Kam patří literární dílo Jana Křesadla?

Román Mrchopěvci vydalo nakladatelství Maťa v česko-anglické edici, a oživilo tak zájem o odkaz svérázného autora

Názory na tvorbu Jana Křesadlo (což byl literární pseudonym Václava Pinkavy) se různí.

Pro některé literární historiky a kritiky je spíše zjevem okrajovým; například Jiří Holý v kompendiu Česká literatura od počátků k dnešku ho sice řadí k představitelům postmoderny, avšak hovoří o jeho prózách jako o tvorbě "pokleslejší podoby na okraji zábavného čtiva".
Naopak Lubomír Machala v příručce Panorama české literatury o něm píše jako o svérázném prozaikovi, jenž "využívá prostředků postmoderní literatury se záměrem netradičním způsobem zvýraznit nemorálnost při prosazování moci po únorovém převratu".

Hodnota a povaha Křesadlova díla

Dnes, kdy máme k dispozici v podstatě celé autorovo dílo (s výjimkou exilového výboru Sedmihlásek), si můžeme položit otázku jeho hodnoty i povahy.
Znamená oblíbenost u čtenářů zároveň také "pokleslost" umísťující je "na okraji zábavného čtiva"? Leckoho možná napadne paralela s veleúspěšným autorem Michalem Vieweghem. Humor tohoto autora je však odlišný od ladění děl Křesadlových, inklinujících spíše k satiře.
Někdo jiný by mohl v polemice proti zlehčujícímu pohledu na romány, jako jsou Mrchopěvci, Obětina nebo La Calle Neruda argumentovat dílem Jaroslava Haška. I on dosáhl velkého úspěchu u čtenářů, a přece je dnes počítán ke klasikům. U Haška je to tím zřetelnější, neboť jeho obloba prolíná všemi vrstvami publika, od prostých milovníků zábavy až po intelektuály hledající ve Švejkovi významové bohatství daleko přesahující určení zábavné literatury.
Mezi těmito dvěma polohami - na jedné straně módními produkty vycházejícími vstříc potřebě inteligentní zábavy a na druhé straně mezi díly, jež dosáhla klasičnosti, aniž přitom pozbyla schopnosti působit v různých čtenářských vrstvách - lze hledat místo Křesadlových děl.
Prvním nápadným rysem je autorova záliba v grafickém ozvláštnění textů. Lze si představit, s jakým skřípěním zubů přijímali redaktoři jeho rukopisy, v nichž se setkávali s mozaikou ručně psaných úryvků všech možných abeced od hebrejské po řeckou, od hlaholice po azbuku a bůhvíjaká písma exotická.
Takřka v každé Křesadlově próze se také objevují ručně psané notové záznamy, někdy zabírající i několik stránek.
Ale vynalézavý autor narušuje čtenářský stereotyp dalšími "úskoky". K nejčastějším patří prokládání prozaického textu veršovanými pasážemi. Také ty se objevují snad ve všech románech; v románu Obětina je dokonce veršovaná celá třetina textu. Největší Křesadlova skladba, Hvězdoplavba, je napsána klasickým hexametrem napodobujícím překlad Odyssey od Otmara Vaňorného.
Jakou funkci mají tyto jazykové exhibice v Křesadlových prózách? Jsou to jen doklady řečové virtuozity, nebo mají specifickou funkci, jež z nich činí nositele estetických kvalit navozujících umělecký prožitek?

