Motto:
Rondelový Triptych - Václav Z J Pinkava, 1995 |
||
| I Křesadla skrytí stoupenci Smrt nevyhrála, byl to pat - Žulový mezi vápenci: |
II Křesadlo snový, jiskřivý Až dozní nářek meluzíny, v Tvém spánku čas se zakřiví |
III Křesadlo v kápi šašecí Skrz taškařice, nejapnosti, S krunýřem vtipu na pleci, |
Můj otec, pseudonymický Jan Křesadlo byl, je a vždy bude 'složitý případ'. Bylť natolik nadaný a všestranný, že je tomu těžké uvěřit, natož to pochopit, popsat nebo dokonce zanalysovat. Zatímco jeho vědeckým pracím v oblasti logických modelů a vícehodnotové logiky a matematiky nevyhnutelně bude rozumět málokdo, a tudíž nemá rozbor pro veřejnost význam, jeho hudební a obrazová díla (která patří k nejméně známé části jeho tvorby, čili jsou obzvlášť hodna výkladu) jsou srozumitelná a výmluvná sama o sobě. On sám by jako psycholog souhlasil, že tyto oblasti je vhodné vnímat holisticky, ne analyticky a pokud zaujmou bez slovních opěradel a lešení, o to lépe.
Na druhé straně, rozporuplnost jeho literární tvorby již celé desetiletí zaměstnává mozkové závity literárních kritiků a každý pokus o analýzu a syntézu je chvályhodný. Děje-li se to spíše pod povrchem této neexaktní vědy, přesto jsme v určitých nepravidelných intervalech svědky vyhrknutí ještě žhnoucích myšlenek na povrch, kde basalticky tuhnou, a připravují podklad dalšímu názorovému vrstvení.
Pro člověka mimo literární vědu je přitom zarážející, jak literární kritika přetavuje a požírá sama sebe, kmitajíc mezi bezradností a nálepkováním, intelektualizací a pochopením, obzvlášť v Křesadlově případě. Prvotní zařazení Křesadla mezi postmodernisty z důvodů jemu vlastnímu nejasných vedlo některé kritiky k oprávněné polemice. Posléze bylo použito jak ke Křesadlově kanonizaci v galerii postmoderny tak k bagatelizaci jeho přínosu české literatuře vůbec (Jiří Holý).
Křesadlovy jazykové a hudební bravury, jakož i všudypřítomnou poetičnost vnímají komentátoři vesměs jako úkaz mimořádnosti i hlubšího proudu lyrického a zbožného romantismu.
Čtenářsky vděčnější však je pozastavovat se nad tématy deviantní sexuality, které dráždí kritickou pozornost natolik, že jsou vyzdvihovány na Křesadlovu nosnou literární metaforu.
Autor sám zastával stejně jako Graham Greene názor, že psát je jako snít v bdělém stavu a zapisovat dílo svého 'vnitřního autora' - obvykle s určitou dávkou cenzury, někdy záměrně bez ní (Zuzana a dva Starci)
Formou sobě cizí, kterou nazývá vertikální prosa (a jiní moderní poesie) popisuje ve sbírce Vertikální spílání (Pražská Imaginace) jak se v pozdním věku nakonec setkal se svým spisovatelským Alter Ego, greenovským vnitřním autorem.
To whom it may concern
Ležel jsi na zemi zmačkaným hadrem,
pouhým hadrem, málem jsem tě překročil,
u tvojí hlavy krákal havran kunderián
zbytečnou plzkost, chválu hluchoněmou.
Odrazen, byl bych tě už málem pominul,
něco mi řeklo: Zastav, podívej se sám;
z mého nevědoma jak ze stagyrské prahmoty
vztyčil ses náhle, nabyl podoby a hlasu.
S hlavou Minotaura strašně jsi zabučel,
z hlubin mých nejvnitřnějších útrob jsi vydal řev:
Od nepaměti spolu žízníme a hladovíme
o němž úřadující v kostelích netuší.
Kdo ti to dovolil, kdes vzal tu drzost
promlouvat ze mne zevnitř, brát mi slova?
Kdes byl tak dlouho, kde ses flákal vole, vole,
mezi Arkturem a Alfou Centauri?
Externí spisovatel za výsledek tak docela neručí, je i pro něj leckdy překvapením.
Pro externí siamské dvojče vnitřního autora tedy může být pohled literárního
kritika přínosem, povyražením, ovšem i rozčarováním.
