Taky patřím k těm nemocným opicím

DOSUD NEPUBLIKOVANÝ ROZHOVOR S JANEM KŘESADLEM (1926-1995)

Geniální těkavec

Václav Pinkava se narodil 9. prosince 1926 v Praze. Od roku 1938 navštěvoval klasické gymnázium, z nějž byl za války vyloučen, studoval obchodní akademii a učil se drogistou, maturitu na gymnáziu složil až v roce 1947, kdy přešel na Filozofickou fakultu UK. Z ní byl prověrkovou komisí po únoru 1948 vyloučen, pracoval jako pomocný dělník, absolvoval vojnu a po ní byl na FF UK znovu připuštěn, absolvoval tam obor psychologie. Pracoval v ambulanci pro sexuální deviace, začátkem 60. let přešel na jednu z pražských psychiatrických klinik. Zabýval se medicínou, logikou a matematikou, ale i filologií a muzikologií, byl zpěvákem a skladatelem církevní chrámové hudby, upravoval lidové písně. V roce 1969 odjel s rodinou do Anglie, patnáct let pracoval jako psycholog v nemocnici Severalls Hospital v Colchestru. V roce 1984, rok po odchodu do předčasného důchodu, publikoval pod jménem Jan Křesadlo v torontském 68 Publishers první prózu (Mrchopěvci) a do roku 1989 následovaly ještě další dvě knihy: Fuga trium a Vara guru. Po převratu se v Praze vydávání jeho próz ujalo nakladatelství Iva Železného, rozběhlo projekt Křesadlových spisů, zůstal však nedokončen. Po Pinkavově smrti, skonal na rakovinu 13. srpna 1995 v britském Colchestru, vydalo nakladatelství Železného ještě dva tituly, další dva publikovala olomoucká Votobia, autorův archiv však obsahuje ještě mnoho nepublikovaných děl. Autorův syn Jan Jaroslav Pinkava (1963) je předním světovým tvůrcem v oboru počítačové animace; v roce 1997 získal za snímek Geriho hra sošku Oscara v kategorii krátký animovaný film. -jch-CTK

 

Následující interview vzniklo necelé dva roky před smrtí psychologa Václava Pinkavy alias spisovatele Jana Křesadla, v mnohém pozoruhodné osobnosti. Z důvodů, které jsou dnes už vedlejší anebo zapomenuté, nedošlo tehdy ani jen k přepisu záznamu. Kazeta přežila několikeré stěhování, pobyty v banánových krabicích - až se nedávno vynořila. Tehdy bylo nedlouho po vydání autorových prozaických knih Vara Guru, Zámecký pán aneb Antikuro či Zuzana a dva starci; Křesadlo cítil silnou potřebu polemizovat s kritikami, jež se na jeho díla objevovaly. Tyto partie jsou mírně potlačeny, byly příliš zaklesnuty v dobovém recenzním kontextu.

Interview začalo následovně. Vytáhl jsem si sešit s otázkami, Křesadlo pohleděl na papíry a ihned konstatoval: "Podle písma jste dost agresivní. To žurnalisti bývají."

Dáte na grafologii? Grafologie je vesměs chápána jako marginální věda. Ve Švýcarsku ji sice uznávají, jinde však, pokud vím, moc ne. Mně ale vždy konala dobré služby. Několikrát se mi stalo, že jsem u někoho objevil v písmu určité rysy, rozumem jsem si říkal, že takové vlastnosti ten člověk absolutně nemůže mít, což samo dokazuje nesmyslnost grafologie, jenže se později ukázalo, že je to přesně tak, jak grafologie "nesmyslně" napověděla. Například v anglickém blázinci, kde jsem pracoval, hlavní farmakolog vydával příkazy o aplikaci těch či oněch léků a pod tím příkazem vždy stál podpis toho pána. Z jeho písma zdálo se plynouti, že má bujné sexuální fantazie. Přitom to byl solidně vyhlížející pán. Později se na něj provalilo, že jezdí do Londýna k nějakým dorotám a tam... Ne, já to nebudu říkat, protože by tady zase někdo měl poznámky, že ten Křesadlo vede divný řeči.

