzala mužské sedlo a oblékla kalhoty. Strážný na věži ji pozdravil a propustil bez řečí. Třebaže na pastvinách zuřila válka, žen se to netýkalo. Často se stávalo, že místem nějaké přestřelky projížděla žena. Aniž by si bojující strany musely něco říkat, všichni vždy zvedli hlavně k obloze a zachovali příměří na nezbytně dlouhou dobu. Kdo by ublížil ženě, vystavoval se nebezpečí, že se na něj vrhnou přátelé stejně jako nepřátelé. Claribel pobídla koně k hranicím rančů, nelámala si hlavu nad hledáním důvodů a výmluv. Zajímala se o kapitána Wooda. Chtěla si prohlédnout jeho spálený ranč a především mu nějak dát najevo, že s celou záležitostí nemá nic společného. Jela stejnou trasou jako včera, směrem k přírodnímu napajedlu. Když se přibližovala k cíli cesty, vynořil se z křovin po její pravé straně jezdec. Zastavila, protože poznala předáka svého otce, Jesse Heydemann smekl klobouk, jak se před dámou slušelo, ale hned nato ji začal provrtávat očima. Už včera při poradě u Ezry ho napadlo, že zrádcem ranče nemůže být nikdo jiný, než Claribel. Všeobecné se vědělo, že nesouhlasí s praktikami svého otce, každý věděl, že má denně ve zvyku vyjíždět na koni k hranicím pozemků. Kromě toho se dalo očekávat, že mladou dívku kapitán Wood zaujme i jinak - nestýkala se s žádnými mladými lidmi, protože Ezra i Clarissa usoudili, že nikdo v kraji pro ni není dost dobrý. Kdykoliv se zastavila na kousek řeči s někým v Coffin City, vždy se o tom na ranči dozvěděli. Tady na pláních to bylo trochu jiné, tady se mohla zvědavým pohledům vyhnout. Jesse jako správný předák věděl i to, že Woodovi lidé pracovali včera u napajedla, a domyslel se, jak se všechno mohlo stát. Varovala muže, kteří to potom donesli kapitánovi. Aby si to ověřil, vstal dnes ještě před úsvitem. Prohlédl si kopyta koně, na kterém Claribel jezdila, pak vyskočil na svého ryzáka a vyrazil k hranicím rančů. Našel tu, co očekával. Včerejší stopy ho přivedly k napajedlu, a dále v nich četl jako v knize. Claribel přijela a chvíli se tu zdržela. Pracovali tu tři muži, kteří pak podle hloubky stop kvapem odjeli k ranči W. Dívka se zvolna vracela, kůň šel jen krokem, dokonce si za chůze tu a tam uškubl pár lístků z křoví. Teď se ti dva setkali. Jesse smekl stetson a zeptal se jí, kam má namířeno. Claribel se zarděla a chvíli hledala slova.

„Jenom tak na projížďku, Jesse. Je takové krásné ráno, že? Doufám, že na mě neprozradíte, že jste mě viděl v kalhotách. Mám se prý oblékat jako slečna, ale nemáte ani ponětí o tom, jak je nepraktické jezdit na koni v sukni.“

Potom pobídla koně k dalšímu klusu. Jesse se v sedle předklonil, chytil ho za uzdu a vztekle vyrazil: „Jenom chvilku, slečno Leeová! Okamžik! Musím s vámi mluvit.“

Nasadil klobouk zpátky na hlavu, aby si mohl při řeči pomáhat gestikulací.

„Jak možná víte, padlo včera pod palbou hordy kapitána Wooda třináct mužů vašeho otce. Kapitán jim uchystal past v soutěsce. Někdo mu musel poradit. Někdo mu řekl, že se tím místem chystáme projet na práci.“

„Na práci?“ zatrylkovala Claribel. „Viděla jsem vás odjíždět, ozbrojené po zuby. K jaké práci je třeba tolika pušek a revolverů? Nemyslete si, že jsem slepá nebo hloupá, Jesse.“

„Ať to bylo jak bylo,“ zamračil se předák, „rozhodl o tom váš otec. Včera se velice zlobil a slíbil, že až odhalí zrádce na svém ranči, dá ho ubičovat k smrti. A já mám teď důkaz, že jste kapitána varovala vy! Našel jsem jasné stopy. Pochybuji, že by se ztratily, dokud sem nepřivedu další svědky, možná dokonce pana Lee. Stopy jsou tak jasné, že budou vidět i z bryčky.“

„To musí být nějaký omyl!“ vyrazila ze sebe.

„Omyl? Však se to brzy vysvětlí. Dvanáct lidí z tuctu lehce přečte, co se tady vlastně včera stalo.“

Claribel zbledla jako stěna. Znala dobře krutost svého otce, věděla, že by se nezastavila ani před ní. K Ezrově hamižnosti po majetku přibyl v posledních letech nový rys, nesnášel zdravé a urostlé lidi, kteří mu připomínali jeho zmrzačení. Možná proto tolik přilnul ke svým zakrslým pistolníkům - Luka Mattlea měl zcela jasně radši, než svého spolehlivého předáka. A o jeho lásce k bičování věděla také své, na ranči se tímto způsobem často trestalo za drobné prohřešky. Za větší byla kulka. Předák se pásl na jejím strachu.

„Z tohohle se nevykroutíš, děvče. Nevím, jestli tě dá pan Lee ubičovat zrovna k smrti, ale buď jak buď, trestu neujdeš, slečinko! A neumím si ani představit, jak bys po tomhle mohla žít dál na ranči. Mezi těmi zabitými byli hlavně Mexikáni. Ne, že by jich byla nějak zvláštní škoda, ale měli přátele a příbuzné, a ti si potrpí na pomstu. Co asi udělají, až se dozvědí, kdo je to podrazil? Nadarmo se neříká, že se každý Mexikán už narodí s nožem v ruce.“

„Jesse, vždycky jsem si myslela, že mě máte rád,“ zašeptala bezmocně.

„Rád? To je slabý slovo, děvče. Poslední dva roky se mi o tobě dokonce i zdává.“

Předák si olízl rty a pak se křivě usmál. „Naštěstí má holka jako ty něco, čím se dá každý chlap podplatit, pokud to není zrovna tvůj táta!“

Seskočil z koně a uchopil vraníka za uzdu. Druhou rukou zkušeně škubl koni pod břichem a rozepnul mu řemen sedla. To sjelo dolů po koňském boku i se zděšenou dívkou. Hrubě ji uchopil za zápěstí a prudkým trhnutím zvedl na nohy.

„Jesse, mám peníze,“ zašeptala bezmocně. „Zlato. Za šperky si můžete objednat všechny ženské v Coffin City. Za můj zlatý náhrdelník po babičce můžete koupit malý ranč. Nebo si zařídit saloon, co já vím. Neubližujte mi!“

Jesse se cynicky pochechtával a táhl ji ke křoví.

„Slibovat já dovedu taky,“ supěl. „Modrý z nebe bych ti nasliboval třeba hned, sliby nic nestojí. Ale já chci docela jiný zlato, než co mi nabízíš. Na sliby ti dobrák Jesse neskočí. Nakonec se ti to ještě bude líbit. Pojď!“

Plakala pokořením, ale na silného Němce nestačila. Už se jí sápal po blůze a levičkou sáhl po řemeni jezdeckých kalhot. Claribel často pozorovala z okna šprýmování mužů na dvoře. Jejich zápasy i zuřivé rvačky. Věděla, že by nikdy nedokázala srazit silného předáka pěstí k zemi. Vzpomněla si však na cosi, čím kdysi skolil drobný Mexičan hromotluckého honáka z Texasu. Usmála se.

„Už povoluješ, holubičko,“ dýchal předák horce. „To je dobře. Uvidíš, že se ti to bude líbit. Přece bych ti neublížil, Claribel. Tak buď jen hodná na starého dobrého Jesse a on bude férový k tobě. Přísahám ti to.“

Stálila jeho ruku z hrudi. , Já sama,“ řekla, a začala rozepínat knoflíčky. Jesse sáhl po přezce svého řemenu. Claribel se znovu usmála a o krůček poodstoupila. Potom prudce vykopla holínkou tam, kde je každý muž nejcitlivější. Jesse zavyl, ruce mu sjely k rozkroku, jako by ho chtěl dodatečně chránit, a pak se začal svíjet bolestí. Claribel vyběhla jako Šipka. Než k ní stačil Heydemann dokulhat, měla koně vystrojeného a vzlétla do sedla. Pak vraníkovi nasadila ostruhy. Jesse se slzami v očích belhal ke svému koni. S hekáním se vytáhl do sedla. Milostné touhy ho zcela přešly, teď se chtěl jenom pomstít. Všechno v něm jenom hořelo vztekem. S železnou vůlí se přinutil dívku pronásledovat, i když při každém pohybu koně zaskučel bolestí. Mattleův vraník byl skvělý kůň, ale kostnatý předákův ryzák si s ním nijak nezadal. Navíc ho Jesse začal pobízet bičem. Vzdálenost mezi jezdci se brzy začala zkracovat. Claribel se hnala k ranči. Pokud tam dorazí první a podaří se jí vykřiknout, Že se ji předák pokusil znásilnit, zahřmí vzápětí revolvery všech mužů ve dvoře. Tak se Jesse ani nedostane k tomu, aby prozradil, co vyčetl ze stop. Nejkratší cesta ke Kotvě a hvězdě vedla soutěskou, v níž se odehrála včerejší přestřelka. Claribel si na chvíli pomyslela, že by někde v těch místech mohla narazit na kapitána Wooda nebo na jeho muže, kteří by jí poskytli ochranu. Potom ji napadlo, že by se předákovi mohla někde ve skalním labyrintu schovat. Její kůň klopýtl a začínal ochabovat, na bocích se mu objevily chomáče pěny. Heydemannův vytrvalec se teprve dostával do tempa. Pustila se jedním z vedlejších kaňonů. O půl míle za ní předák Heydemann zajásal. Věděl, že se pustila slepou uličkou, která po nějakém čase končila lavinovou sutí. Teď už mi neutečeš, mrcho! jásal v duchu. Teď tě naučím, kdo je to Jesse Heydemann a jak se k němu máš chovat! Ještě minutu, a mám tě. Ještě čtvrt míle.

Claribel zatím postřehla, že vběhla do pasti. S úzkostí otočila koně, ale to už se za ní začernal stín jezdce. Přirazila s vraníkem ke skále, postavila se na sedlo a začala šplhat po téměř kolmé skále nahoru. Jesse Heydemann dorazil vzápětí. Se zlým úšklebkem sáhl k sedlu a uvolnil úvazek lasa. Roztočil je a hodil na Claribel. Na druhý pokus se jí zachytilo za loket. Pokusila se je odhodit, ale protože se musela druhou rukou přidržovat skalního výstupku, přehodila si neobratně smyčku i přes hlavu. Jesse laso napjal a začal ji strhávat dolu.

„Pomoc!“ křičela zoufale. „Kapitáne Woode, pomoc!“

Ozvěna vracela její výkřiky jako karikaturu. Jesse se chechtal jako blázen, když laso přitahoval k sobě. Claribel se zoufale chytala povrchu skály, až si dlaně odírala do krve, ale laso ji neúprosně stahovalo níž a níž na dno kaňonu. Za okamžik vykřikla hrůzou, k jejímu obličeji se přibližovala předákova tvář. Byl to však jiný obličej, než jaký byla zvyklá vídat dosud. Opálený obličej zbrunátněl a na Heydemannově čele se objevily rozeklané žíly nalité krví. Vypadaly jako blesky. Naklonil se k ní s chrčivým dechem.

