|
Tučňáci a
Albatros
Tučňáci
pořádali soutěž v létání,
že totiž na prostranství k tomuto ustanoveném
každý z nich různě pobíhal a poskakoval,
mávajíce při tom zakrslými křídly,
před tváří zasvěcené poroty,
jež, ač běhali vlastně všichni stejně,
poskoky, obraty a třepetání
rozličně přísně posuzovala
a udílela za ně různé body.
To vida vzduchu pán, pták Albatros,
domníval se, že snadno zvítězí
a přihlásil se také do soutěže.
Leč běda - ledva, že se jenom vznesl
a provedl pár vzdušných loopingů,
již křičeli, že může klidně přestat,
protože prý byl diskvalifikován,
jelikož létá pouze po staru
a též se nepatřičně vzdušným letem chlubí.
"Také my, tučňáci, za dávných časů,"
prohlási nestór slavné poroty,
"jsme létali kdys takto primitivně,
jak svědčí našich křídel anatomie.
Leč času postupem a sofistikací,
neboť nám bylo nutno plavat s proudem,
jsme opustili vzdušnou ješitnost,
a létáme teď správně na zemi,
spojeni jsouce takto se svou podstatou,
a na takové vzdušné fanafrónství
při kterém letec nemá nohy podepřené,
hledíme s posměchem a pouhou pohrdou."
Slyše to Albatros mu pravil v odvět:
"Trhni si nohou, mrzký hurvínku!
Je jasné, že z tebe mluví pouhá bledá závist,
a proto převracíte všechno na ruby,
černému řkouce bílé a bílému černé.
Nicméně, ať si říkáte co chcete,
zůstává faktem, že já umím létat,
kdežto vy pouze poskakujete,
byť byste to i letem nazývali.
Leč sama objektivní relaita
vás jasně usvědčuje z nepravdy
protože já ti mohu z výšky kálet na hlavu,
leč ta to zdola se mnou nedokážeš,
jak svědčí empirická evidence.
A ať si říkáte co jenom chcete,
je ještě mnoho tvorů v Antarktidě
kteří se budou kochat pohledem
na elegantní můj a majestátní let,
a vaše dobrozdání k tomu nepotřebují.
A i kdyby snad všichni náhle vyhynuli,
ta rozkoš, pravím, kterou já mám z letu
a kterou, pěšáci, vy nikdy nepoznáte,
mi sama je nejlepší odměnou."
Pravil, a dovodiv svou první thesi skutkem,
odlétl vzhůru na mohutných křídlech.
Argumentum:
tato bajka komentuje situaci v současné poesii
|
The Penguins
and The Albatross
The Penguins organized a flying contest,
whereby, within a suitably designated open space,
each one
would variously run and prance about,
flapping his vestigial wings,
before an erudite panel of judges,
which, albeit all ran about very much alike,
judged their hops, turns and flappings
variously more or less strictly,
and gave them all sorts of points.
Seeing this, the lord of the air, the Albatross,
surmised he would easily win,
and signed up for the competition.
But woe - no sooner had he taken off,
and made a few aerial loops,
then they were already shouting that he might as well stop,
having been disqualified,
for flying old fashioned,
and for unseemely airborne conceit.
"We Penguins, too, in ancient times,"
pronounced the doyen of the esteemed panel,
"did fly thus, primitively,
as withessed by our wings' anatomy.
But with time and sophistication,
seeings as we had to go with the flow,
we forswore lofty airborne pride,
and now fly right down-to-earth,
thus in close touch with our underlying foundation,
and on such an airy-fairy fanfaronade as this,
where the flyer's feet are unsupported,
we look down with contempt and disdain only."
Hearing this, the Albatross retorted:
"Oh go and pull the other one, you detestable puppet!
Why, it's obvious that's just your Envy talking,
and that is why you turn things inside out,
calling black white, and white black.
Nevertheless, say what you like,
the fact remains that I can fly,
while you only hop about,
no matter how much you call it flying.
