Podzim v městě (1940)

Zelený vítr zafoukal:
Hned slunce vychladlo,
když dlažbu ulic obrousil
na hladké zrcadlo.

A řadou běží na chůdách
lampy a akáty,
a podzim hraje na dudách
okapů sonáty.

Autumn in the City (1940)

A green wind blustered through the town:
Cold, the sun diminished,
The polished paving-stones ground down
To a mirror finished.

A cavalcade on stilts displays
Streetlamps, acacia leaves,
On gutter bagpipes autumn plays
Sonatas, for wet eaves.

Je tomu skoro padesát už let:
šel chlapec labyrintem vnitřních tišin,
a jiskrooký lyšaj Paraklét
zavířil křídlem, snes se k němu z výšin.

Do jeho srdce sosák namířil
a dal mu plamen, podobenství nová,
a chlapcův zrak se divně rozšířil,
když prvně v sobě slyšel zpívat slova.

A potom slyšel: „Budeš jeden z nás“
- to mrtví k němu promlouvali jemně -
„nic víc, než další zpěvný, sladký hlas
té hořké, hořké, hořké, hořké země.“

„Tvůj úděl bude, že máš zůstat skryt,
půlnoční básník, o němž nikdo neví:
několik srdcí jenom bude znít
tvým ozvukem a ponese tvé zpěvy.

Tvým pérem bude můří tykadlo,
tvým pergamenem netopýří blána,
a měsíc bude tvoje zrcadlo
a tvoje růže - skrytá v srdci rána.

Tak budeš chodit nocí zahalen,
král Ječmínek s korunou krásné věty,
v předsíních kostelů a kořalen
pokvetou tvoje básně jako květy.

Proto's byl vyvolen a povolán
aby ses zjevoval a opět tratil,
abysi sedal k stolům nevolán
a chléb a víno mincí veršů platil.

Souměrný, za každého počasí
zkoveš jim píseň, která nemá věku,
ve které sídlí lampa bezčasí:
o luně, lilii a dívčím vděku.

A proto milovat tě bude lid
a mudráci tě nikdy nezachytí,
ti, které kryjí fráze jako štít
a kterých se tvá duše tolik štítí.

Nevědí, u fontán, že do mísy
vždy nová voda proudí, tvarem stejná,
že lidská duše k veršům voní si
v světě, kde páchne krev a hnis a lejna.

Že praví básníci se neperou,
jak žádá lidská věda ušmachťaná,
s andělem, s bohem, ani s příšerou,
že je jim píseň prostě shůry dána.

Že růže vzkvetlé v této hodině
jsou stejné jako vždycky: stejně krásné;
že platí to o každé květině,
nad kterou vždycky znovu člověk žasne.

Tak mimo čas a mimo prostoří
přebývat budeš v nekonečném nyní
a proto urážka či příkoří
tě nezasáhne ani nezašpiní.

A vynoříš se tam a opět tam
v písni, jež napsaná už ztratila se
z pamětí lidí. Ty však budeš sám
bez těla sídlit v této země hlase.“

A day some fifty years ago gone by:
Calm’s inner labyrinth a boy was strolling,
when down a Moth came whirring from the sky
with sparkling eyes, whose Greek name speaks of Calling.

To the boy’s heart his proboscis he plied
the fire of fresh metaphors injecting;
Then grew the young lad wondrous wider-eyed
as words burst into songs on introspecting.

And then he heard: “One of us wilt thou be.”
- the Dead addressing him in gentle metre -
“No more than one new sweet-voiced melody
of home earth bitter, bitter, bitter, bitter.”

“To remain hidden is thy destiny,
Midnight’s own poet, remaining unbeknown:
A few lone hearts will sound the harmony
and take thy Song resounding forever on.

Let Moth-antenna serve thee for a Quill;
For Parchment take the flight-membrane of a Bat;
Thy Mirror’s role roundly the Moon shall fill
The Rose - a heart in secret with wounds beset.

Thus wilt thou walk, robed in a cloak of stars
King Barleycorn - crowned with fine wording braided;
In anterooms of chapels, noisy bars
thy poems blossoming their blooms unaided.