„Tak, děvenko!“ sípal zlostně. „Nabízel jsem ti určitý obchod a ty jsi odpověděla, jak jsi odpověděla. Teď si následky přičti sama sobě. Obchod už neplatí. Napřed tě potrestám za smrt svých lidí. Potom si vezmu, co jsem chtěl. Ale vyprávět už o tom nikomu nebudeš, za to ti ručím! Docela prostě se ztratíš. Zmizíš a nikdy tě nikdo nenajde. Vím o průrvě ve skále, kam nikdy nedopadne denní světlo. Uvidíš, co to je, doběhnout Jesse! Shniješ tam bez pohřbu. Tak ty jsi nakopla dobráka Jesse, co? Dobrá, teď ti zase ukážu, co dovedu já.“

Vrazil jí do úst zmuchlaný šátek, páchnoucí potem, a jejím vlastním šátkem jí převázal obličej. Zadrhl smyčku lasa kolem jejích zápěstí a pak jí zvedl ruce na výstupek. Mohla se dotýkat země jenom špičkami bot. Obličej mu zazářil krutostí. Přistoupil k ní a jediným surovým škubnutím z ní strhl blůzu. Rozepnul její kožené kalhoty a stáhl je až k holínkám. Claribel se dusila, třásla se hněvem i hanbou. Přála si jen rychle umřít. Ale Jesse měl na mysli dlouhodobější radovánky. V jedné ruce blýskající se nuž a ve druhé zbytek lasa blížil se k ní se zkřiveným úšklebkem.

„Začneme bičováním, jak jsem ti slíbil,“ řekl a olízl se. Napřáhl ruku - a v téže chvíli třeskla kaňonem střelná rána. Předákův klobouk odlétl na zem. Heydemann se překvapeně podíval nahoru a spatřil mužskou siluetu, rýsující se proti jasnému nebi. Zdálo se, že bůh dívce na poslední chvíli opravdu vyslal na pomoc strážného anděla, vybaveného ovšem přesnou střelnou zbraní. Jesse jednal instinktivně. Vytrhl od pasu kolt a přiložil ho k dívčině čelu.

„Ještě jeden takový vtípek, a je po ní!“ zakřičel. Použil Claribel jako živý štít, přitiskl se za ni a pomalu ustupoval do jakési prolákliny ve skále, která vypadala jako mělká jeskyně. Tam ji srazil do sedu a zručně svázal i nohy. Přiklekl za balvan a vytvořil tak neřešitelnou situaci. Dívčin ochránce nemohl střílet, jednak by ji tím mohl ohrozit, a kromě toho by riskoval, že Jesse splní svou hrozbu a zabije ji. Jesse však nemohl ani uniknout, muž nad ním byl ve výhodě a navíc to jistě byl i zručný střelec. Sražený klobouk o tom mluvil přesvědčivě, jistě bylo obtížnější zasáhnout z nemožně vysokého úhlu stetson, než postavu. Jesse zoufale hledal východisko. Jestliže pokus o únik byl nesmírně riskantní, o půl minuty později už byl naprosto nemožný, protože ze skal nahoře zaslechl několik mužských hlasů. Zachránce nebyl sám. Prokletý kapitán Wood ho dostihl. Nebo to byli nějací náhodní jezdci? V tom případě by se ještě mohl pokusit o vyjednávání. Odkašlal si, aby začal co nejpřívětivěji, ale ještě než začal, zahlaholil nad ním sebevědomý hlas.

„Heydemanne! Tady je Wood. Nemáte žádnou šanci. Vzdejte se a bude to! Za to, co jste provedl, vás pustit nemůžeme, ale odvezeme vás spravedlivě k soudci. Nikdo z nás nevystřelí, dávám na to své slovo.“

„Nesmysl!“ vykřikl vztekle předák. .Podmínky si budu diktovat já! Já mám rukojmí a záleží jenom na mně, jestli bude žít nebo ne.“

„Kdybyste jí ublížil, Lee z vás stáhne kůži, to víte. Nikam před ním neutečete. Najme třeba sto chlapů, aby po vás šli tak dlouho, dokud by vás nedostali.“

„Jo?“ Jesse se musel zasmát. „Je vidět, že ho špatně znáte. Kdybych mu prozradil, že jsem chtěl vyslechnout zrádce jeho ranče a vy jste na mě zaútočili, poslal by těch sto pušek proti vám. Na to se můžete spolehnout - kapitáne!“

„Jenže pro zradu byste musel mít důkazy, a ty nemáte. Nestačili jsme k napajedlu dojet včas, ale postarali jsme se o to, aby zmizely všechny stopy. Takže teď to stojí trochu jinak, než jste si spočítal.“

„Zabiju tě, ty honáku zatracený, na to se spolehni zase ty!“ zavyl Jesse zuřivě.

„To je taky docela slušné řešení.“

„Bylo by, kdyby nás tu nebylo deset, Jesse. Chci ti dát šanci, je ale jediná, kterou budeš mít. Pusť zbraně na zem a můžeš si jít. Dáme ti dvě hodiny náskok. Víc pro tebe udělat nemůžu.“

„Zbláznil ses, člověče? Nechám tu všechny svoje bouchačky a vy se pak do mě začnete trefovat jako na střelnici. A tomu ty říkáš šance! Když už mám pojit, chci mít možnost vzít aspoň jednoho s sebou.“

„Budiž. Zbraně a dvě hodiny náskoku.“

„Tři hodiny!“

„Dvě, a to je moje poslední slovo. Nezapomínej, že tě tu můžeme držet v šachu, jak dlouho budeme potřebovat. A třeba pošleme někoho se zprávou k Leeovi. Já a Lee se ještě stále můžeme smířit, myslím si, že by na to přistoupil docela rád. Když nic jiného, ušetřil by za střelivo, které by ho naše válka stála.“

Jesse se zamyslel. Kapitán měl pravdu. Musel se vzdát, musel dokonce oželet i slušnou sumu dolarů, kterou si za léta služby nastřádal a teď ji měl uloženou u Ezry v sejfu. Dvě hodiny náskoku mu postačí. Nezamýšlel zbrkle ujíždět, kam až bude kůň stačit, znal kraj skrz naskrz a už věděl, kde se ukryje, odkud se později nečekaně vyplíží a kapitána zabije. Podíval se na dívku, která strachem ani nedýchala.

Zavrtěl nevěřícní hlavou. Nu, nemůže být každý den svátek.

„Dobrá, kapitáne!“ zvolal nahoru do skal. „Prsty ze spouští, jdu teď ke svému koni. Jestli se jenom pohnete, ještě vždycky stačím tuhletu malou zmiji odprásknout.“

„Dal jsem slovo,“ odpověděl kapitán. „Přestane platit odteď za dvě hodiny, využij je, jak nejlíp umíš!“

Jesse s revolverem v ruce vyšel z jeskyňky a přirazil se zády ke skále. Zbytečně. Muži stáli po obou stranách kaňonu. Hlavně pušek směřovaly k obloze, jak se kapitán zaručil. Vyšvihl se do sedla, když těsně vedle něj dopadlo laso. Kapitán se po něm spouštěl dolů pro Claribel. Nebyl tak chytrý, jak se tvářil! Při troše štěstí mohl teď mít Heydemann rukojmí dvě. Jeho muži by si rozmysleli dělat potíže, kdyby... Ruka byla rychlejší než myšlenka. Než si stačil propočítat všechny možnosti, kolt už na bezbranného kapitána mířil.

„Konečná, kapitáne!“ řekl triumfálně. Jo, jsou to někdy pády, že se člověk nestačí divit. Hej, ne aby se někomu z vás tam nahoře začal motat prst kolem spouště! To by mohlo být pro vašeho šéfa krajně nezdravé!“

„Ztrácíš čas,“ řekl kapitán. „Tvé dvě hodiny už jsou o minutu kratší, a zbytečně.“

„To se ještě ukáže, kolik komu zbývá času. Tak jen pojď pěkně dolů. Ještě se uvidí, kdo z nás dvou půjde do pekla. V nejhorším případě oba společně, ale řekl bych, že ty k tomu máš zatraceně blíž, pane kapitáne.“ Wood slézal níž a níž, jako by mu smrt neseděla za krkem. Už stál na zemi. Narovnal se, podíval se předákovi tvrdě do očí a řekl: „Tři minuty, Jesse!“

„Nežvaň a dej pracky nahoru. Zavedu tě k tvé holubičce.“

Kapitán zvedl ruce.

„Je to dobrý, kapitáne!“ zahlaholil hlas shora. „Jede sem Clive Lee s Ezrovými...“

Na zlomek vteřiny pootočil Jesse hlavu dozadu. Než si uvědomil, že naletěl na jeden z nejstarších triků na světě, bylo už pozdě. Kapitán se vrhl na zem a odkulil se stranou. Jesse stačil stisknout spoušť, ale kulka jen neškodně zabzučela, když se odrážela od skály, před kterou už nikdo nestál. Skoro ve stejném okamžiku zaduněla nahoře puška McLeoda. Jesse výstřel odhodil ze sedla. Provedl skoro artistický kotoul vzad. Kůň se polekal a kopl zadníma nohama, to však už na předákově osudu nemohlo nic změnit. Byl mrtev dřív, než dopadl o pět yardů dále na zem.

„Tomu chlapovi se ale po čertech předbíhaly hodinky!“ zahulákal shora McLeod.

„Připomeňte mi, Iane, abych vám koupil takové, které se zaručeně nepředběhnou!“

zahlaholil John Wood kaňonem.

„S rytým věnováním, jo?“ zachechtal se předák.

„Třeba.“

Kapitán pak nechal jalových řečí a spěchal do jeskyňky za Claribel. Vytáhl z holínky nůž a přeřezal jí pouta. Potom jí přes hlavu přehodil svou košili. Claribel zapomněla na stud a vděčně se k němu vinula. Ezra Lee konečně pocítil to, co sám v širokém okolí hojně rozséval, pocity bezmoci a strachu. Jeho nejlepší střelec, který ovšem nestál o pistolnickou slávu, bratr Clive, zmizel. Předák Jesse Heydemann, kterého jeho muži poslouchali na slovo, zmizel rovněž. A po dceři Claribel se slehla země. Zamračeně přikázal sedlat a projet kraj křížem krážem. Ale k tomu už nedošlo...

* * *

Arrigo Rodriguez se hnal na zpěněném koni do dvora ranče U kotvy a hvězdy. Rozčileně pokřikoval něco, čemu nebylo rozumět. Kovboji, kteří už měli po práci, obstarali koně a teď se stahovali k ubikaci na večeří.

„Co ječíš?“ ptali se ho, ale Arrigo jen roztřesenou rukou ukazoval za sebe.

„Estampida!“ vyrážel ze sebe zmateně. „Estampida- tam!“

Chvíli do sebe nechápavě vráželi, než se dovtípili.