Jazykové exhibice jako ozvláštnění

Jednou z hlavních funkcí těchto prostředků je "ozvláštnění", které, jak praví teorie, "upozorňuje na sdělení samo". To však není funkce jediná; mnohotvárnost grafických, tvaroslovných i lexikálních řečových prostředků působí také na významovou stránku textu: jednak mu dodává na obtížnosti, kladoucí překážky pasivní čtenářské "konzumaci", jednak zvýrazňuje rysy hravosti, která v sobě může skrývat ryry ironie ve vztahu k literární a kulturní tradici. Proto snad přiřadili literární kritici a historici Křesadla k postmodernismu.
Jejich názor podporují i některé další vlastnosti Křesadlových próz, především pohrávání si s fiktivním světem vytvářeným vyprávěním. Tato hra má několik podob: projevuje se například ve vypravěčových i autorových vstupech v podobě poznámek a komentářů pod čarou. Ty zvýrazňují umělost vyprávěných světů.
Jiným prostředkem jsou zdůrazněné kombinační postupy utváření děje: autor s oblibou používá postupu vkládání příběhů do rámcového děje (Fuga trium, Obětina), nebo naopak setrvává u prostého způsobu řazení epizod, uplatněného v žánru science fiction (Hvězdoplavba).
Umělost fikce podporuje i fakt, že autor sahá k žánru sci-fi, přenášejícímu čtenáře do časově i prostorově vzdálených světů. Jindy se vrací k žánru pohádky či báje, umožňujícímu rozehrát fantaskní kombinace. Schopností kombinovat složité zápletky a nečekané dějové zvraty se ostatně vyznačují i romány, v nichž se pohybujeme sice v absurdním, leč "pravděpodobném" světě totalitního režimu (Mrchopěvci). Křesadlo nezapře své schopnosti logika (vědecké hodnosti CSc. dosáhl prací Logické modely sexuálních deviací v objektu). Ty ovšem někdy zastiňují poetickou funkci a zdůrazňují spíše konstrukční obratnost autora.
Tyto rysy dodávají jeho prózám povahy promyšleného konstruktu, jehož zdrojem je mimořádný intelekt. Intelektuální rysy nesou také výkladové pasáže, jimiž autor přímo hýří a jež jim dodávají ráz "učenosti". Zároveň tím Křesadlovy prózy nabývají na jisté intelektuální "chladnosti".
Tento dojem nedokáží oslabit ani motivické prostředky snovosti (Křesadlo vydal knížku snových zápisů z nichž některé prvky vstoupily i do jeho fikcí) nebo mysterióznosti (tajemný světec v románu Vara guru). Naopak motivy metafyzické nebo náboženské (věroučné) jako by se v jeho prózách stávaly terčem ironie, zejména pokud nabývají ideologicky rituální funkce. Věrouky a ideologie (zejména marxismus) jsou totiž pro něho předmětem posměchu.
Jediným rysem, jenž jeho svět sbližuje s romantickou citlivostí, je vztah k hudbě. Ta, zejména ve své klasické podobě, nabývá pro postavy Křesadlových románů funkce očistné, probouzející v nich jejich lepší stránky, obracející se k nitru, k duši.
Protějškem (lépe řečeno doplňkem) duševního života je pro Křesadla lidská tělesnost. Ve všech Křesadlových prózách mají sexuální motivy významnou funkci, "uzemňující" existenci v rovině smyslové slasti.
Autor využívá svých profesionálních znalostí, aby zpodobnil přepodivné záludy smyslnosti ovládající lidské tužby po rozkoši. Tu se také projevuje další funkce cizojazyčných pasáží: je do nich zašifrováno to, co jinde (Zámecký pán, Mrchopěvci) je řečeno otevřeně. Sex však nemá v Křesadlových prózách jen deviační podobu, je také smyslovou rozkoší uspokojující přirozené potřeby těla jako nedokonalé schránky duše. Prvky úchylnosti jsou tu využity jako provokativní protějšek pokrytecké prudérnosti, která je zesměšňována.

Autor vysmívající se pokrytectví

Výsměch pokrytectví, ať v rovině ideologické, či osobní, dodává Křesadlovým prózám rysy, jež je vzdalují postmodernímu relativismu (mnohde jsou dokonce proti němu polemicky vyhroceny). Vybavují je patosem mravního odporu nejen k jakémukoli totalitnímu násilí, ke všem druhům politického čachrářství a bezohledné honby za mocí a ziskem, nýbrž i proti osobnímu přikrčenectví a konformnosti jak ve sféře privátní, tak v oblasti literární, kde už jde o polemiku s literární módností a snobismem.
V řadě Křesadlových próz, nejvíce v Obětině se setkáme s citáty, odkazy a narážkami na české spisovatele klasické i současné, domácí i exilové. Pokud jde o ty současné, jsou to často narážky velmi jedovaté (viz polemické výpady proti Richardu Menturelovi alias Milanu Kunderovi v Obětině).
To snad opravňuje k názoru, že dílo Jana Křesadla nepatří k postmoderně, nebo k ní patří jen nepřímo.
Křesadlo používal postupů postmoderny k polemice s ní. Tím také jeho dílo, které je v podstatě literární travestií, překračuje meze pokleslosti "na pokraji zábavného čtiva" a stává se aktivní součástí literárního procesu.

Aleš Haman

Lidové Noviny 6.4.2000