Hlava V	Head V
Druhého dne, a to již časně z rána, jak rozhodl se ještě za večera, Norbertus zastavil se u plebána, neb děsila ho ona vise šerá s latinskou mluvou; „infernalis ferra“ si nazval křídlatého toho pána, jenž zjevil se mu beze všeho taktu a zkazil rozkoš pohlavního aktu.	The next day, early, as he had decided the night before Norbert stopped by his lector, frightened as he was still since he'd been chided by the nocturnal  latin-speaking  spectre, which had addressed him: “infernalis ferra” ( infernal herald) dubbed the wingéd figure, which tactlessly had foiled his rampant vigour.
Norbert byl ovšem dítě svého věku a vzdělanec: tak téměř atheista. Učil se v mládí o názorech Řeků a věděl, žádná věc že není jistá. Křesťanská mravnost, přísná, strohá, čistá byla v té době dávno na útěku a věděl stejně jako církev celá, že jinak káže se a jinak dělá.	Suffice to say, Norbert was educated, tuned to his time: thus largely atheistic. He'd read the Greeks and knew what they debated, nothing is what it seems, but euphemistic. The Christian doctrine, clean and strict and mystic was in advanced retreat by then, in factions, and churchmen, too, speak different from their actions.
O existenci ďábla nebo Boha se příliš nestaral, zda skutečná je. Byl agnostikem, jako jeden z mnoha a neměl smysl pro duchovní taje. Zdálo se mu být rysem sprosté láje modlit sek bohu jednomu či mnoha: Vždyť vzdělanec má argumenty pádné, proč jenom člověk osudem svým vládne.	If there exists a God, or not, or Devil, was not something he spent time contemplating. Being agnostic kept his head quite level, like others disinclined to ruminating.  It seemed just crude babbling to be debating whether to bow to just one god or sev'ral: A learned man learns argument to master, to show he rules his fate alone, and basta!
Ač těšilo ho hraní na gotiku, věděl, že je to ale hraní pouze; měl ovšem v lásce její romantiku a hověl této excentrické touze. Byl si však jist, že strašidla jsou z nouze, té nebo oné produkt pouhych triků, a veřil o vsech strašidelných zkazkách, že za nimi jsou pouze lidé v maskách.	Much as he liked his Gothick fantasizing, he knew full well that it was mere depiction; romantic though it was, and energizing  to yield to this eccentric  predeliction. But he was sure that ghosts are works of fiction, primitive tricks and, slight-of-hand despising, believed that behind tales of ghosts and haunting are merely men in masks, nothing more daunting.
Leč zjevení, jež napomínalo ho, mu v tomto směru do figury nešlo: Vždyť který člověk létá, svatá noho? A odkud jinak zjevení by vzešlo, když zjevilo se za večera toho? Přemýšlel o tom úporně a mnoho a nevěrectví skoro už ho přešlo. Vždyť osvícený rozum jasně praví, že člověk tvor je zcela nelétavý!	But what of this mentoring apparition, which did not fit the picture even slightly: A man can't fly, methinks? 'Tis our condition. How might have last night's vision got there, lightly?   He'd given it much though and wondered, rightly, if keeping his feet grounded was an option. Enlightened reason states, unequivocal, that mankind cannot fly. The point is focal!
Jak tedy vznikla ona aparice, když nemohla být člověk jako jiné? Doufal, že Kajetán ví o tom více, a že ho s ním strach z duchovnosti mine. Vždyť plebán právem cynismem svým slyne a je jak kráčející učebnice. Norbert má strach, že mohl by mít duši a doufá, Kajetán že strach ten zruší.	Where had it come from, spook, manifestation, which had abilities above all other? He'd set much store by Caiaetan's explanation, hoping to halt his spiritual shudder. For the said curate, fount of education, is for his cynicism well-known, rather. Norbert fears for his soul, to put it better, fears it exists, hopes to resolve the matter.
Děl Kajetán: „Buď, pane, dobré mysli. To zjevení, to se ti jenom zdálo. Ač tvrdíš, žes už zcela nezávislý na popských bludech, jsi přec jenom málo. To strašidlo ti z vlastní hlavy vstalo, ač zdál jsi se je vnímat svými smysly. Vliv výchovy, které tě podrobili, se jaksi zhmotnil v důležité chvíli.	Quoth Caiaetan: “Be of good cheer, my Master. Your vision was just that, a figment merely. Although you claim to find the church lacklustre you are by upbringing ensnared, severely. That spectre was inside your your own head eerily, though it seemed by your senses to be vaster. Your upbringing, which had been sublimated, reared up, down heavy words reiterated.