„Myslíš stampede, Arrigo?“

„Stampede, estampida, si!“

Seskočil z koně a hnal se do rančerova domu. Bylo už k večeru, slunce se sklánělo k západu, ale ještě bylo dost dobře vidět. Arrigo se vracel z mexické vesnice Las Heridas, kde byl naverbovat další posily pro Ezru Lee, ale nedá se říci, že by příliš uspěl. Vedl s sebou pouze pět desperátů, kteří se dali zlákat snadným výdělkem. Nepatřili však ani zdaleka k nejlepším - opravdu dobří a chladnokrevní střelci byli už dávno v některé z band, které ohrožovaly pomezí. Jejich dýchaviční koně zůstali daleko vzadu, vzali si na výpravu to nejhorší, co mohli ve vesnici sehnat. Očekávali, že je nový patron vybaví zdatnějšími zvířaty. Kovboji nečekali na pokyny. Hnali se k ohradě s koňmi, protože jednat bylo nutné ihned. Nebyl tu nikdo, kdo by je zorganizoval, proto se velení ujal Jim Brixton, starý kovboj, kterého si zvyklí pokládat za předákova zástupce, ani ne tak pro jeho schopnosti, jako spíš proto, že už jezdil po pláních třicet let. Stampede je jedna z největších pohrom, jaké mohou chovatele dobytka postihnout. Z často nevysvětlitelného důvodu se začne v pasoucím se stádu vzmáhat neklid. Jestliže vůdce stáda neodhalí hrozící nebezpečí, proti němuž by se mohl postavit svými rohy, vydá povel k úprku.

Panika se rychle šíří, za chvíli se zmocní celého stáda, které se dá do běhu kamkoliv, jenom pryč z ohroženého místa. Stádo se dá do pohybu, připomínajícího velehorskou lavinu. Žene se často celé míle, než vyčerpaně zastaví, a za tu dobu smete vše, co by se mu postavilo do cesty. Nelze je zastavit, jen trochu usměrnit jeho běh, aby se vyhnulo plotům, osetým polím nebo budovám. Ale i to může být nebezpečné, přiblížit se stádu příliš znamená riziko ušlapání. Zvláště když se jedná o stádo několika tisíc kusů, jaké měl na svých pozemcích Ezra Lee. Kovboji s halekáním vyrazili z ranče, nic jiného jim nezbývalo, chtěli-li zachránit sebe, museli zachránit ranč. Stádo se řítilo přímo proti ohradě z kůlů, a ta by při šílenství, které stádo postihlo, pravděpodobně neodolala. Příboj dobytka by mohl zničit jejich příbytky. Ohrada byla původně pevná a měla sloužit k ochraně ranče, ale jak v kraji ubývalo Ezrových nepřátel, už ji nebylo třeba opravovat. Rančer se cítil být dosti ochráněn svým jménem a počtem mužů v sedle. O to pečlivěji jeho jezdci museli dbát o ploty, ohraničující jeho stále se zvětšující pozemky. Muži vyrazili tryskem proti stádu, pak s koňmi poněkud odbočili, aby se dostali řítící se lavině těl do boku. Brixtonův plán byl prostý. Chtěl najíždět do stáda, plašit je hlukem, výkřiky a střelbou a vychýlit je ze směru. Pokusit se ovlivnit vůdce stáda bylo nebezpečné, ostatní zvířata by kovboje udupala. Museli to zkusit takto, přinutit zvířata, běžící po okraji, aby začala postupně vytlačovat zbytek stáda z původní trasy, I toto počínání bylo nebezpečné, mladí býci by na jezdce mohli zaútočit. Bylo to však jediné možné řešení. Země duněla, všechno zakrývaly husté mraky prachu. Výstřely kovbojů nebylo v hluku skoro slyšet. Přesto se jim podařilo, co měli v úmyslu. Bok stáda už vytlačoval střed z přímé dráhy, za chvíli si už mohli oddechnout. Dobytek sice zničí ploty v blízkosti ranče, kde se obvykle shromažďovala zvířata na prodej, pozemky, kde se pěstovala zelenina, ale nejhorší nebezpečí už bylo zažehnáno. Bude ještě nějakou chvíli trvat, než se stádo unaví, než začne zpomalovat a pak se úplně zastaví, ale to už bude věc rutiny. Ještě v noci je mohou odehnat do bezpečné vzdálenosti. Ezra Lee věděl, že se na své muže může spolehnout, proto se Arrigovým sdělením příliš nevzrušoval. Zajímalo ho pouze, kdy dorazí nově najatí muži a na kolik ho jejich pomoc přijde. Pátrání po třech zmizelých musel odložit na pozdější dobu. Vrátil se ke svým účtům. Náhle se venku rozlehl dusot kopyt. Ezra přistoupil k oknu. Zdálo se mu divné, že by jeho jezdci zvládli stampede tak brzy, obyčejně trvalo několik hodin, než stádo uklidnili a odehnali za pastviny. Jestli nějací zbabělci utekli z práce, stáhne z nich zaživa kůži! říkal si. Potom zuřivě zaklel. Dvorem ranče se hnala kavalkáda jezdců s pochodněmi v rukou. Za divokého pokřikuje házeli na střechy budov a do seníků. Okamžitě mu bylo jasné, co se stalo: kapitán John Wood mu oplácel zničení svého ranče stejnou mincí. Stampede nevzniklo náhodou, kapitán mu poplašil stáda a nasměroval je proti ranči. Věděl, že všichni jezdci vyrazí ven a v budovách nezbude nikdo, kdo by je bránil. Plán mu stoprocentně vyšel. Po zřízení provizorního tábora ve skalách a záchraně Claribel okamžitě vyrazil na trestnou výpravu, jak si to přísahal při pohledu na svůj hořící ranč. Nejprve vyplašil asi stočlennou skupinu divokých koní, bronců. Kapitánovi muži je hnali proti pasoucímu se stádu. Už to samo o sobě by stačilo vyvolat divoký úprk dobytka, ale Woodovi muži stádo dál plašili střelbou, aby se vydalo směrem, kterým potřebovali. Věděli, že na pastvinách na nikoho nenarazí, Leeovi kovboji se touto dobou scházeli na večeři a noční hlídky ještě nevyrazily. V domě zbývali jen černošští sloužící, kteří nedovedli vzít do rukou zbraň. Všechny budovy na ranči už s hučením plápolaly. Ezra se dobelhal ke stěně, strhl pušku a začal po jezdcích pálit. Bylo to zbytečné. Naposledy měl zbraň v rukou před několika lety, a ani tehdy nebyl střelcem, který by dokázal zasáhnout muže, pohybujícího se na koni. A kromě toho, kapitánovi jezdci se už stahovali. Rozevřenou branou, kterou nikdo nehlídal, uháněli pryč. Černí služební a ženy mexických vaquerů pobíhali po dvoře s nářkem, namísto aby se pokusili hasit, tahali ven svůj skromný majetek. Ještě že Buck měl dost rozumu na to, aby odvázal a vypustil koně ze stájí. Ezra vztekle odhodil pušku, opřel se o berle a pospíchal, nakolik mu jeho ochrnutí dovolovalo, nahoru do ložnice. Dusil se kouřem, když otevřel trezor a začal vytahovat nejcennější věci: svazky bankovek, dokumenty o vlastnictví ranče i postoupení půdy, které mu nedobrovolně museli vystavit majitelé okolních pozemků. Tady ukrýval i svou poslední vůli, kterou rozděloval veškerý svůj majetek mezi ženu a bratra. V trezoru ukrýval i Clarissiny a Claribeliny klenoty. Klíč od vnitřní skříňky no sil na řetízku kolem krku a nikdy ho neodkládal, ani při koupání. Tohle byla skutečnost, která Clarissu proti němu popuzovala možná nejvíc. Vždy musela prosit manžela, kdykoliv si chtěla některý ze svých Šperků vzít, a vždy ho pak musela zase odložit zpátky do vnitřní přihrádky. Třebaže se bála ohně, pomáhala Ezrovi do schodů a připravila koženou kabelu, do které všechno házeli. Vzali i úspory kovbojů, Ezra se spokojeně ušklíbl, když si uvědomil, že teď bude moci tvrdit, že v ohni shořely, a nebude muset nic vyplácet.

„Je to všechno?“ ptala se Clarissa úzkostlivě. Strop už hořel a hrozilo, že se na ně každým okamžikem zřítí.

„Nezbylo tam nic?“

„Ne. Teď můžeme myslet na sebe,“ odpověděl jí manžel, který byl jejím mužem posledních dvanáct let už jen podle jména.

„Myslet na sebe?“ řekla, když pevně držela ucha kožené brašny. Ostře, rezavě se zasmála.

„To jsi řekl ty. Ale je to výborný nápad.“

Uchopila berle, které si opřel o stěnu, a se zlým smíchem je hodila do ohně. Pak strčila do Ezry, který bezmocně upadl na podlahu. Zvedla brašnu a uháněla dolů po schodech, které už začínaly olizovat plameny. Zoufalý dobytkářův křik zcela zanikl v hukotu ohně.

* * *

Ze zchátralého dřevěného domku na předměstí Coffin City se ozývaly zvuky kytary a sytý ženský alt, zpívající starou španělskou romanci. Zpívala Conchita, Cliveova milenka. Ezrův bratr sem dorazil a prohlásil, že přijímá ultimatum, které mu dala, a že se s ní konečně ožení. Její hřích tím bude smazán. Conchita se spokojeně usmívala. Clive seděl na posteli se sklenicí whisky v ruce a opile poslouchal. Slovům písně nerozuměl, ale líbila se mu její vášnivá melodie i milenčin hlas. Zatím neuvažoval, co bude dělat dál. Měl dost peněz, které nesvěřil Ezrovi, ale uložil v bance. Natolik svého bratra znal, věděl, že tak je to jistější. Všechno ostatní hodil za hlavu. Ezrova nenasytnost mu byla lhostejná, stejně jako další válka mezi ranči. Už jich zažil několik a zatím měl štěstí, ale to by se ho nemuselo držet věčně. Měl pocit, že si svůj příděl už vybral, a čím dříve přestane riskovat, tím líp pro něj. Peníze mu vystačí na několik měsíců. Neuvažoval o tom, že by si zřídil vlastní ranč nebo obchod, že by se věnoval vynášejícímu řemeslu nebo se dal zaměstnat. Přemýšlel nanejvýš o tom, že až mu začnou dolary docházet, stane se řemeslným hráčem pokeru. Usedlého života měl na nějaký čas po krk. Bude jako řemeslný hráč cestovat. V nejhorším, ale pouze v tom nejhorším případě, uvažoval, by se vzhledem k tomu, jak uměl zacházet s revolverem, mohl stát řemeslným lovcem stíhaných osob. Všude visely zatykače na hledané bandity a přestupníky i s vypsanou odměnou. Stačí si vybrat tu nejvyšší a začít hledat svého muže. Teď ale si chce na nějaký čas odpočinout od všeho, přemýšlet bude později. Conchita bude něco jiného, než stárnoucí švagrová Clarissa, věčně podezíravá, věčně žárlící. Na zítřek bude dost času myslet zítra. Znovu si nalil a pak vztáhl ruku ke Conchitě. Teď už ho nebude odmítat, holubička. Manželským slibem se všechno promíjí, co na tom, vezmou-li se zítra, nebo až za měsíc. Nebo třeba také nikdy, myslel si pobaveně. Slib nic nestojí, a kolik může Člověku přinést dobrého! Conchita odložila kytaru a přisedla si k němu. Jen naoko se bránila, když jí začal rozepínat knoflíčky pod krkem. Náhle se před domkem ozval dusot kopyt. Clive vstal, přistoupil k oknu a rozhrnul záclonku. To však bylo naprosto zbytečné. Vzápětí se otevřely dveře a na prahu stanula Clarissa, šedivá od popela a v ohořelých šatech. Postavila se doprostřed místnosti a její oči začaly metat blesky.

„Tady jsi!“ vykřikla zuřivě. „Ty se tady povaluješ a vůbec se nestaráš o to, co se stalo?“

„A co by se mělo stát?“ odpověděl líně. Za Clarissou nahlédli dovnitř dva kovboji z Ezrova mužstva. Tvářili se tak, že Clive zvážněl.