Jen to řekněte! No, on vyžadoval, aby se ty prostitutky oblékaly jako zdravotní sestry a kleštěmi mu rozevíraly řitní otvor. Aby na tyhle úkony měl, kradl léky. Byla to strašná ostuda.

Může se člověk pracující v blázinci opravdu účinně ubránit tomu, aby se sám nestal tak trochu bláznem? Jistě. I když: jste-li celý den mezi cvokama, nějaký vliv to na vás mít musí. Ale pořád menší, než když stojíte osm hodin denně u soustruhu.

Jaký vliv měla práce v blázinci na vás? Rozšířila mi obzor, co všechno v lidech je. To se těžko verbalizuje. Ale chystám se, až se v české literatuře lip etabluju, až vstoupím na Parnas, napsat jeden nebo víc románů o praxi v moderní psychiatrii. Trochu a jinak jsem se téhle tematiky už dotkl v Zuzaně a dvou starcích. Za tenhle poloautomatický, až rekreační text mi tady lidé dost nadávali, kritici jej nepochopili, nepostřehli, že v něm jde o denuncování toho, co je morbidní na západní mentalitě.

A to je co? Například se zavírají blázince s argumentací, že blázni vlastně neexistují, ve skutečnosti však proto, aby na ně nikdo nemusel platit. Nebo vznikají různé poblázněné umělecké směry a komunity a mají pod sebou strašně naděláno. Takový "umělec" třeba vezme železný hák, pověsí ho do galerie a nikdo už si netroufá říct, že je to blbost. Možná jsem to v Zuzaně a dvou starcích trošku přehnal, když jsem napsal, že jedna parta postřílela lidi a tvrdila, že je to umělecká kreace. Takhle daleko to snad zatím není, ale už skoro jo.

Máte tedy dojem, že lidé v České republice vás zatím neumějí číst, protože píšete o věcech, které se jich zatím netýkají, anebo píšete způsobem, kterému dosud nepřivykli? Ano. Moje knihy totiž mají několik úrovní. Na té základní je příběh, nějaký thriller a trocha oplzlin. Pak jsou tam serepetičky, nějaké úvahy, které se tam vedou. A pak tohle všechno má alegorické a symbolické podtexty, o kterých bych vám tu mohl dlouho kecat a kterých si nikdo nevšiml. Moje psaní je post-moderní. Jen nevím, jestli toho už nemám nechat, už mě nebaví nechat se znovu a znovu od místních šumichrastů bičovat.

To byste si tak málo věřil? Což o to, já si věřím, nadutej jsem dost, megaloman jsem šílenej. Myslím to jinak: Nechápete mě? Dobrá, tak mě nejste hodni! Když mě nechcete, nechtějte, ale přicházíte o mnoho... No, doslova takhle to neberte, to jsem zase přehnal, ale trochu tím směrem opravdu uvažuju. Zvedám kostnatý prst důstojného kmeta a snažím se publikum vzdělávat. A aby to nebylo tak didaktické, tak to zamotávám do děje a opzlin.

Takže i vaše ironie je v podstatě ochranným zbarvením vašeho sklonu k moralizování? Asi tak to bude.

Jste nešťastný, že svět není lepší. Taky patřím k těm nemocným opicím jménem člověk. A těžce u vůdčího druhu snáším to opičí v něm. Ano, lépe bych se cítil ve světě, kde by dominantní druh byl dokonalejší.

Co je nejmarkantnějším projevem naší "opičárny"? Sexualita a agrese. Žádám více racia. Fakt ale také je, že veškerá krásná literatura se točí - a může to být i jen v jemných náznacích - kolem dobrodružství a souložení. Když to v knize není, je literatura nuda.

