Čtení románů a beletrie vůbec je v poslední době menšinová aktivita. I když národy jako ten náš stále ještě relativně víc čtou než některé jiné, přece jen televizní a počítačová kultura zvláště v řadách mladší generace zanechává výmluvné stopy v podobě klesajícího zájmu o dobrý román nebo povídku v knižní podobě. Na druhé straně se nezdá, že by ubývalo autorů beletrie. Ti většinou začínají v raném věku, ale Jan Křesadlo, vlastním jménem Václav Pinkava, je významnou výjimkou.
Soustavně začal psát beletrii teprve začátkem osmdesátých let, po odchodu do důchodu z funkce vedoucího psychologa nemocnice Severalls ve východoanglickém Colchesteru. „Objevil“ ho Josef Škvorecký, do jehož nakladatelství 68 Publishers v Torontu poslal v roce 1980 rukopis své prvotiny Mrchopěvci. Napsal ji „za dvacet pracovních dní“. A byla to prvotina skvělá. Když o čtyři roky později vyšla, téhož roku byla Křesadlovi udělena literární exilová cena Egona Hostovského. „Podle mne jde o jedno z nejvíc originálních, šokujících, pravdivých a umělecky strhujících děl soudobé české beletrie. Má hloubku, ironii, humor a navíc – a to je v dnešní literatuře vzácností – prozrazuje sečtělého autora, který navzdory šířce a hloubce svých vědomostí zůstává bystrým pozorovatelem skutečných lidí ve skutečném životě“, napsal o Mrchopěvcích a jejich autorovi Josef Škvorecký.
Sám jsem Václava Pinkavu poznal koncem sedmdesátých let při volejbale v londýnském Sokole. Tehdy byl ještě plně zaneprázdněný psycholog, který jednou v odpověď na mou otázku co dělá odpověděl: „ale jsem mezi bláznama v Colchesteru“. Přitom o těch bláznech mluvil s respektem. Bylo mi hned jasné, že mezi nimi není jako pacient a bylo vidět, že ho ta práce baví. Zapůsobil na mne jako velice inteligentní člověk, plný sarkasmu tam, kde to bylo zapotřebí, a často i tam, kde to zapotřebí nebylo. Ale nejvíc bych zdůraznil jeho inteligenci a pronikavou pozorovací schopnost. Jako chlapec jsem přečetl knihu od ruského divadelního giganta Stanislavského, kde napsal, že nadějný adept herectví by měl mít prvotřídní pozorovací schopnost, která se projevuje třeba i při procházce na ulici – měl by si spolehlivě všimnout obvyklých i neobvyklých věcí, podivně ustrojených lidí a podobně. Když jsem se seznámil s Václavem Pinkavou, připadalo mi, že on je takový člověk obdařený vynikajícím pozorovacím talentem, i když pokud vím hercem nikdy nebyl.
Teprve později, po vydání Mrchopěvců jsem seznal, že Václav Pinkava je spisovatel. „Křesadlo je velký autor, jenž však bude asi vždy stát tak trochu stranou, na něhož se bude při psaní akademických dějin české literatury zapomínat nebo se bude pomíjet poznámkou na okraji“, napsal Jan Čulík v recenzi Křesadlova díla považovaného za opus magnum, Hvězdoplavba. Čulík se domnívá, že Křesadlovo dílo je nesmírně anglické v tom, že účelem jeho románů je v první řadě bavit sám sebe při jejich psaní a hrát si, zároveň také dobře pobavit čtenáře. Osobně si Křesadla cením nejvíc pro jeho zvlášť vytříbený, sarkastický a ironizující humor. Téměř každá Křesadlova věta obsahuje kousavý podtón, jímž autor jakoby vybízel čtenáře chechtat se spolu.