„Co se stalo?“

„Nic, jenom to, že ta Woodova banda vypálila náš ranč! A v ohni zahynul můj manžel Ezra, tvůj bratr! Kapitán Wood ho úkladně zavraždil!“

Odvrátila se, jako by nemohla přemoci těžký žal, který ovšem necítila.

„Jo, pane Lee, to je fakt. Odlákal nás ven a potom všechno zapálil,“ potvrdil jeden z kovbojů.

„Zůstaňte venku, člověče!“ utrhl se na něj Clive a pak vybídl Clarissu, aby pokračovala.

„Mám teď snad právo žádat, aby ses ujal svých povinností. Jak možná víš, odkazuje můj drahý Ezra všechno nám dvěma napůl. Claribel má svůj vlastní majetek a má dostat podíl na ranči, až bude plnoletá.“

Ještě chvilku vykřikovala o povinnostech a Clivova vůle se začínala vytrácet. Bude to sice znamenat, že se připoutá k této stárnoucí ženě, na druhé straně ho ovšem vyhlídka na to, že se stane majitelem ranče, kterého už starší bratr nebude v jednom kuse peskovat a řídit, příjemně vzrušovala. Bude se muset oženit s Clarissou, a tím mu ranč spadne do klína celý. Tak ohromný majetek potom může prodat. Práskne do bot ne s několika sty, ale s desítkami tisíc dolarů. Klidně si bude moci žít v nějakém velkém městě, bez práce, bez starostí... Potom si řekl, že by byla hloupost tak ohromného majetku nevyužít. On přece bude rozhodovat o tom, jak to na ranči půjde dál. Předák se bude starat o to, aby mu vynášel, a Clive si bude moci zvát sousedy. Příjemně se bavit. Bude si moci vyrážet na dlouhé pobyty do velkých měst a vždy se bude mít kam vrátit. Clarissa viděla, že uhodila na správnou strunu. Vyžádala si sklenici vody, posadila se a pokračovala.

„Ranč bude třeba vystavět znovu, ale tohle počká. Hlavní teď bude zbavit se toho zlořečeného ďábla Wooda.“

„Můžeme zburcovat soudce i šerifa. Teď jsme v právu. K našim lidem se přidá půl města. Jesse...“

„Jesse zmizel. Není tu nikdo, kdo by mohl vést kovboje. Musíš to být ty.“

„Ano, Clarisso, ano. Samozřejmě. Pustíme se do toho. Kapitán bude litovat, že si s námi něco začal.“

Clive Lee nebyl zbabělý, pouze lenivý. Teď se však doopravdy rozzlobil, teď už šlo o jeho vlastní majetek.

„Ten bude rád, když ho jenom pověsím. Když mu předtím nebudu stahovat kůži ze zad řemínek po řemínku,“ řekl vztekle.

Začal se oblékat. Značnou pozornost věnoval svým zbraním. Zatímco Conchita ho s pláčem přemlouvala, aby zůstal, že může své záležitosti řídit odtud, vzal si všechny věci, které si k ní přinesl.

„Později,“ sliboval neurčitě. „Vrátím se. Teď ale vidíš, co se děje. Musím se starat o ranč. Mám práci. Tak buď rozumná!“

V pláči před ním klekla a objala mu nohy. Netrpělivě ji odstrčil a vyšel ven. Clarissa se spokojeně ušklíbla, když viděla svou soupeřku tak potupenou. Clive venku hodil své věci kovboji.

„Odvez mi to do hotelu!“ poručil. Potěšilo ho, když kovboj odpověděl: „Rozkaz, Šéfe!“

Ostatně místní hotel patřil také Ezrovi, jako mnoho jiných budov města. Vzali si s Clarissou sousední pokoje, kvůli řečem. Clive však věděl, že mezi nimi jsou spojovací dveře, a za chvíli otevřel novou láhev whisky, nalil si a začal s Clarissou plánovat, co bude třeba zařídit.

„Za Woodem se pustíme, jakmile si dáme poslední vůli potvrdit u soudce,“ řekl Clive a Clarissa přikývla.

„Nemůžeme tu trpět nikoho, kdo by se stavěl proti Leeově rodině,“ řekla tvrdě.

„Smíříme se s jednou rebelií, a za chvíli se začnou ozývat všichni. Celé údolí by se nám vysmálo, kdybychom si s ním neporadili. A celé údolí by proti nám povstalo. Wood musí být co nejdřív mrtev.“

„Toho by si měl vzít na starost Jesse,“ mínil Clive. „Já budu mít dost práce se stavbou nového ranče.“

„Jesse je mrtev.“

Nechápavě se na ni zadíval.

„Něco při požáru?“ zeptal se. „Říkala jsi přece, že zmizel, myslel jsem si, že jen někde něco zařizuje.“

„Ten prokletý Wood unesl Claribel,“ řekla Clarissa. Napadlo ji, že si u Cliva, ověří, nakolik její historka působí věrohodně. Takto ji chtěla vyprávět soudci a šerifovi a vzbudit hněv občanů města proti kapitánovi. Jesse ji bránil, jel za nimi, ale kapitán ho přelstil. Zastřelil ho zezadu jako vzteklého psa. Věděl, že by v poctivém boji neměl šanci.“

„To je silný kafe,“ řekl Clive a překvapeně zamžoural. Zkušenosti se švagrovou ho varovaly, aby jí nevěřil. Jistě to všechno bylo nějak jinak, ale záleželo na tom? Stejně jako ona si uvědomoval, že únos mladé dívky by mohl obyvatele Coffin City proti Woodovi pobouřit, a o to šlo. Vlastně to nebyl tak hloupý nápad. Kapitán vypálil ranč U kotvy a hvězdy, kdo si může být jistý, že příště nezapálí jeho domov? Za žhářství hrozil trest smrti, v tomto bodu se nesmlouvalo. Kapitána bylo možné usvědčit z krádeží koní, což bylo stejně těžké provinění a následoval stejný trest. Kapitán unesl dívku. Tři hrdelní tresty, tři oprátky. Alespoň jedna by se mu měla zadrhnout kolem krku. A navíc zabil několik mužů. Co na tom, že to bylo v soubojích, nějaká pochybnost zbude vždycky, a té by se dalo využít. Zlotřilý kapitán, který si ve válce zvykl zabíjet a teď požaduje stále novou krev - to bude znít starousedlíkům věrohodně, nebo alespoň známě. Unáší bezbrannou dívku, zabíjí předáka, který ji chce zachránit. Hrome, znělo to opravdu věrohodně! Podívali se na sebe a usmáli se. Pro tuto chvíli byli zase spojenci. Clarissa dobře věděla, že její dcera k Woodovi utekla, ale tím si teď nezatěžovala hlavu. Až bude kapitán mrtev, nezbude jí nic jiného, než se spořádaně vrátit domů. Navíc se spoléhala na to, že až se Claribel dozví, že kapitán a jeho lidé zapálili ranč, v němž uhořel její otec, zapomene na své sympatie a sama bude požadovat nejtvrdší trest.

„Teď můžeme vyhlásit trestnou výpravu proti Woodovi,“ řekl Clive.

„Nejen to, vypíšeme taky odměnu za jeho zneškodnění. Naštěstí měl Ezra většinu peněz v bance. Odměna bude taková, že si za ni někdo bude moci pořídit vlastní ranč.“

„Ale kdo ji povede?“ zeptal se pochybovačně Clive. „Šerif a zástupce jsou dobří leda tak do polí za strašáky. A naši nejlepší muži jsou mrtví.“

„Nejlepší zůstal,“ zašeptala Clarissa a stulila se mu do náruče. „Ty jsi byl vždycky lepší střelec, než všichni ti honáci, které si Ezra najímal.“

Lichotila mu, dokud mu whisky a také touha nestouply do hlavy. Clive byl opravdu nejvhodnějším mužem, byl jen příliš líný, než aby to stále prokazoval. Clive měl slabou vůli, Clarissa si však uvědomovala, že sama má dost vůle za oba.

„A potom budeš nejbohatším a nejmocnějším mužem v údolí,“ šeptala mu vášnivě, dokud Clive nepodlehl starému kouzlu. Rančerka se zmocnila znovunalezeného milence. Když pak Clive, zmožen pitím a láskou usnul, vklouzla spokojeně do šatů a zmizela ve svém pokoji. Cíl, o kterém dlouho snila, měla konečně na dosah. A měla i nástroj k jeho dosažení; Clive pro majetek udělá všechno.

„Konečně,“ řekla si spokojeně a kolem úst jí zahrál krutý a pyšný úsměv.

* * *

Spokojenost Clarissy Leeové trvala jen těch několik vteřin, dokud za sebou nezamkla dveře hotelového pokoje a nerozsvítila lampu. Ve svém pokoji našla Conchitu.

„Co tu chcete?!“ vykřikla rozzlobené a také polekané, napadlo ji, že ji snad Mexičanka přišla zabít. Conchita k ní však obrátila uplakanou tvář.

„Paní, neberte mi Cliva!“ zaprosila. „Vy jste mocná, bohatá paní, muži vás jistě obletují, ale já nemám nic než jeho. Vím, že by se mnou byl šťastný, šťastnější než při všech těch starostech o majetek, při všech hádkách s okolními rančery. Říkal mi, že už jich má plné zuby, a chtěl se mnou odjet někam, kde bychom mohli klidně žít spolu.“

Clarissa se pyšně usmála.

„To všechno mohla být pravda předtím, ale teď je rančer,“ řekla spokojeně.

„Paní...“ prosila znovu Conchita. „Vy mu můžete přinést jen neštěstí. Peníze jsou prokleté, vím to. Nechte ho odejít se mnou. Budu se za vás modlit do konce života.“

Když Clarissa pochopila, že jí žádné nebezpečí nehrozí, začala se bavit. Vychutnávala své vítězství nad ubohou divoškou.

„Co mu můžeš nabídnout?“ ptala se pyšně. „Chatrč z rákosí? Práci na poli? Teď bude mít ranč. Vím, že po něm vždycky toužil. Zlobilo ho, že musí poslouchat bratra, ale to už skončilo. Nemáš žádnou šanci. Odejdi odsud, než tě dám vyhodit!“

„Paní...“ žadonila Conchita. „Slitujte se nad námi oběma! Budu s ním mít dítě!“

Clarissa skousla ret. Mužští jsou nevypočitatelní, to dobře věděla, kdoví, jak by tato nová okolnost na Cliva zapůsobila. Sama si příliš velké iluze nedělala. Věděla, že na nějaký čas podlehne Clive kouzlu velkého majetku, ale uvědomovala si, že mu toto okouzlení nevydrží věčně. Chtěla ho využít. Nejdříve aby ji osvobodil od nejhoršího nepřítele ranče, kapitána Wooda. Aby dokončil Ezrovo dílo a zmocnil se celého údolí. Pak, pokud by nehodlal poslouchat, by mohl jít. Snadno by našla jiného muže, a nikdo by ji za to nekritizoval.

„Nevím, co všechno nasliboval tobě,“ řekla s úšklebkem. „Ale pokud jde o to dítě, chudáčku, musím ti něco prozradit. Teď, co je můj manžel mrtev, už můžu. Jsme na tom obě stejně. I já budu mít jeho dítě, ale navíc mám i docela slušné věno. Když se to tak vezme, největší v celém okolí. Tak co?“

Conchita zanaříkala. Vůbec ji nenapadlo, že by jí rančerka mohla lhát, aby se jí zbavila.

