Jak známo, Jan Křesadlo byl obdařen mnoha talenty, z nichž jeho talent výtvarný byl doposud – s výjimkou ilustrací k vlastním knížkám – širší veřejnosti utajen. Snad poprvé na něj upozornili Alena Dvořáčková a Václav Pinkava ml. v doprovodných textech k obrázkovému kalendáři Bestiář Jana Křesadla který letos vydalo sdružení Periplum.

Pinkava ml. ve vzpomínce na otce zmiňuje: „Začátkem šedesátých let otce objevil kunsthistorik Jaromír Pečírka a chtěl z jeho maleb uspořádat soubornou výstavu, ale sám se toho nedožil. Tato souvislost však nejspíše vysvětluje početnost obrazů z roku 1963.“ Z výstavy skutečně sešlo a Jan Křesadlo to prý podle synova sdělení vzal jako jednu z dalších osudových obstrukcí a přestal intensivně malovat. Na první pohled se zdá, že vše do sebe logicky zapadá a že erupce Křesadlova výtvarného talentu kolem roku 1963 byla v jeho až neuvěřitelně bohaté tvůrčí dráze jen jakýmsi zvláštním intermezzem. Pravda však asi bude jiná, i když se patrně již nikdy nedozvíme, jak to ve skutečnosti vlastně bylo.

Jaromír Pečírka (1891-1966) totiž patřil, a patří svým obdivuhodným záběrem od starého až po moderní umění mezi významné osobnosti českého dějepisu umění. Zdá se tedy nepravděpodobné, že by Křesadlovi jen tak nabídl soubornou výstavu, dávaje nakonec všanc i své odborné renomé. Nabízí se tedy domněnka, že teprve v roce 1963 měl Jaromír Pečírka zřejmě možnost poprvé nahlédnout do Křesadlovy výtvarné kuchyně a že to byl pravděpodobně i on, kdo přiměl malíře své práce datovat. Příslib výstavy se pak zdá reálnější nejdříve až někdy koncem roku 1963 či v průběhu roku příštího, kdy Křesadlův „depozitář“ už mohl obsahovat něco kolem 30/40 položek (a k tomu pražský spořilovský byt vyzdobil nástěnnými malbami, které u návštěvníků budily velkou pozornost). Z takového vzorku se dá už vybírat, připočteme-li k tomu navíc starší kresby, o kterých ještě bude řeč. Jaromír Pečírka ale byl „ke konci života poněkud přehlížen a podceněn v nespravedlivém opomíjení jeho důležitého badatelského přínosu pro poznání umění českého středověku (a také právě kvůli obětavé osvětové činnosti v oblasti popularizace výtvarného umění, pokládané mnohými za nedůstojnou vědce)." Je tedy pravděpodobné, že výstavu neznámého mladého malíře bylo pro něho obtížné prosadit na pražské scéně (kterou - jak je pro ni typické dodnes – ovládaly zejména dobové aktuální světové impulsy) avšak Křesadlův výbušný a impulzivní talent si už svou podstatou – soudě podle povahy jeho malby - vyžadoval rychlou reakci okolí, aby se nezačal přesouvat jinam. Nepřímo by tomu nasvědčoval fakt, že své práce opět přestal datovat a s Pečírkovým úmrtím se víceméně „odmlčela“ i jeho malířská kreativita, jejíž kořeny kreslířské však sahají až do gymnaziálních let. Místo intermezza tedy můžeme spíše hovořit o vlivem nepříznivých okolností nedokončeném či plně nerozvinutém (a také autorem částečně zničeném), nicméně pozoruhodném kreslířském a malířském díle, čítajícím dnes něco kolem dvou set známých položek. Kolik děl malíř rozdal přátelům a známým ovšem nevíme.