Summoned up, this purpose to enable
appearing briefly, only too soon going
uninvited, visit at each table
for bread and wine to pay, coin verses glowing:

Clad impervious to gusts diurnal
thy Song, once wrought, embodying timelessness,
lucidly within, the Lamp eternal
the Moon, the Lily, young maidens’ Gracefulness

And so the common folk will hold thee dear -
unlike Cognoscenti, who won’t comprehend -
shielded behind their empty phrases’ sneer;
thy Soul revulsed, too shy to apprehend;

They do not see, just as do Fountains vent
water forever fresh - Form replicating,
so human souls would rather verses scent
than worldly stenches; blood, pus, defecating;

That true-life Poets do not turn to rant, -
forward by grubby human science driven -
to tear down Monster, Angel, Sacrament,
reverent simply to what has been given;

That roses, whose buds open at this hour,
being like before are just as beautiful
and likewise, that every other flower
being true to form appears as wonderful.

Thus, outside space and time’s imprisonment
live, renaissant in present infinity;
To wrongful treatment, insult, detriment
immune - far out of range of such enmity.

And thou wilt rise, emerging there and here,
in song whose written form has long ceased hiding
in human memories. But wilt appear,
bodiless, in thy Homeland’s voice residing.”

Za grošík, za tři, nebo pět
kupte si rondel, dobroději,
baladu, nebo triolet,
verše, jež harmonicky znějí.

Je málo místa pro naději
ve světě, jako je náš svět.
V básni má všechno lepší vzhled,
kupte si rondel, dobroději.

Snad se vám trochu vrátí zpět
co mívával jste nejraději:
Někdy se tyhle věci dějí
i když jde o pár prostých vět,
pár tónů, vůni nebo květ.
Kupte si rondel, dobroději !

Pennyworth, thruppence, fivepence pay,
do buy a Rondel, kind Sir, wise;
Triolett, Ballad, every way
verses that sing, and harmonise.

There’s little hope, you realise
in a world such as ours, eh?
In verse, the outlook’s not so grey.
Do buy a Rondel, kind Sir, wise.

You may find things come back the way
you used to love, a nice surprise:
Sometimes it 'appens when one tries
‘though it’s just oddments, words that play
some notes, a scent or flowers’ spray.
Do buy a Rondel, kind Sir, wise !

Vánoční Rondel

Už opět přichází ten čas
- a navrací se stále znova,
kdy temno noci probil jas
božího vtěleného Slova.

Zvěst stará, každým rokem nová,
že Bůh sestoupil mezi nás,
nabývá tvaru, zvuku zas
- a navrací se stále znova.

»Ať temno zloby, zášti mráz
propálí zvěst ta nadčasová,
Ať padnou pouta Adamova,
sobecká mezi lidmi hráz ... «
tak každým rokem volá hlas
- a navrací se stále znova.

Christmas Rondel

That time of year, that day of days
- always returning, ever fresh,
when the dark night was split, ablaze
by God's Word made incarnate, flesh.

An ancient tale, each year afresh,
that God came down to share our ways,
takes form again, intoning, plays
- always returning, ever fresh.

»Let the news melt hate's icy gaze
scorch ill-will dark to cinders, dash
the bonds of Adam, tear this mesh,
these walls of greed, our human maze ... «
the Call perennial rends the haze
- always returning, ever fresh.

Jde nocí, která pelichá
tvář skrytu v kápi temnoty,
noc si ho souká do břicha
zahnědlé, teskné samoty.

Neznámé nese trampoty
nocí, jež ani nedýchá,
žluč zastřeného kalicha,
tvář skrytu v kápi temnoty.

Ó, okovaná distycha !
Železo noční mrákoty !
Báseň, již píšeš samo ty,
dunění kroků do ticha
noci, jíž chodec pospíchá,
tvář skrytu v kápi temnoty.

He walks within night’s moulting coat,
his face is hid in darkness’ cape
drawing him down its lonely throat
yearning, see night’s burnt umber gape.

Bearing his obscure troubles’ shape
through breathless night, in bile he floats
making the covered chalice bloat
his face is hid in darkness’ cape.

Hark to the armoured couplet’s note !
The steel of darkness’ fainting scrape !
Soloist, metered verse you ape
footsteps that thud, as though they wrote
hastening to cross night’s silent moat,
his face is hid in darkness’ cape.

Pochodni strážce meze dne,
květino ohněm sršící,
v propasti kosmu bezedné
neznáma boha zdobící

Obrovskou prázdnou pravicí
tě každým jitrem pozvedne
v prostoře stěží dohledné,
květino ohněm sršící.