„Vidíš, jak jsi ubohá,“ řekla s odporem Clarissa a přešla k posteli, na níž ležela

její brašna. Otevřela ji, vytáhla odtud svazek bankovek, ještě přelepený páskou, a hodila ho Mexičance do klína.

„Tohle si vem a běž!“ poručila ostře.

„Tohle...“ zalapala Conchita po dechu. Baliček spadl na podlahu.

„To je docela dobrá cena, lepší než kdy zaplatili za hřebce. Kup si místo Cliva koně, ten tě snad zbaví chutě na bílé gentlemany.“

Conchita zbledla. Její zornice a chřípí se rozšířily prudkou nenávistí. Uchopila balíček platidel, vyskočila a prudce jím mrštila Clarisse do obličeje. S hrdě vztyčenou hlavou odcházela. Clarissa zůstala stát nad tou opovážlivostí jako zkoprnělá. Bankovky, spojené páskou, se dopadem na její tvář rozsypaly a teď ležely roztroušeny po podlaze. Chvíli lapala po dechu, a potom se rozesmála.

„Taková žebrota, taková nicka si mi dovolí... Peníze, které celé to její pueblo nevydělá ani za rok... Mohla mít dům a kus pole, ale jí se zachtělo...“

Smála se, až se prohýbala, z očí jí vyhrkly slzy, ale nedokázala přestat, tolik ji pobavila žebrácká pýcha její noční návštěvnice. Když se konečně trochu uklidnila, utřela si slzy, umyla a napudrovala obličej. Přečesala se a zpevnila účes ozdobnými hřebeny. Vyšla z pokoje a zamkla za sebou. Kráčela směrem k saloonu, ačkoliv tam v noci žádná slušná žena nechodila, tím méně bez doprovodu. Stanula v létacích dveřích a pokynula dvěma ze svých kovbojů, kteří tu s ostatními popíjeli. Stále dokola vyprávěli o požáru ranče a o strašné pomstě, kterou přichystají kapitánu Woodovi.

„Rančerka je jalo řemen, hoši,“ rozumovali. „Uvidíte, že povede výpravu sama. A vypíše takové prémie, jaké bysme si v sedle nevydělali ani za rok.“

Když je přátelé upozornili na paní Leeovou, okamžitě vstali a vyšli před saloon. Clarissa jim tichým hlasem udělila jakési příkazy. Bez odmlouvání se vydali k zábradlí, odvázali koně a skočili do sedel. Rančerka Leeová je spokojeně pozorovala, dokud nezmizeli v tichých a tmavých uličkách.

* * *

Joachim Poplar a Frank Lordling se krčili v křoví a pozorovali dům. Koně uvázali notný kus vpředu a sem dorazili pěšky, aby je neprozradil hluk podkov. Conchita se podle všeho rozhodla svůj domek opustit. Na dvoře stál uvázaný osel, Conchita přinášela svá zavazadla a upevňovala je na jeho hřbet. Ve světle, dopadajícím na dvůr z domu, bylo vidět, že pláče. Konečně se zdálo, že přinesla všechno. Odvázala osla a posadila se na něj zboku. Pobídla ho patami. Dveře domu zůstaly dokořán, zdálo se, že se sem už nechce nikdy vrátit. Honáci za plotem se na sebe ušklíbli. Z jejich křivých úsměvů šel strach. Joachim byl popelavý blondýn s mrtvýma očima a ustupující bradou, na které mu vyráželo sporé chmýří. Poněkud se podobal Luku Mattleovi. Byl si toho vědom a snažil se ho ve všem napodobovat. Myslel si o sobě, že by mohl zaujmout jeho místo pistolníka, a pilně cvičil střelbu, nebyl však ani rychlý, ani odvážný jako jeho vzor. Frank Lordling by mohl nahodilého pozorovatele snadno zmást jakýmsi nevinným, až jelimánkovským výrazem. Všechno na něm potvrzovalo, že je tím, čím je - neotesaným venkovským mladíkem, který neumí číst ani psát. Umí pracovat, když na něj někdo dohlíží, ale tajně sní o tom, že si na pohodlné živobytí vydělá spíše střelnou zbraní než dřinou. Kovboji pokývli hlavami, vstali a vydali se k místu, kde uvázali koně. Nasedli a zvolna se vydali směrem, kterým zmizela Conchita se svým oslem. Dohonili ji až za městem, kde začínala prérie. Zdálo se, že Conchita směřuje k mexické vesnici Las Heridas, odkud před několika měsíci do města přišla. Nečekala, že ji tu přivítají s otevřenou náručí, ale spoléhala na zbožnou velkomyslnost Mexičanů, která přikazuje odpouštět drobné prohřešky. Teď pro ni bylo nejdůležitější její dítě. Na pomstu bude dost času potom. A kdoví, třeba se Clive zatím nabaží té strašné ženy a přijde za ní, bude už vědět, kde ji má hledat. Dokud to půjde, mohla by si vydělat posluhou u vesnického obchodníka, pracovala pro něj, než ji zlákalo Coffin City. Don Ramon bude sice bručet, ale přijme ji. Bude žít zase mezi svými. Odpadnou tisíce drobných urážek, které musela snášet

jen proto, že je Mexičanka, něco nečistého a méněcenného. S tímto světem, kde zarostlý a nemytý honák je vzorem dokonalosti, zatímco ona bude vždy považována za něco špinavého, od přírody proradného, si neměla vůbec začínat. Klusala na svém oslu a zvažovala, co všechno bude muset zařídit, když za sebou zaslechla tepání kopyt. Ohlédla se, ale v té chvíli ji dojeli oba kovboji, které za ní poslala Clarissa. Vzali osla mezi své koně a posměšně se dotkli klobouků.

„Dobré ráno, seňorito,“ pozdravil ji Joachim. „Trochu brzy na projížďky, ne? Paní Leeová nás poslala za vámi, abychom vás doprovodili, protože cesty nejsou zrovna bezpečné.“

Conchita zbledla, protože ihned pochopila, co bude v příští chvíli následovat. Ta panovačná ženská se chce jednou provždy zbavit své sokyně a kromě toho se hodlá pomstít za urážku. Možná jí ty peníze neměla házet do tváře, ostatně kdyby si je vzala, nemusela by se starat o práci. Teď však už bylo na podobné úvahy pozdě. Snažila se pobídnout osla k běhu, ale proti koním by neměla v žádném případě šanci. Kovboji se jejím strachem bavili. Nato na sebe zamrkali, vytáhli z pouzder revolvery, s klukovskou rozverností jimi zatočili kolem ukazováčků, potom na ni namířili a poručili jí, aby zahnula na postranní cestu. Přemýšlela o svých vyhlídkách. Kdyby se jim protivila, možná by ji zabili přímo tady, na cestě. Svědomí by je kvůli tomu nijak zvlášť netrápilo, na to oba vypadali. Jestliže poslechne a vyjede k pastvinám, je možné, že někde narazí na honáky, kteří drželi noční hlídky, nebo na muže, kteří už vyjeli na práci. Proto se podřídila a jela, kudy jí ukázali. Nemohla mít ani tušení o tom, jaký rozkaz jim rančerka Leeová vydala. Poručila, aby ji zahnali ke spálenému ranči a tam zabili. Pokud by ještě někde hořelo, měli pak její tělo hodit do ohně, aby ji bylo možné vydávat za oběť požáru. I kdyby ji jenom zastřelili, i pak by mohli její tělo předvést jako důkaz řádění Woodových lidí. Když Conchita poznala, kam ji nutí jet, v duchu zaúpěla. Tady se pomoci nedovolá. Snad to má být trest za její hříchy, napadlo ji. Ale rozhodla se bránit, jakmile se naskytne sebemenší příležitost. Kovboji se spolu bavili. Vtipkovali o její postavě, vlasech i očích, ironicky jí opakovali, jaké je to pro ně potěšení, dbát o bezpečí tak roztomilé seňority. Měli proč být spokojeni sami se sebou, kromě tučné odměny je čekalo i potěšení navíc.

Protože cestovala se vším cenným, co měla, rozumělo se samo sebou, že se o její majetek rozdělí. Osla mohli prodat. Navíc si chtěli užít i s Conchitou, která se jim oběma už dávno líbila. Strach z Cliva je zatím držel stranou, teď na něj mohli zapomenout. Dorazili ke spáleništi. Několik budov ještě doutnalo a nad rančem se převalovala mračna štiplavého dýmu.

„Slez si z toho osla, děvče,“ nařídil jí Joachim a natáhl kohoutek revolveru. Zoufale se rozhlížela kolem sebe, ale nikde neviděla možnost záchrany. Frank seskočil z koně a ukázal jí ke křoví u plotu. „Když budeš poslušná, možná tě potom pustíme.“

Neměla kam utéci, neměla, kde by se ukryla. Mohla se dát hrdě zastřelit, ale znovu pomyslela na dítě. Zašeptala krátkou modlitbičku, aby ji bůh neopustil a pomohl z nebezpečí. Snad až budou oba z koní dole, až se začnou dohadovat o tom, kdo si s ní začne první, třeba se jí podaří dostat do sedla a s oběma koňmi jim ujet, myslela si, když Frank hodil mincí a zašklebil se na svého partnera. „Vyhrál jsem,“ řekl. „Jdu první.“

Conchita se připravila ke skoku, ale Joachim stále neslézal z koně. Nepřestával na ni mířit koltem. Frank sáhl k blůze a trhl. Drsně se zasmál, když si rukama zakryla odhalená ňadra. Škubl podruhé a serval z ní sukni. Joachim vzrušeně polkl a konečně seskočil ze sedla. Pohlédl na svůj kolt a polonahou dívku a ušklíbl se. Zastrčil zbraň do pouzdra. Ta špinavá divoška byla docela bezbranná, co mohla jim, dvěma drsným mužům, udělat? Přistoupil blíže, aby mu nic neušlo, zatímco si Frank svlékal kalhoty. Conchita rezignovaně sáhla k podvazku a Joachim si olízl vyprahlé rty. Náhle se k nim dívka prudce otočila s něčím tmavým v ruce. Možná nějaký čaroděj nicky amulet, pomyslel si pohrdavě, když se od dívčiny ruky zablesklo. To bylo poslední, co na tomto bědném světě spatřil. Frank padl k zemi a horečně hledal svůj opasek s revolverem. Než ho stačil vytáhnout, prolétla mu hlavou kulka. Conchita se vítězně napřímila. Kopla do mrtvého Franka a plivla na jeho mrtvolu. Potom se jí nohy roztřásly slabostí a musela se na chvíli posadit. Honáci zapomněli, že mají co dělat s dívkou, která prošla tvrdou Školou saloonů, než se jí ujal Clive. Většina ženských tam nosila zbraně na svou obranu, protože nikdy nemohly vědět, co si opilí chlapi vymyslí. Měly drobné zbraně, jaké se vyráběly pro ženské, nepatrných ráží, ale na krátkou vzdálenost spolehlivě smrtonosných účinků. Conchitu naučil Clive střílet, protože když ji ze saloonu odvedl, obtěžovali ji ještě nějakou dobu hosté, přesvědčení, že každá ženská udělá za pět dolarů, co se jí poručí. Po chvíli zastrčila zbraň zpátky do podvazku, přešla ke svému oslovi, který nezúčastněně žvýkal jakési bodláčí, rozbalila ranec se svršky a oblékla si čisté šaty. Oblečení, jehož se dotýkaly Frankovy ruce, odnesla štítivě k doutnajícím zbytkům domu, aby je spálila. Jestliže už předtím nevěděla, co si počne, byla teď ještě bezradnější. Zhřešila s Clivem, z lásky, ale teď zhřešila nekonečně více, tím, že zabíjela. Bála se zatracení, a teď se měla co bát i světské spravedlnosti. Má se rozjet k šerifovi a ke všemu se přiznat? Má pokračovat v cestě do vesnice? Tam ji najdou, budou ji pronásledovat až na kraj světa. Co tedy? Modlila se s prosbou o osvícení, když zaslechla jakési zasténání. Prudce se otočila k ležícím mužům. Vykasala okraj šatů, aby znovu dosáhla na zbraň. Zasténání se ozvalo znovu, z opačné strany. Conchita obešla doutnající hromadu a pak vyjekla překvapením. Po zemi tam lezlo cosi, co připomínalo silně ohořelý trám. Popálený člověk.