Strašidel není, jako žádných duchů, malých či velkých, není ani boha. Hlas, který zazněl varovně v tvém uchu, to nebyl hlas snad čerta kozonoha, ni anděla: Tvá mysl neznaboha výkladu mému popřát musí sluchu: Tvé svědomí tu formu vzalo zvláštní, když nad Kandidou plál jsi vilnou vášní.	There are no spirits, ghosts of any nature, none, small, nor great and no God for that matter, The warning voice that in your ear did feature was not the devil's bleat nor angel's chatter: Your atheist mind must heed my guidance better: This shape your conscience took, peculiar, blasting the thoughts that after Candida were lusting.
Však — co je svědomí? Je nám snad dáno? Vloženo do nás nějakým snad bohem? To v dnešním věku je již prozkoumáno, že v ohledu hned tom, hned tom — a mnohém, kde lidé životním se liší si ohem, rozličně zlé a dobré bývá zváno v kulturách různých. Z toho závěr plyne, že v jiném lidu svědomí je jiné	But — what of conscience? Is it something given? Instilled in us by some shall-we-say Deity? These days such notions, analysed and cleaven — show that men's yoke makes such thoughs differ greatly, that good and bad are alternately weighty based on what cultural norms are being driven. From which the only summary to gather is that men's conscience custom-bound is, rather
a tedy dáno shůry jistě není, však různí lidé různě stvořili je. To buď ti na důkaz a na znamení, že svědomí přežitek temnoty je. Však přímá, hrdá osvícence šíje má předsudek ten svrhnout bez prodlení a činit to, co příroda mu čistá v rozkoších těla schvaluje a chystá.	and consequently not from somewhere higher, instead it is man-made and inconsistent. Let that suffice as proof; nought to admire, conscience is but a dark-age remnant, distant. Enlightened minds, tall, proud, must be resistant and slough off this delusion, lay the liar. Doing what Nature clearly has intended,  for corporal bliss prepared,  is recommended.
Nuž, obodři se, Norbertusi, pane, pokonej v sobě křídlatého ďasa, co příroda si žádá, ať se stane, neb jenom v ní je dokonalá krása. Ať rozkoš těla, živoucího masa, nad všechna přikázání mocně vzplane, popského svědomí ať plaší stíny a svrhuje je v temno, do hlubiny.	Come, therefore Norbert, master the winged terror, instead turn to enjoy what Nature bids you, therein to find perfection, beauty's mirror, in living flesh find what they would forbid you, since this delight they would deny you, rid you of all they can preventatively cover; banish commandments, shades of conscience priestly, hurl them into the depths, eternal, beastly.
Svět chce být klamán, tedy klamejme ho; chce-li mít kněze, má ho ve mně míti. Chce pána spravedlivce předobrého — hraj mu ho, pane, ať se chytí v síti! Tím snadněji nám v světě bude žíti, čím lépe, lstivěji, oklameme ho! My víme, svět že nemá pána v nebi, však není bez funkce a bez potřeby,	The world behoves deceit, let it be cheated; in me a priest it seeks, while watched,  I'm praying. It wants a Lord most good and just, entreated, you play that role, ensnare the guileless, preying ! The more we trick the world, sly in portraying what it would like to see, the better treated! We know the world has no God up in heaven, but this has useful purpose, helps to govern,
protože lidi hloupé, tupé sprosté ta idea přec udržuje v tichu, že hřebínek jim příliš nenaroste. K tomu je dobrá theorie hříchu. Ta v uctivosti krotí jejich pýchu: Co chcete, neberte a jenom proste na nebi boha, laskavého pána. Tím čeleď lidská bývá oklamána,	to keep the common dullards, dumb, unpolished, by this idea suitably placated, all their ambitions thereby checked, abolished. By the idea of Sin thereto narrated, which keeps their pride subdued, they're obligated not to take what they yearn-for: to be given, they have to beg and please their Lord in heaven;
a pro ty, kteří vědí, že nic není, jsou otevřeny cesty bez zábrany. Svět vystaven je jejich kořistění, jsou oni pány nad zbožnými kmány. Jim klíče k vládě, k rozkošem jsou dány a svoboda, jež nesmírné je ceny a vede moudré v božských slastí ráje. Však hloupý dav ať postí se a kaje!	and as for those who don't follow the carriage, all routes are wide and clear, without obeisance. The world is at their mercy, theirs to pillage, to lord it over all godfearing peasants. They hold the keys to power, bliss and pleasance, to freedom which is utmost in its peerage and leads the wise to take up Eden's  chances. Meanwhile the plebs for sins atone, the dunces!