Při sezení ve Viole koncem roku 1992 se Křesadlo ke svému údajnému řemeslnému
zařazení mezi postmodernisty vyjádřil, že zřejmě lze být postmodernistou, aniž by
to člověk o sobě věděl.
Sám se pak nazýval 'integrálním realistou' , který popisuje svět v celé šíři a hloubce 'od Boha až po hnůj' (vysloveně uvedeno v dosud nevydaném románu Rusticalia).
Stále sílící kritický konsensus nacházíme v tom, že Křesadlo je nedoceněný literární outsider, jakási velká matná postava, v postmoderním oparu.
Co je to vlastně postmoderna?
Rozbor tohoto dotazu by vydal na několik učených knih. Už se taky stalo.
Například v knize Úvod do postmodernismu (ISBN 80-85495-74-0) - z původního A Primer on Postmodernism, uvádí Stanley J. Grenz několik dost odlišných definic postmodernismu, citovaných z jiných zdrojů. Ta, která nejlépe pasuje na dílo Jana Křesadla je nejspíš definice Charlese Jenckse z jeho knihy What is Post-Modernism, přeloženo na straně 29 českého vydání Grenzovy knihy.
"Postmodernismus je v zásadě eklektická směs jedné tradice s tradicí bezprostřední minulosti; představuje jak trvání modernismu, tak jeho přesah. Jeho nejlepší díla jsou charakteristicky dvojitě kódové a ironické, přičemž jejich hlavním rysem je široký výběr, střet a nespojitost tradic, protože náš pluralismus nejjasněji vystihuje různorodost."
Jak dále píše Grenz (str 35),
"...zhodnotit vliv postmoderního étosu na literaturu je obzvlášť obtížné ... Někteří autoři, kteří v díle vystupují jako vypravěči, v jednu chvíli upozorňují na vymyšlenost postav a jejich jednání, zatímco v jiném okamžiku tytéž postavy presentují jako účastníky určité historie, čímž u čtenáře vyvolávají obdobnou morální či emocionální reakci jako tradiční realistická beletrie ...Někteří postmoderní autoři kladou vedle sebe skutečnost a fikci tak, že sami sebe nechávají vstupovat do díla. Mohou dokonce diskutovat o problémech a procesech obsažených v technice vypravování. Pomocí tohoto paradoxního nástroje autor stírá rozdíl mezi skutečným a vymyšleným. Tato metoda také zdůrazňuje těsnou spojitost mezi autorem a vymyšleným dílem. ... "
Na základě této definice postmoderny se čtenář obeznámený s Křesadlem nevyhne úsudku, že v jeho psaní o postmodernu jde.
Poté se však dostáváme k zásadní rozepři, neboť Grenz pokračuje:
"...Podobně jako ostatní postmoderní kulturní projevy se i postmoderní literární díla zaměřují na nahodilost a pomíjivost, čímž implicitně popírají ideál nadčasové, všeobecně platné pravdy. Postmoderní beletrie také zesiluje důraz na dočasnost s cílem odvést čtenáře od jeho snahy vnímat svět z výhodného bodu mimo čas. Postmoderní autoři chtějí nechat čtenáře bezbranného, ve světě bez věčných základů, ne[?]podléhajících běhu času a nahodilostem pomíjivého kontextu"
Když pomineme chybičku překladu, či ukázkový protimluv poslední věty, (viz můj otazník), je zcela nabíledni, - jelikož tendence oslabit ve čtenáři pocit zakotvení v nadčasových hodnotách, hlavně mravních, je Křesadlovi cizí - , že Křesadlo není postmodernistou v tomto pojetí žánru.
Grenz pokračuje (str 38)
"... Většina z nás má s postmodernismem nejbezprostřednější kontakt skrze sci-fi a špionážní příběhy ... Odmítnutí stavět "vrcholné umění" nad "populární" kulturu je určitým rysem postmoderní doby. Postmodernisums je mezi různými proudy avantgardního hnutí jedinečný tím, že se neodvolává na uněleckou elitu ..."
A opět jsme doma. V Křesadlově případě toto platí bez výhrad. Křesadlo se neodvolává ani na tu novodobou, snobskou antielitu tuctových postmodernistů. Zápasí s nimi na jejich vlastním hřišti. Co se soudobého umění týče, dosti výmluvný je ve sbírce Vertikální Spílání (Pražská Imaginace):
Prolog
Současné básnictví je pouhým podvodem
jako Freud, jako Marx, jako Maharíší,
jako O´Leary, Laing, Szasz, jak se všichni jmenují,
jako sex therapy a Hare Krišna.