„Pomoc,“ zaslechla teď zřetelně. „Vodu, pít!“

Přiběhla k nešťastníkovi, sklonila se nad ním a vyjekla podruhé. I v ohořelých šatech a pod silným nánosem sazí poznala mocného dobytkáře Ezru Lee.

„Pane Lee!“ vykřikla překvapeně. „Vy jste přežil ten oheň? Ve městě říkali, Potom se klepla přes ústa a pospíchala k oslovi. Vykutala ze zavazadel láhev s vodou a přiběhla zpátky. Klekla si a s námahou otočila rančera naznak. Protože byl v bezvědomí, namočila šátek a omyla mu obličej, potom ho namočila znovu a ovázala ho kolem rančerova čela. Zaklonila jeho hlavu přes stehno a vpravila mu mezi rty trochu tekutiny. Po chvíli Ezra Lee polkl. Po kapkách ho napájela, pak byl schopen pozřít doušek. Odložila jeho hlavu do spálené trávy a přešla k Joachimovu koni. Sáhla do sedlové brašny a hned napoprvé nahmatala čutoru. Odzátkovala ji a přičichla si. Jak předpokládala, byla v ní whisky. Přiložila ji k rančerovým ústům.

„Pijte,“ řekla tiše. „Tohle vás postaví na nohy.“

Okamžitě si vzpomněla na jeho ochrnutí a cítila potřebu se omluvit za svou drzost. Rančer se rozkašlal, ale po chvíli jí naznačil, že chce ještě napít. Pak šla pro jídlo, lámala tortilu na drobné kousky, vkládala mu je do úst a napájela ho vodou, dokud trochu nepookřál. Potom byl schopen říci, co všechno ho v noci potkalo. Mocný dobytkář vypadal tak bezmocně, že se ho Conchitě zželelo. Vyprávěla mu, co všechno prožila ona, potřebovala se vypovídat hlavně ze zabití jeho dvou kovbojů. Zoufale si přála, aby jí uvěřil, že jednala v nejnutnější sebeobraně, v přesvědčení, že kovboji dostali rozkaz ji zabít. Rančer nad svými muži jen mávl rukou a prohlásil, že stejně za nic nestáli. I kdyby ji nechtěli zabít, pokusili se ji znásilnit, takže trest vyjde nastejno. Pochopila, že u něj může hledat ochranu před Clarissou, Ezra v noci konečně porozuměl své ženě beze zbytku. Chvilku bezradně pofňukával nad ženskou věrolomností, ale potom se v něm začal vzmáhat hněv, mohutná síla, která mu umožnila vybudovat jeho dobytkářské impérium.

„Nikdy nezapomenu na její ošklivý smích, když mi hodila berly do ohně!“ sípal.

„Chci tohle přežít, už ne kvůli ranči, ale abych ji pohnal před soud. Nevím, jak jsem se odplazil od domu, dostal jsem se ven ve chvíli, kdy spadla střecha. I tak jsem myslel, že umřu vysílením. Vaše výstřely mi vlastně zachránily život, protože jsem se vydal za hlukem. Nezapomenu vám to nikdy.“

Dohodli se, že vyrazí do bezpečí. Ne však do Coffin City, mohli by cestou narazit na muže, které Clarissa podplatila, a ti by nezaváhali a zbavili se nepohodlných svědků. Pojedou tam, kam měla Conchita původně namířeno, do Las Heridas. Conchita zhotovila indiánský smyk, který připevnila za jednoho koně, na něj pak s námahou svalila rančerovo ochablé tělo. Sama se posadila do sedla druhého, svázala koně a osla mezi sebou lasem a tak vyjeli. Pozdě odpoledne dorazili do mexické vesnice. Zraněného rančera uložili u starosty a ošetřili. Na Conchitu se dívali všelijak, protože však věděli, že zachránila všemocnému dobytkáři život, netrápili ji. Vlastně byli nakonec rádi, že ji u sebe mají, mohla posloužit jako výstražný příklad všem dívkám, nespokojeným se svým postavením. Rodičů, kteří takový příklad potřebovali, bylo v Las Heridas dost a dost.

* * *

Claribel hořce plakala, nebyla k utišení. Kapitán Wood se ji marně snažil ukonejšit. Když ji zachránil před Heydemannem, byla mu vděčná a protože se potřebovala zotavit, zůstala v jeho táboře dobrovolně. Situace se však změnila, když se muži vrátili ze své výpravy. Kapitán jí oznámil, že se domů vrátit nemůže. Přiznal se jí, že vypálil ranč U kotvy a hvězdy z pomsty za svůj. Rozhodla se, že uteče, ale brzy pochopila, že ji hlídají. Během noci přicházeli muži, kteří vyrazili do města na výzvědy. Z útržků hovorů pochopila plnou pravdu. Dozvěděla se, že její otec uhořel a veškerý majetek přešel na její matku a strýce. Třebaže se dříve s otcem neustále hádala, litovala teď jeho smrti a chtěla se rozjet ke Clarisse. Znala zvyky svého kraje a věděla, že teď se proti Woodovým mužům vydá trestná výprava. Deset jezdců nebude mít šanci proti celému městu.

„To, co se stalo, stačí,“ řekla kapitánovi. ,Jestli proti sobě nechcete mít navíc i obvinění z únosu, doufám, že mě teď propustíte. Moje svědectví, že jste mě zachránil před Jessem, vás možná zachrání před oprátkou.“

„Nedá se nic dělat, slečno,“ odpověděl kapitán, „ale obávám se, že s námi budete muset zůstat. Pokud vás budu mít v rukou, můžu vyjednávat. Byl bych blázen, kdybych se o tuhle příležitost připravil.“

„Blázen budete, jestli mě nepustíte. Budou střílet.“

„Neodváží se, když tu budete vy.“

„Jste odporný, nejradši bych vás zabila! Věčně se schovávat nebo utíkat nevydržíte,“ polykala slzy bezmocného vzteku. „Jednou vás dopadnou. A pak vystoupím já a všechno řeknu.“

„Co všechno?“ zeptal se laskavě, ale jí to připadalo jako nemístná ironie. Rozmáchla se a uhodila Johna Wooda do obličeje. Na kapitánově tváři vyvstal zřetelný otisk ruky. Podíval se na ni zamyšleně a řekl: „Tohle už nikdy nedělejte, slečno Leeová!“

Zastyděla se, že se dala natolik unést, a sklopila oči.

„Kapitáne,“ ozval se v té chvíli Juan Cabazeta, Woodův mexický honák. „Už to asi začíná.“

Wood vyskočil a šel s ním. Stráž zastavila v soutěsce muže v bílém domácím oblečení se širokým sombrerem na hlavě. Mával a něco volal, nikdo mu však nerozuměl.

„Říká, že přijíždí z Las Heridas a chce s vámi mluvit,“ tlumočil Juan. „Má pro vás nějaký dopis. Bojím se, seňore capitano, že to bude nějaká finta.“

„Jdi pro něj a přiveď ho!“ poručil Wood. „A vy ostatní se schovejte!“ otočil se ke svým mužům. Všichni se ukryli za balvany, jen ústí pušek prozrazovala, kam kapitánovi muži zmizeli. Juan Cabazeta za chvíli přiběhl, rozčileně poulil oči a mával obálkou s dopisem. Posel mu nestačil, peón z roviny se jen ztěžka prodíral na vrchol skály.

„Seňore capitano,“ chrlil ze sebe Juan, „stal se zázrak! Pan Lee žije a píše vám psaní.“

„Žije?“ řekl ztěžka Wood a otočil se ke Claribel, která teď běžela ke skupince mužů.

„Žije, žije,“ kýval Juan horlivě hlavou. „Zázrak! Je v Las Heridas. Posel mi to řekl.“

„Proč ale potom nedojel do města jako paní Leeová a Clive?“

„To vám řekne on!“ ukázal Juan prstem za sebe, protože ryto špatné zprávy nechtěl říkat před Claribel. „Vy byste, slečno, neměla takové věci poslouchat. Je to ošklivé, moc ošklivé.“

„Poslechnu si všechno!“ hodila Claribel vzdorovitě hlavou. Kapitán pokrčil rameny. Posel se supěním konečně dorazil na vrchol a dopověděl zbytek zprávy. Claribel se musela posadit, a potom se začala otřásat novými vzlyky. Komu a čemu má vlastně ještě věřit? Co z toho, co jí vtloukali do hlavy, vlastně ještě platí? Žena má následovat svého muže, slibuje u oltáře, že s ním bude sdílet třeba i chudobu, nemoc a neštěstí až do smrti. Její otec byl vždycky hrabivý, často se kvůli tomu přeli, ale matka se ukázala ještě stokrát hrabivější. On vyháněl majitele z půdy, Claribel se jich zastávala, hlavně když věděla, že mají malé děti. Matka se ho však z chtivosti dokonce pokusila zabít! To bylo příliš, tolik bolesti najednou se snad ani nedalo snést. Kapitán se po ní ohlédl, a potom usoudil, že pro ni v té chvíli nemůže příliš udělat. Že bude nejlepší, když se pořádně vypláče a uleví si. Rozřízl obálku a přečetl kousek hrubého papíru, popsaného hranatým rančerovým písmem. Četl a nevycházel z údivu. Ezra Lee, který mu chtěl sprostě uloupit majetek a přikázal ho vyhnat z kraje, mu teď nabízel spojenectví! Vzápětí si uvědomil prostou vojenskou pravdu. Lee mu nabízel mír jen z nouze - byl teď ve válce se svým bratrem a vlastní ženou, jeho muži podplaceni a on sám ležel popálený mezi peóny. Nic divného, že chtěl na svou stranu získat zkušeného důstojníka s disciplinovaným mužstvem. Co na tom, že teď hýřil sliby; jakmile by získal vrch, všechno by začalo znovu. Tohle všechno si uvědomil, aby si pak mohl přečíst dopis ještě jednou s chladnější hlavou. Ezra tvrdil, že ve chvílích, kdy ležel bezmocný, chromý a popálený v ruinách vlastního ranče, prošel jakýmsi osvícením. Poznal prý, jaký dokonalý nesmysl je pachtění po dalším majetku, když už ho má člověk tolik, že mu zaručuje klidný život. Kdyby se lidé spokojili s tím, co mají, nebylo by prý na světě tolik bolesti a utrpení.

