XII

XIII XIV

Hvězdoplavby zpěv dvanáctý
(Bitva mužů a žen. Nemo zajatcem a gladiátorem. Statečnost robotů. Proradnost krále.)

Tak tedy ku městu tomu my tehdy začali kráčet,
ozbrojivše se fejzry, jak už jsem dříve byl řekl,
nikoliv sami, neb s námi tu kráčeli roboti také
kovoví, neboť ty, co z živé zrobili tkáně
v dobrých jsme nechali lodích, že snadno zranit se mohli
všechny zvířecích forem, a ovšem, zejména Frantu,
všemožných znalce to řečí, jenž pravý vědy byl zázrak,
by se mu nestalo nic, neb velkou robot měl cenu.

Avšak příslušný jazyk těch dívek ocasonosných
přenesl do několika tam malých robotů Franta,
kterýchžto účel byl jeden, a totiž překládat mezi
jejich místními muži a ženami chvostonosnými.

A tak žádného my jsme neměli překladatele,
neb my měli jsme Frantu. To, hlupák, jsem nevěděl tehdy,
že bude o mnoho lépe tam Frantu pozadu nechat
na dobře stavěné lodi, neb hrozilo nebezpečenství.

A tak jsme bez řeči byli tak jako mužové němí,
ani s místními muži a ani s ženami potom
nemohli jsme už mluvit; to stalo se od sebe samo,
souhrou rozličných činů, a zlá věc pozděj to byla.

Též mezi roboty těmi tu výborný kráčel i Ivo,
náš to bojový robot, jenž mnohých byl nositel zbraní
onoho robot byl typu, jejž zovou ROBOKOP jménem
mnohými vybaven fejzry byl rovněž, nosiči strachu.

Ten pak jméno měl Ivo, že byl též železný zcela.

Tento tedy i robot tu s námi ku městu kráčel,
Ivo, oděnec onen a druhů ochrana mocná.

Vyšli jsme, jak jsme již řekl, tu k městu chvostnatých ženštin,
těm jsme však nezamýšleli ani válku, ani snad zkázu,
ale je místní ti muži si pouze namluvit chtěli,
zbraně a roboty s sebou jsme měli jen z opatrnosti.

Ale strašné ty děvy, jež byly na hradbách města,
počaly na poplach troubit, když viděly očima svýma
muž a roboty s nimi se k jejich blížiti městu.

Na nic se netázaly, neb strach se zmocnil jim mysli.

A tu na hradby mnohé již chvostnaté běžely ženy,
a při tom každá z nich zbraň ve svých držela rukou,
trpké palné to zbraně, jež jména "ručnice" zovou
Řekové novějších časů — ti staří je neznali vůbec.

Těmi pak na příchozí ty děvy počaly střílet.

My pak, uleknuvše se, jsme všichni vrhli se na zem,
abychom schovali se za kameny, keře a stromy,
v příkopech a různých děrách, a kde bylo zvlnění půdy;
zvolna se plazíce vpřed jsme zhoubnými stříleli fejzry.

Jediný Ivo ten robot tam zůstal kráčeti zpříma,
jakož i roboti jiní, neb v sobě neměli program,
aby se na zemi vrhli, když někdo by počal je střílet.

Na tyto roboty pak ty děvy metaly zhoubné
kulky z oněch svých zbraní, a hluk se ozýval z toho.

Avšak nic škodlivého těm robotům neudělaly,
neboť z ocele byli a různých kovů tam všichni.

Oni pak kráčejíce zpět stříleli zhoubnými fejzry
mnohé tu trudnými fejzry i sami zasáhli děvy.

Trefeny, zprůhledněly tu ihned nazpůsob mlhy
a pak zmizely vůbec a děv těch nebylo více.

Avšak se ukázaly teď statečné, milovné boje
neboť nic neustoupily a statečně dále se bily,
a pak i na vrchol hradby si kanón vytáhly velký,
počaly z něho i střílet na roboty jakož i muže.

Trefily robota Iva, jenž velmi křepký byl v boji,
tu ho zničili krutě a jaksi ho pozmrzačily,
že více nemohl kráčet a ovšem ani se bíti,
ale na zemi padl a neschopný ležet tam zůstal.

Takto zanikla nyní nám mužům ochrana mocná.

Také roboty jiné tu střílely nábojem zhoubným.

Avšak nakonec nic jim v boji nebylo platno
z palných stříleti zbraní, neb my jsme byli přec lepší
neb jsme novější fejzry my měli, silné to zbraně.

Jim jsme městské ty hradby a jejich veliké brány
paprskem rozbily zhoubným a dovnitř vstoupili města,
svými jsme mávali fejzry, neb silný hněv se nás zmocnil.

Ony pak s velikým křikem své dobré složily zbraně
a pak se chopily kolen a prosily každého muže,
aby jim ušetřil život a svoji uznaly prohru.

Ihned, jakož je zvykem as po všem vesmíru ženštin,
když jsou v nebezepčí a těžká dolehla nutnost,
počaly z šatů se svlékat tu ze všech najednou všechny
samotné nabízejíce tu lásky ukryté brány,
těm je pozorujícím i zmátly zmužilé srdce.

Sami tedy se svlékli a s nimi se spojili v lásce.

Avšak já nyní šel a hledal královskou děvu,
kterou jsem souložnicí dřív v jejích učinil síních
onoho dne, kdy mě daly jí ženy darem co lžipsa,
(jak jsem vypověděl už tady v devátém zpěvu).

Tu jsem rozeznal také tam v zástupu chvostnatých ženštin
krále jak kolena třímá a k tomu tedy jsem přišel,
a, když právě se svlékal jsem perutná promlouval slova:

"Pročpak, výtečníku, chceš s touto spojit se v lásce
dívkou, kterou jsem přece už já si učinil družkou?
Mnohé přece jsou jiné tu kolem dívky a ženy,
tobě, souložit s nimi, jak jenom pobídne srdce.

Ale tuto mou dívku teď, milý, samotnou nechej!"

Takto jsem pravil. On něco mi pověděl, náčelník mužů
sípaje, mysl neb vzal již hněv a zuřivost slepá;
mé řeči nerozuměl a já též řeči ne jeho,
ale ta situace tu zřejmá, typická byla:

Mužové dva, co se sváří tu kvůli půvabům ženy.

My pak na hradbě stáli a k boji se chystali oba.

Avšak vládkyně žena nám dala znamení přestat
a nám i ukazovala, že oběma poskytne přízeň,
což také potom se stalo a o tom mluvit se stydím,
ale jak slíbila nám to potom vskutku se stalo.

Takto ve městě tom ti moji druhové dobří,
také místní ti muži, jsme konali erótů díla
s ženami chvostonosnými, což byl i výpravy účel.

Tak tedy, smilníce tam, jsme trvali až přišlo šero.

Ale když nakonec zašlo tu slunce posvátné světlo
(cizí a nezvyklé bylo a ne tak, jak naše slunce)
únava zchvátila údy tu každému, jakož i každé,
na hradbách leželi jsme tu ve spánku najednou všichni.

Ale když sladký nám spánek tu vyvstal a zakryl nám hlavu,
aniž strážcové jací by byli a hlídali město,
dívky cizího kmene tu k tomu přilétly městu.

Nesla je zvířata velká a zvláštní, na pohled podiv,
podobná koníkům mořským snad nejspíš, obrovská ale,
či snad jakýmsi drakům: to těžko je povědět věru,
a měla veliká křídla tak jako je u netopýrů.

Na těchto sedíce ony tu vzduchem nesly se děvy.

A tu na hradby padly a zlobu proti nám měly,
však, že tvrdě jsme spali, tu chyběla síla nám k boji;
rozespalé nás všechny hned spoutaly trpkými pouty,
muže všechny, co byli, a také chvostnaté ženy,
a nás pak odnesly letem tam k svému vlastnímu městu.

Neměli žádnou jsme moc se tomu únosu bránit,
neboť fejzry jsme měli tam ve svých po kapsách šatech,
avšak byli jsme nazí tam kvůli oplzlým činům.

Tak nás sprostomilovnost, byť výborné, zavedla muže.

Ony tedy nás nesly ty dívky na křídlatých dracích,
vysoko v průzračném vzduchu tam božskou, nesmrtnou nocí —
strašně planety této též velký zářil dnes měsíc
nalezelenalým světlem tak jako tváře jsou shnilé —
velkým brečící vztekem a bezradnost držela mysl.

A tu postupně, zvolna, se stiné zjevily hory,
jejich vysoké vrchy a útesy, jakož i kopce,
a ty pak přeletěvše dále jely děvy i s námi,
tak jak nás velicí nesli a strašliví na hřebetech draci.

Náhle tu o bjevilo se děv i vysoké město,
a tu se spustivše dolů ta zvířata na pláni stála.

Nepřátelské ty pak děvy, jež rovněž chvostnaté byly,
nás tam, svázané pouty teď na dvě dělily party.

Ony zajaté ženy dál vedly do svého města,
ale nás hodil muže zas do temné jakési jámy,
propasti jakési hnusné, již měly u svého města.

My pak, naříkajíce, jsme pokoušeli se modlit,
jestli by nějaký bůh snad živ byl v hlubinách kosmu,
leč i tak žádná možnost se modlícím neobjevila.

Tak nás sprostomilovnost, byť výborné, zavedla muže.