Jako všichni guruové a ryvajvalisti,
jako firmy prodávající parcely na Venuši,
jako The Modern Jazz Quartet - pouhé to žužlání,
jako Jackson Pollock, jako Pierre Boulez,
prdlavý Amadeus s oranžovou kšticí,
jako to a to a opět ono,
většina dnešních věcí od západu k východu.
Ejhle, vkládám, byť pomyslně, ukazovák
své pravé ruky do své pravé nozdry,
ukazovák pak levé v řitní otvor,
počínám pythický žvást k nerozeznání,
ani na to nemusím mít kanabis,
zasrané hajzly, kolonii následovníků,
ani bych na to nemusel mít vousy,
ani jeans, které stejně ani nemám.
Věnec sonetů mi trvá čtyři hodiny,
dneska ve stáří; schopnost básnit klesá:
za tu dobu musím mít tohohle celou sbírku.
Abych se ale přece jenom příliš nenudil,
dovolte jakous takous metaforiku,
dovolte, hosudarové, i jakýs takýs rytmus.
Však i ten Seifert z doby zázraku
má pořád sklon psát pětistopé verše
i když je někdy kamufluje tím,
že píše
jeden verš
do více řádků,
my na to zkrátka nejsme udělaní:
Parce pater virgis iam nunquam carmina dicam.
Vy ovšem teď, co jsem vám odkryl hledí,
musíte říkat, že to za nic nestojí,
protože jsou-li
fleky jako fleky,
skřeky jako skřeky,
plky jako plky,
je také libovolné posuzování
a stejnou věc lze uznat nebo odsoudit.
Jenže to platí taky naopak:
Kdo vám dal, soudržkové, patent na rozum?
Řekne-li Franta NE, může Honza říct ANO.
Pročež poslyšte, zaostřete boltce,
začínám sbírku současného básnictví.
Charakterizace a opozice vůči módním trendům je zde jasná.
Kult vyznávání antiestablishmentových protestů však způsobil, že se i z klasifikační nálepky postmodernismus vytrácí význam. Postmoderna se rozpíná všemi směry a bledne, vylučuje sama sebe coby smysluplný úkaz, je sama sebou požívána a vyvrhována - stává se záměrně jen formou, bez obsahu, potravou bez živin. Je to pouhé klišé na přelomu tisíciletí.
Forma versus obsah
Křesadlo je především poutníkem napříč žánry, který putuje jako jeho hvězdný kapitán Udeis / Nemo v Hvězdoplavbě, bizarními světy druhých.
Hvězdoplavba v originálu, psaná starořecky, končí nevyhnutelně řeckým slovem 'konec'=telos. Zajímavé je, že telos značí konec ve smyslu účel, závěr nebo cíl, nikoli konec ve smyslu postmodernistického zmaru, bezvýslednosti a nicnesdělování.
Jak jsem již dříve vyjádřil na záložce Křesadlovy Hvězdoplavby, mám pocit, že Křesadlo patří mezi kovy jako rtuť. Pokud postmodernismus je roztavený hodnotový systém, svět tekutin a plynů, rtuť patří i do něj. Rtuť nepřipomíná ortodoxní kov svými vnějšími rysy a versatilitou forem. Je však kovově odolná tlaku, těžká. Je třeba znát její hlubší vlastnosti abychom ji zařadili správně, tedy jako anomálii mezi kovy. Křesadlova sblíženost s postmodernismem je tedy fenomenologická, externí, zatímco ve svých vlastnostech patří spíše mezi kostelní zvony. Řečeno jinak, Křesadlo je imitací dnešních imitací masivního dřeva, ale mezi dýhovanou dřevotřískou nábytkářského velkoskladu postmoderny je ukryt Křesadlův dubový masiv, jako výsměch povrchní současnosti.
Tento zjevný rozpor mezi obsahově měkkou a rozkouskovanou dřevotřískovou postmodernou a Křesadlovou dubovou věrností svým konvenčním hodnotám však reflektuje vícero kritiků.
Křesadlův 'literární koníček' má svou zábavnou a pohyblivou postmodernistickou povahu ale snese opakovaný kontakt dozrávajícího čtenáře až sběratele. Tvaru spíše nestandardního velblouda či slona, je to v podstatě pořád tradiční houpací koníček, ne lehká, dutá a křiklavá imitace z umělé hmoty pro děti, na jedno použití.