Požadoval mír, ve skutečnosti chtěl však jen, aby se Wood zaměřil proti jinému nepříteli, proti jeho ženě a bratrovi. Psal, že v Las Heridas mu jsou lidé zcela oddáni, a kapitán tam může získat posily. John Wood si uměl tu jejich oddanost správně vysvětlit. Rančer se chystal pohltit i tuto osadu. Zatím vystupoval jako štědrý mecenáš, poskytoval půjčky a dary. K placení mělo dojít později, prostí Mexičané si ve své naivitě neuměli představit, že k nim jednou vtrhnou jeho lidé a budou požadovat vydání polí a domů jako náhrady za peníze, které nebudou schopni splatit. V tom ostatním měl ale pravdu. Clarissa s Clivem mají silné mužstvo, snadno přesvědčí šerifa, aby dodal jejich dalším krokům zdání zákonnosti. Za peníze si mohou najmout značný počet střelců. Kapitán se svými deseti muži nebude moci unikat věčně. Ve vesnici budou mít lepší šance, tím spíše, že Ezrova přítomnost zkrotí jeho útočící kovboje. Přikázal zrušit tábor a přichystat se k cestě.

„Pojedeme za vaším otcem, slečno,“ řekl odměřeně Claribel, a ta mu vděčně padla kolem krku. Potřásl hlavou, sňal její ruce ze svých ramen a užuž měl na jazyku jedovatý komentář o dívčí nestálosti. Nakonec zamumlal něco o tom, že musí dohlédnout na přípravy, a odešel.

* * *

V nejlepším pokoji hotelu v Coffin City, kam se Clarissa nastěhovala, stál vaquero Arrigo Rodriguez. Rozpačitě mnul v rukou sombrero a podával rančerce zprávy o své cestě do Las Heridas. Clive, který usoudil, že několik mužů navíc nebude na škodu, ho tam poslal naverbovat další jezdce se slibem, že vesničanům odpustí jejich dluhy, budou-li mu v nastávajícím boji dostatečně platní. Arrigo se zajíkal, těžce hledal slova, kterými by sdělil své omračující novinky.

„Nepřijde nikdo, paní Leeová, pane. Nechtějí. Říkají, já jsem si to nevymyslel, přísahám při všech svatých, že jim to pan Ezra prostě zakázal.“

„Pan Ezra?“

„Si, velitelko. Není mrtev, je v Las Heridas. Prý ho Conchita našla na spáleništi ranče a přivezla tam. Je u starosty. Pan Ezra, nehněvejte se na mě, já jsem si to, při všech svatých, nevymyslel, se asi po tom ohni pomátl na rozumu. Říká dokonce, bůh mi to odpusť, že jste ho, paní, chtěla zabít. Že jste ho chtěla hodit do toho ohně. A Conchitu prý zase chtěli zabít Joachim Poplar a Frank Lordling, vidíte oba, jak to musí mít v hlavě celé popletené, aby mu bůh dal brzy uzdravení!“

Clarissa zuřila, zatímco Clive si ji prohlížel s podezřením.

„Ale to je hloupost,“ vysvětlovala oběma. „Sama jsem svého nebohého manžela viděla umírati. Někdo se za něj vydává. Víte, že chudák pan Lee za posledních dvanáct let nikam nejezdil, ti pitomí Mexičani se dali oklamat nějakým podvodníkem. A pokud jde o tu couru Conchitu, kdo by věřil holce ze saloonu?“

„Já jsem pana Ezru neviděl, nepustili mě k němu,“ omlouval se Arrigo.

„No prosím! Musí to být nějaký podvodník. Jakmile skončíme s kapitánem Woodem, pustíme se do těch darebáků v Las Heridas.“

„Víte, paní, neměla byste tak ošklivě mluvit o Mexičanech,“ ozval se dotčeně Arrigo. „Já sám...“

„Dobře, dobře, možná že jsem v tom rozčilení řekla něco, co jsem tak nemyslela. Ať se muži připraví na cestu! Napřed Wood a potom...“

Arrigo nejistě přešlápl z nohy na nohu a znovu se nesměle ozval: „Není třeba jezdit za kapitánem. Říkali, že má přijet do vesnice, že pro něj pan Ezra poslal.“

„Tím líp, vyřídíme to všechno najednou. Ať mužstvo sedlá koně!“

Mexičan nasadil sombrero a vyšel.

„Možná, že bys neměl jezdit, Clive,“ ozvala se Clarissa, která se bála jeho setkání s Conchitou. Třásla se při pomyšlení, co by se asi stalo, kdyby se dozvěděl, že za ní poslala zabijáky. Kdoví, jak se jí podařilo uniknout. Ani ve snu ji nenapadlo, že by se Conchita mohla ubránit. V duchu už promýšlela nehodu, která se těm dvěma bude muset přihodit, aby nemluvili, Clive vytáhl z pouzdra revolver a překontroloval náboje.

„Proč ne?“ ušklíbl se. „Včera jsi tvrdila, že teď jsem rančerem já. Musím bránit svůj majetek.“

„Ale co bude s rančem, jestli se ti něco stane? Nemáme ani schopného předáka. Kdo by se postaral o mě a o Claribel?“

„Všichni jsme v rukou božích, Clarisso, my všichni,“ odpověděl zamračeně a vyšel z místnosti. Clarissa rychle svlékla černé šaty a přestrojila se do jezdeckého. Se zlým úsměškem schovala za opaskem malý revolver, podobný tomu, s nímž se Conchita ubránila oběma pistolníkům.

* * *

Prostor před šerifovou úřadovnou se černal jezdci. Šerif Loman důležitě vyšel s puškou v ruce.

„Tak tedy, chlapi,“ naparoval se, „všichni víme, co nás čeká. Nemůžeme potřebovat žádný bábovky. Kdo si myslí, že to nezvládne, ať se raději vrátí domů hned. Budu potřebovat ty nejtvrdší z vás.“

Muži uraženě zahlučeli, kdo by před ostatními přiznal, že má v koutku duše strach?

„No fajn, takže podle platnejch zákonů Spojenejch států americkejch a tak dále a tak podobně, vás všecky beru do přísahy jako svoje pomocníky k nastolení pořádku. Přísahejte, že budete konat podle zákonů a pro obranu pořádku nasadíte všecky svoje síly a třeba i život. Zvedněte pracky, a tím to bude odbytý.“

Zvedl se les rukou. Holič, rakvář, barman, všichni vyměnili své všední existence za příslib dobrodružství. A kromě toho obcházeli po celém městě Clarissini agenti, kteří slibovali tučné prémie každému, kdo se zúčastní, každému, kdo zabije Woodova muže, a královský honorář za hlavu samotného kapitána.

Teď se jim dostalo úředního posvěcení všeho, co podniknou.

„Nezapomeňte na pochodně!“ přikázal ještě šerif Loman. „Vypálíme jim to mexikánský hnízdo jako Sodomu a Gomoru!“

Protesty mexických zaměstnanců ranče U kotvy a hvězdy zanikly ve všeobecném nadšeném souhlasu. Clarissa vyrazila s výpravou, třebaže jí to šerif zakazoval. Ušklíbla se jen a pomyslela na to, že dá po návratu zvolit nového ochránce pořádku. Teď bylo nejdůležitější zabít Wooda. O to se jezdci postarají. Clarissa sama měla vlastní plány.

* * *

Ezra Lee seděl v úřadovně místního starosty v Las Heridas a zabýval se psaním. Vystavoval šeky pro všechny, kteří byli ochotni vstoupit do jeho služeb. Mexičané od něj přijímali popsané papírky s nedůvěrou, dali by přednost opravdovým penězům, ale v tomto ohledu je Ezra nemohl uspokojit, protože nepřivezl žádnou hotovost. Už předtím zrušil svou bývalou závěť a sepsal novou, v níž všechen majetek odkazoval Claribel. Starosta a místní kněz ji stvrdili svými podpisy. Uložil, kopii u faráře, jeho věrohodnost snad nenapadne žádný soud. Potom se přibelhal k oknu a pozoroval přípravy na obranu vesnice. Předpotopní ručnice peónů v něm nevzbuzovaly příliš mnoho nadějí, ale na to, aby poslal pro modernější výzbroj, už neměl dost času. Konečně dorazil Wood se svými lidmi a s Claribel. Ezra měl co dělat, aby zabránil palbě - vesničané si mysleli, že útok na pueblo už začal. Zatímco ho dcera bouřlivě objímala, potřásl si s kapitánem rukou. Wood se pak energicky pustil do příprav. Dal zabarikádovat ulice, jen hlavní příjezdovou cestu od Coffin City nechal volnou. Přehradu až před starostovým domem obsadil spolehlivý předák McLeod s nejlepšími střelci. Potom se kapitán vrátil do domu a zaujal postavení u okna. Neušlo mu, že Claribel ho pozoruje opět jinak, teď se jí jevil jako statečný rytíř z pohádek. Kapitán dosud nezapomněl na lekci, kterou mu uštědřila jeho snoubenka Amanda. Uložil si, že se bude chovat k ženám zdrženlivě, ovšem tahle Claribel... zřejmě nejsou všechny stejné. Claribel se od otce dozvěděla vše o své matce, potvrdil jí, čemu nemohla uvěřit, že se ho pokoušela zabít. S pláčem mu prozradila, že už dávno ví o romanci matky a strýce, občas je spolu přistihla ve stáji. Prozradila, že před časem začal Clive nadbíhat také jí, ale pohrozila mu, že všechno řekne otci. Lišák Ezra, který hodinu od hodiny více pookříval, se konečně začal usmívat. Zdálo se mu, že přišel na způsob, jak nakonec připojit kapitánův majetek ke svému bez boje. Měl sice s Claribel odvážnější plány, ale koneckonců John Wood nebyl zase tak špatný chlapík. Západ nepotřeboval žádné padavky, tenhle kapitán by se mohl na spojených rančích stát spolehlivým předákem. A moc zůstane v Ezrových rukou. Tu potřeboval k životu víc, než potravu nebo pití. Po Woodových pozemcích přijde na řadu Las Heridas a potom... Vždycky se najde něco dalšího, oč stojí za to usilovat, myslel si magnát Ezra Lee.

* * *

Šerif Frank Loman jel v čele kavalkády a pociťoval strach. Kroužil mu v žaludku, kroutil jím jako vítr korunami stromů. Bylo sice pěkné cválat v Čele silného oddílu, mohl se cítit jako generál Custer blahé paměti, ovšem až příliš si uvědomoval, že kdo jede první, bývá zpravidla také první na ráně. Clive, který jel hned za ním a chvílemi ho dojížděl, vypadal znuděně. Ve skutečnosti myslel na Conchitu, pomalu docházel k názoru, že na Arrigových řečech o ní a pistolnících bude něco pravdy, a že v tom případě musela Joachima a Franka poslat jeho švagrová Clarissa. Však se brzy dozví, jak to všechno vlastně bylo, a pak... Co pak, to sám nevěděl. Vždycky žil jen přítomnou chvílí, byl příliš líný na to, aby uvažoval o budoucích událostech. Clarissa, třebaže jí šerif určil místo až vzadu za muži, jela hned za nimi. Přejeli vrchol stoupání a pak už se pod nimi objevila vesnice. Šerif si přitiskl ruku na žaludek, aby potlačil novou křeč, a potom vytáhl dalekohled.

„Vypadá to, že nás čekají,“ řekl nejistě. „Hemží se to tam Mexikány v bílém. Woodovy chlapy nevidím.“

Clarissa mu vytrhla dalekohled z rukou. Podívala se.

„Mexičani vždycky pobíhají jako slepice,“ rozzlobila se. „Nic chytřejšího ani neumějí. Nikdo nás nečeká.“

Clive i bez dalekohledu rozeznal barikády. Zdálo se, že ve vesnici zpozorovali také je, protože pobíhající muži zmizeli.