S určitou nadsázkou lze říci, že o probuzení Křesadlovy výtvarné kreativity se nevědomky přičinila jeho profesorka klasické řečtiny na gymnáziu Anna Slováčková, jíž přes propast času dedikoval své opus magnum - Hvězdoplavbu. Četba Homérovy Odyssey v originále byla pro asi patnácti-šestnáctiletého studenta natolik inspirativní, že si začal některé výjevy pro sebe samostatně ilustrovat. V Křesadlově pozůstalosti se z tohoto období (pravděpodobně 1941-1942) dochovalo šest bohužel ani v jednom případě nedatovaných listů formátu A4. Vybrané výjevy si mladičký Pinkava (pseudonym Křesadlo začal používat až v roce 1982 ve spojitosti se svou literární tvorbou) nejprve slabě předkreslil tužkou a teprve pak je – nikoliv však otrocky – obtahoval modrým inkoustem, který patřil i v dalších desetiletích mezi jeho neoblíbenější výtvarné materiály. Důsledně obrysová linka je místy ještě neobratná a kostrbatá, ale například postava obra na kresbě (Odyssea 3) už dává tušit jeho výbornou pozorovací schopnost a výtvarný talent vůbec. Není však vyloučeno, že své první výtvarné pokusy by měl mít jako přeučený levák ztížené. Ale mladý kreslíř to vyřešil po svém. Pravou rukou psal a levou kreslil. Z let gymnaziálních studií se dochovaly ještě tři kresby černou tuší rovněž s tužkovou podkresbou. Nejsou o nic obratnější než ilustrace k Odysseji, ale signalizují výraznou figurativní orientaci. Na kresbě (Bruneta) je zachycen cudný dívčí akt – snad básníkova představa múzy, držící v levé ruce růži. Tento atribut se objevuje i v pozdější básnické i výtvarné tvorbě.V básni Povolání (1988) najdeme klíč k jeho rozšifrování: „a tvoje růže – skrytá v srdci rána.“ Růže se objevuje i na jedné ze dvou Pinkavových nejstarších dochovaných kreseb z roku 1947, zaznamenaných modrým inkoustem na rubu hlavičkových kancelářských papírů. V kresbě Básník a žena tentokrát drží růži v pravé ruce zřejmě jemu známý básník, v levé má zapálenou cigaretu a úkosem, s notnou dávkou podezřívavosti se dívá na ženské torso, vznášející se ve vzduchu v levé části obrazové projekční plochy. Napadá nás aluze až Šímovská, nebýt zdůrazněných sekundárních pohlavních znaků a v protilehlém rohu záhadné hvězdy, která v různých mutacích se bude objevovat na Křesadlových malbách z první poloviny 60. let. „Tvým pérem bude muří tykadlo, / tvým pergamenem netopýří blána, / a měsíc bude tvoje zrcadlo,“ zní první tři verše téže sloky, končící veršem o růži. Na druhé kresbě Titán a člověk postavička snad profesora nebo vědce s úžasem vzhlíží k přeludu atletického titána vznášejícího se v oblacích na pozadí dýmající továrny. Téměř dokonalá a lapidární předzvěst příštích desetiletí je zachycena velmi živou a uvolněnou kreslířskou linkou. Tehdy jednadvacetiletému Pinkavovi stačí k vyjádření své představy už jen pár rychlých tahů perem. Už zde se objevuje zárodek autorovy kreslířské erudice, která později mimo jiné vyústila do polohy v rodinném kruhu proslavených kreseb zvířat a ptáků, provedených jedním tahem, jak na ně po letech vzpomíná v úvodu zmíněného kalendáře jeho nejstarší syn.