Předčasné závěry a odmítaná postmoderna
Sebekritické zamyšlení literární kritiky nad Křesadlovým zařazením dozrálo do podoby srozumitelného odmítnutí celé postmodernistické these v článku Aleše Hamana v Lidových Novinách 6.4.2000. (Mýlí se však v jednom bodě. Je poněkud předčasné docházet k definitivnímu závěru, neboť několik Křesadlových románů ještě nevyšlo - Rusticalia, Kravex5, Skrytý život Cypriána Belvy...).
Postmoderna je etapa po moderně, která někdy skončit musí.
Aby byla překonána, je třeba, aby její definice světa na něco nestačila. Třeba na Křesadla.
Postmodernismus je název převzatý z architektury pozdního dvacátého století, který se dá se datovat přesně k roku 1972 (viz Grenz).
'Post-dobismus' je proces zásadní, všeobecný a cyklický.
Etapu strohého a nekritického uznávání nějakých 'moderních' hodnot, t.j. hodnot, které vytlačují hodnoty předchozí nevybíravým ale alespoň sebejistým a ryzím, procítěným způsobem, z hlubokého až naivního přesvědčení, následuje ritualizace bez přesvědčení, stereotypie a setrvačnost. V ní začnou klíčit pochybnosti, až se doba dočká samorozkladu, cynické sebedestrukce, diletantsky povrchního odkazování na nejzřetelnější rysy hodnot předchozích. Není to nostalgie, spíše manýra.
Postmodernismus nyní zbývá jedinou pahodnotou doby, je odznakem sofistikované nudy a povýšenosti, jen on sám sebe bere vážně a sám sebou se zabývá.
Křesadlo však charakterisuje i toto období všeobecněji a s nadhledem (Obětina):
"...v něm dekadent se minulosti klaní, a zdá se mu mít význam převeliký, tak jako vždy, kdy doba vyžila se, než zhasne, v minulém se čase pase."
Postmoderna dnes je hodnotová vyčerpanost, bezobsažnost zabalená křiklavou a kýčovitě stylizovanou slupkou z odpadků jiné doby. Je to divadelní kulisa na jevišti afektovaně hrané prázdnoty. Postmoderna v zásadě není o ničem, vyjma zpochybňování soudobých hodnot a jejich relativisaci, ale podsouvá si roli významnou tím, že mluví o Bezvýznamnosti s velkým B. Je to intelektuální nihilismus, stínohra o důležitosti umění 'Bez Názvu' (viz Zuzana a dva Starci). Její sebestředná povrchnost, hra prázdných gest a koláž útržků Křesadlovi ve skutečnosti nesedí.
K postmoderně patří hodnotové nezakotvení, bezradnost, polovzdělanost a mimika, ne hluboká erudice a morálně pevná satira swiftovského typu.
Satira Jana Křesadla je totiž swiftovsky hravá, přesto méně zlobná. Jsou tu například odlehčené úvahy nad nesnesitelnou těžkopádností a povrchností úvah odjinud - viz dosud nevydané 'potíže stavu beztíže - Kravex
5' - nad přílišnou idylisací (Antikuro) - nebo nad polovzdělaným snobismem intelektuálských kutilů (Fuga Trium, La Calle Neruda)Křesadlo užívá jen metodiky postmodernismu, avšak obrací postmodernu naruby, když ironizujícím způsobem zakomponuje do sci-fi žánru české literatury mimořádný epos ve starořečtině, a takto unikátní skvost sám srovnává jen s odvaznictvím typu 'postavit Hradčana ze sirek v láhvi' (Hvězdoplavba)
Křesadlo je však přes svou erudici a původ ryze obyčejný člověk, anti-intelektuál (viz Ranč u Kotvy a Hvězdy).
Potměšilost a sarkasmus s kterým častuje snobismus v literatuře a obludnost výzvy, kterou kritikům zanechal, připomíná pád umírajícího vzácného tvora do mraveniště, které zatěžuje a zavaluje svou nepřehlednou nestravitelností při vědomí, že pachtění mravenců a odhalení jeho kostry bude považováno za jeho úspěšnou klasifikaci.
Coby matematický logik je i v literatuře schopen uplatnit princip negace nad funkcí negace, a vrátit do postmoderního obalu zásadní tradiční moralitu a hodnotovou náplň, namísto kupř. intelektualismu semiotiky Umberta Eca. Pod maškarou postmoderní povrchnosti a pitvorného reje karikatur se skrývá empatie a snaha uvést věci na pravou míru i s dávkou mystické pokory (Vara Guru). Jeho lidský zvěřinec plný pokroucených a trpících bytostí, hodných Hieronyma Bosche je vnímán se střízlivým zamyšlením a spravedlivým smutkem (Mrchopěvci, Fuga Trium), nikoli s opovržlivým a cynickým úšklebkem nad tou celou pošetilostí počínání lidského, ať už v nelidském provedení (Girgal, La Calle Neruda, Hvězdoplavba, Dům).