Vzplaneš, když na tě pohlédne,
pak si tě vetkne ve kštici,
modravou hloubkou dunící.
Kéž plamen tvůj nás posedne,
fénixem v srdce dosedne,
květino ohněm sršící!

Torch of the guardian of day's bounds
Flower, whose petals spark with flame
Set in the Void which all surrounds
Beautify Him, who has no name

With right hand vast He comes to aim
picks you each morning from the ground
uplifting you through space profound
Flower, whose petals spark with flame

You burst alight when he looks down,
Set in His hair, your place you claim,
With indigo deep, booming, framed.
Let us ignite from your flame-crown
Phoenix, alight, heart blaze untamed
Flower, whose petals spark with flame

Jsem výbuch krásy na lodyze.
Jsem bezideová a svítím.
Omezena svým jasným bytím,
k nižádné nehlásím se knize.

Snovám svůj čas. Ta jemná příze
se odvíjí, jak smrt jí sytím.
Jsem plamen. Hořím v keře míze.
Jsem bezideová a svítím.

V člověčích očích krásy vize
jsem přec jen květem mezi kvítím,
vzbuzuji cit, aniž co cítím,
k lidskému slovu mlčím cize.
Oděna v divných vůní říze,
jsem bezideová a svítím.

A Burst of Beauty atop my reed.
Void of ideas, my light abides.
With no-one’s Book do I take sides,
Reined by my Being, my bright creed.

I spin my time. Death’s fabric feed;
Light lawn unraveling, which glides.
I’m a flame; Burning bush; I bleed.
Void of ideas, my light abides.

Envisioned, claimed by human need
My beauty all blooms overrides.
Of feelings high I feel no tides,
Alien words. I pay no heed.
In scents ethereal robed, I’m hid.
Void of ideas, my light abides.

Na břehu řeky stál jsem sám.
Ptáci se v olších houfovali.
Myslel jsem v duchu: Jak, a zdali,
letošní zimu překonám?

V mlze se břehy rýsovaly.
Upoután; dlouhý, černý prám
tváří v tvář hleděl křovinám.
Ptáci se v olších houfovali..

Zas jedno léto je to tam,
- a ani jsme se nenadáli -
zakrátko mrazík astry spálí
a hmyz dá sbohem zahradám.
Pach řízků bude stoupat z jam.
Ptáci se v olších houfovali.

I see myself by the river now.
The birds in alder groves were massing.
My inner thoughts: Will I be passing
This year's winter at all, and how?

The banks outlined in foggy guessing.
Long since here tied, a punt's black bow
Eyeing the overhanging bough.
The birds in alder groves were massing.

Another summer's afterglow;
Scarcely we've met, the next we're chasing
Frostbitten asters burning, dressing
Gardens whose insects off will go.
Off-cuts aroma - then the snow.
The birds in alder groves were massing.

Střapatou září rozkvet chlum:
syn slunce na umrzlé zemi.
Podobni neandrtálcům
vztahujem k němu ruce, němi.

Živen a hýčkán námi všemi,
Modla těch, kterým chybí dům,
dravě se lísá k polenům
syn slunce na umrzlé zemi.

Den přešel šťastně. Příštím dnům
čelíme zkřehlí pod jedlemi.
Blíž ! Nechať ruce zadýchne mi
žhavý dech pouště Karakum !
Aj, požehnání zástupům:
Syn slunce na umrzlé zemi.

Copse, with glow tattered flowering
On frozen earth, the Sun’s own son.
Neanderthals resembling
Mute, we stretch out our hands as one.

Nurtured, pampered by everyone,
Effigy to which vagrants sing;
To your logs fiercely flattering
On frozen earth, the Sun’s own son.

One day down. What the next may bring
Freezing under the Firs we shun.
Nearer ! Breathe so my hands may stun
Karakoum desert’s blazing sting !
Yea, massed worshippers beckoning:
On frozen Earth - the Sun’s own son.

Zhlceni starou hospodou,
nejlevnější jsme víno pili.
v polotmě, jako pod vodou.
Den venku svítil jasně bílý.

Byl svátek. Ten jsme nesvětili,
což bylo jistě se škodou.
Květ aster zářil pohodou
nejlevnější jsme víno pili.