Z období 50. let se v majetku rodiny dochoval soubor kolem třiceti prací na papíře stejného formátu (24 x 33 cm), spontánně zaznamenaných štětcovou kresbou modrým inkoustem. Jejich vročení však bohužel neznáme. Lze jen vyslovit velmi pracovní hypotézu, že první kresby vznikly patrně už kolem roku 1950 nebo v období, kdy po vyloučení z univerzity a následujících dramatických životních peripetiích byl zaměstnán jako pomocný dělník ve „pstruhárně“ v Liběchově a na rybnících v jižních Čechách, v oblasti kde také absolvoval část vojenské služby. Oprávněnost této hypotézy je ovšem postavena jen na „jezerních“ kresbách (Krajina s rákosím, Krajina s loďkou), z nichž především první mohl nakreslit přímo u některého jihočeského rybníka. Kdo ví? Celý soubor však zřejmě vznikal v mnohem delším časovém období, jak o tom svědčí vývoj jeho kreslířské linky, která se postupně stále více oprošťuje od všeho nadbytečného a nabývá vzácné lehkosti. Nemůžeme tedy s jistotou vyloučit ani variantu, že některé práce pocházejí až ze druhé poloviny 50. let nebo přelomu let šedesátých. Alena Dvořáčková v souvislosti s těmito kresbami zmiňuje Křesadlovu inspiraci dálněvýchodní kaligrafií, ale mohli bychom jistě uvažovat i o kreslířově inspiraci francouzskou moderní kresbou, která v průběhu 20. století ovlivnila celou řadu českých autorů.

Do lékařské praxe psycholog Václav Pinkava nastoupil v roce 1954 v ambulanci pro sexuální deviace a záhy zahájil široce založený výzkum spouštěcích mechanismů sexuálních deviací. (Tuto práci završil monografií Logické modely sexuálních deviací v objektu, za kterou obdržel kandidaturu věd v roce 1968.) Z období počínajícího výzkumu, který obsahoval i vlastnoruční výtvarné provedení testů základní teze, nejspíš pochází série tří v jeho tvorbě nejstarších dochovaných barevných kreseb pastelem Alegorie chlípnosti I-III, jež pravděpodobně můžeme považovat za jakýsi předstupeň pozdějších maleb. Datace alegorií je zase sporná, ale autorova žena uvádí, že s olejovými i suchými pastely pracoval už v době jejich seznámení, tedy v roce 1954. (Už mnohem dříve však pastelkami nezkrotně vybarvoval tištěné černobílé ilustrace v oblíbených knížkách Vlastimila Rady a Jaroslava Žáka.)

V kreslířově přechodu k barvě ale sehrál podstatnou až rozhodující roli ještě jiný výzkum. Brzy po nástupu do zaměstnání se mladý psycholog zúčastnil jako jeden z dobrovolných subjektů kolegova experimentálního výzkumu působení psychotropních látek, (hlavně LSD), na lidskou psychiku. Testované osoby měly za úkol si své prožitky změněného stavu vědomí zapisovat, ale Pinkava dal přednost kresebnému záznamu. Výsledky výzkumu byly publikovány v roce 1961 v knize Jiřího Roubíčka Experimentální psychosy, bez uvádění totožnosti subjektů, ale Pinkavu poznáme mezi ostatními, podle popisu, i podle osobitého rázu jeho výpovědí a ilustrativních kreseb (str. 86). Přibližně z téže doby se zachoval unikátní sešitový samizdat v duchu přírodopisné příručky s ilustrativními „blánami“. Klíč k určování trpaslíků (ve spojení s barvitou výpovědí v Roubíčkově publikaci) poslouží příštím badatelům jako jeden z materiálů klíčových pro další, detailnější rozbor geneze Křesadlovy výtvarné fantazie. Poprvé se zde setkáváme s fantastickými postavičkami ptakočlověků s protáhlými údy, se skřítky či napůl zvířecími a napůl lidskými postavami, jako bychom listovali Borgesovou Fantastickou zoologií. (Později Křesadlo v básni Jarní zvěřinec napsal: Sfinx, lamia, siréna, harpyje / echidna, tritón, hekatoncheiros / a všechna pokolení kentaurů/ …/ a jiné obludy, jež ani neznám jménem, / ty všechny přece mají lidskou tvář. / Jestliže všechněm našim bestiím / narostly lidské tváře téměř přes noc, / je z toho děsná maškaráda zrůd, / ze které, soudruzi, nám, člověkům, je mdlo.)