„Nejen že na nás čekají, ale taky se připravili,“ řekl. „Vypadá to, že všude nastavěli barikády. Na jejich střelecké umění moc nedám, ale nedostaneme se tam.“

„Dejte zapálit pochodně!“ obrátila se Clarissa k šerifovi. „Můžeme objíždět dokola a celé to hnízdo zapálit. Pak budou muset ven. Je nás dost na to, abychom mohli celou tuhle špinavou díru obklíčit.“

„Moment, paní Leeová, výpravu snad vedu já,“ ohradil se šerif dotčeně.

„Všechno pěkně po pořádku. Nejdřív rozdělíme skupiny a určíme vedoucí, takhle se to má dělat.“

„Kašlu vám na to, co se má dělat!“ vybuchla Clarissa zuřivě. „V těch chatrčích se schovává vrah Wood a špinaví mexičtí zloději. To samo o sobě už stačí.“

Zatímco se dohadovali, z vesnice vyjel neozbrojený jezdec. Mával nad hlavou bílým šátkem.

„Vidíte, chtějí vyjednávat. Třeba se vzdají,“ řekl šerif s nadějí v hlase. „Vidí, kolik nás je, a spočítali si, že proti nám nemaj ani tu nejmenší šanci, tak je to.“

Zastavil skupinu a spolu s Clivem se rozjel parlamentáři naproti. Clarissa kopla koně do slabin a vyrazila s nimi. K jejich úžasu z vesnice vyjížděl sám kapitán Wood.

„Paní Leeová, pane Lee, Šerife, o nic se nepokoušejte! Pan Ezra posílá svým lidem příkaz, aby se ihned vrátili na ranč. Těm ostatním přikázat nemůže, protože nejsou jeho zaměstnanci, ale zdvořile je žádá, aby se rozpomněli na své závazky k jeho bance. Zná způsob, jak zchladit horké hlavy.“

„Lomane, neposlouchejte ho a zatkněte!“ vyštěkla Clarissa a šerif se podrbal ve vlasech.

„I pro vás mám jeden vzkaz, šerife,“ obrátil se k Lomanovi kapitán. „Pan Ezra Lee mě z ničeho neobviňuje. Nemáte mě proč stíhat. Znáte zákon a víte, co to znamená.“

„Můj muž je mrtev a to celé je podvod!“ vykřikla Clarissa. „Konejte svou povinnost, šerife! Neměl jste byt tak hloupý a vyjet sám beze zbraně,“ pokračovala jedovatě. „I když bych dala přednost tomu, kdybyste aspoň revolver měl. Radši bych vás viděla mrtvého než ve vězení, za všechno, co jste nám provedl. Znovu opakuji, že jsem svého manžela viděla zemřít a tohle celé je jen ničemná výmluva, jak se vyhnout trestu.“

Šerif nerozhodně pohlížel z jednoho na druhého.

„Když se vám nelíbí mé vzkazy, měl bych ještě něco jiného,“ řekl kapitán a zamával směrem k vesnici. Za jednou z barikád, kterou teď viděli docela zřetelně, se vynořil McLeod, který držel jednou rukou Claribel a druhou jí mířil koltem na spánek.

„Máme rukojmí. Když okamžitě nezmizíte, zastřelíme ji.“

Claribel byla bledá jako plátno, třebaže z jiného důvodu, než se nájezdníci domnívali. McLeod jí předtím ukázal, že jeho revolver má prázdný bubínek, aby se nebála.

„Za tohle tě zabiju!“ zavrčel Clive a seskočil z koně. Kapitán se ohlédl na barikádu a pak se podíval na skupinu jezdců z Coffin City.

„Chcete tuhle partii rozhodnout soubojem, Lee?“

„To přesně chci,“ zavrčel Clive a sahal k pouzdru.

„Zabij ho, Clive!“ vykřikla rančerka, která ani v nejmenším nepochybovala, kdo by v případném boji muže proti muži zvítězil. „Zabij ho, jako bys zamáčkl štěnici!“

„Já ovšem nemám zbraň.“

„Každý zbabělec se vymlouvá. Já ti nějakou opatřím, ty vrahu a žháři!“ běsnil Clive.

„Nu,“ pokrčil kapitán rameny, „na tohle se dá odpovědět jenom jediným způsobem. Dojedu si pro revolver.“

Šerif Loman nevěděl, jak se za této nové situace zachovat. Zcela přihlouple vytáhl svou zbraň a nabízel ji kapitánovi.

„Vemte si moji bouchačku,“ řekl. Kapitán ale už odjížděl k barikádě. McLeod mu podal jeho opasek. Kapitán sesedl z koně, připnul si zbraň a potom vykročil zpět ke skupině. Výprava mezitím sesedla z koní a všichni s napětím čekali, jak celá srážka dopadne. Soupeři se k sobě blížili s rukama nataženýma podle boků. Woodovy schopnosti neznali, proto většina sázela na Cliva. Nad barikádou se objevily hlavy obránců. Další se vynořily z oken. Při pohledu na jejich množství byli účastníci trestné výpravy vlastně rádi, že všechno skončí právě tímhle, soubojem dvou vůdců. Slíbené prémie se rozplynuly ve vzduchu, ale i to bylo lepší než boj, který by je jistě čekal. Všichni sice pohrdali špinavými Mexičany, ale koneckonců o tom, kam vypálená střela zamíří, nerozhoduje střelec, ale boží vůle - o tom byli skálopevně přesvědčeni. Nikdo nepostřehl pohyb. Tri výstřely zazněly skoro současně. Kapitán Wood upustil kouřící revolver z pravice. Na rameni se mu rozlézala krvavá skvrna. Clive stál v jakémsi nahrbeném postoji. Ještě dvakrát vypálil, ale jeho střely mířily do země. Pak se zapotácel, klesl na kolena a nakonec zabořil obličej do země. Nad vesnicí se rozlehl jásot. Wood se shýbl, sebral revolver a zastrčil ho do pouzdra. Otočil se k útočníkům zády a zamířil do vesnice. Z Las Heridas vyběhla mladá žena, která s pláčem padla na mrtvé tělo. Naříkala, drásala si nehty obličej. Clarissa nepohla ani brvou. Obrátila se k výpravě za sebou a zaječela, aby stříleli. Nikdo ji však neposlechl. Nadechla se, aby začala mluvit znovu o penězích, když náhle celá výprava zahučela překvapením. Jeden z vozů, které tvořily barikádu, popojel a z vesnice se vybelhal Ezra Lee na hrubých berlích.

„Šerife!“ zvolal rezavým hlasem. „Okamžitě zatkněte mou ženu! Pokusila se mě zabít při požáru, který vznikl neopatrností mých lidí, aby se zmocnila mého majetku. Byla domluvena s mým bratrem, ale ten už je díky boží prozřetelnosti potrestán.“

Šerif nevěděl, jak se zachovat. Zatímco váhal, Clarissa sáhla za opasek a zamířila na Ezru svou malou zbraní. Několikrát vypálila a rančer se zřítil k zemi. Zasáhly ho dvě střely, každá z nich by stačila zabít. V řadách mužů to zašumělo. Teď by měli střílet, ale každý se zdráhal vypálit na ženu. Clarissa už seděla na koni a obracela ho směrem od vesnice. V té chvíli třeskly další výstřely. Zoufalá Conchita uchopila Clivův revolver a začala střílet. Na třetí pokus zasáhla. Clarissa se zhroutila v sedle, spadla z koně, ale noha jí pevně uvízla ve třmeni. Splašený kůň ji táhl za sebou prérií...

* * *

 „Zabila je jejich pýcha a lakota,“ řekl John Wood, když kněz skončil své litanie a tři rakve klesly do hrobů. Přitiskl plačící Claribel k sobě.

„Budete to teď mít těžké, slečno Leeová,“ zamumlal soucitně. „Vynasnažíme se vám pomoci, jak to jen půjde. Pro začátek se pokusím přemluvit dobráka McLeoda, aby u vás nastoupil jako předák. Je to spolehlivý muž a...“

„Možná, že se to na hřbitově nehodí, ale já vím o někom ještě spolehlivějším,“ odpověděla mu Claribel a zvedla k němu své uslzené oči. John Wood se rozhlédl. Byli tu všichni občané města, jeho i Leeovi jezdci. Stála tu Amanda se svým otcem a znovu se na kapitána něžně usmívala. Byla teď ochotná na všechno zapomenout a začít znovu. I její otec povzbudivě mrkal. Jak se to zdálo být dávno, kdy plánoval,

že svůj ranč prodá a odstěhuje se na zhýčkaný Východ! Podíval se na své muže, kteří mu důvěřovali. Rozhlédl se po krajině, kterou si zamiloval. Na rtech ucítil sladkou chuť rusých vlasů. Uchopil pramínek, který mu tam přilípl vítr, aby ho vrátil pod černý závoj, vlasy se mu obtočily kolem prsteníku jako snubní prsten.

„Inu,“ pronesl ztěžka, „umím si McLeoda představit stejně dobře jako nového šerifa. A já...“

„A my,“ opravila ho jemně. „A my dva, Johne!“

„A my dva začneme zítra budovat nový ranč.“

Jake Rolands RANČ U KOTVY A HVĚZDY Knihovnička westernů, sv. č. 54 Vydal jako svou devítistou šedesátou první publikaci Ivo Železný, nakladatelství a vydavatelství, spol. s r.o., v Praze roku 1993.

POSTSCRIPTUM

Zrod Pegasův.

V tváři Bronco Billa se nehnul ani sval,
když kráčel vylidněnou High Street v Coffin City
zvolna, s rukama u boků připravenýma,
však dosti daleko od obou koltů pětačtyřicet.
Jen jeho ostruhy při chůzi slabě cinkaly,
jakoby zvonily posměšným umíráčkem.
Proti němu podobně postupoval zlotřilec Texas Tom,
celý oděný v černou kůži stříbrem pocvokovanou,
na hlavě stetson stejně černý, jako jeho duše,
neb nastával poslední souboj protagonistů,
v řeči domorodců: tne final shoot-out.
Jeho černé srdce v hrudi posupně se smálo,
protože, za komínem střechy saloonu
se skrýval lstivý Mexikán Arrigo
s ručnicí, zbaběle chtě zabít Billa zezadu.
Náhle zaznělo šest výstřelů,
které splývaly do téměř jediného,
Texas Tom zlotřilý se zhroutil do písku,
několikráte kopl a pak bylo po něm.
Zároveň ale dolů se střechy
po hubě spadl lstivý Mexikán,
neboť naproti v okně věrná Gladys,
jež zdánlivě o Billa nestála,
mu právě nyní zachránila život,
expertně vystřelivši z tatíkovy pušky.
Což může být předehrou k happy endu,
anebo naopak: Tajemný Bronco Bill
opustí Coffin City tiše hvízdaje
melancholickou píseň do poklusu koně
a Gladyska se vdá za jeho přítele....
Tak zhynuli texasští zlotřilci a
jejich krev třísnila hlavní třídu,
aby z ní, jako Pegas z krve Medusiny
vylétnout mohlo další Křesadlo
k velkém vzteku různých hurvínků,
jejichž moc zašla s monopolem strany,
což nejsou pořád schopni pochopit
a tak se často silně zesměšňují.
A ať mne luňák, jestli není stokrát potupnější
vycházet kdysi třeba s Pluhařem a Pludkem
Opustíš-li mne, zahyneš - Va bank
v oficiálním panoptiku zrůd
než mezi poctivými pistolníky,
co zastávají jasné, hmatatelné dobro
a nejsou o nic více schematičtí
a ani o fous více přitroublí,
než oficiální písmáctví budovatelů.