Křesadlův těsný kontakt se čtenářem je jeho další typickou stránkou – často poradí, které stránky čtenář může případně vynechat, např. v Kravexu jsou to sexuální pasáže psané cyrilicí, napodobující ironicky a někdy velmi věrně pseudopornografii v tvorbě známého spisovatele. Naopak, ve sbírce Slepá bohyně s podtitulem: povídky o různých sexuálních deviacích očekává plnou čtenářovu pozornost a povídkovou formou sděluje své fascinující poznatky ze své bohaté praxe v ambulanci pro sexuální deviace. Zatímco nakladatel Železný na obálce ironicky už předem varuje „pro puritány nevhodné“, Křesadlo v předznamenání sděluje: „...byl jsem tím vším původně tak konsternován jako moji kritikové, nemohl jsem si však namlouvat, že jde o nějaké komíhání na zadní straně subjektivna, protože jsem potkával nositele těchto podivností jako zcela hmotné a jinak nenápadné lidi. Proto to na mne asi udělalo dost trvalý dojem. Pro mne osobně je existence těchto věcí jakési antipodum na přeceňování sexuality, kterým chronicky trpí současné umění, zejména literatura, jež má sklon z toho dělat jakési sacrosanctum. Skutečnost nás však poučuje, že jde o instinkty, které se mohou směšným, pitvorným a hrůzným způsobem porouchat.“
Jeho Mrchopěvci na mne měli inspirující vliv. Pln obdivu nad Křesadlovou spisovatelskou odvahou i stylem psaní jsem si tehdy řekl, že bych měl psát beletrii v sarkastickém duchu jako Václav Pinkava, pardon, jako Jan Křesadlo. (Některé z těch mých pokusů jsou dodnes v šuplíku, kde je pokud vím kromě mne nikdo neviděl).
Václav Pinkava se narodil v Praze 9.prosince 1926 jako syn velkoobchodníka s českým křišťálem. Otec měl obchod ve Vodičkově ulici. Matka, rozená Klementová, byla vyučená švadlena a pocházela z proletářské rodiny na Žižkově, která však měla původ v drobné italské šlechtě s červeným gryfem v erbu. Z gymnázia byl vyloučen v roce 1942 za protest proti povinné výuce němčiny, kterou skvěle ovládal. Měl štěstí, mohlo to s ním dopadnou mnohem hůř. Maturoval po válce a byl přijat na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Po únorovém komunistickém puči roku 1948 byl zatčen a obžalován z přípravy ozbrojeného povstání. Šlo o naprosto absurdní obvinění, což uznal i soud. Opět přišlo ke slovu Pinkavovo štěstí, protože, ačkoliv se prokurátor dvakrát odvolal, byl nakonec propuštěn. Nicméně z univerzity ho pro ten škraloup vyhodili a musel nastoupit na vojnu. Tam jako politicky nespolehlivý živel nesměl nosit zbraň. Po návratu do civilu se přihodila další šťastná osudová náhoda. Jeden z bývalých zaměstnanců jeho otce, jemuž kdysi otec zaplatil falešné zuby, si vděčně vzpomněl, a ve své poúnorové funkci komunistického aparátčíka tzv. Národní fronty dostal na stůl k vyřízení žádost Pinkavovu o znovupřijetí na universitu a jeho vlivem byla žádost kladně vyřízena. Václav byl přijat zpět na UK. Byla mu nabídnuta fonetika nebo psychologie. Stal se pak promovaným klinickým psychologem.
„Po promoci v roce 1954 dostal místo, které nikdo nechtěl – na psychiatrické klinice pro sexuální deviace fakultní nemocnice“, poznamenal šéfredaktor anglického týdeníku Prague Post Alan Levy. A tak se stal vynikajícím odborníkem v oboru sexuálních deviací „Přiznám se ovšem, že mě tato tematika dosti fascinuje, takže má sklon pronikat i do mých knih.“, jak vysvětluje ve svém úvodu ke zmíněným povídkám.
Stejně tak se táhne jeho dílem jako červená nit nemilosrdná kritika komunistického režimu či jeho protagonistů. A ovšem, jeho láska k hudbě. V padesátých letech byl členem kostelního sboru vedeného Bohuslavem Korejsem, kde se seznámil se svou budoucí životní partnerkou Evou Jenůfou Křížovou, dcerou železničního inženýra.
O něco později chodili spolu také do hudebního sboru Jaroslava Orla ( nynější Amici Musicae Antiquae ).Svatba byla v roce 1957 a měli spolu čtyři děti, tři syny a dceru. V šedesátých letech začal intenzivně malovat. Kunsthistorik Jaromír Pečírka jeho malířské dílo ocenil do té míry, že chtěl uspořádat jeho výstavu. Ale než mohl tento záměr realizovat, zemřel. Tak se stalo, že souborná výstava Pinkavova malířského umění byla uspořádána teprve k pátému výročí jeho smrti, v roce 2000 ve Žďáru nad Sázavou.
V roce 1968 se směl habilitovat na doktora filozofie a bylo mu dovoleno publikovat. Po invazi Varšavského paktu, ve svých dvaačtyřiceti letech, odjel do Spojeného království, kam ho v červnu roku 1969 následovala manželka Eva se čtyřmi dětmi. Usadili se v Colchesteru, kde Václav založil a vedl psychologické oddělení nemocnice Severalls Hospital.
