TVAR 20 / 2002, Recenze
Kravex₅ aneb Křesadlo znovu ironické

Jan Křesadlo: Kravex₅
Periplum, 2002

Ve svých dosud vydaných prózách nešetřil Jan Křesadlo ironickými a sarakastickými výpady proti některým „zavedeným“ exilovým a undergroundovým spisovatelům a jejich „uznávaným“ dílům. Ale teprve ve Kravexu₅ jde do toho opravdu naplno a nabízí ucelenou sžíravou satiru na poměry v českém literárním exilu a undergroundu. Jak je u Křesadla dobrým zvykem, nespokojuje se s jednorozměrným satirickým pamfletem, ale předkládá nám několikavrstevný text umožňující více interpretací. Tak můžeme Kravex₅ číst rovněž jako satirickou antiutopii (Děj je situován do totalitní budoucnosti globálně zblblého lidstva) a zároveň jako parodii na žánr předznamenaný futuristicky znějícím i vypadajícím novotvarem v názvu prózy s podtitulem Potíže stavu beztíže.

Podobně jako v Girgalovi autor nebere svou „sci-fi" nijak vážně. Kromě toho, že ironizuje fabulační „nápaditost“ autorů vědecko-fantastických příběhů, zešměšňuje také typický topos sci-fi. Dějištěm je totiž obří kosmická stanice, ve které se nachází jednak vesmírné JZD, v němž zmutované krávy díky stavu beztíže snadno plní mléčnou normu, jednak zaopatřovací ústav pro držitele prestižní literární ceny Ervína Topolského. Osudy zneuznaného spisovatele Homéra Křídla, jenž společně se svým věrným psem mutantem usiluje o místo mezi zasloužilými literáty na Kravexu₅, otevírají nejvýraznější satirickou rovinu – „mikrokosmos“ českého exilu a undergroundu je zesměšňován sarkastickými direkty zasahujícími vybrané spisovatele a jejich díla. Pozornost je přitom věnována zvláště těm tvůrcům, kteří si ve svých knihách „dovolili" nějakým způsobem reflektovat oblast erotiky – tady je Křesadlo ve svém živlu a nevynechá jedinou příležitost k ironickému citování, variování a komentování. Paralelně rozvíjený příběh bývalého zvěrolékaře, playboye Romana Kočici, který záhy poznává, že „lehkost bytí“ v kosmickém vyhnanství nestimuluje k větším výkonům jen dobytek, poučeným čtenářům napoví, že se opět mohou těšit na variace na kunderovské téma „Bach, buřinka a sex“.

Křesadlo se však staví jako férový hráč, když je objektem deklasujících invektiv také jeho vlastní tvorba a potažmo i osoba, a to dokonce ve dvojí až trojí sebeprojekci. Jednou z nich je právě Homér Křídlo, o němž se kupř. říká: „... jeho chtíče věkem zeslábly natolik, že je ve bdělém stavu téměř dokonale ovládal a už ani neonanoval..." (s. 106). Dodejme, že v závěrečných kapitolách je zpochybňována sama bytostná podstata autora (respektive jeho literárních podob) a hned nadvakrát je ironicky relativizována alegoričnost a fiktivnost příběhu. Nejdříve se dozvíme, že vše bylo pouze halucinací psychicky narušeneého literáta, aby v poslední kapitole mohlo být konečně „vysvětleno“ (podle mého názoru už zbytečně), že příběh je „skutečný“.

Kravex₅ nabízí osvědčený křesadlovský arzenál: bizarní hyperbolický příběh zprostředkovaný z odstupu encyklopedicky vzdělaným vypravěčem, parodické replikování vlastních i cizích textů, více či méně průhledné aluze, černý humor, zironizované erotické scény dovedené za hranici pornografie (psány v azbuce), několikeré prolnutí reality a fikce, míchání stylů a žánrů, hříčky se jmény postav, využívání různých vrstev jazyka, různých typů písma. To vše jsme nejednou měli možnost v Křesadlově podání poznat, a tak by nás mohla pomalu začít znepokojovat otázka, kde končí osobitost autorského stylu a začíná konvence nebo dokonce plagiát. Jenomže právě o tvůrčích konvencích a plagiátech Kravex₅ mimo jiné je. Když jedna z vedlejších postav ve zdánlivě jiné souvislosti říká: „... Ze začátku to člověka vzrušuje a zajímá, ale pak je z toho už jenom taková blbá rutina..." (s. 155), přímo se tematizuje (jak jinak než ironicky) nebezpečí stereotypu nekonečného replikování replik, variování variací, parodování parodií atd. Také Křesadlův vypravěč-stvořitel fikce často a rád demonstruje úmyslnou rezignaci na originalitu, místy až příliš okatě upozorňuje na plagování vyprávěného, nápadně rozvíjí motivy nepůvodní geneze textu, motivy vykrádání cizího díla, mechanického napodobování (v Obětině, La Calle Neruda aj.) Tak lze Kravex₅ v kontextu doposud vydaného Křesadlova díla interpretovat jako další provokativní úvahu, tentokrát o intertextualitě, o podobách, možnostech a důsledcích postmoderní hry s pretexty, o poměru tvůrčí originality a záměrného či nezáměrného plagiátorství v oblasti umění.

Tím se významové roviny Křesadlovy prózy zdaleka nevyčerpávají; nám by však neměla uniknout jedna „povrchní“ skutečnost: Kravex₅ je chytře napsaná kniha, při níž se i čtenář, který se zrovna fundovaně nezabývá literární historií nebo teoretickými problémy postmoderny, může skvěle bavit (přispívají tomu i autorovy kresby). A troufám si tvrdit, že to není tak úplně nepodstatný smysl literatury.