Takto naříkajíce jsme na jasnou čekali zoru.

Zora když s ránem se rodíc se zjevila růžových prstů
(cizí, neobyčejná a naší se nepodobala)
přišla tu z nepřátel dívka a vylila potravu hnusnou
velkého do koryta, tak jako pro mrzké vepře,
do druhého pak zase i temnou na pití vodu,
a zas odešla pryč a ani neřekla slovo.

Stejné dělala dílo tak pořád, po dny tam všechny,
ani živý tvor jiný se smutným nezjevil zrakům.

V této jakési díře nás měli po celý měsíc,
nahé a zubožené tak jako koryt bravce.

Ani se žádný nám způsob tam nejevil uniknout z jámy:
velice byla příkrá a z tvrdého kamene všecka,
nahoře silná mříž pak kryla do jámy otvor.

Tak tedy uvnitř jámy nám mnozí hynuli dnové
nešťastným, zuboženým, a nic se nedělo vůbec.

Toho jsme nevěděli nic příčinu anebo význam
ani o osudu žen, jež byly zajaty s námi,
kde byly, co dělaly a jaký potkal je osud,
ale byli jsme uvnitř v té díře a trudili srdce.

Nakonec mizerie se změnila, jakož i nuda
nám, těm nešťastným mužům, zas v nebezpečenství a osud.

Zora, když s ránem se rodíc se zjevila růžových prstů
(cizí a neobyčejná a naší se nepodobala)
onoho dne, kdy nám se osud projevil smrti,
tehdy k naší tam díře zas přišly z nepřátel ženy,
stejně vybavené jak puškami, tak jinou zbraní,
vyzvedly ze vchodu mříž a dovnitř spustily žebřík
a nám naznačovaly, že z díry máme ven vylézt.

Tehdy jiní tam četní se druhové vystoupit báli,
jakož i z planety muži, co se svým králem tam přišli,
ale jiní zas mnozí z té díry uniknout chtěli,
neboť se nudili velmi. Tak mysli se dělily mužů.

Avšak já a ten Burda a král ten z planety oné
a též mužové jiní jsme k žebříku přistoupli rychle,
a pak jsme šplhali vzhůru a vynořili se i z díry.

Jedna z oněch tam žen nás mužů říkala počet.

Avšak, když spočetla žena už deset statečných mužů,
zpátky vytáhly žebřík a nahoře přikryly otvor.

Nás pak, nahaté muže tu k svému vedly pak městu
puškami pod trudnými a jinými zbraněmi svými.

Ráno bylo to nové a všechny ulice prázdné,
našich nohou tu zvuk se v oněch ozýval cestách.

My pak, kráčejíce, jsme na divné hleděli město
výborně vystavěné tu z bílých leštěných kvádrů,
podivných, nezvyklých tvarů a plné věžiček zvláštních.

Vedly nás ony pak děvy až k jedné podivné stavbě.

Zdálo se ona nám stavba jako dávný amfiteátr
jaký římané staří mít kdysi ve zvyku měli,
ve kterém gladiátoři se jedni s druhými prali,
nebo s divokou zvěří a kde i křesťané kdysi
pod tou samotnou zvěří svou krev též cedili temnou.

— Tomu divná ta stavba se nám tam podobná zdála.

Vedly nás do dveří tam a v podzemní bludiště hodeb,
a pak nás zavřely zase tam muže v jakési kryptě.

Přinesly potom dovnitř si dlouhou hadici z gumy,
jakou zahradu kropit je doma na Zemi zvykem,
a již mřížemi krypty se na nás hrnula voda
studená, nikoli teplá, tu mocně ječeli druzi.

Takto nám umyly děvy ty těla zmazaná hnojem.

Jinou pak hadici zase ty děvy do basy vnesly,
ze které opět dul tam teplý na muže vítr,
takto nás umyly tedy a usušily potom také.

Zakrátko veliký hluk jsme slyšeli, jakožto mnohých
bytostí přicházejících a ženské rovněž i hlasy
četné: Zřejmé nám bylo, že shromažďují se tu ženy.

Do basy potom přišly až dovnitř ženštiny mnohé.

Jedny zbraněmi svými nás muže držely v šachu,
druhé nesly nám zbroj tam na způsob antické brně,
krunýře, jakož i přilby a holeně na nohy také,
posuňky rozkázaly nám do nich obléct se k boji.

Všichni jsme poslechli ovšem, neb na nás mířily zbraní.

Ale nedaly meč tam ostrý žádnému muži,
ani oštěp a štít nám nedali k mocnému boji,
avšak oděné v přílby a krunýře, bez zbraní ale
puškami pod trudnými a jinými zbraněmi svými
vedly nás skrze chodby tam podzemním bludištěm oním
k jakýms nízkým zas dveřím, jež z kujného železa byly.

Všechny pořadě potom a po jednom každého muže
vedly do jakési cely, jež silné měla zas mříže,
a tu mu doj eho rukou meč ostrý vložily teprv,
silný daly i štít a v cele té poslaly vzhůru,
tak jako ve výtahu, jak muži noví to zovou.

Zpátky sjel výtah prázdný. A potom zase ty ženy
nejbližšího vzaly muže, zbraň daly mu, poslaly vzhůru,
až potom i já sám jsem v oné octl se cele.

Ony mne ozbrojily a nahoru poslaly potom.

Ihned jsem nahoru vyšel tu z podzemních bludištních chodeb,
a tu dveře té klece mi odemkla techniky síla.

Z klece vyšel jsem ven, ta zase zapadla zpátky.

Nyní stanul jsem uvnitř tam pláně a na závodišti,
jemuž "stadion" také zvlášť noví říkají muži,
jinak také i "cirkus" a jinak "amfiteátr".

Kolkolem na sedadlech tu přečetné seděly ženy,
cizí chvostonosičky, leč ze kmene, který nás zajal
muže a také ženy, když spolu se spojili v lásce.

Ony s velikým jekem mne zdravily, když jsem se zjevil,
a také ostatní muže, jak po řadě vynořili se,
nesouce zářivou zbroj, neb pěkný a velký byl každý.

avšak když všechněch deset již mužů v cirku tom bylo,
jakés trubačky ženy tu mocným troubily zvukem
na své veliké trouby. A když zvuk vydaly třetí
naproti veliké dveře se náhle odemkly samy
a tu z oněch tam dveří se deset řítilo potvor,
podobných oněm tam lžipsům, jež ve svých chovaly psincích
první chvostnaté děvy, na nichž jsme vítězství vzali,
avšak silnější mnohem a větší byli než oni,
tak jako velicí býci a ve svých měli též hubách
mocné tesáky dlouhé, jak kanci, anebo sloni,
zřejmě strašlivě ostré a strašné jen na ně hledět.

ti tedy psudopsové se obrovští proti nám hnali.

Avšak na to já ovšem, i druzí mužové dobří,
meče své napřáhnuvše, jsme potvory čekali hrozné.

Proto mně nyní se řítil z těch lžipsů nejhorší vůbec,
velký, velice silný a strašný na něj jen hledět.

Veliké tesáky zuby měl ve svém rypáku hnusném,
a tam proti mně skočil a na dvé se rozsápat snažil.

Já však se sehnuv mu vyhnul a jeho sekl jsem mečem
do hlavy. Ihned tu z hlavy se krev mu valila temná.

Staršlivě potvora řevala a znovu skočila po mně,
byť z ní stříkala krev. to obluda statečná byla.

Já ale znovu jsem jeho tu jasnou ocelí sekl.

Strašlivě opět řvala a couvla ohavná zrůda.

Avšak když potřetí zase se přihnal s hlasitým vytím,
ocasem uhodil mne tu do pravé mohutné ruky
z pěsti mojí mi na zem tu ihned vypad meč ostrý.

Stal jsem se neozbrojeným tím úderem ocasu zrůdy.

Chtěl jsem zase meč zvednout si ze země, ale pes zrůdný
obrovským strašným skokem se z dálky na mne hned vrhl,
tímto mě povalil na zem a chytil, chtěje mě zabít,
rozdrtit hodlal krunýř tu svými mocnými zuby.

Tehdy jasně jsem poznal, že příkrá přišla mi zkáza,
konec života smrtí. Však strach jsem necítil vůbec,
jen se mi divné to zdálo a zvláštní, jakoby ve snu,
jakby se nedělo to a pouze to vidění bylo,
jiného muže i osud a nikoli osud můj vlastní.

Příroda laskavá takto nám při smrti obludí mysl.

Náhle však obludný pes tu falešný zprůhledněl zcela
a pak zmizel i vůbec a obludy nebylo více.

Také hned ohromný jek byl slyšet chvostnatých ženštin,
které se dívaly na hry, neb přemnohé byly v tom cirku.

Vzpřímiv milé své údy jsem nyní očima spatřil
jak tam nad stadionem se Tolma lodice vznáší
naše; ta trudnými fejzry ty všechny zabila dole
lžipsy veliké ony, již, obludy, válčili s muži.

Trefeni, zprůhledněli tu ihned na způsob mlhy
a pak zmizeli vůbec a oblud těch nebylo více.

Ihned tu přistála potom i lodice uprostřed cirku,
a tu android Ivo hned z lodi vyskočil na zem,
hrozný robot to v boji a mnohými vybaven fejzry.