Pinkavovi se tenkrát zřejmě náhle otevřel již dříve tušený svět za zrcadlem ve vší nahotě, neboť experimentální prožitky se mu prolnuly s jeho zkušenostmi z praxe klinického psychologa. Je tedy pravděpodobné, že Křesadlův permanentní pracovní kontakt s odvrácenými stranami našeho bytí, navíc do jisté míry podvázaný lékařským tajemstvím – tedy mlčením - v něm nahromadil obrovský tvůrčí přetlak spojený s potřebou duševní očisty. A jako jeden z ventilů vyrovnávajících jeho duševní rovnováhu mu posloužila malba, ač ne v roli výhradně psychoterapeutické, neboť Křesadlův výtvarný talent je evidentní už od mládí a životní okolnosti jen urychlily jeho rozvinutí.

Soubor cca 70 temper a pastelů, který s největší pravděpodobností vznikl během první poloviny 60. let, otevírá malířův jediný známý olej Polyfémos (1961), výjimečný po technické i obsahové stránce, který přes oblouk dvou desetiletí uzavírá v syntetizující podobě gymnaziální kresby k Odysseji. Pracná olejová technika nemohla splnit nároky bytostného a hbitého kreslíře na malbu, a tak vzápětí malíř sahá po tempeře, suchých pastelech a sporadicky i po akvarelu a barevných pastelkách. Tempery a pastely, často navzájem kombinované a někdy ještě doplněné černou tuší, dokonale vyhovují jeho dynamickému gestu. Podle sdělení pamětníků Křesadlo maloval episodicky, ale na jeden „zápřah“ byl schopen namalovat několik obrazů. V temperách se kupodivu nikdy neuchyloval k větším formátům, snad z obavy, aby jeho původní představa během delší práce neztratila svěžest zjitřené imaginace. Naopak v pastelech mu jeho kreslířské nadání dovolovalo se bezprostředně rozběhnout i po větší ploše. Pro své barevné kresby, ocitající se někdy až na pomezí malby, autor nejraději používal tónované přírodní papíry formátu A2.

Tak jako v kresbách z 50. let i v jeho obrazech ze 60. let se setkáváme s krajinou, která je ovšem tentokrát často obývána roztodivnou faunou (např. Spící kentaur, Kentaur a koně v secesní krajině, Zátiší s chameleónem). V porovnání s pracemi z 50. let je povaha krajin vůbec výrazně jiná. Dominantní roli v nich hraje barva, která je nanášena v pastách vrušenými doteky štětce na sotva zaschlé spodnější vrstvy malby. Emociální účin krajin podtrhuje fosforeskující zářivost sytých tónů, jež malíř někdy lomí bělobou (Krajina s pastevcem, Krajina neurčitě jižní, Velehory ve švestkové omáčce). Jejich vzhledem k námětu nereálná barevnost v nás vyvolává téměř snové pocity. Nejde zde však o surreálné vize, ale spíše o zachycení mimořádně zjitřeného vnímání (vidění) na pomezí mezi bděním a sněním, stavem zřejmě ne nepodobným situaci vyvolané aplikací psychotropních látek. Víme sice, že touto zkušeností prošel jen jednou kolem poloviny 50. let v rámci klinických experimentů avšak jeho slovní výpověď nejen v Roubíčkově knize ale i ve vlastních básních a prózách hýří synestetickou barevností, obzvlášť ve vztahu k hudbě (literární obdobu obrazu Missa quinis vocibus najdeme v básnické formě, v Mrchopěvcích, i v Polokatolických povídkách). Je tedy víc jak pravděpodobné, že experimentální zážitky provázené neobvyklými barevnými vjemy se promítly i do jeho maleb, jejichž barevnost vyúsťuje například v podmořské krajině (Mořské ryby) až do lehce psychodelické polohy. Jiné práce nás zase oslovují jeho osobitým humorem. Například v obrazu Elementy kýče drží trpaslík na lesní mýtině transparent s nápisem „Vpřed za dovršení kulturní revoluce“. Budovatelské manifestaci odehrávající se v krajině zalité červánky přihlíží statný jelen „jako vyšitý“ z maloměšťáckého „gaučáku“. Vskutku svěží postmoderní dílko, za něž by se určitě nestyděl ani Milan Kunc.