Před odchodem do předčasného důchodu v roce 1982 se dostal do křížku s britským lékařským a psychologickým establišmentem pro svůj nesouhlas s novou koncepcí, s módním rušením psychiatrických oddělení a lůžek a zaváděním péče o duševně nemocné pouze pomocí tzv „community care“.
V rámci této nové zdravotnické politiky, zdánlivě prospěšné pacientům a šetřící peníze ve zdravotnictví, byli propouštěni duševně choří lidé do péče svých příbuzných nebo jednoduše do komunity. Někteří z nich se pak toulali bez pomoci i na nádražích, na příklad na londýnském Waterloo. Tam jeden z nich jak se dobře pamatuji chodil dokola a bylo zřejmé, že potřebuje ústavní péči. Václav Pinkava se v zájmu pacientů postavil otevřeně proti zastáncům tohoto nového směru a musel být odstraněn. Nakonec se celý případ řešil před průmyslovým tribunálem. Když jsem se Václava ptal jak to dopadlo, spokojeně se pousmál pod fousy, vítězoslavně mu zajiskřily oči a svým zvučným hlasem řekl: „Vysoudil jsem si parcelu, takže teď můžu psát“.
I když nebyl doktorem medicíny jako jeho manželka, psychiatrička Eva, přece jen jako klinický psycholog pracoval v nemocnici a klinickou psychiatrickou erudici měl. A to se mi hodí pro srovnání s mým jiným oblíbeným spisovatelem, Michailem Bulgakovem. Bulgakovovi, vystudovanému lékaři, nelze upřít sarkasmus a politickou satiru stejně jako Křesadlovi. Bulgakov psal také o psech, podobně jako Křesadlo. Když jsem se v Křesadlově Kravexu dočetl o psu Hirhulovi, který i souložil se ženami, hned mi přišel na mysl Bulgakovův pes Šarik v povídce Psí srdce, který se choval nejinak. Ale je dost dobře možné, že podobných příkladů bude ve světové literatuře více, zcela bez ohledu na to, zda autoři byli nebo nebyli vystudovaní lékaři.
Václav Pinkava byl podle psychologické definice na škále inteligence génius – jeho IQ bylo nad plus 4 sigma. Byl obdařen skvělou pamětí, hypermnésií, což mu umožňovalo zapamatovat si vše, co slyšel nebo přečetl z knih. Zároveň však nebyl schopen cokoli zapomenout. O jeho občasné literární zaměřenosti na sex všeobecně a sexuální deviace zvláště se vedou více či méně zasvěcené debaty mezi jednotlivými kritiky.
I když nejsem literární kritik, také jsem se nad touto problematikou zamyslel. Nepřečetl jsem všechny Křesadlovy knihy, ale připadá mi, že sex je u něho tematem častým. Zároveň mi připadá, že na první pohled nejvíce šokující sexuální příběhy nasazuje Křesadlo při vyprávění účelově tam, kde chce zvýraznit zvrácenost doby a těch kdo ji způsobují nejhutnějším možným způsobem.
Je to zřejmé zejména v Mrchopěvcích ale i jinde, v Kravexu si dokonce bere na mušku bývalého komunistického „stalinského slavíka“, jak říkával, když v pornografických pasážích, psaných aspoň pro nás nesnadně čitelnou cyrilicí, na mnoha místech bezostyšně věrně paroduje jeho styl v jeho současných slavných literárních výplodech. Osobně nejsem na sexuální příběhy v literatuře příliš háklivý, ale chápu, že některé čtenáře a zejména čtenářky dokáže taková literatura přímo odradit. Jelikož Křesadlo není pro literáty dobře zařaditelný autor ( viz např. esej V.Z.J Pinkavy na Křesadlově webové stránce ) uvádějí to někteří jako jeden z důvodů, proč Křesadlo je autorem menšinovým podobně jako byl na příklad Ladislav Klíma. Anglicky se této kategorii říká ´writers‘writer´, literát pro literáty, nikoli pro celou čtenářskou obec. Rozhodně mi je sympatičtější Křesadlův přístup k sexu, než na příklad kniha Jak se dělá chlapec jinak dobrého spisovatele Ludvíka Vaculíka, jenž tam zavítal do sfér intelektuální pornografie, totiž filosofického deklasování lásky, ženy a všeho, co žena a láska představují. Tato intelektuální pornografie vaculíkovského typu je, domnívám se, zvláště pro mládež přímo škodlivá. Nic takového v Křesadlovi nevidím. Křesadlo sám tuto současnou literární módu v literatuře nazývá ironicky „literární sprosťačení“ a odmítal býti házen jako autor do stejného koše s pornografickou tvorbou, jak je zřejmé např. z jeho polemického článku v časopise Západ, Mistr dvojího lokte, a z jeho ostrého otevřeného dopisu, kritisujícího tvorbu jedné „katolické“ spisovatelky v jiném čísle Západu, za což dodnes jako autor pyká v literární kritice jeho díla stejnou spisovatelkou. Považuji jeho důraz na pohlavní styky a sexuální deviace v jeho díle za více méně plynulé pokračování jeho životního povolání, podobně jako činí Jan Čulík v recenzi Kravexu v Britských listech. Literární vědkyně Helena Kupcová ve své Causa Jan Křesadlo v Reflexu praví, že Křesadlo zvolil za svůj ústřední obraz deviantní, anebo alespoň přeexponovaný sex jako „ prostředek radikální ironie, odstupu od přesexualizované současné literatury, jejího zesměšnění a odsudku.“ A domnívám se, že by s touto linií obhajoby Křesadla v zásadě souhlasila také autorka vynikající bakalářské práce o Křesadlovi Pavla Částková (´Realita a fikce v díle Jana Křesadla´, Slezská univerzita v Opavě, 2004). Ta mezi jiným píše: „Křesadlův svět je hrůzný, absurdní, ale skutečnost byla krutější a tragičtější“…Pavle Částkové také vděčím za poměrně vyčerpávající seznam oborů činnosti, v nichž tento všestranný jedinec vynikal nad mnohé: …“sexuolog, matematický logik, přírodovědec, znalec astrologie, filozof, hudební skladatel, zpěvák, sbormistr, básník, klasický filolog, polyglot (ovládal mnoho živých i mrtvých jazyků, mj. starořečtinu, klasickou latinu, sanskrt či hebrejštinu), malíř, kreslíř, karikaturista, překladatel, publicista……a především člověk“.
Jan Křesadlo byl jako nominovaný dopisovatel z Velké Britanie mezi jiným vynikající polemik v kanadském měsíčníku Západ, i jinde. To nikterak neudivuje, vezmu-li v úvahu jeho úžasnou pracovitost a zároveň neschopnost tolerovat blbost. Blbost považoval ironicky za „hřích proti Duchu svatému“, jak mi řekla jeho paní Eva, mimochodem autorka skvělého eseje Společný život na internetové stránce Křesadlovi věnované. I když Křesadlo není jediný z našich spisovatelů tvrdě kritizujících kolegy intelektuály, kteří se v očích autora něčím provinili, jeho útoky lze považovat za jedny z nejinteligentnějších. U svého počítače totiž při psaní té či oné kritiky jen zřídka ztratil nervy – vždy byl schopen žertovat, i v nejurputnějším antikomunistickém argumentu. Měl přátele i mezi komunisty z přesvědčení, ale nenáviděl komunistickou diktaturu a ty , kteří ji svým oportunismem způsobili a podporovali. Na příklad spisovatelského kolegu Milana Kunderu neměl rád především pro jeho názor v Knize smíchu a zapomnění, kde misinformoval Západ v mnoha bodech, a hlavně, že: v únorovém puči roku 1948 stála za komunistickou stranou lepší půlka národa. Na různých místech ve své tvorbě Kunderu za to napadá a dokonce chtěl o „dvou půlkách“ napsat knihu s obálkou s obrázkem „půlek“ s vytetovaným srpem a kladivem na půlce levé. To však zůstalo jen v torzu. Z osobních přátel mu byl blízký Josef Škvorecký v Kanadě, jak vyplývá z jejich korespondence, ve Spojeném království např. skladatel Antonín Tučapský a básník Ivan Jelínek. Mezi krajany byl oblíben, inteligentní spory považoval jako správný psycholog za šikovné jiskření mozku spojené s jeho masáží. Tu a tam se některým krajanům zdálo, že byl na ně příliš tvrdý. Například jedna ze starších dam mu dodnes nemůže zapomenout, že se na ni při zkoušce londýnského Hlaholu odmítavě obořil, když mu nabízela jinou verzi známé moravské písně. Londýnský Hlahol založil v osmdesátých letech hlavně z členů londýnského Sokola. O pěveckém nadání starosty Sokola mi jednou řekl: „On mi tam vzadu bučí, tak ho vždycky poprosím, aby bučel potichu, a on zase bučí nahlas“. Starosta, jenž zůstane nejmenován, se nedal zapřít, ale Václav byl rád, že mu tam chodil. Dával všem stejnou šanci. Byl to demokrat.