Svými trudnými fejzry tu střelil některé blízko
děvy, ty okamžitě i zmizely, umírajíce.

Ale ostatní všechny, co na hry se dívaly ženy
se strašným vstávaly jekem a chtěly utíkat odtud
ze svých, jak seděly míst, vše pojala panická hrůza.

Mnohé by panickým strachem tu byly zhynuly ženy
nohama rozšlapány, jak v strachu běhaly všechny,
kdyby tlumožník Franta teď nebyl vyskočil na zem
a jim velikým hlasem, přes megafón sdělaný dobře
jejich vlastní tam řečí byl nakázal na místě zůstat,
jestliže nechtějí býti snad zhubeny robotím fejzrem.

Tak pravil, ty pak všechny hned umlkly, seděly tiše.

Poté tlumočník Franta tu královnu oslovil jejich,
nepřátelských oněch žen, jež na trůně uprostřed byla
a jí rozkázal také by na žebřík vstoupila lodi,
a též ostatním čtyřem, jež z nich všech nejlepší byly,
a tam s vládkyní samou též uprostřed seděly v křeslech.

Ty však nechtěly Frantu hned oslechnout přemnohých řečí,
a tu robokop Ivo z těch dvořan zabil tam jednu.

Ihned pak do plavidla tu královna vešla i druhé.

Avšak, když královnu již jsme od nich si rukojmím vzali,
s děvami druhými třemi, tu sami jsme do lodi vešli.

Ihned raketný pohon tu dobrou lodici pohnal,
zpátky jsme letěli zase do země laskavých děvic.

A když jsme letěli tam, tu Franta řekl nám všechno
o tom, co bylo se sběhlo, když na nás děvice vpadly
a vzaly s sebou muže i ony nám příznivé také
ženy, právě v tu dobu, kdy tak jsme je sdělali muži,
aby k nám laskavé byly, ne kouzlem, pouhou leč silou,
tak jak už tajemná jest těch ženských mysl i duše.

Nejdříve tedy Franta, ač skunkovi podobný robot
zburcoval nejvyšší tam, co v Tolmě byl počítač hlavní
("computer" nazývají ho jménem mužoví britští,
ale ho nazývají zas Řekové "hypologistés"),
s tím totiž Franta byl spojen svým bioradiofónem,
s oním to počítačem, jenž nám byl na černé lodi
vládcem robotů všech a přední logický systém,
kterémuž všichni Císař jsme proto říkali plavci.

S tímto tlumočník Franta byl spojen radiofónem.

toho zburcoval řečí a potom slovy ho žádal,
aby sám zburcoval Tondu tam robotu, jenž věděl mnohé
složité technické věci, což byl i na pohled podiv
aby spraviti uměl, co v lodi by zkaženo bylo,
z věcí: ať robot by byl ať zase počítač také
— a tento vypadal tonda jak jakýsi veliký pavouk —
aby ven teď ho poslal, aby Iva robota spravil.

Poslechl počíta Císař a ihned Toníka vyslal,
aby pokaženého tam Iva na pláni spravil.

Jakmile velkého Iva ten Tonda hrozného spravil,
potom naše i loď, jíž Tolma dali jsme jméno,
z pláně vzhůru se vznesla a nás tu začala hledat.

Našli veliké město tam ženštin chvosty nesoucích
nepřátelských, a našli i stadion a nás v něm v městě,
přistávše na stadionu již potom nám záchranu dali.

Při tom zajali také jim vládkyni a čtyři další,
aby je vyslýchali a jako rukojmí měli.

(Takto v budoucím čase ti roboti rozumní budou!)

A pak o zbylých věcech, co potom dále se sběhly,
co mám povědět první, co potom a co na sám konec?

Vládkyni jazatou jejich pak na výslech vzali i druhé
čtyři ostatní dívky, jež zároveň s královnou jali,
při čemž je mrskali biči po zádích, jakož i prsou
král sám místních těch mužů a ti co byli s ním druzí.

Z oněch atletů kteří tam na ten vylezli jebák
tak jako způsob měli ti všichni ocasonosní
muži jakož i ženy, což už jsem dávno si všiml
že měli z bolesti rozkoš ti všichni, jakož i všechny,
a z toho důvodu také vždy spolu válčili oni,
mužové, jakož i ženy a všechno ostatní k tomu,
jako ti zezvířečtělí tam muži a ženy také.

(Neb i ti bez ženštin muži se nejdřív rodili s chvosty
od dob, kdy lesbické ženy tam na jejich planetu přišly,
ale bylo jim zvykem ty chvosty zutínat všechněm,
uši přistřihnout také již malým ocelí krutou.

Takto se chvostnatí oni tam mužové nezdáli býti,
ale s ocasatými tam ženami kmen byli stejný.)

Všechno též vyslechli pak ti královi předáci muži
od těch zajatých žen a byl to na poslech podiv.

Ty pak vypověděly i o všech ostatních mužích
a též o oněch ženách, co na hradbách zajaly tehdy,
jakož i o příčinách, z nichž toto všechno se stalo.

Tyto ocasaté té královny zajaté ženy
zpočátku takové byly, jak ty, co k nim jsme my přišli,
— nejdříve tehdy sami a nyní s králem a lidem —
totiž, že vládnouti chtěly tam nejdřív nad muži všemi,
ale milenky mužů, tak jak jsem už pověděl všechno,
a potom měly své lžipsy — to degenerované muže
a ty jak zvířata doma si držely pro potěšení
pro radost a také vilnost, neb vládnout přály si mužům.

Avšak postupem času se opět tam zročily ženy
lesbické, které odpor zas ke všemu mužskému měly,
k lidem, jakož i zvěři — to smrt se zdála jim býti.

Ty pak i opustily to město a sdělaly nové
jiné pro sebe samy tam za vysokými si kopci,
které přejíti nelze ani pěšky ni žádným i vozem,
ale si zkrotily ženy tam ony křídlaté draky,
a na těch zvykly si nosit se přes ty vysoké hory.

Pro sebe falešné psy, což degenráti jsou muži,
pěstily pro zábavu, neb vůbec neměly touhu
s muži anebo zvěří se samčí spojovat v lásce,
leč sebe milovaly jen navzájem, lesbické jsouce.

Z oněch falešných psů pak stvořily obludy hrozné,
aby mohly tam v cirku se se psy utkávat mocí,
tak jako na zemi muži to iberští dělají s býky.

(Jiné falešné psy si držely, spermatu dárce)
Na ony mužemilovné však činily nájezdy časté,
aby se zmocnily děv a učinily si z nich družky.

Avšak, když viděly muže, že jsou tam na hradbách s nimi,
lidské vzaly též samce, nás totiž do svého města,
aby nás mučily tam pak rozličně, jak by jen chtěly
a aby nechaly nás tam bojovat s hroznými lžipsy
v jejich amfiteátru, neb k mužům nenávist mají,
jelikož mají jak úd, tak rozum, jak ony samy.

Avšak nám odvrátili tam roboti krutý den smrti.

Nakonec, co ještě mám tu o všech povědět věcech?
Lesbičky ocasaté pak pustily milenky mužů
a i ostatní druhy svou výměnou za náčelnici
a ty ostatní dívky, jež jsme si jak rukojmí vzali.

Nadvládu přijaly potom i dívek mužomilovných,
neboť ty měly teď zbraně víc technické, velice zhoubné,
a také přislíbily, byť ovšem nerady velmi,
že i zabijí všechny své krotké křídlaté draky,
aby nemohly na nich se přenášet přes stinné hory,
dívkám mužemilovným tak nosit osud a zkázu.

Avšak z těch mužomilovných si muži sdělali družky.

Takto po celý měsíc tam (naší pozemské míry)
slavili obecnou svatbu a skvělé hostiny měli,
ale mužů ten král si vzal těch královnu dívek.

Ten měl původně jméno, jak totiž přeložil pro nás
Franta všetlumočník, jež znělo Misogynétés,
ale jméno si změnil a byl teď Filogynétés,
a ta královna zase, jež zvala se Androdameia
také si změnila jméno a Hypandreia teď byla.

A taky jiní a jiné si podobně změnili jména.

Avšak mně nelíbilo se tu na té planetě zůstat,
neboť královnu vzal si vládce bezženných mužů,
na kterou prvně jsem já co člověk rozumný vstoupil.

Ovšem nouzi jsem neměl zde o ty chvostnaté ženy,
neboť vášnivé byly tu všechny a velice vilné,
takže se unavili z nich též mí druhové dobří.

Avšak když bujarých svateb tu minul oslavný měsíc,
tu jsem já filogynéta zas jejich oslovil krále:

"Toto's mi, králi, slíbil tam kdysi ve svém jsa domě,
že mi chceš dobrovolně tu pomoci rukou i vědou
zloděje Mandyse chytit a ovci, jež sleduje vesmír,
jestliže patřím tobě a druhým mužům tvým ženy.
Toto jsem udělal já a ty drž úmluvu svoji."
Tak jsem pravil a on zas ke mně náčelník mužů:

"Ani ti, cizinče, nyní svou nesplním úmluvy součást,
hlupáku, neboť nemáš moc žádnou mne donutit k tomu.

Holky muži teď máme a na věci ostatní nedbám.

Ani mne nepobádá tam uvnitř hrudi mé srdce,
abych se po hvězdách plavil kdes v propastech prázdného kosmu,
spíš, než na lůžku konal teď slavné erótů díla.