Ohledně jinými tolik vnímané a zdůrazňované role sexuality v Křesadlových knihách stojí za povšimnutí jeho poněkud rozpačitý komentář na toto téma ve sbírce Instrukce, Insinuace a Invektivy:
Variace na známé téma (2)
Je život drahá kniha, kterou čteme,
v chudší, či bohatší úpravě grafické,
však pokud v ní nic nikde neškrtneme,
obsahuje vždy části pornografické.
Ta mysteria muže nebo ženy -
v normálních případech vždy druhé pohlaví -
neb jenom tak se naše vlastní gény
do dalších generací žití vypraví,
a jen tak obsadíme sebou další štace,
jak činili už naši předkové,
leč, v něčích knihách jsou též variace,
ba též i ostudné činosti nouzové.
Však naopak: Normální knihy psané
ne životem, leč od nás písmáků,
mají to téma jaksi zakázané
leda jen decentně a v náznaku.
Ač tu jde o věc běžnou u všech lidí,
jaksi se o tom příliš nekřičí,
neb našinec se přece jenom stydí
za to, že má podstatu opičí.
Jest život drahá kniha, kterou čteme,
leč má i kapitoly ryze soukromé,
a když je moderně pro jiné otevřeme,
je to vždy jaksi trapně pitomé,
a kdo se pokusí pravidlo ono zrušit,
ten invariantně s tím špatně dopadne:
nanejvýše je možno nechat tušit
a podrobnosti nechat záhadné.
Však v tom se právě jeví ruka mistra,
že všechno vyjádří i když jen naznačí,
co ruce písařské, která je méně bystrá
záchodů slovník na nic nestačí.
Jest záhada, jíž nikdo nerozumí
v magické síle pouhých náznaků.
Tak slušně píšícímu, jenž to dobře umí,
kritika bude spílat sprosťáků.
Nemožnost čelit "ismismům "
[Postmodernisticky jsem uzmul tento nadpis, 'ismism' je titul jednoho hudebního alba skupiny Godley&Creme ze 70tých let.]
Vzedmutí proti konvencím a pravidlům, jakož i různým abstraktním nálepkovacím ismům (ism-ismům) je přímo podstatou postmoderny, což má mnohé společného s pubertálním chováním. Nakonec i puberťák dospěje, a každý trend se nakonec onálepkuje, když ne sám, tak zvenčí.
"Postmodernismus" je tedy nálepkování tohoto antikategorizačního světonázoru zvenčí. Ale nálepkovat se dá všechno. Název je nutná součást jazyka a pojmotvorby. Obdobně je slovo nezařaditelnost snadno zařaditelné a pojem nesmysl má svůj obsah i výklad. Nelze zůstat nezařaditelným, nedefinovatelným. Například po dvaceti letech snahy být nezařaditelní se anglickým surrealistickým komikům Monthy Python dostalo antizadostiučinění když oxfordský slovník uzákonil novotvar pythonesque jako výraz právě jejich typu osobitého humoru.
Křesadlovým rysem jako spisovatele i jako člověka je snaha, záliba a snad i schopnost vzpírat se a vymykat jakémukoli zjednodušujícímu zaškatulkování, ne však škatulování vůbec, i kdyby byl zařazen jako unikát - patřil by, paradoxně, mezi unikáty.
Nesedí ani nouzové a všemocné zaklínadlo 'postmodernista' které dnes pohlcuje v podstatě cokoli, co se kritikům zdá poněkud složitější nebo i nudné zpracovat. Křesadlo byl skutečně ''postmodernistou proti své vůli" (Petr Hanuška) i v tom smyslu, že on se nezříkal zásad a hodnot, jen se bránil sterilní a stereotypní konvenčnosti, elitářství a snobárně.
Nastavuje zrcadlo celému lidstvu, včetně obratných kouzelníků a podvodníků postmoderny a jejich císařových nových šatů.
Kam patří?
Křesadlo je spisovatel od srdce český, ale z francouzštiny pro něj odvozuji novou nálepku, (neboť nálepky se v literární kritice nosí) od slova, které znamená šermířský protiútok, výpad, čelení a protivínství konvenci.
Prohlašuji, že Jan Křesadlo, 'double agent' v hájemství postmoderny, je "ripostemodernista"
Václav Z J Pinkava, duben 2000