Antonín Tučapský zhudebnil některé z Křesadlových básní. Cyklus pěti sborů z roku 2003 nazval Zpíváno z dálky. Hudebním zpracováním obohatil verše Křesadlových básní Odcházím, Podzimní, Samota v polích, Východ měsíce a To nebyl já.
Ivanu Jelínkovi napsal Křesadlo dedikační báseň, když mu věnoval jeden exemplář své sbírky Vertikální spílání:
Ačkoliv není to mým zvykem
pustil jsem také formu k vodě
a vertikálním prozaikem
stal jsem se, Prahou kdysi chodě.
Na Západě i na Východě
exorcizují formy s křikem:
Stav se též jejich učedníkem
pustil jsem také formu k vodě.
Skončil jsem s lunou, se slavíkem,
neb nehodí se k nepohodě.
Teď verše po současné módě
věnuji v svazku nevelikém
Vám, jenž jste v básních odborníkem.
Pustil jsem také formu k vodě.
Ivan Jelínek napsal recenze dvou Křesadlových knih, La Calle Neruda a Hvězdoplavba. V první z nich vylíčil svůj dojem, jakým na něho Václav Pinkava zapůsobil, když se s ním na českém velvyslanectví v Londýně u příležitosti oslavy 28.října 1992 seznámil: „nedaleko klavíru smíšený pěvecký sbor; před ním sbormistr, statný muž, knír, kozí bradka – to přece není možné, řekl jsem si s úžasem, to je přece Porthos, který utekl Dumasovi, jak jsem si ho v dětství představoval, z jeho Tří mušketýrů!“. V recenzi Hvězdoplavby Ivan Jelínek s uznáním napsal: „Křesadlo není chloubou pouze české exilové literární větve, nýbrž naší literatury jako celku. Jeho řečtina je obdivuhodná vynalézavostí, čistotou, jíž je třeba pro látku tak dalekou Homérovi, kterého se však přidržuje. Myslím, že si plně zasluhuje, aby byl přeložen – nejen jako Hvězdoplavba – do cizích jazyků, a tím vstoupil do literatury světové“.
Kam Jana Křesadla v literatuře zařadit? I o tom se vedou zasvěcené debaty. Nejlepším příspěvkem na toto téma je esej jeho syna Václava Z J Pinkavy v katalogu Křesadlovy výstavy ve Žďáru nad Sázavou roku 2000 Václav Pinkava junior líčí sezení ve Viole koncem roku 1992, při němž byl Křesadlo označen za postmodernistu. Tehdy poznamenal, že „zřejmě lze být postmodernistou, aniž by to člověk o sobě věděl“. Křesadlo sám se označil jako„integrální realista“, který popisuje svět v celé šíři a hloubce „od Boha až po hnůj“. Václav Pinkava junior poznamenává, že „Křesadlo je nedoceněný literární outsider, jakási velká matná postava, v postmoderním oparu“… „Křesadlo je poutníkem napříč žánry, který putuje jako hvězdný kapitán Udeis / Nemo v Hvězdoplavbě, bizarními světy druhých“. V závěru svého skvělého eseje Václav Pinkava junior nabízí vlastní definici: „Křesadlo je spisovatel od srdce český, ale z francouzštiny pro něj odvozuji novou nálepku (neboť nálepky se v literární kritice nosí) od slova, které znamená šermířský protiútok, výpad, čelení a protivínství konvenci. Prohlašuji, že Jan Křesadlo, ´double agent´ v hájemství postmoderny, je osamělý, jedinečný ´ripostemodernista´!“
O Křesadlově ryzím češství nelze ani v nejmenším pochybovat. Když jsem se zeptal jeho paní MUDr Evy Pinkavové proč nepsal víc anglicky pro anglického čtenáře, odpověděla: „Necítil potřebu, on byl a chtěl být český spisovatel, cítil potřebu komunikovat s českým čtenářem. Nešel po světové slávě, to mu bylo proti srsti“.
Po Křesadlově úmrtí napsal Josef Škvorecký v dopise paní Evě: „Vždycky jsem Václava pokládal za fenomén v české i světové literatuře unikátní: nevím dobře, co je velký spisovatel, ale Václav byl spisovatel nenapodobitelný, a snad tedy i velký“.
-oOo-
Milan Kocourek
z knihy Česko-slovenská Británie, autoři Milan Kocourek a Zuzana Slobodová, vydalo nakl.Carpio (v Třeboni) pro SVU, str 85-95 (více)