SPOLEČNÝ ŽIVOT

Dostala jsem za domácí úkol napsat o svém životě s Křesadlem.
Nechci a nehodlám psát nějaký Český román,  každého to nezajímá.
Ale snad bych mohla aspoň trochu zavzpomínat na úplný začátek té naší společné životní dráhy. To by mohlo asi zajímat aspoň naše potomky,  a to se potom lehčeji píše.

Křesadla jsem potkala poprvé v životě až v roce 1954,  asi tak měsíc po předčasné smrti jeho vzácné matky.
Tolik jsem potom slýchávala od cizích lidí,   kteří ji znali,  o její dobrotě a lásce k bližním!

Tenkrát se Křesadlo jmenovat ještě jen Václav Pinkava,  jako jeho otec.
Brzo pak byl "promovaný psycholog",  ale jeho maminka se toho už nedočkala.
(Mne prý mu maminka poslala,  jako mi později nějaký čas říkával. Tak mě měl kdysi nekriticky rád. )

Zpívali jsme ve stejném kostelním sboru,  jako tak mnoho mladých lidí v padesátých letech,  v dobách protináboženského útisku.
Pro mládí to byla určitá forma protestu. Chodilo se do kostela,  někteří také jaksi za své bázlivé rodiče.
Slyšela jsem však o případu komunistického funkcionáře, velkého katolíka,  který tajně chodil na časnou ranní mši,  drže se rady: Dávejte co je císařovo císaři a co je božího,  Bohu. Mnoho jsme snad neriskovali,  i když vím o jednom pěveckém sboru,  jehož členové byli jednou vyslýcháni tajnou policií.
Nás to nepotkalo. Na zkoušky jsme se scházívali opatrně,  na faře u sv. Rocha u Olšanských hřbitovů.
Hlavní bylo dostat se na kruchtu a zpívat.

Zpívali jsme starou polyfonii,  Palestrinu atp.,  bylo to blaho,  jak například vylíčeno v té desáté kapitole v pozdějších Mrchopěvcích.


Stával v řadě za mnou,  v druhých tenorech.
Někdy pomáhal v basu.
Měl příjemný sametový a sonorní hlas,  dobře se poslouchal.
Při zkouškách byl veselý a rozpustilý,  "nezbedný bakalář" in spe,  ale už postarší,  ještě nedávno student; komunisti ho zdrželi.
Ale to je jiná kapitola.

Svým vtipem bavil celý sbor.
Nápady a historky nebraly někdy konce.
Chudák dirigent,  aby splnil plán náplně zkoušky,  musel obvykle ukončit takovou Pinkavovu interjekci svým úsměvným: "Tak jsme se zasmáli,  a budem pokračovat. "
Když mě jednou Václav zezadu laškovně zatahal za vlasy,  otočila jsem se a překvapila prý jsem ho milým úsměvem.
Jak bych se mohla škaredit?
Byl mi moc sympatický.

 

Asi po půl roce jsme jeli se sborem na zájezd,  zpívat v kostele ve Staré Boleslavi.
Jezdíval s námi a na varhany hrával virtuóz na slovo vzatý,  Jaroslav Vodrážka,  pozdější varhaník Karlovy university a jeden ze tří budoucích kmotrů našeho nejstaršího syna Václava.

Vodrážka byl nesmírně nadaný improvizátor.
Na požádání dovedl hrát ve stylu všech možných skladatelů své vlastní improvizace na dané téma, na varhanách nebo na piáně.
Ale nejen to.
Bavil nás a udivoval neuvěřitelnými kousky.
Dovedl hrát sedě u klavíru s rukama dozadu,  jakoukoli kompozici či improvizaci,   přičemž vlastně hrál part pravé ruky levou rukou a levé ruky pravou rukou. Bůh ví,  jak se mu to v mozku přehodilo.

 

A to nebylo všechno.
Dalším všemi oblíbeným kouskem byla jeho notorická "fuga na hubu",  kdy vyluzoval z úst na jakékoli téma trojhlasou fugu tak, že současně zpíval,  popiskoval a mručel tři hlasy fugy složitě se proplétající, i se závěrečnou těsnou.
Kromě toho dovedl "na hubu" imitovat všechny možné zvuky z běžného života,  např. automatické zavírání dveří v trolejbusu,   vrtačku u zubaře,  až nám zuby trnuly,  atd.
Ale to jsem se trochu zapovídala.

Tedy při tom zájezdu do Staré Boleslavi se Pinkavovi zdálo,   že tři kluci sourozenci ze sboru o se mne nějak moc v autobuse zajímali.
Já jsem to tak neviděla a oni asi také ne,  jen jsme se o něčem bavili.
Ale Pinkava se honem rozhodl k akci a ve Staré Boleslavi mi vyznal lásku. Prý jsem mu také dodala kuráže tím,  že jsem mu na svačině sboru,  před sochou Kristovou s nápisem"Pojďte ke mně a já vás občerstvím",  nabídla ze svým zásob vajíčko natvrdo. Nikdy jsem potom téhle své tehdejší selektivní štědrosti nelitovala.

A tak jsme spolu začali chodit: Po každé zkoušce jednou za týden jsme spolu sedávali na lavičce v parku a Váša mi četl své dřívější nebo novopečené básně.
A byla jsem okouzlena,  polapena,  nikoli 'v ošemetné síti',  ale do společného života s nevšedním mužem a dodnes nevím,  proč si vybral zrovna mne.

Za necelé dva roky,  "po mnoha překážkách a protivenstvích",  nás v lednu 1957 oddal tajný biskup Matoušek (u sv. Vojtěcha,  kousek od Národního divadla,  kde jsme také kdysi zpívávali na kruchtě,  a kde kdysi dávno hrával na varhany Antonín Dvořák).
Tajný biskup,   protože za komunistů totiž,  v dobách útlaku,  protináboženského boje a zavírání kněží,  byli kvůli zachování tzv. apoštolské posloupnosti někteří biskupové vysvěceni církví tajně.

... tohle už snad stačí,  víc už psát nechci a nebudu.

 

Eva Pinkavová,  říjen 2002