Však, Norberte, co mám teď činit s tebou, když svědomí máš jako stehno ženy? Když staré příkazy tě v mysli zebou, nebyvše tebou dosud přemoženy? Jevíš se jako slaboch vyložený, místo aby sis jistý byl sám sebou a s děvčetem si klidně spřádal žerty. Však strachy vidíš v luftě lítat čerty!	Why, Norbert, what to do with you, I wonder, conscience-bound, as a gartered ham, substantial? While ancient guidelines swerve your mind to blunder, you're not in charge, still fettered, reverential. You seem to be a weakling quintessential, not self-assured to rent all doubt assunder and have your will with that young girl-in-waiting. Your fear sees visions, devils levitating!
Již dosti tedy. Zanech nyní snahy Kandidu dostat — zkazil bys to zase. Však dojdeš potom cíle svého záhy a budeš na ní chrochtat jako prase. Na skalní klášter skoro chytila se a na ideu řeholnické dráhy. Já nyní dodatečně ji už zmatu, že vstoupí do kláštera Thelématu,	Enough of that. For now leave off Candida — you'd mess it up again. You'll score there later. Be sure you will prevail in time. Indeed, a feast awaits the wild-boar salivator. She's close to biting on the lure I've set her to take the role of holy-order-heeder. I will complete the deal and make her dizzy, to Theléma to move her will be easy,
jejž budujeme na vysoké skále, rozkoší našich nedostupnou schránu, tam bude polapena potom stále a pokládána za klášterní pannu, tak jako další: bude sloužit pánu, jenž Kristu nepodoben bude ale: nás, vilných bratří oplzlému chtíči, ať přijme to či zoufalstvím ať křičí.	which takes its shape meanwhile as rock-peak-topper, our bastion of bliss and  pleasure's chamber, there she will be ensnared  and come a cropper, and while considered cloistered maid, we'll shame her, just as the others she will serve her claimer, most un-Christ-like, manly lust good and proper: Whether she takes it well, with understanding, or screams, her desparation notwithstanding.
Však zatím počkej, nepoplaš ji, pane, a nesplaš také otce kastelána. Ukázni mysl, čekej, až se stane, tím větší rozkoš bude ti pak dána, až připadne ti nevinná ta panna v konventu toho funkci nečekané, až zbudována bude slasti‘ říše: Theléma = vůle, nebo zvůle spíše.“	Meanwhile, oh Sire, don't spook or rouse suspicion in her or in her old Castellan father. Reign in your mind, hold back your disposition for all the more you will enjoy the fodder, when this fair maiden becomes yours to tether inside the convent whose clandestine mission takes shape meanwhile, a place of delectation: Theléma = will, or purpose, whim, dictation.”
Domluvil plebán, nápodobou kříže požehnal Norberta jak při zpovědi, jenž rovněž před ním sklonil hlavu níže: měl radost z plebánovy odpovědi. Kněží jsou vzdělaní a mnoho vědí a mají vždycky léky na obtíže. A tak i plebán: i když hlavou dolů, pomoh mu krásně od zmatku a bolu.	Thus spake the curate; then, as at Confession he signed a cross at Norbert's head, low tilted: who was most pleased with this didactic session, having 'received his dew', no longer wilted. Clergy are wise and well-read, heal the jilted. It had been so this time, obversely fashioned; upside-down words upturned his  apprehension,  implanting ease in place of anxious tension.
Však sotva zmizel Norbert z jeho cely, znovu je slyšet plaché zaklepání. „Dál! Vstupte!“, Kajetán hned hlasně velí a ve dveřích se Kandida mu klaní a praví, že chce jíti k zpovídání, zmateně, plaše s uzarděním skrání. Tu Kajetán ji laskavě zve dále, v beránčím rouše vlčí podstať hale.	No sooner Norbert had his cell departed, there could be heard the sound of timid tapping. “Enter! Come in!”, Caiaetan smartly started; behold Candida curtsies, inward stepping. Blushing and wav'ring, in Confession hoping she has come hither, might it be imparted? Caiaetan beckons, hiding in sheep's clothing his lupine self, so worthy of our loathing.