V akvarelu Kybernetika (1962), autorově druhé nejstarší datované malbě, se tým lékařů sklání nad operovaným (či pitvaným?) tělem černého prasátka na kterém je znázorněna logická síť. Zde se malířův humor mísí se sarkasmem, ale podtón je vážný. Možná souvisí s obavami neobvykle humanitně vzdělaného přírodního vědce o osud lidstva toužícího odhalit za každou cenu i to poslední, kardinální tajemství života. Lze organismy deklasovat na automaty bez úbytku? Dr. Václav Pinkava nejen jako klinický psycholog ale také jako špičkový odborník a autor řady knižních publikací v oboru matematické symbolické logiky, jejichž závěry aplikoval v psychopatologii, si díky svému uměleckému nadání snad více než mnozí jiní uvědomoval křehkost životní rovnováhy a tím pádem i nutnost přistupovat k rozmanitým formám života s co největší pozorností a pokorou. Tento přístup se projevil také v jeho figurálních malbách a pastelech ze 60. let, které vynášejí na světlo zasuté představy z kolektivního nevědomí. Svůj podíl na ikonografické pestrosti jeho obrazů má ale také Křesadlova neobyčejná vzdělanost v mnoha dalších oborech lidské činnosti.

Je tedy nepochybné, že rozšifrovat všechny vrstvy Křesadlova výtvarného odkazu je nad síly běžného smrtelníka. Jedno je však jisté. Malířova obraznost, obohacená o encyklopedické znalosti antických dějin, náboženství, filologie a různých vědních oborů, nám poskytuje především neobyčejný vhled do vlastní psychiky, do těch jejích zákoutí, které se sami snažíme potlačit. To samo o sobě jistě není málo, ale za ještě podstatnější považuji skutečnost, že malířovy obrazy se přes jejich se vším všudy obtížně dešifrovatelný obsah nevyvyšují nad diváka. Naopak, poskytují mu katarzní prožitek. A ještě něco. Přestože Křesadlovy obrazy obsahují místy silně autobiografickou pečeť (například stojí za pozornost, v kolika různých „převlecích“ se autor na svých dílech objevuje – Ars longa, vita brevis; Maják II.; Léčba Schizofrenogenní Drogou I-III; Odborný odsudek ad.), nepůsobí kupodivu soběstředně. Spíše jen nastavují světu Křesadlovo osobité „křivé zrcadlo“ a zároveň nám podávají pomocnou ruku. Kdo by se chtěl však podrobněji zabývat obsahem a rozborem malířových jednotlivých děl, jistě se neobejde bez řady odborných příruček a slovníků především z oblasti mytologie, náboženství a dějin umění.

Detailní rozbor Pinkavova-Křesadlova výtvarného odkazu ale není hlavním úkolem tohoto textu. Přesto ale věnujeme ještě chvíli pozornost také jeho pastelům, které i když nejsou datovány, vznikaly pravděpodobně souběžně s malířovými obrazy, čemuž nasvědčuje zvolený technologický rejstřík. Do maleb občas zasahoval i pastelem a naopak v některých pastelech uplatňoval rozmývání kontur štětcem namočeným ve vodě. Rozmývané partie tak budí zdání lehounké temperové lazury. Z obsahového hlediska kreslíř a malíř v jedné osobě sestupuje až do nejhlubších vrstev lidské psychiky a obraznosti, která nás na straně jedné udivuje svou pozoruhodnou koincidencí s magickými a rituálními kresbami pravěkých a přírodních národů (Theofóros, Lesní skotačení, Lov na jeleního muže ad.) a na straně druhé „primitivní“ znakovost, snad ovlivněná i dětskou kreativitou, se snoubí s umělcovými vědeckými zájmy (Neurony, Polyformní aberace, Kybernetika ad.) přičemž ironizuje stádovitost a všeobecné podléhání modlám (Pokrok, Objekt psychoanalytika, Portrét herce).

