Dryáčnický konzervativec Jan Křesadlo
(a jeho pitvorné oplzliny)

I.

Druhým vydáním sbírky povídek Slepá bohyně a jiné příběhy se na knižní trh po čtyřleté pauze vrací Jan Křesadlo. Oproti původnímu vydání (z roku 1991) přibyla trojice knižně dosud nevydaných textů - a svazek také působí podstatně serióznějším dojmem než ten, který vyšel (stejné jako větší část Křesadlovy tvorby) v ne právě důvěryhodné »lidové« edici Iva Železného. Ještě potěšitelnější je, že nově vzniklé nakladatelství Tartaros si výslovně klade za cíl vynést z nepřehledné pozůstalosti na světlo i »další dosud nespatřené knihy«. Jen málokomu lze takovou pozornost přát více než Janu Křesadlovi, jednomu z nejsvéráznějších autorů České poválečné literatury.

Jan Křesadlo (1926-1995, vlastním jménem Václav Pinkava) je ojedinělý už jen tím, že celé své prozaické dílo napsal až v průběhu posledních patnácti let života - románová prvotina Mrchopěvci vyšla v Sixty Eight Publishers v roce 1984. Osmapadesátiletý debutant měl za sebou kariéru klinického psychologa (do roku 1968 se zabýval sexuálními deviacemi, po emigraci působil v psychiatrické léčebně v anglickem Colchesteru) a světově uznávané práce v oblasti matematické symbolické logiky. Paralelně se věnoval umělecké tvorbě, především hudbě (jako skladatel, zpěvák a sbormistr), ale také poezii a malování; zvládal též nepřehledné množství jazyků (mimo jiné klasickou řečtinu nebo sanskrt). Šíře Křesadlova záběru (kterou s nevídanou pečlivostí mapuje webová stránka www.kresadlo.cz) nabývá rozměrů téměř cimrmanovských - s tím rozdílem že Václav Pinkava byl osobou zcela reálnou. V rodinné umělecké tradici ostatně pokračuje i syn Jan Jaroslav Pinkava, držitel Oscara za nejlepší krátkometrážní animovaný film (z roku 1997).

II.

Znám třeba člověka, který má vynikající talent pro tradiční básnické formy, takže dovede psát elegantní, pravidelné verše dokonce i v několika cizích jazycích. Na rozdíl od různých vertikálních prosatérů a poetastrů s úrovní bývalých řeznických říkanek ho však kritika zcela ignoruje, takže je nucen se literárně uplatňovat pomocí bizarně oplzlých próz, prozradí Křesadlo čtenářům v povídce Paňácové. Učiní tak nejen s typickou směsí útočného sarkasmu a sebeironie, ale též jaksi dvojnásob mimochodem: povídka pojednává o nešťastném manželství napůl impotentního hudebního klauna a citované věty jsou pouze odbočkou z jiné odbočky, v níž je obdivně připomenut zneuznaný varhaník, jenž dokázal vícehlasně improvizovat podle pravidel barokního kontrapunktu (což je podle mne mnohem větší kumšt než celé velké tzv. skladby nějakého Stockhausena nebo Bouleze). Chybí snad už jen jedovatá poznámka na adresu Milana Kundery či jiného ex-marxistického intelektuála, pár slov v latině a špetka »poučeně katolického« rouhání - v několika málo řádcích jako by se v koncentrované podobě otiskl styl i témata, která vytvářejí nezaměnitelný Křesadlův styl.

Jan Křesadlo je bytostný vypravěč; jakkoli jsou náměty jeho románů či povídek kuriózní a postavy »jaksi pitvorné« (což je jeho oblíbená charakteristika), vždy rozvíjejí příběh, napínavý, chytlavý a často nefalšovaně dobrodružný. Půvab Křesadlova vyprávění však stejnou měrou spočívá v množství odboček, komentářů, polemik a různých formálních hříček, které plynulý tok vyprávění neustále narušují - nesčetné variace věty Ale co bych se rozčiloval, raději se vraťme k našemu příběhu tvoří jakýsi refrén, vzdáleně připomínající proslulé montypythonovské A teď o něčem úplně jiném. Křesadlo se v nich stylizuje do role starosvětského klasického vzdělance (jímž ovšem skutečně byl!), který se jednoduše neudrží, aby »laskavého čtenáře« tu a tam neoslovil přímo. A tak příležitostně osvětlí souvislosti fyzikálního jevu, o němž je právě řeč, provede muzikologický rozbor hudební skladby, zauvažuje o slučitelnosti materialismu s nesmrtelností duše, podrobně klasifikuje sexuální úchylku, kterou hrdina trpí, informuje o zálesáckých metodách odvšivování oděvů, obviní literární kritiky - en bloc i jmenovitě - z neskonalé zabedněnosti, popřípadě ustrne nad nebetyčnou pitomostí představ, které západní levicoví intelektuálové chovají o světě za železnou oponou. A je přitom nejen jak se patří kousavý, ale také nepřehlédnutelně erudovaný - a především mimořádně zábavný.

III.

Pod dryjáčnicky veselým, sarkasticky vyhroceným a provokativně nekorektním povrchem Křesadlových próz však lze zřetelně tušit pevný, v nejlepším slova smyslu konzervativní základ. Autor opakovaně žertuje na účet katolické církve, občas docela nevybíravě, zároveň však nezastírá, že sám zůstává - byť tápajícím - věřícím; zcela nelomená je naopak jeho nechuť ke komunistům všech podob, zabarvení a epoch (navíc podložená celoživotním postojem: Křesťanství stojí na negaci nenávisti a stejně se kvůli němu lidé mlátili. A co teprve, když je učení postaveno na nenávisti rovnou! Také v otázkách umění zastává názory ne zcela populární - a to se samozřejmou jistotou i záviděníhodnou přesvědčivostí. Ironizuje módní vlny, nejrůznější ismy a světaspasitelné pózy, o to více si však cení zdravého rozumu, kvalitního řemesla a schopnosti zvládnout formu. Typicky křesadlovský je »nerudogen«, přístroj, který se objeví v románu La calle Neruda: upravený flašinet generuje poesii ve stylu laureáta Nobelovy ceny, nedostižného Pabla Nerudy, což je usnadněno tím, že poesie Pabla Nerudy se jednak nerýmuje, jednak nemívá ani přesný rytmus /.../ je však třeba zachovat některá ideologická spojení a preferovaná slova jako la revolución, el pueblo, Stalingrado. el ejercito rojo apod. Ostatně i ony četné »oplzliny« (čili nejneuvěřitelnější sexuální deviace Křesadlových literárních hrdinů), jimiž nemilosrdně prověřuje odolnost svých čtenářů a které přispívají k temně groteskní náladě většiny jeho knih, jsou podle slov samotného autora motivovány především snahou skrze kontrast poukázat na zvrácenost současného světa a způsobu, jak bývá zachycen v moderním umění.

IV.

Pokud mě paměť neklame, s žádným jiným autorem jsem při četbě v tramvaji nepřejel tolikrát jako s Janem Křesadlem. Axiologická řada doktora Pavlovského sice toto kritérium opomíjí, troufám si ale tvrdit, že na něm něco bude...

VLADIMÍR MIKULKA