Hlava I	Head I
Zeleným přísvitem, hle, západ planul a dohoříval ještě drahnou dobu, poté, co kotouč slunce pod něj skanul v zlato a purpur výhně svého hrobu, jenž rozklenul se v přepychovou kobu a dlouho nepohnutě jaksi tanul: však žhavá sláva tamo rozprostřená, pomalu hasla, přešla do zelena.	With green-tinged light, behold, the west was blazing, in slowly waning, dying conflagration, after the sun's great disc had settled, lazing, in its gold-purple furnace of cremation, out-spanned in splendid vaulted meditation, hovering, still, inviting breathless gazing: Yet by-and-by the outspread molten glory began to fade and greener grew each storey.
A v zeleni té silhouetty hradu se tyčily, jak hřbety divných draků, či táhlé příšery v jakémsi stádu před kulisami zelenavých mraků, a skýtaly tak zvláštní pastvu zraku, jak mračna nad nimi se táhla vzadu divadlem šerých cimbuří a věží, jež goticky se nad obzorem ježí.	And in that green, a castle silhouetting, arching like backs of dragons or related monsters, drawn-out, sinuous, outward setting in droves against clouds green and corrugated, above the panoply of roofs grey-slated - feasting the eye, as dark clouds drew their netting over the stage where bristling gothic spires and battlements stemmed the horizon's fires.
V rej černých kavek, které tančily tu, se začla mísit hejna netopýrů, již opouštěli doupata svých krytů a zvedali se vzhůru v dlouhém víru a zanikali v daleku i šíru, jak průvod okřídlených cenobitů, když měnili se dálkou v pouhé body. Tak v dálku táhly jejich chorovody.	Infiltrating the skies, with jackdaws ridden, flurries of bats began to make impression, leaving their hideaways and dens, well-hidden and setting off in one prolonged procession, in their perambulating intercession then swiftly dwindling, by far distance bidden, winged coenobites heading for far places: Their cordon whirled in strands and braided traces.
V gotickém okně matná záře vzplála. To svíce byly uvnitř večeřadla: nad svící počet jasnější se zdála, mnohokrát zmnožila se pro zrcadla. V nich odrážela se i líce zvadlá a divně bledá, jako by se bála, však s ústy jako pohrdavá rána: To byla tvář hradního toho pána.	A gothic window shone, diffusely glowing. Within, the dining hall lit up by candles: Their light in strength their numbers overgrowing, many times multiplied by mirrors' angles. In these a face, reflecting inner wrangles, to hidden fear perhaps its paleness owing, something behind its strangely jilted vision: The Master, his lips tight with light derision.
Ve zlaté číši rety svoje smáčel, však jídla téměř nedotkl se ani, a občas oči těžkých víček stáčel, kde seděla tichá a smutná paní, podobná krásou vzácné bíle lani, jíž v oku stále doutná jiskra pláče, však nemluvili jeden ani druhý a zdáli se být nucenými druhy.	Lips which he dipped in wine from chalice gilded, but scarcely touching food, and sideways glancing, his eyes drawn to his Lady, heavy-lidded, who sat looking bereft, but still entrancing, dew-eyed, to meet his gaze not even chancing she seemed a white Hart, pale and sorrow-shielded. And neither spoke. They seemed companions barely, forced for appearance-sake to sit there, merely.
Nicméně ticho nepanovalo tu: Slyšeti bylo loutny harmonie, jež vyhrávala jakous smutnou notu, až tiché paní klonila se šíje, jak vídáváme často u lilie, když naklání svůj kalich štíhlých hrotů. Tak smutná paní nakláněla čelo, když večeřadlo zvukem loutny znělo.	All was not quiet, though. A lute's sound showered its mellow tones and melancholy pounded upon the Lady such that she soon cowered, bowing her head, drooping with shoulders rounded, demure, drawn deep, by petal points surrounded as lily flowers are, so slender flowered. Thus the fair Lady sank her head and listened while through the dining hall the lute's sound glistened.
Na stupni krbu, v kterém plála kláda, trpaslík pitvorný a drobný seděl: měl křivou tvář a rovněž křivá záda a vybouleným okem před se hleděl. Však na loutnu hrát zřejmě dobře věděl, a paní jemu naslouchala ráda, když levou rukou po hmatníku bloudil a pravou z loutny sladké tóny loudil.	There by the fireplace, where logs were burning, a Dwarf sat, shrunk, bizarre, grotesquely finished: His face contorted like his back, and turning his bulging eye, playing his chords diminished, with which he holds the Lady's ear, astonished. His instrument he's mastered with much learning; deftly his left hand o'er the fretboard scours while his right, dancing, wondrous tones empowers.
Myslíte, že jste někde v středověku, leč chyba lávky, tak tomu však není: Paruku s copem vizte na člověku, jenž s číší v ruce oddává se snění: Toť pán, jenž v cizině si získal jmění a nyní, podle módy svého věku, si na svém panství hraje na gotiku —	'Times mediaeval', I hear you construing, but not so fast, that would be less amusing. The man who clasps the goblet, pining, ruing, besports a wig and ponytail while boozing: His fortune made abroad he now is choosing to reminisce in style, bygones pursuing - as is the late-Rococo gentry's passion. He feels a hank'ring after Gothick fashion.
dle pozdně rokokových pánů zvyku, kteréžto tehdejšího věku zvyky, jak poučují učení nás páni, lze míti za začátek romantiky a barokního ducha doznívání. V něm dekadent se minulosti klaní a zdá se mu mít význam převeliký, tak jako vždy, když doba vyžila se, než zhasne, v minulém se čase pase.	Which notion, we're informed by learned sages, labels the time: Now the Baroque is thinning, losing its force, and coming on by stages the period Romantic is beginning, whose thriving decadence the past is winning. In fact, we see, confirmed right down the ages, that all too oft, once an epoch has sated, it turns to ages past and unrelated.