Z uměleckohistorického hlediska stojí za pozornost také Křesadlovo občasné zapojení písma do obrazové plochy, které kreslíř na základě původně jen popisné funkce (viz ilustrace k Odysseji, Polyfémos, Sv. Onufrius) v 60. letech přetavil až do svébytné podoby sémanticko-estetické (Písmo věrozvěstů, Černá skříňka, Médén Agán). Propojení slova a obrazu vrcholí v pozdější malbě plné symbolismu, na které magická egyptská kočka střeží výmluvný staroitalský text (který Křesadlo i zhudebnil): Chi po non vo, chi vo non po ... Kdo smí nechce, kdo chce, nesmí, znalí jsou nečinní, činní jsou neznalí, a proto jde svět špatně. Tato obrazová a textová propojenost a výrazová všestranost či „souručnost“ se v jiné poloze projevuje také v Pinkavových ilustracích k vlastním básním. V jeho výtvarné produkci v rámci sledovaného období tvoří ojedinělý soubor sedm dochovaných listů rozdělených na dvě identické poloviny. Na každém z nich je vlevo napsána báseň, která je na protější straně doprovázena kresbou barevnými pastelkami. Pinkava svěže ilustrované básně zřejmě považoval za osobní privatissimum, určené svým nejbližším, ale jejich obsah nám leccos prozrazuje i o jeho malířském charakteru: „Tak jako v kukátku se mění / nestálé pestré obrazy, / tak svět ten pramen utrpení / se přetváří a přechází. / Čas jde jak voda přes kamení / občas si stromek porazí / jistého bodu v proudu není, / jenž naší myslí prochází. / Nebuďme do něj pohrouženi, / měřme si klidně bdělé snění, / nestálé, pestré obrazy."

Hlavním záměrem tohoto textu co do rozsahu omezeného možnostmi vydavatele, bylo poprvé se pokusit podchytit, rámcově rozčlenit a pokud možno alespoň přibližně seřadit umělcovy z valné části nedatované práce do vývojově a časově relativně odpovídajícího sledu. V tom mi byl neocenitelným rádcem a pomocníkem umělcův syn Václav, jemuž patří také vřelý dík za přípravu otcovy-malířovy vůbec první výstavy. Přes veškerou snahu a práci považuji však za nutné zdůraznit – tak jak jsem to naznačil již v úvodu – že všechno je možná úplně jinak, že tvůrce vlastně ani netoužil po tom, aby jeho výtvarné dílo pitvali na kousíčky historici umění a že své práce nedatoval záměrně. A není vyloučené, že by se dnes Jan Křesadlo bránil i mému názoru, že přestože byl malíř-solitér, bude mít jednou jeho výtvarný odkaz své pevné místo v kontextu českého poválečného umění. Byl totiž v této zemi, pokud je mi známo, jeden z prvních, kdo v malbě reflektoval zkušenosti s rozšířenými stavy vědomí bez sebemenšího náznaku senzačnosti - ne jak se děje dnes! - a aniž by kvůli nedostatku vlastní tvořivosti psychotropním látkám jako prostetickému prostředku podlehl. Jda si po svém, zároveň přispěl v 60. letech svou kapkou syntézy a synestezie do tehdy aktuální diskuse o vztahu obrazu a písma. V neposlední řadě ve stejné době rovněž anticipoval některé možnosti zobrazení mytologických vrstev podvědomí, jak se jimi později, až v 80. letech zabývala řada teoretiků a mladých umělců.

Jakkoli je těžké odhadnout, jak by Jan Křesadlo hodnotil tento rozbor, nepochybujme o tom, že jej samotného nejvíce zajímal a vzrušoval vlastní proces tvorby v „tvůrčím kadlubu“ a že mu nešlo o ohlas, ale o zamyšlení a vcítění do nitra souvislostí v kosmickém měřítku. Na jednom pastelu nazvaném Jsou-li tam tvoři jako my? - (nebo se spíš ptejme: „Jsou-li tam, tvoří jako my? “!) - umělec zachytil s humorem sobě vlastním pestrou směsici zástupců lidského či mimozemského„zvířetníku“ se zvrácenými hlavami a pohledy upřenými k nebi. Asi pátrají po hvězdě, ze které malíř a hvězdoplavec Jan Křesadlo nadčasově sleduje hru.