15

1

2

13

12

11

5

10

6

7...............8

1.
Přes dálku prostoru a času,
jež sklem svým mlžným dělí nás,
pozvedám křídla svého hlasu,
slyš, moje milá, z dálky hlas

Čas rozdělil nás včera zas,
( i rozpojení má svou krásu,
bolavou, ale plnou jasu
slz, které vítr do něj střás.)

A vzpomínaje na tu chvíli,
kdy vítr pustil dlouhou míli
mezi nás oba na dní šest,

a vzpomínaje stále znova,
počínám shledávati slova,
a počínám svůj věnec plést.

2.
A počínám svůj věnec plést
z mateřídoušky letních strání
hodlaje kolem Tebe svézt
nejsladší květy milování.

Čím víc se srdci v lásce brání,
tím míň, tím míň se leká cest,
shledávám květy s léta strání
kouzelné, které ruší lest.

Mám krásná slova, zaříkání,
jež hřejí, nasytí a chrání,
podobna Janoškovu pásu

co dával sílu. Kéž jsou s Tebou,
když v daleku Tě stěny zebou,
kéž nezapadnou bez ohlasu.

3.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
a kéž Tě o mně ujistí
a pomohou Ti za nečasu
přediva klamná rozpřísti.

Kéž bleskem vzduch se pročistí,
kéž láska přinese nám spásu
a chleba z kouzelného klasu.
Kéž naučí nás pročísti

tajemné písmo našich tváří
a rozpoznat, co v hloubce září,
velké, až nemožno to snést.

I když nás dělí pouta místa,
kéž k Tobě proudí jasně čistá
má slova v nichž je dobrá zvěst.

4.
Má slova, v nichž je dobrá zvěst
o tom, že láska vládne světu.
Ať nesou míru ratolest
až k Tobě v nespoutaném letu.

Tak jako včela k svému květu
a srna míří v rodný klest,
tak za větami kladu větu,
snaže se s Tebou hovor vést.

Jsi vzdálená a přece blízká,
tak, až se s toho srdci stýská,
ať už jsi v kterémkoli z měst.

Vidím se v zrcadle Tvých zraků,
že možno mluvit o zázraku,
až hraničí to na bolest.

5.
Až hraničí to na bolest,
že nelze jasně spatřit duši,
již člověk pod povrchem tuší,
jasnější nad zrcadla hvězd.

Kdyby nám z očí mohla vzkvést
jak noční motýl na moruši,
zůstali bychom pro svět hluši,
přijavše přetajemný křest.

Tvá nejtajnější podstata,
svítí Tvou pletí ze zlata,
tak jako slza skrze řasu.

Je pod závojem zaváta,
jsi Venus, Niké, ta a ta,
máš krásu všechněch zeměpásů.

6.
Máš krásu všechněch zeměpásů
a voníš jako mandloně,
své ucho k hrudi nakloně
kaskády slyším tvého hlasu.

Jsi teplým krbem za nečasu,
jsi bílou září jabloně,
nádhernou slují skrytých krasů
a vzácnou řezbou ze sloně.

Jsi klenotnice barev léta,
jsi pro mne sběrnou lupou světla,
jsi pro mé oči světa tresť.

Jsi pro mne modrobílé ráno,
neb tak mi bylo věru dáno,
a pomáháš můj úděl nést.

7.
A pomáháš můj úděl nést
přes čtyři úhly této země.
Byl bych jak poloshnilý chřest
kdyby ses neskláněla ke mně.

Tvůj hlas zní blaživě a jemně,
jsi mzdou všech pozemských mých mezd,
jež umí mírnou září kvést,
i tam, kde starost kvete temně.

S Tebou jsem jist a v bezpečí,
že ruka Tvá mne vyléčí,
s Tebou se vyhnu zloby lasu.

Když cítím Tvoji hebkou skráň,
mám v ní svou sametovou zbraň:
Přemáháš těžkých břemen masu.