Pak kolem krku přehodí si štolu a, ve své cele, sedě na stolici, naslouchá tiše dívce kajícnici, jež před ním klečí, klopíc oči dolů, podobna skloněného květu stvolu a růměnec jí plane v krásné líci, že téměř podlehla ve slastném vznětu Norbertu pánu, předtím jeho skřetu.	His amice round his neck he drapes, and sitting, quietly listens to her plea for penance. She kneels before him, eyes down in his presence, guilt laden, frail-stemmed blossom, glances fleeting, a rosey blush upon her cheeks in essence saying how near she'd yielded to Norbert's dances, theretofore, to his own dwarf's advances.
Nicméně neřekla nic o zjevení křídlatce ďasa nad okenním rámem, protože samotné jí jasno není, nebylo-li snad jenom pouhým klamem, jež vzniklo v jejím nitru polekaném, zatímco skutečný to přízrak není, a Kajetán tak netuší a neví, že ďas byl spatřen také okem děvy.	Yet on the wingéd demon she kept silent, which had above the cornice hovered duly, mostly because she was not sure if truly he had been there and not a figment violent, from her own inner guilt and shock ebullient, and not a real spirit or ghost unruly, and so it was that Caiaetan had no inkling that the same sight in the girls eye'd been twinkling.
Když dokončila, Kajetán jí praví, že ovšem zhřešila souhlasem vůle. To se však pokáním zas znovu spraví, neb efekt fysický byl roven nule. Však přítrž musí míti všechna zvůle, odražen skřet i Norbert nenechavý a nejlépe by učinila dcera, když vstoupila by brzy do kláštera.	When she concluded Caiaetan advised her that she had clearly sinned in mind and spirit. Penance would serve to cleanse and sanitize her, since she'd done naught physically to fulfil it. She must resist all forms of vice, so will it, with Norbert, greedy, and the under-sizer. It would be best to escape those who pawed her by joining, swift, the sororial order.
Na skále za hradem se konvent staví pro rozjímavé panny řeholnice: Tam život duchovní kvést bude pravý. Co možno žádati si ještě více? Ať vstoupí do něj, milá kajícnice, tak všechny snahy mužů pozastaví, a unikne a zůstane vždy čistá, nevěsta nebeského Pána Krista.	There is a Convent being built there yonder,  for her like-minded sisterhood inviolate: within its walls there will be room to ponder. What better sanctuary, none can defile it. Joining its ranks, penitent shrinking violet, means to put up a  wall to hands that wander, wherein shall be retained each virtue maiden, as Bride of Christ not soiled, not burden laden.
Nechť rozhodne se brzy, on jí radí, klášter má býti hotov do půl roku, než naděje se, bude: čas, ten pádí — tam tyčiti se bude ve vysoku — pevná tvrz ctnosti, na potěchu oku pro ty, jimž život světský, sprostý vadí. Jen rozhodni se rychle, bez meškání a andělské si vyvol přebývání	She should decide quite soon, he is imploring, the convent is six months from its completion, time will be right; flying, nay - round it soaring, as it stands tall and chaste, above perdition, a bastion of hope to feast the vison of all who would despise things worldly, boring. Do not delay but speed to your solution, dwelling in among angels, absolution.
Kandida kývá: vždycky k tornu tíhla. Teď, slovy Kajetána povzbuzena, aby se rozhodla a nástup stihla, svůj souhlas dává jako vytržená. Chce vstoupit tam, jak bude položena na skalní stavbu poslední jen cihla a uniknout tak hbitě pokušení, než v rukou mužů vezme porušení	Candida nods her head, she's always wavered... Now reassured by Caiaetan's advising that she should not delay, and having savoured, she gives her word, and so, now fantasizing how she will enter, with the last brick rising, which mortared into place will bind the wayward. Wasting no time to evade all temptation, from hands of men fleeing, from violation.
Pak Kajetán jí rozhřešení dává, a nyní, co dostane za pokání? Hle, kněze Kajetána vepří hlava se důvěrně ke kajícnici sklání: „Žádostí těla zhřešila jsi maní — a nyní, jako řeholnice pravá, jež klamů světa má již do sytosti, citelně pykej za své nepravosti.	Caiaetan gives her absolution, chiding, for now it's time to designate her penance. See how his boar-like head bends to her, hiding in her rich locks, soft uttering her sentence: “Through your own flesh you've sinned  — now for repentance, to show your oath is full, firm, overriding, your flesh must do your bidding, long abiding.