Dále pak zprotivil ses mi, ty, cizinče, velice silně
když jsi mne donutil k tomu, bych s tebou vládkyni sdílel,
(oba v otvory různé, neb toto mrzké je dílo)
s tebou v onen tam den, kdy žen jsme zabrali město.

Tehdy jsem přísahal sobě, že nic ti na pomoc nedám.

Ale jdi, nerozčiluj mě, ať zdráv se ode mne vrátíš!"
Tak pravil muž ten král; hněv chopil mi zmužilé srdce
a tu mu nadávaje jsem mluvil perutná slova:

"Zemři nyní, ó králi, jenž nejvíc lstivý jsi z mužů,
až budeš s kurvami smilnit, ať duše vystříkne z tebe
v spermatu smrdutém tvém, jak nemužný muž musí zhynout.

Avšak naopak já, co kapitán, se svými druhy
půjdeme vytvářet sobě zas krásnou a nesmrtnou slávu."
Takto jemu jsem pravil a zbabělce opustil vládce,
— avšak tlumočník Franta ty všechny přeložil řeči —
a své zavolav druhy jsem k hvězdné vyzval je cestě.

Oni pak vstoupili rychle v to dobré plavidlo hvězdné.

Ihned tu raketný pohon nám pohnal lodici dobrou,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a planetu nechali cizí.

Hvězdoplavby zpěv třináctý
(O rozličných tvorech na planetách)

*  *  *  *  *   *  *  *

Odtud potom jsme pluli a v milém se trudili srdci,
k Pornogynétovi králi jsme zlobu cítili ostrou,
Mandyse hledajíce a ovci, jež sleduje vesmír,
v prostoru jako kůl v plotě — a planeta v dohledu žádná,
ale černá jen propast a hvězdy svítící z dálky.

Ke slunci podivnému a cizímu potom jsme přišli,
divné planety cizí se kolem točily něho.

Odtud přerozličné jsme viděli tvory a místa,
velký na pohled podiv a na podiv povědět také.

Prvně jsme na planetu tam přišli, na které byly
bytosti velice divné, neb chlupaté na způsob zvířat,
ale třínohé všechny a chobot ve tváři měly,
oči pak podobné měly jak sovám, anebo žabám.

Velmi ohyzdné byly ty bytosti na této hvězdě
ale rozumné byli jak smrtelní na zemi lidé,
vlastní měly svou řeč a způsob myšlení také,
Franta překladatel řeč jejich přeložit uměl.

S nimi tam bytosti byly jak comácí zvířata jejich,
mohutné, velice velké a opdobné tuleňům nejspíš,
ale že na souši žily a čtyři měly též nohy,
a také byliny žraly jak krávy, kozy a ovce.

Tyto třínožci měli jak domácí zvířata svoje,
jejich dojili mléko a pili též krev jejich temnou,
rypáky prorážejíce těch zvířat kůži i maso.

Tato zvířata ctili a říkali, že jsou to bozi,
a že jsou dárcové jim ti věčného života také.

Jestliže někdo by pil těch zvířat krev a to mléko,
bude mít život věčný hned poté, jakmile zemře.

Nás pak i trojnožcové ti nutili píti krev zvířat,
a když jsme nechtěli toho, tu ihned se znepřátelili,
a nám násilím chtěli ten věčný způsobit život
odtud na věky věkův, neb pro nás že bude to lepší.

Vytáhli oštěpy jakés a na nás mířiti začli.

Z těch jsme jich zabili trochu tam svými zhoubnými fejzry
na loď jsme vstoupili pak a ulétli k nebesům vzhůru.

Odtud poté jsme pluli tu propastmi prázdného kosmu
trojnožcům divili jsme se a jejich divnému kultu.

Na planetu jsme pak přišli tam při své hvězdnaté plavbě,
jež byla studená silně tak jako Antarktis Země.

Na té bytosti žily či jsoucna, jak lze též říci,
očima vybavené a jakoby ponýtované.

Čím které vznešenější, tím více měla i očí,
neboť čím více kdo vidí, tím více je vznešený také.

Takto většina z nich těch očí desítky měla,
ale ti, co byli lepší, jich měli na sobě stovky,
ti pak na samém vrchu těch očí tisíce měli.

Ale na planetě té jsme dlouho nebyli ani,
příliš studená byla, a tedy netěžko vidět,
že na té planetě žádná by ovce nemohla žíti,
ani normální ovce, ni ta, jež sleduje vesmír.

Odtud dále jsme pluli pak propastmi prázdného kosmu
nad divy přírodními jsme ve svém žasnuli srdci.

Na planetu jsme pak přišli tam při své hvězdnaté plavbě,
(Mandyse hledajíce a ovci, jež sleduje vesmír)
která zdála se pustá a nic na ní nerostlo vůbec,
ani strom ani keř ni bylina jakás či tráva,
jenom útesy skalní a ošklivé, holé tam skály.

Bytosti přízračné jakés tam byly, na podiv pohled,
nikoliv z pevné hmoty, však průhledné jakožto mlha,
anebo zemřelých stíny, či strašidel přízraky jakés.

Ani se na samice a samce nerozlišily,
ale jim pohlaví pojem byl neznámý a zcela cizí,
aniž jim potřebí bylo snad jídla, anebo pití,
ale jim energii té planety dávalo slunce
(divné, velice cizí na našemu podobné slunci).

Tyto věci jsem poznal tam o těch přízračných jsoucnech,
neboť tak komunikovat k nám mohla od duše k duši,
přímo, bez jaké řeči a pouze holými pojmy.

A toto sdělovaly nám bytosti, bez každé řeči:
"Blažení, cizinče, jsme, neb žádná nám potřeba není
jídla ani též pití, ni šatů, ani též spánku,
ani se spojovat v lásce, neb vůbec nejsme my hmotné,
ale tu poletujíce jsme lehcí, beze vší tíže,
slastné počiny Mús tu sami konáme pouze.

Jestliže zůstaneš s námi tu na té planetě nyní,
také tě učiníme tak blaženým, jako j sme sami."
Takto pravily stíny, leč aniž řekly by slovo,
ale mně velmi se chtělo tu s nimi na místě zůstat,
nemíti potřebu jídla a ani potřebu pití
ni jiných hmotných i potřeb a býti svobodný od nich,
býti intelekt pouhý a bez těla a jeho potřeb,
a také druhové moji tu stejnou cítili touhu.

A tu na planetě té by všichni byli jsme zašli,
nebýti robotů našich a nejvíc tlumače Franty.

Ti všichni mají sic rozum, leč duše lidská jim chybí,
a tak se ony stíny jich nějak nemohly zmocnit.

A tak lákáním tímto přec zůstali neovlivněni.

Oni také nás vzali a vložili v lodici černou,
ale kormidelník tu robot ji do kosmu řídil.

Takto v budoucím čase ti roboti rozumní budou! —

Nám pak, jak dál jsme jeli, se opět navrátil rozum.

Od smrti zachráněni jsme pluli propastí kosmu.

Na planetu jsme pak přišli tam jednu, na které žily
bytosti podivné velmi a na pohledění to podiv.

Planetu tuto však bylo nám jistě prohlédnout třeba,
neboť se pro ovce zdála být příhodná, pro jejich život.

Avšak na planetě té tam nebyly bečivé ovce,
ale bydlela na ní tam zvířata podobná kozám,
divná, velice zvláštní a ne jako na matce Zemi.

Neboť zvířat těch samci se na dvou nosili nohou,
podobni menším lidem, leč při tom na hlavách měli
velmi veliké rohy, tak jako to kozí je způsob.

Tito kozlové byli však rozumní, mluvili řečí,
avšak samice byly jak zvířata neschopné mluvy,
mohutné, veliké velmi a krotké všechny tam byly.

Na těch kozlové muži se vozili na způsob koní,
též jim dávali dělat i různé rozličné práce
tak jako sedláci zemští svým volům anebo mulům.

Tyto veliké kozy se pásly na šírém poli,
ale kozlové zase se mlékem živili kozím,
a také ve zvyku měli je pokrývat, jak je to běžné
samcům a samicím zvířat, když jsou jen jednoho druhu.

Takto nad samicemi tu vládli rohatí muži
zcela bez každé války. To dokonalý již byl způsob.

Podobné zřeli jsme věc tam u těch chvostnatých ženštin,
avšak zde dokonalé to vývoje bylo již dílo.

Na ty se podívavše tam kozly jako i kozy
ale tu kosmovidnou tam nenaleznuvše si ovci,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a planetu nechali cizí,
nad divy přírodními jsme ve svém žasnuli srdci.

Na planetu jsme pak přišli tam při své hvězdnaté plavbě
která se nositi život nám z dálky schopná být zdála,
avšak vzduch na ní špatný tam byl a velice zhoubný
k dýchání nehodil se a k žití planeta také.

Toto to vidouce zase jsme chtěli odletět v kosmos,
ale nyní jsme tvora tam náhle viděli kráčet,
muži jenž pozemskému se podobal a kráčel vzpříma,
na sobě skafandr měl a také na tváři masku,
proti zhoubnému vzduchu, jejž (řecky) novější muži
zovou termínem "gas", ty nesl divný ten mužík,
sbíraje na zemi houby, by zřejmě mu potravou byly.