8.
Přemáháš těžkých břemen masu
a stavíš pro mne pevnou věž;
nebudu toužit po věhlasu
a po bohatství světa též.

Nechť zní má píseň jako spěž
a vyslechni ji bez úžasu.
Není v ní věru žádná lež
a nezpívám jen pro okrasu.

Vždyť střetnou-li se známí staří
po dlouých létech s vlastní tváří,
je každý rád, že není sám.

Nemohu na tom míti dosti,
vždyť známe se snad od věčnosti
- a snad to je jen sebeklam.

9.
A snad to je jen sebeklam,
že potkali jsme se už kdysi,
znám ve Tvé tváři všechny rysy
a znám Tě tak, jak sebe znám.

Vím, už jsem dávno přišel k Vám;
snad jídali jsme z jedné mísy.
tak dlouho jako Centaur visí
nad lidskou hlavou, už Tě znám.

A sleduji-li časy zpět,
nenajdu jinou odpověď,
ať jakkoli si dávám práci.

Snad zastavil se času krok,
snad na věčnost se změnil rok:
Ten bod se v nekonečnu ztrácí.

10.
Ten bod se v nekonečnu ztrácí,
až přebíhá mé tělo mráz.
Míjejí minut křehcí ptáci,
a srdce bije zas a zas.

Však naší lásky těžký klas
zda v nový zrod se vždycky  vrací ?
Když vždy ho znovu spálil mráz
eóny dlouhých generací.

Však bylo to jak zjevení,
jako když stromy zkamení,
jak blesk, když kámen propálí.

Byli jsme jako zmámeni
v tom Venušině znamení,
když prvně jsme se setkali.

11.
Když prvně jsme se setkali,
čas stanul jako přimrazený.
Snad žádní mužové a ženy
nepili pramen ze skály

tak nádhernými pokály
jak my, když skrze ticha stěny
jsme zřeli obraz bezproměnný
a v lásce té jsme zůstali.

A dosud na našich rtech září
okamžik změny našich tváří,
o kterém léta prozpívám.

Ať se mi jakkolivěk daří,
ať je to v máji nebo v září,
jsem rád, že více nejsem sám.

12.
Jsem rád, že více nejsem sám
a opakuji si Tvé jméno,
jež prvně bylo proneseno
tváří v tvář rajským bylinám.

Den ze dne na Tě vzpomínám;
ta vzpomínka je moje léno,
tajemné, sladké, něžné věno
uzmuté lepším končinám.

A mám Tě u sebe a v sobě
ve vzpomínání v každé době,
ať zpívám si, či konám práci.

Mám radost z jistoty a krásy
jež u mne domov nalezla si
a krok můj víc se nepotácí

13.
A krok můj víc se nepotácí:
Pod tváří každé oblohy
nejdu již více ubohý,
již prchli smutků zemní draci.

Ty jsi můj kvítek otvírací
co zpřístupňuje zálohy,
pokladů skutečnosti. Kácí
zlobu a klade pod nohy.

Jsme navždy propojeni spolu
v radosti, žalosti i bolu
na šípech, jež nás proklály.

Jsme jak dvě hvězdy rotující,
jsme neustálí souputníci
na svojí cestě do dáli.

14.
Na svojí cestě do dáli
a podpírajíce druh druha:
Váže nás bezpečnosti stuha,
již pro sebe jsme vybrali!

Je jedna láska jako druhá?
Naše má barev víc než duha
a lesků víc než opály.
Ach, proč jsme se jen potkali?

Vím, že jsme víc než milenci
pro krásu nocí v červenci.
Snad máme si být mocnou stráží.

A snad jsme dvojí misky vah
po nichž kdos velký ruku vztáh
a jeden osud na nich váží

15.

Uzlík věnce:

Přes dálku prostoru a času
jsem započal svůj věnec plést.
Kéž nezapadnou bez ohlasu
má slova, v nichž je dobrá zvěst.