Podzimně trpou lahodou
Nás zvuky varhan nasytily,
Jež vítr zanášel co chvíli
z kostela, jako náhodou.
Smísené s lehkou svobodou
nejlevnější jsme víno pili.

Swallowed up by an old pub, grim
We drank the cheapest wine there going
Submerged in half-light 'neath its rim.
Outside, day-white its dazzle throwing.

Our Patron's Day. No joy we're showing,
Which can't be good for me, or him.
Content with asters calm, cut trim,
We drank the cheapest wine there going.

The bitter taste of autumn hymn
Something to feed on, gusting, growing
Breeze-blown pipe-organ segments, flowing
From the church, as if by some whim.
Lightly euphoric freedom, slim -
We drank the cheapest wine there going.

Stříbrní ježci propastí!
Chtěl bych být zcela bez tíže,
bez jména, místa, bez vlasti,
ten, kterého nic nevíže.

Chci svléci svoje potíže
a vznést se v hvězdné oblasti,
bez bolesti i bez strasti,
Chtěl bych být zcela bez tíže.

Ze světa chci se vykrásti,
jak pes, když řemen přehryže
a jeho páni neví, že
víc nechtí ho do pasti:
Beze strasti i bez slasti
Chtěl bych být; zcela bez tíže !

Oh silver hedgehogs of the Deep!
Light, weightless quite I'd like to be
Nameless, no home for me to keep
Unfettered, unbounded and free.

Disrobing my woes' finery
Upward to float in starry sweep
Beyond all troubles' painful grip
Light, weightless quite, I'd like to be.

My worldly bail I'd like to skip.
My masters sleeping heedlessly,
Not knowing they shan't capture me:
Doglike in twain my lead I'd nip.
Beyond delight's reproachful grip
Light, weightless quite, I'd like to be !

Tak jako v kukátku se mění
nestálé, pestré obrazy,
tak svět, ten pramen utrpení
se přetváří a přechází.

Sled triumfů a nesnází
teče, jak voda přes kamení,
nepevné potácivé dění,
nestálé pestré obrazy.

Čas jde, jak vítr přes osení,
občas si stromek porazí.
Pevného bodu v proudu není,
jenž naší myslí prochází.
Měřme si klidně bdělé snění ~
nestálé, pestré obrazy.

Through the eyepiece, transfiguring
Transient, vivid pictures sway,
As the world, from which sufferings spring
Passes, pretending, on its way.

A train of triumphs and decay
Like water o'er stones wavering
Weaving, unsteady, staggering
Transient, vivid pictures sway.

Time's wind blows, cornshoots shimmering
Sometimes chosing a tree to slay.
With no fixed point, meandering
Thoughts amble through our mind's display
Calm, lucid dreams we're measuring 
Transient, vivid pictures' sway.

Přijď, černohebký lyšaji
hle, kahan mého srdce svítí.
Neslyšný přistaň na kraji
a tiše vypij marné bytí.

A tiše vypij marné bytí
ať zavře se tma zelená
jak opona po směšném žití;
pak rozkřídli svá ramena.

Pak rozkřídli svá ramena
a vrať se do propasti světů,
v níž moje hlava znavená
spočine, jako na sametu.

Come softly, night's black butterfly,
Behold, my lantern soul's aflame.
Unnoticed - land and settle nigh,
Silently sip life's fruitless claim.

Silently sip life's fruitless claim.
Letting green-shuttered darkness down
Like Curtains, on life's hum'rous game;
Then spread the wingspan of thy gown.

Then spread the wingspan of thy gown.
Swirling down endless worlds' ravine,
My head there, wearing fatigue's crown,
Will find its rest in velveteen.

Růžice příliš větrná
zahrado z kamene a kovu!
Nad tvojí krásou ustrna
dám výhost perutnému slovu.

Stále se vracím k tobě znovu:
pod mými víčky patrna
je každá vráska tvojích krovů
růžice příliš větrná.

Na tvojí dlažbě rozpukané
jsou stopy po mém bloudění
a všechny sledy po mých lidech.

A vítr, který tebou vane,
ty, neskutečná ve bdění,
má v sobě mého bytí přídech.

City Invocation

Oh far-too-windblown weathervane
Garden of metal and of stone!
By beauty stunned, I can't contain
The words that take to wings alone.

To coming ever back I'm prone:
Under my eyelids written, plain,
Each wrinkle of thy rooves is shown,
Oh far-too-windblown weathervane.