Používal jste jako psycholog k léčbě drogy? Jako psycholog jsem je používat nesměl, to musí lékař, tedy psychiatr. Ale myslím si o tom svoje. Třeba to, co dělal Stanislav Grof, celý ten grófismus nejprve v Československu s využíváním drog a pak v Americe, kam emigroval, s tím jeho holotropním dýcháním, to je medicínsky zhruba na úrovni pouštění žilou. Spočívá to na naprosto chybné teorii psychóz, která je ve své podstatě psychoanalytická a tvrdí, že pod vlivem drog nebo překysličení mozku se odreagují latentní, podvědomé obsahy... Klinická psychiatrie je asi na tom stupni, na kterém se obecná medicína nacházela ve středověku. Je to jáma plná smradu, skoro tak hnusná jak sibiřské koncentráky, ale já o tom vlastně nemohu mluvit, mohli by mě zavřít za pomluvu, protože takzvaně konkrétně to samozřejmě dokázat nemůžu. Jen za ten čas, kdy jsem se tomu věnoval, o tom zkrátka něco vím. Kdybych nebyl bl-bej, taky jsem se mohl vrhnout na nějaký ten grófismus a měl bych vystaráno. Jenže já nerad podvádím. Proto jsem taky nešel na kněze.

Chtěl jste jít na kněze? Za druhé světové války se ve mně vyvinula katolická bigotnost, pořád jsem u dominikánů klečel na kolenou. Vědělo se o existenci transportů a osudech Židů, ale kdo se jim pokusil pomoci, toho k nim přihodili. Přinášelo to hrozná dilemata. Později jsem víru v tradiční katolicismus ztratil, nastalo ve mně vakuum. Snažil jsem se je zaplnit a prošel si lecčíms, například jsem se zajímal o indické mystiky. S tím jsem se beletristicky vyrovnal v knize Vara guru.

Když jste v Čechách začal v roce 1990 publikovat beletrii a veřejně Jste se představil, měl jste ironické poznámky vůči Milanu Kunderovi a Milanu Machovcovi, přesněji řečeno vůči jejich minulosti. Proč právě vůči nim? Moc dobře si pamatuju, jak za války, při stoletém výročí gymnázia, kam jsem chodil a které navštěvoval i o rok starší Machovec, se tenhle agilní mladík objevil v německém tralaláčku. Když se do ústavu dostavil tehdy smutně proslulý německý inspektor českých škol, Werner se tuším jmenoval, Machovec jej vítal procítěnou německou řečí. Bylo mi z toho zle. Já naopak z němčiny propadal, ačkoliv matka byla mešuge a s němčinou jsem nemusel mít, a nemám, žádné problémy. A Kundera? Říkal, že lepší půlka národa stála za komunistickou stranou. Blbost. Ti opravdu inteligentní věděli, kam to musí vést.

Odkdy to bylo jasné vám? Od samého začátku. Pochopitelně jsem za protektorátu četl marxismus, hledal jsem. Ale říkal jsem si: sakra, tohle není ono, vždyť je to postaveno na nenávisti. Křesťanství stojí na negaci nenávisti a stejně se kvůli němu lidé mlátili. A co teprve když je učení postaveno na nenávisti rovnou!

Myslíte si, že anglický ani jiný přízvuk v češtině jste nechytil díky své muzikálnosti? Údajně má při učení se jazykům velký vliv. Prosím vás, nikdo nezíská přízvuk, nechce-li, a pokud nepřestal mluvit rodným jazykem jako úplně malý! Naopak, v cizím jazyku všichni máme jistý přízvuk, dle jazykového talentu. U mě je to konkrétně tak, že v němčině nemám přízvuk tak veliký jako v angličtině, protože němčinu jsem od dětství slýchával doma, kdežto anglicky jsem se učil od Čechů a v Anglii jsem se v tom jazyce zdokonalil, až když mi bylo přes čtyřicet.