Kde libost vůle je, tam též je vina: a kde je vina, třeba jest se káti: Co by se pomodlil „Salve Regina“ budu ti holé tělo metlou práti. Tím na těle se bujnost těla splatí, které je pouhá oživená hlína, a přece duši postrkuje k pádu, povstalec proti nebeskému řádu.	Where will is weak, there lurks misdeed and sinning: to drive out sin we need  propitiation: Your bare and exposed flesh I'll lash, beginning, during “Salve Regina” incantation. Thus flesh shall pay for fleshly sins' vexation, remembering foul clay, flesh underpinning, dares to drag spirit into dust and mire, upstart against celestial order, higher.
A proto nyní obnaž zadní líce, vyzvednouc sukně, zavaž si je v pase. Nesmíš se stydět ani báti více, než když jsi Norbertovi zjevila se. Tak bez meškání obnažuj se zase, ne jako běhna, jako kajícnice, pro metlu, která tančí po zadnici a líbá žhavěji, než muži všici!“	Now bare your cheeks, tie-off your skirt up-ended. Be not ashamed or coy, give your gifts' splendour. Here as with Norbert hitherto, now splendid, no longer woman loose but penance vendor, now by this birch as dancing mate befriended, whose kiss you'll find more hot and efficatious than that of men in droves, and more vivacious.”
Na tato slova dívka uzardělá pomalu sukně do pasu si souká a podrobnosti bělostného těla se noří, jak když luna z mraků kouká. Kontury, jež se klenou do oblouka, ta polokouli‘ rozložitost skvělá se ukázala po lýtku a stehně, když poddává se tiše jako jehně.	Hearing his words the maiden blushed, and heeding, slowly her skirts upraised, calves, thighs, cheeks peeking, revealing inch-by-inch her all, way ceding, just as the moon from clouds emerges, sneaking. Her curves and contours, demi-orbs she's bidding. Behold this meek obedience, someone's daughter, yielding, a placid lamb unto the slaughter.
Tu Kajetán ji přehne přes kolena, čímž zajímavost pohledu se zvýší, když vodorovně leží, vyšpulena, a jednoznačně od muže se liší. A, jak to žádá moralita vyšší, pod metlou brzy naříká a sténá a bělost jejích oblých zadních tváří za malou chvíli rudou plane září.	Bending her cross his knee, her contours rising, Caiaetan finds the view much to his liking, compared to lying down, more sensitizing, distinctly not a man, sight much more striking. Without delay his lofty call abiding, soon she is wailing neath the birch, flesh blazing,  rear cheeks curvaceous  from their former pallor tinted by hand to quite a rosy colour.
Za odříkávání „Salve Regina“ Kajetán šupe, až to lupe, sviští, Kandida na klíně se kroutí, vzpíná a nakonec už hlasitě jen piští, zatímco metla na klenutém hřišti tančí a skáče jako balerina, jak plebán s gustem přes záď děvu šviká, až z prosekané kůže krev už stříká.	“Salve Regina” he recites while whacking, a salvo on Candida's slavish prancing, Caiaetan's verve is surely far from lacking,  and she is squealing squeaking, birch advancing, like acrobat or ballerina dancing until she cannot bear it, but no slacking, the curate at the wench yet lunges, launches til bloodshot weals appear across her haunches.
Již skončila se „Regina“ i bití, Kandida líbá metlu ošvihanou, a skrývá v sukni záď, jež rudě svítí, z očí jí dosud hojné slzy kanou. „Jdi s pokojem, má dcero, nashledanou “, poťouchlý plebán nechává ji jíti. V duchu si medí po úspěšném ránu, kdy tajně zneužíval krásnou pannu,	Now that “Regina” ends, so does the lashing, Candida has to kiss the birch, quite damaged, back under skirts her backside goes, red flashing,  tears welling in her eyes  from how she's ravaged. “Go now in peace my daughter ” says the savage, leaving her to depart in awkward fashion. Inside he glows how well his day has started, how he abused the maiden tender hearted,
vyniknuv nad skřeta i jeho pána, jimž oboum byla činnost přerušena. Však‚ moci kněžské rozkoš Kajetána — když položil si dívku na kolena a její báně byla vyšpulena, surově od něj byla sešvihána — v poslední fázi došla cíle zcela a Kandida to ani nevěděla.	having thus triumphed over dwarf and master, who both were thwarted getting what they wanted.  Caiaetan's pleasure, power priestly, vaster— he had her o'er his lap, stroked curves she flaunted and awestruck by her orbs he struck back, faster — reaching the apex, goal of his intention, unknown to Candida, scarce fit to mention.

Jan Křesadlo (1926-1995), Obětina (The Offering), extract 5/5  translated by VZJ Pinkava