Thy cobbled streets, ripped by some quake
hold footprints of my aimless gaits,
traces of people long since hence,

Unreal thou seems, though I'm awake.
The wind that through thee permeates
Wafts essence of my presence, sense.

Doposud v mlze na lasturu troubí
kentauří triton s chvostem delfína
hlas minulosti matně bučí z hloubi
a se současností se prolíná.

Kde melancholie se s hudbou snoubí
podzimní krajina tě vzpomíná
ač shořely tvé artritické klouby
a vyvanuly kouřem z komína.

Zaniklo dávno chrochtání a vytí
zbabělých druhů podle »yka3y«
nedotknutelný trváš ve svém bytí.

A kdo se tiše k tvému městu vrátí
v podzimních parcích vždy mu budou hráti
tritóni mlžní tvého odkazu.

Epitaphion

E'en now on his conch-shell through mist is droning
the Centaur-triton with a dolphin's tail
While the past's muffled moo is undertoning
Intertwining its path with present's trail.

Melancholy to Music is betrothing
the Autumn landscape reminiscing, pale,
'bout you, whose burnt arthritic bones and clothing
Have wafted up the chimney - off to sail.

Long gone's the pig-like snorting, howling, neighing,
Cowardly species in Cyrillic dressed;
Dogged you last, untouchable in being.

And silently, who to your City harks
Will serenaded be, in autumn parks
By foggy Tritons of your last bequest.

Rispetti o odchodu

Vyšel jsem z domu, nezanechal vzkazu ~
a prostor za mnou jako voda sklap.
Tak možná jednou vyjdu pro svou zkázu,
budoucím silný - minulostí sláb.

Až na dně města, jež má divné jméno
a jež se mi zdá z větru vystavěno

chodím, spíš vznáším se, skleněně jasným dnem:
a tak jsem v něm, neznámý v neznámém ...

Rispetti on Departure

Leaving no message, I left my house and home
With space, like water, snap-closing after me.
Thus I might one day set off to meet my doom,
Weak in what's past - strong in what's yet to be:

Deep in some strange and fishily-named town,
Breeze-built I find it, permeating down,

I walk, or rather float through day-light-base-glass blown;
So here I've flown, unknown, in the unknown ...

Den za dnem, perloperý čas
z vřetena srdce odvíjí,
promývá nás a plní nás
průhlednou melancholií.

A jak dny naše prudce míjí
kanóny hodin do nás bijí

i vteřin zbraně pěchotní.
Vpřed jdeme, smrtí těhotni.

Each day, by Time with pearly quills
The spindle of the heart's part-spent.
Time purifies us, rinses, fills
With melancholy, transparent.

While into us, as days repeat,
The cannons of the hours beat;

By small-arms' fire of seconds rent,
We march on - bearing Death's portent.

Barokní štíty v zákrytu
chladného světla příval.
Černou a stříbrnou partitu
Klavír za oknem zpíval.

Propasti nebes poklidu !
Jasného větru kštice !
Odcházím: Dlouho nepřijdu ~
možná, že nepřijdu více

The baroque gables on parade
the influx of cooling light.
Beyond the panes, a piano played
a Partita, black and bright

Abyss of sky-vault peace sumblime !
Quiff of bright breezy gust !
I'm leaving: I will be gone some time ~
Maybe for good, if I must

Ó duše, v prázdném vesmíru ty pohřbená
na katafalku těla, v záři hvězdných svící !
Co že to všechno je a co to všechno znamená,
to nikdo, nikdo neumí ti říci.

Či je snad obludných těch supersluncí let
jen tvého šíleného mozku halucinací
a tvoje výpravy v ten nekonečný svět
se na jednom jen bodu v tobě převrací?

Odkud ses vynořil a kde jsi se tu vzal,
maličká monádo, jež jsouc snad ani není?
Kdože tvé kosti v sval a kůži spjal
a ve tkáň nervovou, v níž chví se utrpení?

Jiskřivým chorálem v tvůj prázdný sepulchrál
sbor světů vzdálených zaznívá stříbřitý,
jenž nikde nekončí a pne se dál a dál
v prostoročasů tajné ambity.

Oh soul, entombed in vacuum celestine,
whose body-cask star-candle lights illuminate ~
what is all this? What sense there is to glean
no-one at all to thee can ever intimate !