Avšak já si přál zvědět, co by to za tvora bylo,
a tak také i sám jsem na hlavu posadil masku,
skafandr na tělo oděl a z lodi jsem vyskočil na zem,
nikoli sám: Ten Ivo mne robot hlídat šel statný,
Franta pak za androidem tu kráčel, všepřekladatel,
sám maje na těle futrál ten, který na Zemi zovou
"space suit" brythanští muži a opět mužové jiní,
"skafandr" ale jeho byl dušen "skafoskunk" vlastně,
také zajisté s maskou, by před zhoubným chránila plynem,
ale ve hlavě skafu měl megafón zabudovaný,
který též "ampliónem" se jiným názviskem zove,
aby moh navenek křičet, byť hubu měl zakrytou uvnitř.

Takto pak vybaveni jsme k cizímu kráčeli muži.

toho zmocnil se strach a přede mnou snažil se utéct,
ale ho oslovil Franta tu v různých rozličných řečech,
nakonec trefil tu pravou a muž mu odpověď dával.

Tak tedy různými slovy jsme opodál od sebe jsouce
mnohou si mluvili řeč a navzájem odpovídali.

Nakonec do naší lodi jsme toho si pozvali muže
a on souhlasil s tím a vstoupil do lodi černé.

Vevnitř si skafandr sundal a jaký byl se nám zjevil,
ne jako nějaký člověk či nějaké pozemské zvíře,
neboť divný měl zobák — to těžko je povědět slovy,
na rukou čtyři měl spáry tak jako papoušek mívá,
avšak inteligentní a laskavá zdála se bytost.

tu jsme se cizího muže na vše o té planetě tázal,
na jeho pokolení a o všech ostatních věcech,
také o zhoubném plynu a ostatním, co se zde sběhlo,
ale mi cizí ten tvor tu mnohé ukázal věci
a mně odpovídaje tu pravil perutná slova
avšak tlumočník Franta ty všechny přeložil řeči:
"Cizinče, tážeš se mne na rod můj a domácí místo
a o zhoubném i plynu a všechněch ostatních věcech.

Tobě tedy to řeknu. Však přetrpká věc je to věru.

Jsem totiž poslední tvor z těch všech, co u nás zde žili,
bytosti mající rozum. Nás zlý a silný vzal osud
a nás nezřízená zde po zisku zhubila touha.

Nejprve měli jsme tedy též divný nezvyklý režim,
tak jako starcové naši nám vyprávět bývali zvyklí:
Všechny že všechněm mužům tu věci společné byly,
ani nic vlastního žádný tu z občanů nemohl míti.

Pouze vedoucí muži svůj vlastní dům měli každý,
také poklady mnohé tak jak je způsobem vládců,
avšak majetek svůj tu soukromý nenazývali
nýbrž ho osobním zvali — leč ovšem v tom není rozdíl —
a pořád říkali dál, že všechno všem společně patří,
lživé vedouce řeči, neb sami vlastnili všechno,
avšak ostatní všichni jim jako otroci byli.

Těmto obecným mužům i také obecným ženám
nic se to nezdálo v mysli, však žádná nebyla pomoc,
neboť vládcové jejich též měli strážníky mnohé,
takto velice trpký lid všechen život tu vedl.

Avšak pomalu přece se všechněm změnila mysl,
většiny veliké mužů a většiny velké i ženštin,
a potom náčelníkům i povstání sdělali rychlé,
shodili dolů vládce a zavedli demokracii.

Ale nazpátek všechno se opět naopak stalo:
Věci, jež obecné byly, ty zesoukromnili všechny,
prodavše oněm je mužům, co z dřívějška bohatí byli,
že bylo penězi platit pak za všechno téměř už nutno,
za možnost na záchod chodit a vůbec i kráčeti cestou,
pak i za čerpání vody tu na pití anebo mytí.

Nakonec samotný vzduch též jednomu prodali muži,
aby prodávat mohl pak všechněm dýchání samo.

Leč to se nedalo dělat, neb vzduch byl na všechněch místech,
všichni ho dýchali tvoři vždy bezděky, automaticky.

Nakonec o soukromém tom vzduchu rozhodli takto:
Aby zkazili vzduch ten všechen smrtícím plynem,
a jim prodávali pak skafandry, jakož i masky,
aby pak na planetě té žádná z bytostí živých
nemohla dále víc dýchat, když peníze neplatila by.

Ale plán tento se zvrátil a zasáhl vlastníka vzduchu,
jakož všechny též vládce, co na vzduchu měli svůj podíl.

Neboť otravný plyn se rychle silnějším stával,
nežli ho skafandr mohl a maska zadržet tvorům.

Všichni na planetě naší tím zhoubným zhynuli plynem
z tvorů s rozumnou myslí a z ostatních též téměř všechno.

Jenom já jsem to přežil a jiní nemnozí se mnou,
kteří v hlubokých dolech jsme kopali po všechny časy,
a když jsme vystoupili pak na vzduch a na povrch země,
již tu zas seslábl plyn, že bylo přece jen možno
na naší planetě žít, kdo nosil skafandr stále.

Ale i tak se stalo, že všichni mí druhové dobří
zakrátko zhynuli též, neb plyn k nim pronikl zhoubný.

Jediný zůstal jsem já tu poslední ze tvorů oněch,
kteří zahynuli ta na vlastní hrabivou mysl,
a je nezřízená zde po zisku zhubila touha."
Tak pravil rozumný tvor a Franta přeložil všechno.

Všichni v plavidla našem tu umlkli, seděli tiše,
věci ty kontemplujíce neb silná fakta to byla.

Později posledního tam planety nechavše muže,
vzhůru jsme do kosmu vzlétli a všem se divili věcem.

Odtud dále jsme pluli tam propastmi prázdného kosmu,
Mandyse hledajíce a ovci, jež sleduje vesmír.

Na planetu jsme pak přišli, na které bydleli tvoři
velmi podivní také, a těžko slovy je popsat.

Po zemi kráčeli totiž ti tvoři po čtyřech nohách,
ale měli též pracky, anebo jakési ruce,
z jejich rostoucí hlavy a oči tři, na podiv pohled.

A byly bytosti tyto i zářivé, rozličných barev,
žluté, modré a rudé a jiné byly zas bílé,
ve všech možných tam barvách, to radost bylo se dívat.

Tyto bytosti také však neměly sídla svá v domech,
ale v obrovských houbách tam bydlely, mocného vzrůstu,
a v těchto velikých houbách si vykopávaly sídla.

Byly to bytosti chytré, byť divné a na výsost cizí,
měly jazyk též svůj a libým mluvily hlasem,
takže tlumočník Franta nám všechny přeložil řeči.

Aniž čtyřnožci tito se zlým nám jevili býti,
ale pohostinní a laskaví všichni k nám byli,
neboť nás uctívali jak bohy, přišedší s nebe.

Ukázali nám také pak jakýs záhadný obraz,
na velké tabuli jakés, to byl jim posvátný předmět
neboť nebylo tam nic vidět, co mělo by smysl,
ale jen jakési skvrny a také jakési čáry.

A tu říkali nám, že obraz tento jim dali
dříve blažení bozi, již dolů sestoupli s nebe.

Jestliže na obraze tom muž cos se smyslem spatří,
tento muž bude dobrý a vznešený, jakož i krásný,
ale když na tabuli muž jiný nic se smyslem nezří,
potom občané všichni ho mají povinnost zabít,
jakožto zhoubného muže a špatného, jenž žíti nemá.

Ale tak jak nám řekli, že nikdo nic nemohl vidět
na té obrazu desce a všichni že měli by zemřít.

Nyní se na tabuli tu chtěli vyptat a zjistit,
a nás chtěli se na ni též otázat, jakožto bohů,
kteří sestoupli s nebe, neb máme nejvyšší moudrost.

Nám, když na to jsme zřeli se jasný tvar nejevil žádný.

Nakonec ale náš lékař a moudrý technik i Burda
dostali nápad a názor tam o té obrazu desce:
Nejprve prozkoumal lékař těch tvorů čtyřnohých oči
mnohých, a prozkoumav je, tu k tomu názoru došel,
že tito čtyřnožci všichni jsou totiž na jedno slepí
oko, co uprostřed mají, však druhé dvě oči jsou dobré.

Z lodi pak zavolali tam chytrého robota Tondu,
a pak mu nařídili se na tu tabuli dívat
jakoby oči měl tři — a robot poslechl Tonda,
a pak jim ukázal též tam na své rozvodné skříňce
obraz, který by viděl, když třema by očima hleděl.

Pták tam veliký byl, jak na zemi bývá pták orel,
mohutnými tam křídly jak vzhůru nese se vzduchem,
jakož i stromy a skály a hnízdo, v něm mladí ptáci,
těm pak veliký pták tam nese ve spárech rybu.

Poznali jsme teď zřejmě, že počítače je to dílo
složitě spočítané, by pouze tři oči je zřely,
a že as někdo dal ten obraz čtyřnohým tvorům
aby tak degeneraci jim odvrátil třetího oka,
ale ta nastala rychle a nelze ji zarazit bylo
umělým výběrem tvorů, j ak zřejmě ten dárce měl v plánu.