Tak i pan Norbert: Na dědičné statky když zbohatlý se vrátí ze zámoří, a uváže se v pozůstalost matky, hned starý zámek rozkotá a zboří. Gotický plamen mohutně v něm hoří, a, dobře věda, že je život krátký, ihned si residenci staví novou, novo-pseudo-goticko-rokokovou,	So tis with Norbert. To this fashion keeping, returning to his roots, the family's plateau, boosting his own wealth yet, his mother's reaping, without ado, then, molto allegretto, demolishing the fam'ly's ancient chateau. The gothick flame within no longer sleeping blazes a trail, a vision, never tiring, of neo-gothic living awe-inspiring -
tak jako Walpole na „Strawberry Hill“-u, a svoje poddané k té práci nutí, k tomuto pro ně nezvyklému dílu je pohánějí jeho drábi krutí, však pána posedlo to nové hnutí, peníze mrhá,  poddaných svých sílu — až, ač jej nezří oko skoro ničí, pseudogotický hrad se hrdě tyčí.	of Walpole's Strawb'ry Hill much reminiscent. His serfs are forced to work to his instruction: Whip-hands despotic, merciless, don't listen to their complaints. He admits no obstruction. Money's no object to build this construction. And soon it stands - obscure but magnificent: Rococo-pseudo-gothic castle looming as monument to passion all-consuming.
A ještě další gotická svá snění uvádí Norbert ve skutečnost nyní, kdy v cestě k tomu cíli zábran není a, jsa svým pánem, co chce sám jen činí. Co chtěl on sám, co poradili jiní, to těžko rozliší se v tomto dění: Nicméně celé panství hořce pyká pro choutky bláznivého excentrika.	But on he goes, all obstacles ignoring, this Feudal Lord resplendent in his dwelling. Norbert gives vent to thoughts that he's been storing, the many gothick fancies he's been telling to bide their time - strongly the tide's been welling up in his mind, and now they've slipped their moorings - visions excessive, passions egocentric. All at the beck and call of this eccentric.
Tak třeba jakým obklopil se dvorem, ačli lze ovšem dvorem nazvati to: ten trpaslík, jenž hraje na baryto, či loutnu, nejnormálnější je skorem: Dává si radit prapodivným tvorem, jenž nikdy nenechá nic nedopito, a hostí různé podezřelé pány, které má za rádce a za kumpány.	For instance: What a court he has assembled, if indeed one may call it so, courageous. The Dwarf under whose hands the lute's strings trembled seems by comparison the least outrageous: His Chief Adviser, spreading thoughts contagious - who leaves no cup undrunk, a figure jumbled, hosting scores more of lords unseemly, surly as his companions, henchmen, cohorts burly.
Putují k němu zdaleka i zblízka, tabule u něj bývá přebohatá: Ač jeho panství je jen horská víska, má dosud zámořské své truhly zlata, a proto k němu s radostí vždy chvátá každý, kdo myslí, že tím něco získá, a také, že zde, pryč od očí světa, všeliká libovůle snadno vzkvétá.	From far and wide they come to share his table, which is by all accounts well worth the distance. With his gold loot from far afield he's able to supplement his fiefdom's poor subsistence. Thus driven here by thirst for good existence, away from prying eyes plots hatch, unstable. The dregs of life are gathered here in season. All quiet now, they've scattered for some reason.
Teď náhodou je krátká doba klidu: kumpáni totiž jsou teď roztroušeni, však tiché paní do smích přec není, protože má zde s mužem lesklou bídu: Ve společnosti jeho pithecidů má jemná dáma špatné pobavení a nadto ještě v horském zapadáku. Má stěží na normální život čáku.	While they are gone, the Lady's soundless sorrow gathers in pace, constant and unremitting. What life might she look forward to tomorrow with pithecids like these he keeps admitting. She cannot bear the thought, withdrawnly sitting. Stuck in this backwater, this hole, this furrow: Opressive hangs the tedium of knowing one has no prospects, no way out, no growing.
Tak tedy proto hrad ten středověký a úvod, který romantikou chutná: Pán v paruce a jeho paní smutná, jež tiše kvete unylými vděky, hlas loutny, melancholický a měkký a trpaslík, co rekvisita nutná. V tom prostředí však teď náš příběh začne, nezvyklý, zvláštní, bizarnosti značné.	So now you know why this mediaeval castle opens the scene, why this romantic setting: The Lord in wig, his Lady in her bustle, shrouded in sad and waning beauty, fretting, the lute's mild sound to soften the regretting, and the Dwarf as accessory, prop, tassel. Now may our tale unravel, at your pleasure: Unusual, odd, bizarre in every measure.

Jan Křesadlo (1926-1995), Obětina (The Offering), extract 1/5  translated by VZJ Pinkava