Or do the monstrous Super-suns career
headlong within thy brain's own fevered burn,
and thy excursions into infinity, sheer,
atop a single point within thee turn?

Where didst thou come from, to be hither brought,
Monad, too small for such an undertaking?
Who hast thy bones, flesh, skin together wrought,
they neurones' web ~ where suffering is quaking?

In thy sepulchre hollow, silvery resounds
the effervescent chorale of far-distant worlds,
which has no end, which climbs on out of bounds,
through space-time's secret halls extending strands.

V černě modrolesklém broučím krunýři
leží mrtvý rytíř spanilý a bledý,
jeho útlé prsty rovny vějíři
jemně objímají černé přílby hledí.

Zlaté písmeny na rakve kropíři:
NON DICI SED ESSE, ještě naposledy
matným leskem ve svěc světle zahýří
nežli po tom heslu zmizí všechny sledy.

Večer netopýří křídla zavíří
západním tam oknem jako na výzvědy:
Jsou jen neškodní, či jsou to upíři?

V chóru rekviem se zpívá na čtyři
hlasy. Pěje sbor tam zakuklenců šedý
tomu poslednímu věčně rytíři.

In glossy black-blue beetle exoskeleton
see the deceased Knight laid in eternal rest,
his expressionless face handsomely pale and wan,
dark helmet, light clasped fan-fingered to his chest.

Along the casket written in gold unison:
NON DICI SED ESSE letters are impressed
in waning candlelight gold glowing dull and dun
Epitaph soon to vanish on its Quest.

Batwing-stirred eventide shortly will be begun,
infiltrating like spies the window to the west;
Are they innocuous, or vampires one should shun?

Up in the choir-loft, a Requiem is spun
in four parts. Sung by figures in grey hoods dresses
for his eternal sake, the last Centurion.

Pětice poněkud surreálných sonetů

Five somewhat surreal Sonnets

Má duše pod strání se zimomřivě choulí
a ještě včera dobře bylo mi,
hlas kukačky je modrou dutou koulí,
se kterou echo pinká o stromy.

Čert lesní vchází v skalní polomy,
má černou tvář a bílé oči poulí,
trouchnivý pařez napůl vylomí
a hledá duše třepotavé, jsou-li.

V průsecích prostorů se hoboj ozývá,
podoben průhlednému holubu,
má duše trne, jako neživá,

prázdné a duchovité halali
se kdesi dávno tříští o skály
a bílý choroš roste na dubu.

My soul cowers shivering, whether with cold or fear
Though I felt happy only yesterday;
Volleying the Cuckoo's hollow blue voice-sphere
Off the trees, the Echo plays at ricochet

The woodland Daemon walks into the fray,
From facial charcoal bulging, his white eyes peer,
Uproots a rotten tree stump out' the way,
Searching for flutt'ring souls, perhaps hiding here.

Intersecting space, the oboe call's elation
Resembles a luminiferous dove:
My soul in suspended animation.

Vacuous and spectral tonal glyphs
Splintering far back against the cliffs;
On the oak, white fungus grows above.

Hlas hodin čtverhranný se dává v klus
a pleskot křídel v koutě lesa vzlyká,
jsem brachymelocynocentaurus,
což značí kentaur s tělem jezevčíka.

Průbežně všechno zaniká a vzniká,
tak jak to káže demiurga vkus,
čas vyvřelin, čas krystalů a drůz:
zakletá duše v osmistěnu pyká.

Tak bylo vždy a tak se neděje,
lomí se světlo v čistých hranolech
a v prostoru již zejí veřeje,

rodí se krystal, který nevězní
a modrá zvonice již nově zní
holubi zobou drobty po stolech.

Quadrate clock-raps galloping hurry us
Wing-slap sobs sound, far off in some woodland glade
A Brachy-melo-cyno-centaurus
Am I, a Dachshund body with Centaur splayed.

Ongoing all, emergent, then decayed
The Demiurge must seemingly like it thus
The time of lavas, crystals, minerals:
Soul in Octagon trapped, until Penance paid.

Thus it has always been, and all's in place,
Light-beams through clean-cut prisms angulate
A portal now appears in empty space

A crystal being born which does not bind
The new blue belfry bell rings out in kind
Crumb-pecking doves on tables undulate.