Tondovi pak jsem dal rozkaz, by jiný vytvořil obraz,
ve kterém skrytý orel a ostatní mohlo se vidět
pouze očima dvěma, když za povrch tvor by se díval.

Prudce tu počítaje ho robot vytvořil Tonda.

Čtyřnozí tvorové oni se na něj dívali s plesem,
neboť uctívají si tam orla co vrchního boha.

My pak po řadě zase jsme vstoupili v plavidlo hvězdné,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a planetu nechali cizí,
(Mandyse hledajíce a ovci jež sleduje vesmír.)

Na planetu jsme pak přišli tam při své hvězdnaté plavbě,
která měla též vzduch a na níž žít mohly ovce,
a ta se nejdivnější nám zdála ze všech těch planet.

Divná leč země to byla a pokrytá hnusným snad tukem,
také ohyzdný smrad tam vanul po celé hvězeě.

Ani rostliny žádné tam nebyly na oběžnici,
ale ze země rostly tam divné, tvrdé leč pruty.

Po té se procházejíce jsme znaveni byli jak zvíře,
neboť tam silnější byla než na Zemi gravity síla.

Zvířata prapodivná jsme viděli, na podiv pohled,
podobná pozemským vším, leč byla obludně velká,
neboť se velikostí tam snadno rovnala koním.

Tyto obrovské vši pak vrtaly rypáky v zemi,
v půdě planety té, což záhadné na pohled bylo.

Jeden z dobrých mých druhů tu zvíře zastřelil fejzrem.

Trefeno zprůhlednělo tu ihned na způsob mlhy,
a potom zmizelo vůbec a obludy nebylo více.

Ostatní dokola vši si toho nevšimly zřejmě,
neboť to zvěř byla mrzká a pomalá, jakož i tupá.

Avšak tu z otvoru toho, jejž vší byl vyvrtal rypák
prudce a velice mocně se ven krev řinula temná.

Nás, jak toto jsme zřeli, strach pojal; pochopili jsme,
že je planeta tato jen jakési obrovské zvíře,
ne snad ze skal a hlíny, však z živé celé je tkáně.

A tu pojal mne strach i všechny dobré mi druhy,
aby nás plneta živá snad nerozmačkala jak vešky.

Do lodi rychle jsme prchli a všichni třásli se strachem.

Ihned ru raketný pohon nám pohnal lodici dobrou,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a planetu nechali cizí.

Na planetu jsme pak přišli a na té bydlely zase
obrovské obludy jakés, až strach byl na ně se dívat,
chlupaté, s různými rohy a zuby, a rovněž i drápy,
všemožné měly tvary a barvy, na podiv pohled.

Když jsme po planetě šli, tu ony nám naproti vyšly,
zřejmě, že chtěly nás vidět a zjistit, kdo bychom byli.

Z těchto jedno pak monster se ke mně vydalo během,
ke mně napřáhlo ruce — a já jsem vytrhl fejzr
chtěje obludu zabít; tu na mne začal mluvit
naší domácí řečí, to div byl veliký jistě:

"Pročpak, Nemo, mě chceš tu zabít přehořkým fejzrem,
druha ze svého dětství, jejž přece musíš snad poznat!?
Já jsem přec obluda ona, jež v noci bývala vždycky
v šatníku v ložnici tvé tam ve tvém otcovském domě
když jsi ještě byl dítě, a sladkou ti dělala hrůzu.

Byl jsem v šatníku s tebou tam přece za každé noci,
dokud jsi nevyrostl a nenabyl odvahy muže.

Tehdy jsem opustil já ten šatník a ložnici tvoji,
a teď na oběžnici zde bydlím se svými druhy.

Ale nyní jsem přišel tě pozdravit jakožto druha,
neboť po mnohé noci jsme přece bývali spolu,
já tam v šatníku tom a ty jsi v posteli ležel.

Ale nyní jsi přišel mě navštívit zde v mojí zemi,
jsa už veliký muž a kapitán kosmických plavců.

Avšak pojď! Půjdeme nyní i s druhými do mého domu,
abych tě pohostil tam a skvostné dal hostinné dary."
Tak pravil, a teď i já jsem poznal to z šatníku monstrum,
jak jsem si zvykl je vídat tam kdysi očima duše
v čase dětinství svého, a nostalgický jsem měl pocit.

Avšak jsem přízraku tomu teď promlouval perutná slova:

"Jak to, že, rozmilý, mluvíš a také svůj máš prý domek,
ačkoliv pouhý jsi přízrak a dětské představa mysli?
Ani já nepůjdu teď ti do domu s měděným prahem,
neboť jasně to vidím, že ty sám skutečný nejsi."
Takto jsem pravil, a zas mně strašná obluda v odvět:
"Hloupý věru jsi, Nemo, či snad ses marxismu učil,
myslíš-li realita a sen že se od sebe různí.

Jediné přece je Jsoucno a jedno čas je a prostor,
jedno i energie a hmota přece jsou také,
jedno jsou tělo a duše, a jedno také je zase
přízrak a realita — vše jedno, co jestvuje vůbec
Tak jsem já představa tvá jen pouhá, když jsi byl dítě,
a při tom vskutku jsem živ a pevné toto mám tělo.

Ale, žes kamaráda ty neuznal za existenci,
už si nepřeji víc tě v domě přátelsky hostit!
Stal se kapitán z tebe a to ti nafouklo mysl,
ale já pouze jsem monstrum, jejž malé děti se bojí,
a tak nemyslíš víc, že přátelství tvého jsem hoden,
neboť zprudka jsi zpyšněl: to moje zlomilo srdce."

Pravilo, a pak s pláčem zas odešlo ze skříně monstrum,
avšak potvory druhé šly za ním s bolestným srdcem;
všechny se urazily, že jejich druha jsem znectil.

My pak zase jsme zpátky šli ke své lodici krásné,
nasedše na plavidlo jsme potom chystali odlet,
lodní kapitán já a také druhové moji.

Ihned tu raketný pohon nám pohnal lodici dobrou,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a planetu nechali cizí.

Odtud dále jsme pluli a ve své se divili mysli.

Tak nic podivnějšího nad samu přírodu není.

Hvězdoplavby zpěv čtrnáctý
(Schůze astronautů. Rekreační planeta. Kyptova zlotřilost a jeho pronásledování.)

Mnoho zase jsme pluli tam vydutým bezbřehým kosmem
(Mandyse hledajíce a ovci, jež sleduje vesmír)
mnohé planety divné jsme spatřili také my muži,
různé přírody divy, jež nemohou povědět ani,
mnohé jsem nebezpečí též trpěl i dobří mí druzi.

Po pět pozemských let jsme takto mužové pluli,
Mandyse hledajíce a ovci, jež sleduje vesmír,
avšak nižádná možnost se hledačům neobjevila.

Avšak, když šestý už rok se pozemský počínat počal,
tehdy svolal jsem schůzi a svoje oslovil druhy:

"Poslyšte nyní mou řeč, vy všichni druhové dobří;
hledání Mandyse s ovcí mít výsledek nebude zřejmě,
avšak nám vhodný je čas teď o tom uvažovati,
zda máme hledání nechat a zpět se na Zemi vrátit,
anebo ještě tu zůstat až ovci chytíme přec jen.

Ale mně, když na to myslím, se dvojí rada teď jeví:
Kdybychom bez ovce té se na Zem vrátili sami,
nepochybně by vládci nás ihned do basy vrhli,
a tak na věky zas by trvalo nebezpečenství,
Mandyse s ovcí ta hrozba, že by ji zabíti mohl
a celý zahubil vesmír a s ním i stvoření všechna.

Když však zůstanem tady a ovci honiti budem,
obávám se, že nelze, by úkol splněn být mohl
jednoduše a lehce, neb bezmezný věru je vesmír,
a v něm nespočetné jsou galaxie a v nich hvězdy —
slunce — a kolem nich se točí bezpočet lanet.

Není žádná tu možnost jak jedno najít tam zvíře,
jenom náhodou snad. To vůbec hloupý je nápad.

Nuže, když nemáme možnost se zase na Zemi vrátit,
ani nemáme žádnou tu ovci v propastech najít,
vraťme se nyní zpátky tam na planetu a ten měsíc,
na kterém zmrzlý v ledu tam leží doposud prorok,
aby nám řekl, kde máme si hledat muže a ovci,
a tu časonosnou tam látku rozetnout na dvě,
jak nám již prorokoval ten Grogalos, zamrzlý v ledu,
ale pak nechtěl už víc nám o tom povědět něco,
když jsme ho vykopali tam z ledu, kosmičtí vlci.

Ale nyní je třeba ho znovu vykopat z ledu,
jestli nám rozumného cos řekne Grogalos onen.

Tento chlupatý prorok je naše poslední šance
přijít tam, kde je Mandys a ovce a tam je i najít."
Tak jsem pravil; ti všichni umlkli, seděli tiše.

Z těch pak započal mluvit tam člověk lstivý a mrzký,
kterého druhové dobří si "Kypta" zovali jménem;
ten už jednou ved vzopuru tam proti mně na černé lodi,
ale jím kosmobión pak otřásl, umírnil srdce,
a ten mne nyní začal tu mocně napadat slovy:

"Hloupý jsi zajisté, Nemo, že nás teď vybízíš muže
dále Mandyse hledat a ovci, jež sleduje vesmír,
tak jak ti rozkázali tam vládcové na matce Zemi.