Do Anglie jste na konci šedesátých let odjel s manželkou a čtyřmi dětmi. Zachovali si všichni potomci češtinu? Všichni. Vaškovi už bylo skoro jedenáct, česky mluvil dobře a zůstalo mu to. Evě bylo osm, vystudovala slavistiku, žádný problém. Mladší kluci, kterým bylo v čase odjezdu šest a čtyři, už nemluví tak perfektně, nicméně domluví se. Snažil jsem se češtinu v dětech udržet. Jednou jsem k nim vběhl do ložnice a nadával jsem, jak by bylo hrozné, kdyby ten jazyk ztratili, že by nebyli žádnými vlastenci a tak dál. Děti se začaly hrozně smát a já si uvědomil, že jsem celou tu tirádu k nim vedl v angličtině.

Proč píšete beletrii?Baví mě to. Lidé mají různé záliby, třeba lezou na skály. Proč to dělají, když se mohou zabít? Protože to chtějí zvládnout. Mě vždycky zajímá moment zvládání látky. Dost si potrpím na formu a bez ohledu na to, že v těch textech leccos extravagantně kombinuju, formu mají, to jim nelze upřít. Často vidíte, že autor nemá přehled o tom, co píše, jakoby tápe potmě. To není můj případ.

Máte o ději a vyznění jasno předem? Zhruba ano. Někdy během psaní se dostaví dobrý nápad a plán změním. Ale fabuli to vždycky nějakou má, bezdějové prózy nepíšu.

Musí mít próza fabuli? Nemusí. Ale měla by. Jako by se měla rýmovat báseň, to sorry. Nikdo si nebude pamatovat, co napsal Miroslav Holub nebo Ivan Diviš. Ale co napsal Jaroslav Seifert, to si lidé recitují. Nebo Nezval, člověk zajisté problematického charakteru, ale básník obrovskej, vezměte si třeba verše v jeho Edisonovi: "Noc se chvěla jako prérie / pod ranami hvězdné artilerie!" To je přece ohromné...

Je ale důležité, aby si lidé pamatovali básničky? Nevím. Ale jejich znalost obohacuje život. Mohou si je recitovat v těžkých chvílích. V roce 1949 jsem byl obviněn z přípravy ozbrojeného povstání. Když se ocitnete v takovéhle situaci a pamatujete si nějaké básně, ohromně to pomůže, to byste nevěřil. Já jsem ovšem tenkrát neprošel skutečnou vyšetřovací a soudní mlýnicí, měl jsem to sametové oproti takovému Karlu Peckovi nebo Zdeňku Rotreklovi, když mám mluvit jen o literátech. Nějací plivníci nebo Hospodin mě chránili.

Jakou roli přikládáte tajemství? Život je pln tajemství. Naše pouhá existence je hluboké tajemství. Některým čtenářům přijdou mé knihy zkarikované, realita v nich se jim jeví bláznivá, divná, nesourodá. Ale realita kolem nás taková je. Většinou totiž nejsme s to chápat ji v její komplexnosti, tak si z ní vybereme určité rysy a zacházíme jen s touto výsečí, s dílčím aspektem, který je relevantní pouze pro náš způsob jednání s realitou.

Mnozí fyzici dojdou k tajemství přes exaktnost. Fyzik sice nejste, ale není vám zrovna tenhle přístup blízký? Přesně tak! Protože fantazírování nikam nevede. Když se věci začnou dělat exaktně, začínají nabývat rozměrů daleko více fascinujících. Celá matematika je ohromně fascinující. Fyzika taky. Když jsem si ještě tykal s katolicismem a v hlavě mi to pálilo, uvědomoval jsem si, že zdánlivě absurdní katolické doktríny, pro něž pozitivista nemá jiný výraz než blbost - jako že Bůh je přítomen v oplatce, že ve všem je přítomen jen Jeden - mají svoji obdobu v exaktních vědách. Žijeme naprosto na hranici propasti, kde zeje tajemství.

Josef Chuchma, MF Dnes