Sosnovín lesní sosák rozvíjí
a hebkost křídel srstnatě se ježí,
zlatistost tygrovaných lilií
je jiným květem překonána stěží.

Za nicí můry tančí kolem věží
a usedají sochám na šíji:
ohnivá muška ~ lyšaj straší ji
a dole potok zelenavě běží.

Půlměsíc podobá se praseti
a dorůstaje, vychází až k ránu,
v mechoví konají se tajná objetí,

zrcadla jezer, mnohonásobící
rtuť bradavic, planoucích ve měsíci,
se rozkládají na západní stranu.

The moth unraveling its tongue-like whip
Is velvet down wingleted with stubbled scale
The gilded tiger-lily set to sip
First among equals, who scarcely make it pale.

By night the moths around turrets dance and sail
Gently the marble necks  of statues grip
Hawkmoth shocked glowworm hearts tiny heartbeats skip
And far below, the woven stream's green trail.

Truffeling like a hog, the crescent moon,
Fattening up, appearing just before dawn
While in the moss embraces secret swoon,

While looking-glass lakes, in myriad reports,
Mercurial ructions, blazing of lunar warts,
Expansively and wetly west are drawn.

Prázdné jsou oči bohů na terase
z nichž Diana zahouká do chodeb,
prasečí měsíc v liliích se pase
a kothurny už kráčí po schodech.

Pleskají v nekonečných pochodech
po imaginární a tajné trase,
v jezírku nymfa bílá zjevila se,
nejasno zda to tělo nebo dech.

Prázdný je zámek, ozvěny v něm bydlí
a pavučiny, střepy soch, a prach,
pavouci meditují nad osidly.

Kosmicky prázdný profil Apolóna:
snad se tu dosud tajný obřad koná,
či odkud jinak čišel by ten strach?

Diana hooting, calling through passageways,
Along the terrace empty-eyed gods strain,
The piggish moon in the lily pond does graze
Cothurni climb the stairway yet again.

They flap along in their never ending train
Along their virtual and secret ways
While from the pond a nymph, white, appears to raise
Exhalate mere, corporeality feigns.

The chateau is abandoned, resonances
Cobwebs, splintered statues and dust live here
Spiders spinning their meditative trances.

The vacant cosmic profile of Apollo:
Perhaps some secret rite here they still follow,
Or how else to explain that chilling fear?

V zámecké kapli celebruje duch
mající místo hlavy půlměsíc,
v průzračném prázdnu, avšak neděsíc,
probíhá mše a v chlebu vzniká Bůh.

Tak děje se, co roků spěje kruh:
Ač místo není známo tobě sic,
vzal by vás do ochrany obě sýc,
jehožto vlastní element je vzduch.

na hranách zelených se mlha rozpouští
a hřeben kohoutí je druhem potravy,
šlépěje velbloudů lze najít na poušti:

Zpěv stupňů zodpovídá ježek ježatý
pokorně klečí knězi u paty,
zatímco celebruje bezhlavý.

In castle chapel serving Mass, a spook
In place of head, a crescent moon he sports,
In limpid space disarmingly cavorts
While from the bread, God rises, for the cook.

Thus it goes on, as the years roller-coast:
Unknown the place, omitted by reports,
Your sanctuary's owl is in cohorts
with air itself which underpins it most.

The fog disappears on death-knells' edges green
To-be-found desert camels' footprints lie in wait
While to some food, the cock's comb is more akin:

The bristling hedgehog answers the rising gong
At the priest's heels kneeling in humble song
While he-who's-lost-his-head does celebrate.

~~~

~~~

Tma propadla se do výšin
stín taje, stín zeleně taje.
Usedni na práh a dej ruce v klín !
Slyšíš? - To měsíc hraje.

V prameni skalním tvář si myl,
hle - teď přejasná je.
Tiše! Je málo takových chvil.
To měsíc hraje.

So deep, so high has sunk the night,
The shadow thaws, greener growing.
Sit on the doorstep, hands lapheld, light !
You hear? The Moon's song flowing.

In rockbound spring his face he bathed
look - how bright it's glowing.
Hush now ! In this, rarest moment swathed.
The Moon-song's flowing.

To nebyl já, to tráva plakala
nad krásou půlnoci, té králky smrtihlaví,
jež vzkvetla měsícem tak do nenadála,
na stonku svlačcovém květ studený a žhavý.

