Druhé vydání románového triptychu Obětina Jana Křesadla (1926 až 1995) přichází jedenáct let po autorově smrti; text vznikl na sklonku roku 1989 a poprvé vyšel v roce 1994. Do literatury vstoupil Jan Křesadlo v polovině osmdesátých let, a to velmi razantně - za svou literární prvotinu Mrchopěvci obdržel cenu Egona Hostovského. Autorovi tehdy táhlo již na šedesátku a byl znám na poli logiky a psychologie. Jako posrpnový emigrant nemohl počítat s možností publikovat v tehdejším socialistickém Československu, proto svůj rukopis Mrchopěvců zaslal snad nejznámějšímu exilovému nakladateli Josefu Škvoreckému do Toronta, který později vydal i jeho další dvě díla Fugu trium a Varaguru. Teprve po změně poměrů se Křesadlovi otevřela cesta i na český knižní trh. Autorsky plodná osmdesátá a devadesátá léta byla přeťata jeho předčasnou smrtí. Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava, zemřel v srpnu 1995.

Kontroverzní osobnost Jana Křesadla dodnes vyvolává u mnoha kritiků smíšené dojmy. Formálně a tvarově vybroušené texty, které v posledních letech svého života chrlil jako na běžícím páse, nenechávají nikoho na pochybách o autorově řemeslné zručnosti a všestranné erudici. Jan Křesadlo je zběhlý v oblasti hudební kompozice, psychologie, matematické logiky a lingvistiky, jeho knihy balancují na hranici vědeckého pojednání, náboženské disputace a beletristického textu. Stylistická různorodost a lexikální pestrost jsou ingrediencemi, které z Křesadlových děl činí literární skvosty. Genialita tvůrce, jemuž nečiní problém napsat román v leoninských hexametrech či epos ve starořečtině, je neoddiskutovatelná. Problematičtěji se jeví v procesu přijímání Křesadlovy tvorby její obsahová a ideová stránka. Provokativní otevřenost a nestřídmá upovídanost jsou pro mnohé čtenáře nestravitelným soustem.

„Nepravá trilogie“ Obětina osciluje na pomezí mnoha žánrů. Dají se v ní nalézt prvky nejrůznějších literárních směrů, v novém a originalitou překypujícím střihu. Prvky expresionistické poetiky se střídají se surrealistickými pasážemi, heroický epos stojí hned vedle milostné balady. Na první pohled neslučitelné působí u Křesadla přirozeně a jaksi samozřejmě. Bravurně zvládnutá kompozice, v mnoha ohledech připomínající antickou tragédii, stmeluje text v jeden koherentní celek. Jednotu rovněž zajišťují některé motivy, jež v různých varietách prostupují textem. Nejzřetelnějším z nich je motiv oběti, který přerůstá v hlavní téma. Oběť, ostatně jako téměř všechny motivy v knize, má tragikomický charakter.

V první části opusu s názvem Fialový anachoréta je obětí, „obětním beránkem“ trpaslík Fido. Bizarnost jeho oběti spočívá v tom, že je nucen, v zájmu státu i svém osobním, souložit s králem, který by jinak nebyl schopen dostát svým manželským povinnostem. Fido se obětuje pro blaho země a pomůže vyřešit sexuální problém královského páru, čímž zažehná hrozbu blížícího se válečného konfliktu. Potupná zakrslíkova role koresponduje s rolí českého národa, Křesadlem vyobrazeného ve velmi nelichotivé podobě. Malost snoubící se s bezpáteřností a vypočítavostí vykreslují obraz komunismem pokřivené morálky a jednání.

Další autorem traktovanou obětí je postava Ježíše Krista, figurující ve vložené knize Pangerach. Křesadlova distinkce od křesťanské morálky je patrná na první pohled. Ústy svých hrdinů zpochybňuje církevní dogmata, paroduje je a blasfemicky komentuje. Čtenář je přinucen zamýšlet se nad smysluplností Kristovy oběti a dalšími aspekty křesťanské věrouky. Kniha Pangerach je pravděpodobně nejliterárnější kusem textu. Prolíná se v ní sen se skutečností, nereálné a iracionální otevřeně bojuje se zákony lidské logiky. Na scéně defilují fantastická zvířata ve společnosti fanatických estébáků, úchylných fašistů a pomatených horalů. Identita hlavního hrdiny Pangeracha, nenápadného pracovníka zádušního úřadu, je rozštěpena jeho metamorfózou v hybridního tvora; heraldického gryfa, který v divém úprku prchá světem před mocenskými složkami totalitního režimu. Nejistotu celé situace umocňuje zpráva o smrti Boha, jenž byl až do té doby garantem přírodních zákonů a jakéhosi řádu světa. Absurdita dění umožňuje nahlédnout dosud nepředstavitelné rozměry existence a alespoň v duchu si prožít zhmotněný chaos.

Jan Křesadlo do Obětiny zakomponoval i problematiku exilu a exulantství a i toto téma pojal v sarkastickém duchu. Tvrdě se naváží do britských poměrů, napadá a paroduje své exilové současníky, zvláště pak spisovatele. Nemilosrdný osten kritiky dopadá téměř na všechny známé a oceňované básníky i prozaiky, přičemž absolutně největší pozornosti se v tomto ohledu dostává Milanu Kunderovi, v Obětině figurujícímu pod snadno dešifrovatelnou jmenovkou Richard Menturela.

Křesadlo, zakuklený do postav dvou spisovatelů Rolanda Jakeše a Jindřicha Henryho, pranýřuje Kunderův styl a jeho, podle něj, nezasloužený věhlas. Vysmívá se Kunderovým názorům a paroduje jeho literární postupy. Zatahuje ho do vírů obscénností hraničících s patologickou sexuální deviací. Erotický nádech se ke konci textu zvrhává v nechutnou pornografii bez špetky vkusu. Zakomplexovaný Jindřich Henry je natolik umanutý touhou stát se spisovatelem, že neváhá obětovat zbytky sebeúcty, aby dosáhl svého cíle. Fekální scény dokumentují duševní vyprahlost, která se ho zmocňuje.

Dvojí tvář Obětiny se plně vyjevuje až v posledních řádcích textu. Teprve tady si Křesadlo strhává obrannou masku bezbřehého cynika, uštěpačného posměváčka a bytostného skeptika, kterou měl dokonale přikryt svůj obličej na předchozích třech stech stranách. Teprve tady stojí sám za sebe. Před čtenářem stojí nesebejistý stařec otlučený světem, ale stále žíznící po pravdě, lásce a dobru. Obětina je artificiálním dílem v duchu l’art pourl’artismu. Je určena náročnějšímu příjemci, který ocení kritický vhled autora do skutečnosti, jazykovou hru s významy a tvary slov, který přistoupí na tempo a styl vyprávění, který nadšeně absolvuje výkladové pasáže a jenž pochopí druh pisatelova humoru a nadsázky.