Whereto objective reality itself
convicts you of not telling the truth
since I am able to crap on your head from on high,
whilst you from below can do no such thing,
as is empirically evident.
And while you can say what you like,
there are many creatures in the Antarctic
who will feast their eyes
upon my elegant and majestic flight,
needing no approval from you to do so.
And even if they were all to become extinct suddenly,
that joy, I say, which I get from my flight,
and which is forever kept from you footsloggers,
is my best prize, all by itself."
Quoth he, and having made his first thesis extant,
flew up and away on mighty wings.
Argumentum:
this fable comments on the state of contemporary poetry
|
O úpadku doby
Verš
pravidelný je dnes anathema
a báseň správně rýmovat se nemá,
tož, abych nestřetl se příliš s lierárním světem,
budu psát pouze claudelovským versaletem,
jenž sice rýmuje se do kupletů,
však lhostejno, jak dlouhý verš má nebo větu,
zda řádek malý je či veliký
a kolikeré jsou v něm slabiky.
Bývaly kdysi doby esteticky přehnané,
kdy uměli psát dokonce i Američané,
Ezra Pound, Conrad Aiken a jak se všichni jmenovali,
ti všichni zcela schopné básně v Americe psali,
ačkoliv New York rovných ulic příšerný je
a v Burgher parloru se stěží najde jaká poesie.
Však v dnešní době, v níž tě nic už nepotěší
zapomněli psát básně už i zpěvní Češi
a stali se s nich vertikální prosatéři
anebo trapní, škobrtaví amatéři,
říkanky jaké dříve uzenáři na reklamu psali,
za ty, dnes zasvěcená kritika je chválí.
Tak českých básníků už téměř není více,
jen v Izraeli jeden starý Žid
a v Americe jedna asi taky Židovice,
těm ale čas již zvolna hranu odbíjí,
a pak je ještě jeden ve východní Anglii.
Ten muž jsem já - Jan Křesadlo,
čas nastavuje mi své duté zrcadlo
a literární hurvínkové velice se zlobí,
nadávají mi rozliční a hlavně austrokatoličtí snobi,
z nichž někteří to dělají i v latině,
leč mechanickými citáty jedině,
neb klasické vzdělání rovněž velmi upadlo
a jedno z mála, co je trochu umí, je zase to Křesadlo,
neboť i Rio Preisner, který lká nad prohnilostí moderního světa,
už neví jak se dělá podmínková věta
a český instrumentál od "Artemis" že je "Artemidou",
Niederle-Groh by vzplakal nad tou bídou,
též jiné dovednosti upadají v zapomnění,
například milovati ženy až do jejich ukojení?
však z dnešních mladíků se sobci prekoxní již stali,
už za Dubčeka děvušky si na to stěžovaly.
Já ovšem dnes již nemám evidenci z první ruky,
neb bych se musel stydět před vlastními vnuky,
neboť jsem stár a temeno mám lysé,
však pochybuji, že by v tomhle zas zlepšily se,
neboť i jinak nelze neviděti,
že to jde všechno pořád od desíti k pěti.
Dříve to uměl každý sám, byť třeba neučený,
dneska jsou na to knihy, kterak milovati ženy,
leč ani to nestačí pro ty tupé tvory,
jak svědčí četné nevěry a rozvodové spory.
I jiné dovednosti mizí, které známe,
neb místo tance jako medvědi se kolébáme,
a místo příjemné muziky k rekreaci
jacísi vlasatci hřmotí a řvou jak draci
a poskakují při tom velmi vztekle,
takovou hudbu jisté mají v muzikantském pekle.
Tak naší kultuře už vůbec odzvání,
a vbrzku básníci už budou jenom lachtani,
a protože se duše stále vrací,
stanu se lachtanem v své příští inkarnaci
a budu skládat poesii vodní.
Však lidé neuslyší mne,
neb nejsou toho hodni.
|