Ale ti daleko jsou a nemohou o ničem vědět
ani nikoho trestat, neb teď jsme v vesměrné hloubce.

Nuže, zanechme nyní to hledání Mandyse muže,
navýsost neužitečné, neb jistě ho nemůžem chytit,
neboť nespočetné jsou galaxie a v nich hvězdy —
slunce, a planety kolem jsou rovněž bez všeho počtu,
nemáme žádnou možnost tam jedno najíti zvíře.

Ale já nemyslím ani, že Mandys zabít chce ovci,
neboť jí potřebu má a učinil ji svou i družkou,
jak jsme to na planetě tam klokanů viděli sami.

Ale, i kdyby zabil tu ovci zahořklý Mandys
ze své melancholie a život by znenáviděl si,
tehdy by zničil celý ten prázdný a bezmezný vesmír,
všichni pak sami bychom též zhynuli, kosmičtí plavci,
nic bychom nevěděli a nic ani neprožívali,
proto by na ničem nám už nejsoucím nezáleželo.

Ať tak anebo tak, nám žádná nevzniká péče.

Nuže, hledání hloupé teď rychle zanechme všecko,
loď pak pošleme dále tu do hlubin prázdného kosmu,
planetu na Útopos, kde buřty na větvích rostou,
pivo v řekách tam teče a kažadý souloží s každým.

Na této planetě pak ši žijme bez strastí život,
Mandyse zapomenuvše i ovci, jež sleduje vesmír."

Tehdy ostatní všichni se na tom druhové shodli,
hledání zapomenout a hvězdnou lodici řídit
planetu na Útopos, kde buřty na větvích rostou,
pivo v řekách tam teče a každý souloží s každým.

Těm však, posmívaje se, jsem pravil perutná slova:
"Hloupí jste, moji milí, že Kyptovi věříte nyní
řeči o Útopu hvězdě a při tom nevíte vůbec,
že té planety jméno přec značí, že nikde není —"
a potom jsem jim já i jména vyložil význam
ze slov v Argejců řeči — (to věz teď, čtenáři milý,
že tím jazykem jenom je složen tento zde epos,
ale že rozdílný jazyk jsme měli, my, plavcové hvězdní.)

Neuhasitelný smích tu povstal dobrým mým druhům
Kyptu když rozpoznali co hlupáka nevzdělaného.

On pak zčervenav silně, se posadil, trápil ho hrozně
mužů ostatních posměch a skrytý hněv chopil mu srdce.

Zvítěziv nad Kyptou takto jsem já zas hovořit počal:
"Poslyšte nyní mou řeč, vy všichni, co vám chci sdělit.

V jedné jediné věci se Kypta zdá rozumný býti,
když nás vyzývá totiž si pausu dát v kosmické plavbě.

Pět let se plavíme již tu propastmi prázdného kosmu
hvězdní plavci, a silně se statné nám zkrušilo srdce.

Neboť pravím, že nic snad horšího ve světě není
zkrušit i silného muže nad prázdné propasti kosmu.

Ale se nesluší též to zanechat hledání ovce,
jak jsme to slíbili kdysi těm vládcům, my, šlechetní muži,
neboť říkám, že není nic hnusnější a potupnější,
než, když poruší muž své slovo, které dal druhým.

Ale též přišla mi rada a tu teď poslyšte všichni.

Vím o planetě jedné, jež krásná je, rozkošná velmi,
ne příliš od naší cesty, leč blízko, a na ní klima
takové příjemné vládne, jak ostrovů v Karibském moři.

Vzduch tam sice je teplý, však nepříliš, a její slunce
paprsky přátelskými tam milou krajinu hřeje.

Na té rozličné rostou i tam stromy, veliké palmy
rozličné nesoucí plody a krásné na pohled, svěží,
louky tam rozkošné jsou a prameny, krásné i květy.

Též na planetě této se teplé nachází moře,
průhledné, krásné a čisté a safíru podobné barvou,
příjemné velmi v něm plavat a na pláži odpočívati.

Jsou tam překrásní ptáci, že je to i na pohled podiv,
různý zářící hmyz a jiná i zvířata četná.

Avšak žádné zlé zvíře tam nesídlí na oběžnici.

Tam též rozumná jsoucna, jež jsou i podobná lidem
žijí v jasném tom moři, a k pocestným laskavé mysli.

Takto to přerozkošná je planeta, nejblíže ze všech
existujících planet, k té planetě, jež nikde není,
Útopos, na kterou vás zde Kypta vyzýval letět.

Na té se zastávivše a oddechnuvše si na ní,
zpátky na motýlic hvězdu a onen jejich i měsíc
plujme, až posilníme se, by pak jsme se tázali na něm
Grogala chlupatého tam, proroka zmrzlého v ledu,
kde bychom Mandyse našli a ovci, jež sleduje vesmír."

Tak jsem pravil a všichni se se mnou druhové shodli
udělat všechno tak, jak já jsem, kapitán, radil.

Kyptovi prachmizernému se rada nezdála v srdci,
avšak nyní svůj hněv byl ještě pro dnešek strávil.

Avšak kormidelníku jsme robotu vydal teď rozkaz
aby lodic řídil k té planetě na rekreaci.

V nedlouhém plavení čase se zjevila planeta v hloubi,
byla jak modravá hvězda a svítila zářivě do tmy
později proměnila se a přešla do tvaru koule
ještě později pak jsme s lodicí přistáli černou,
planetě divili jsme se, neb byla příjemná velmi,
teplá a přívětivá a rozkošná na způsob ráje,
na způsob ten, jak jsem jí druhům vylíčil předtím,
ale ve skutečnosti se zdála mnohem i lepší.

My pak, chodíce po ní, jsme zírali s radostným srdcem,
brzy i začali druzi tam k ovoci vzpínati ruce,
které na větvích rostlo a kolem na rozličných stromech,
v hojném opčtu a sladké i chuti, příjemná strava.

Ani nebezpečí tu žádné nebylo jedů,
jak jsem též jistě věděl, neb příznivá planeta byla.

Různí rozliční ptáci a hmyzové nádherní, skvoucí
kteří lítali kolem též zpívali sladkými hlasy,
na podiv bylo to patřit a také naslouchat hlasům.

Zvířata byla tam též tak krásná, rozmilá velmi,
podobná antilopám a jelenům, příjemný pohed,
pěkná, a nejrozličnější též nesla na hlavách rohy,
krotká, neb neměla dosud strach z mužů pozemských žádný,
neměla žádnou znalost ta zvěř a zkušenost s nimi,
ale docela klidně tu přišla za každým z mužů
zvířata, také i od nich se klidně nechala hladit,
rovněž krmit se chlebem, jejiž s sebou mláďata měly,
od nás se nechaly dojiti i přímo mléko své píti
z vemene; velice mírná ta všechna zvířata byla.

Tu i někteří muži se chtěli v lásce tam spojit
s laněmi nepozemskými, neb velmi daleko od žen
dlouho samotní byli a silná dolehla nutnost.

Avšak já jsem jim silně hned s tímhle rozkázal přestat
vysměvačnými slovy. Těm hanba chopila mysl.

Avšak opětně já jsem druhý vyčkati vyzval,
šel jsem po břehu toho tam mnohošumného moře,
maje píšťalu v rukou, již "saxofón" názviskem zovou,
počal na něj jsem hráti — ti s údivem kráčeli za mnou.

(Věděl jsem o této hvězdě, neb počítač výborný držel
v paměti informace, což DATABANK mužové zovou.)
Ihned tu z mořských vod se počaly bytosti nořit
Tritonům jakýmsi ženským či mořským podobné nymfám
které ve vodě bydlí a o nichž staré jsou mýthy.

Ty pak nahoře byly pak normální pozemské ženy,
ale ocasy dole zas měly tak jako ryby.

Tyto se v mělčině moře pak vodní sestouply ženy
píšťalu poslouchajíce, jež saxofón zove se jménem,
neboť toho prý zvuk vždy v lidech působí vilnost.

Těmto se žádoucí zdálo tam v mořské mělčině ležet
s muži hvězdnými plavci a jim to naznačovaly,
aniž by tlumočník Franta byl potřebí k činnosti této.

My pak veškeré šaty tu rychle setřásše z údů,
v moře jsme vstoupil ihned se v lásce s nymfami spojit,
a pak v mělčině mořské i muže přijala každá.

Takto od samé zoře až po západ jasného slunce
v mělčině v teplé vodě jsme konali erótů skutky
s mořskými nymfami těmi, neb velmi daleko od žen
dlouho jsme samotní byli a silná dolehla nutnost.

Avšak když posvátné světlo tu za obzor zapadlo slunce
(podivné, zcela jiné, než máme na matce Zemi)
tehdy se vrátily nymfy zas nazpět do hlubin moře,
avšak nás pojal spánek tam přímo na mořském břehu.

Takto potom jsme žili tu na rekreační si hvězdě,
jedli jsme ovoce palem a jiných také tam stromů,
také nějakých mušlí jsme jedli měkké i maso,
které nám ukázaly ty mořské nymfy — a mléko
od krotkých zvířat jsme pili a s nymfami milovali se.

Také jsme povinnost žádnou tam neměli na oběžnici,
ale snadný jen život a mnohé rozkoše různé,
ani na nás na hvězdné cesty tu pobídnout nechtělo srdce,
Mandyse hledati zase a ovci, jež sleduje vesmír,
ale na místě zůstat a snadný míti zde život.