To nebyl já, to tiše šeptal mech
o kouzlu ještěřím, hořícím u pramene,
to jen stín jásal, sedě na shodech,
nad hloubkou moudrosti, člověkem nezkalené.

To nebyl já ~ k tomu jsem příliš sláb,
abych měl za všechno jen slova chvály.
To nebyl já, to byl jen chorál žab,
nejhlubších tajemství života nejlíp znalý.

It wasn't me, the grass it was that mourned
Death's-Head Moth beauty queen of Dead-of-Night
So suddenly by the Moon's flower adorned
Atop the bindweed, bloom cold searing-white.

It wasn't me, the moss soft whispered where
Saurean magic burn-spring waters ran,
Only the shadow sitting on the stair
Rejoiced of Wisdom untainted by Man.

It wasn't me ~ for that I am too weak
To bear the praise for everything around.
It wasn't me, from frogs' night chorus seek
To life's deep secrets Answers most profound.

Až luny terč se vyšplhá po planém révoví,
a veliký, a medový se zjeví nad krovy,
tu vyjdu, oděn v modrý plát oblohy bezedné,
a místo květu na kabát mi lyšaj usedne.

Vzdálené hvězdy drahokam,
luk balšámový dech:
Otevři, milá, čekám sám,
hle, s rosou ve vlasech.

Lovesong (1955)

When target-like the lunar disk up through the dog-vine moves,
And large and honeygold it looms above the jostling rooves,
Then out I'll set, cloaked in deep blue unfathomable night,
A hawkmoth for a buttonhole on my coat will alight.

The distant star - a precious stone,
The meadows' balm-sweet air:
Open, my love, I wait alone
With dewdrops in my hair.

Tiše, v zpomalené kadenci
čas si trhá rejdovací pera,
za stromy se zjeví milenci,
olbřímí pod působením šera.

Řeka odhaluje svoji krásu
psům i lidským chodcům na okraji,

kytara a dvojzpěv ženských hlasů
zelenou tmu stříbrem vyšívají.

Silently, in cadence of slow motion
Time plucks its flight feathers, stupefied,
Lovers, tree-hid, showing their devotion
Giants, by the grey dusk magnified.

Unveiling to dogs and passers-by
The river beauty shows off in her bed,

A guitar with female duet vies
Embroidering dark green with silver thread.

Zpěv křídel holubích se ozval nad mou hlavou
a jejich lehký stín přeletěl moji dlaň.
Obzor je daleký, vítr se brouzdá travou
a meze voní. Bylin země chraň,
ty, jehož potkávám na křižovatkách cest.
A dej mi zemříti, až lípy budou kvést.

The singing of pigeon-wings above my head did pass
Their weightless shadow did silently cross my palm
The far horizon, the wind wading through the tall grass
The hedge herbs' scent. Make sure they're safe from harm,
Thou, at the crossroads whom I meet with, oftentimes.
And let my own time come among the flowering limes.

Proud řeky tiše kontempluje den
ponořen v zeleného ohně stěny:
Je mezi nimi stejně potopen,
jako jsou stromy do něj potopeny.

Bělavá hlava děcka září z nich:
nabírá vody, stojíc na kameni.
Jak dávných mrtvých odpoutaný smích
pablesky světla na vodě se mění.

Průhlednost stínů sládne závratí,
jinotvář věcí trvá mezi nimi.
Až vzhůru k nebi srdce zvedá ti,
jež plane mezi pruhy oblačnými.

Moci teď zemřít, proměnit se v nic,
ztratit se mezi stromy, co tu rostou -
a moci říc´ - ne, neříkat už nic
ve chvíli jasnou, světelnou a prostou.

Musing, the River’s course reflects the day
Engulfed in walls of verdifluent flame
Reciprocally immersed in mutual sway
As trees are drawn to drown in its own game.

A blond-haired child’s head glowing all it’s worth
Stone-perched to draw fresh water from the flow;
Like long-gone dead men’s disembodied mirth
The changeling glimpses glint light’s watery show.

Transparent shadows, sweet with vertigo
Liquid with fickle, constant, melting change
Your heart buoyed upward, floating, let it go,
Skyward, through clouds striated free to range.

To die right now, to vanish into nought,
Among the growing trees to disappear -
As if to say - no, leave the unvoiced thought,
This instant lucid, light, and simply clear.