Avšak nestalo se, by navždy jsme zůstati měli.

Jednoho totiž dne jsem já a druhové dobří
leželi na pobřetí tam mnohošumného moře,
spolu s ryboocasými tam mořskými děvami také,
líbezně zpívajícími, a já jsem vyhrával zase
maje píšťalu v rukou, jíž saxofón názviskem zovou.

S námi tu na pobřeží byl také tlumočník Franta,
aby překládal nám řeč nymf a jim zase naši,
a již pomocí Franty jsem o nymfách mnoho byl zvěděl,
z jaké příčiny totiž tak k cizincům laskavé byly.

Neboť i k těmto nymfám, tam kdesi v hlubinách moře
samci jsou stejného rodu a také stejného druhu,
ale mohutní velmi, leč velmi leniví v lásce,
tak jako na Zemi jsou též velmi divocí lvové,
které vyburcovati se lvice musí vždy snažit.

Těmto mužové nymf těch vodních podobni byli.

Avšak když některý muž se vyburcoval a i vystoup,
snadno mohl té nymfě připravit příkrou i zkázu,
neboť celkově byli též obrovští na všechněch údech.

Z toho důvodu také jsou k cizincům laskavé nymfy.

Takto na břehu moře jsme leželi, druhové dobří.

Náhle se hřmivý zvuk ozval a celým otřásl vzduchem,
nymfy tu, uleknuvše se, se vnořily v hlubiny mořské.

Já však, rychle se vzpřímiv, jsem kolem přehlížel všechno
břehy a hladinu moře a také nahoře nebe,
hledaje hřímní zdroj a toho rámusu původ.

Náhle však spatřil jsem člun pro plavbu prostorem kosmu
malý, který jsme měli tam připevněn k lodici černé,
jeden, jejž měli jsme ze dvou, tam na jasné obloze letět.

Raketný pohon ho totiž byl ohnivým vybavil chvostem,
rychle nahoru letěl a hbitě zmizel nám z očí.

Vida ten člun, jsem křikem hned všechny zburcoval druhy.

Ihned jsme do rychlé lodi tu běželi, ačkoliv nazí,
avšak uvnitř jsme našli, že všechny poklady skvostné,
(které nám kdysi dal král lidí v planetě duté
kvůli pomoci proti těch psů a kocourů válce),
více nebyly v lodi a prostě zmizely všechny.

S nimi pak zmizel také náš Kypta a jeden člunek.

—Lepší by pro něho bylo si ukrást lodici dobrou
ale to bylo by pro něj moc obtížné tuto loď řídit,
neboť neuměl Kypta tu černou lodici řídit. —
Neuhasitelný hněv tu vznikl statečným druhům,
kdyžtě bohatství zřeli, že zmizelo z dobré jim lodi.

Avšak já neotřesen jsem zůstal zlodějstcím tímto
(zlata si nevážím nic, jsem filosof kynický totiž,)
avšak ostatní druzi jak malé plakali děti,
vlasy ostře si rvali a mocně se do hlavy tloukli

— takto bohatství činí i z mužů rozumných blázny —.

Avšak já přikázal druhům by s tímto přestali ihned,
a jsem je také vyzval hned s lodí honiti Kyptu,
ne kvůli mrzkému zlatu, však kvůli našemu člunu,
(který též nazývají buď skifem anebo bárkou)
pro jaderný také pohon, jejž Kypta ve člunu nesl.

Ihned druhové dobří se ve své sklidnili mysli,
počali plavidlo Kypty tam skrze propasti honit.

Ihned raketný pohon tu pohnal lodici dobrou,
vzhůru jsme ve vesmír vzlétli a nechali planetu cizí.

Odtud poté jsme pluli dál propastmi prázdného kosmu
Kyptu a jeho člun tam honit v hlubinách jeho.

Aniž jsme více ten člun už vidět očima mohli,
neboť o mnoho napřed nám prchl lstivý ten člověk,
ale ho sensory naše tam v lodi nalezly přece
rychle jak před námi letí tam propastmi prázdného kosmu.

Toho jsme honiti tedy hned počali, se vzdechy v srdci,
hlasitě nadávajíce, neb silný hněv pojal všechny,
muže i androidy a Frantu z živoucí tkáně.

Devět pozemských dní jsme pluli propastí kosmu,
ale chycení možnost se honícím neobjevila.

Malý byl kosmický skif a pro nečetné jenom muže,
ale snadno se řídil a rychle plavil se kosmem.

Ale když desátý již se nový den pozemský zjevil,
utíkající člun jsme spatřili na televisi
přímo očima svýma, to bylo nám radostí velkou.

Ihned tu rozkázal jsem svých raket znásobit sílu
mužům a androidům, a rychle letěla Tolma.

Tak jako jestřáb, ten pták, když vrabce před sebou žene,
rychle velice letí své dopředu natáhnuv spáry
tak také nesla nás tolma, jak muže tak roboty všechny,
velice rychle se ženouc a Kyptu hodlala zajmout.

Ale nižádná možnost se chytit ho nestala plavcům,
neboť honěný Kypta byl rychlý v kosmické plavbě,
všemožné spřádal nám lsti, jen aby nám uniknout mohl.

Co dřív, a co zas půotom, co naposled povědět měl bych
o Kypty taktikách různých a jeho složité mysli?

Jak nás k přetěžkým hvězdám tam cestou prchaje vedl,
takže nám zakřivovala běh lodi gravity síla,
avšak když kormidelníci chod lodi srovnali zase,

Kypta už opět pčchl nám z orbitu televisního,
že jsme ho museli hedat zas znovu v propastech kosmu
sensory dálkovými. To velmi mu na pomoc bylo.

Nakonec chytrý Kypta si člun svůj kosmický řídil
k jedné takové hvězdě, jíž neutronovou zovou
noví astronomové: To těleso velmi je těžké
nebeské, husté uvnitř v síle pučící hmoty
tělesa, neboť jeden jen kubický centimetr
jeho hmoty má váhu tun bilión; ale že velmi
stlačena hmota je jeho, je pouze velice malé,
neboť má sférický průměr jen desetikilometrový.

Ty pak neutronové se točí střelhbitě hvězdy,
některé paprsky také tu pouští radiofónu
pulsujíce, a proto je také pulsáry zovou
mužové astronomové; (to z latiny pochází slovo.)

K jednomu pulsáru tomu teď Kypta zaměřil loďku,
aby nám sensory zmátl tam v naší lodici černé
pulsaci paprsků, jež ta hvězda vydává prudce,
a aby takto nám zmizel, jak v hvězdném prosoru letí.

Robotu kormidelníku jsem nyní vydal ten rozkaz,
Kyptu sledovat hbitě by zmizet nám nemohl s očí,
a ten rozumný robot hned vypočet trajektorii,
aby nic škodlivého se hvězdné nestalo lodi,
když bude neutronové té hvězdě velice blízko;
neboť magnetickým jest pulsár obklopen polem,
jakož i gravitačním, neb velmi hustou má hmotu.

Ale mně, kapitánovi, se toto nezdálo v srdci,
že byla zahnutá cesta a ručně jsem směr její srovnal,
abychom rovněji jeli; to, hlupák, jsem nevěděl tehdy,
že v magnetickém tom poli je pro nás nebezpečenství
pro ten jaderný pohon, jejž v černé lodici máme,
a pro samotný motor, jenž loď nám dopředu žene.

Toto vám vysvětlovat by bylo velice těžké
z dvacátého jen věku tu mužům, jakož i ženám,
neboť neznáte ještě dost věcí z fysiky hmoty;
ale naše by loď nám byla explodovala,
kdyby z robotů jeden džet pomocný otevřel nebyl.

Strašlivá mocná síla tu pohnala lodici dobrou
jaderná; velice rychle jsme v propast se řítili kosmu,
pryč od pulsáru zhouby a Kypty i s jeho člunem,
a nás daleko nesla pryč od známých pro nás drah hvězdných,
které i počítače tam naše v pamětech měly,
a jež jsme, plavcové, znali, byť zkušení kosmičtí vlci,
slunce a planety kolem a tvory, již žijí na nich.

Ale nás atomná síla tam mohutná daleko hnala
do neznámého kosmu, o němž jsme neměli znalost.

My však zapomněli hned na Kyptu, zlato a bárku,
vlasy z hlavy jsme rvali a mocně se do hlavy tloukli,
a též s těžkými vzdechy jsme pokoušeli se modlit,
jestli by nějaký bůh snad živ byl v hlubinách kosmu,
leč i tak žádná možnost se modlícím neobjevila.

A já, velice hloupě, neb bezradnost držela mysl,
nedával robotu tomu, jenž pomocnou otevřel trysku,
místo, abych ho chválil. To bylo velice hloupé.

Ale onoho Kyptu, i se zlatem a samým člunem
hvězdy té gravitace si přitáhla nakonec k sobě,
jak se to nejspíše zdá, neb letěl velice blízko.

Takto bohatství činí si hlupce i z moudrého muže,
neboť rozum mu bere a příkrou připraví zkázu.

Odtud tedy jsme pluli tu propastmi prázdného kosmu,
těsně unikše smrti, však zcela ztraceni sami.

 TOP