"V pátém století před Kristem vznikla v Řecku parodie na Homérovu Ilias, která se nazývá BATRACHOMYOMACHIA ( přel. Žabomyší válka). Líčí utkání žab a myší, které chtějí pomstít smrt Drobtobera, jehož nechal utonout žabí král Náfuka. Strhne se lítý boj, který udiví samého vládce Olympu, Kronovce Dia, a ten spatřiv zkázu vybízí bohy k odchodu na bojiště. Hera však namítne, že je vše marné, a že jedině jeho moc může ukončiti tento krvavý boj. A tak štítovládný Zeus mrštiv plamenným bleskem otřese Olympem ale myší vojsko se pouští ještě do hroznějšího boje. Proto posílá syn Kronův žabímu vojsku na pomoc hrozné obludy - kraby, kteří ukončí krvavý boj."

Musy spanilé všechny nejdřív, ještě než začnu
vzývám, ze svého sídla by v moje sestoupily srdce,
kvůli písni, již jsem právě započal skládat
psací destičku maje na svých kolenou, dychtiv
všechněm smrtelným uším povědět o hrozné bitvě,
kterak myši se chrabře s žabami utkaly v boji
Gigantům podobny ve skutcích, mužům zrozeným zemí.
Jaký byl počátek boje, taková pověst jde světem:
Byla jedna kdys myška, ta velkou puzena žízní
kruté kočce když prchla, k hladině rybníka blízké
vlhký sklonila čenich a s rozkoší chladivou vodu
pila. A tu ji spatřil hlasný výmluvný řečník,
slavná ozdoba bahna a takto slovy se ozval:
„Cizinče, kdo jsi a odkud přicházíš, kdo je tvůj otec?
Po pravdě vypověz všechno, ať nevidím, že bys snad zalhal.
Jestli poznám, že´s hoden přátelství, vezmu tě domů,
dary pak odevzdám tobě hostinské, četné a vzácné.
Náfuka král jsem já a po všem rybníce u žab
velké požívám úcty povždy vládna jim mocně.
Bahnivec slul můj otec, ten s Vodnicí v lásce se spojiv
při břehu Eridanu zplodil mne, slavného proudu.
Avšak i na tobě vidím, že´s krásný a nad jiné statný,
mocný zajisté král a chrabrý bojovník v bitvách.
Nuž tedy, vypověz rychle jméno a slavné své předky!“
Tomu v odpověď zase Drobtober takto se ozval:
„Pročpak se, příteli, ptáš na rod můj, všechněm je známý.
Drobtober jest moje jméno, mne zplodil Chlebožer chrabrý,
Moukolizka, má matka, jíž Šunkohryz mocný byl otcem
v díře mě zrodila skryté a potom živila jídlem,
fíky a ořechy, také i jinou rozličnou krmí.
Jak ti mám přítelem býti, když zcela se od tebe liším?
Ty žiješ pěkně ve vodě chladné, já ale opět
zvyk mám rozhlodat všechno, co jen se u lidí najde:
Pěkný bělostný chléb, co leží v kulatém koši,
široké koláče kypré i sesamový sýr, také
z šunky odřezek masa či paštiky oděné tukem
bělostným, čerstvý sýr ze sladkého zrobený mléka,
výborný medový koláč, po jakém touží i bozi,
zkrátka všechny ty věci, jež smrtelní kuchaři robí,
když svá skládají jídla z přemnohých rozličných krmí.
Ředkviček nechroustám však vůbec, zelí ani tykví,
česnek také zelený nejídám, též ani celer.
Toto jsou pokrmy vaše, co v rybníku sídlo své máte.“
V odpověď na tato slova Náfuka s úsměvem pravil:
„Cizinče, mnoho se chlubíš požitky z pokrmů, u nás
v rybníce, na zemi také mnoho za shlédnutí stojí.
Dvojího života úděl dal žabám mocný syn Kronův:
Po zemi suché skákat i do vody potápět tělo.
Jestli chceš poznat i to, tu lehko je splnit tvé přání.
Vystup na moje záda a pevně se drž, abys nespad´,
abys tak krásně se dostal ke mně a do mého domu!
Pravil a nastavil hřbet, naň myšák vystoupil hbitě
tlapkami obejmuv lehce měkkou druhovu šíji.
Zpočátku radostně jásal, dokud jen blízko byl břehu;
velmi těšil jej pohled jak Náfuka plove.
Jakmile ale vlny ho zkropily, proléval slzy,
ohon na vodu spustiv a jako kormidlo vleka,
k bohům vroucně se modlil, by dali mu na zem se vrátit,
zpozdilosti své želel, chlup všechen se ježil mu hrůzou,
nohy na břicho tiskl a srdce mu divoce tlouklo
v prsou úzkostí hroznou, jen na břeh toužil se vrátit,
hrozně sténal v tísni a údy tuhly mu strachem.
Tak jako na hřbetě svém kdys nesl břemeno sladké
býk, když Europu z Kréty unášel vlnami moře,
tak myš na svých zádech nyní unášel žabák,
zeleným brázdě tělem bělavou rybníka vodu.

Náhle vodní had se vynořil, hrozný to pohled
oběma. Vysoko držel nad vodou vztyčenou hlavu.
Toho Náfuka spatřil a střemhlav se potopil ke dnu,
zapomněv zcela, že druha činem tím odsoudil k smrti.
Ke dnu rybníka klesl a prchl tak záhubě černé.
Myšák, kterého zradil, však naznak do vody padl
zoufale roztáhl tlapky a zmíraje sténal a pištěl,
mnohokrát pod vodu klesl a mnohokrát nad vodu zase
vyplul, prackami tluka, však souzen nebyl mu únik.
Zmíraje neslavnou smrtí takto slovy se ozval:
„Náfuko, před nikým neskryješ nikdy hrozný svůj zločin,
že´s mne ze hřbetu svrhl, jak ze skály na pospas vlnám.
Jistě bys nade mnou nebyl zvítězil na zemi, bídný,
v prudkém zápase pěstním ni v běhu, ale ty zrádně
do vody jsi mne svrhnul; však božstvo vše vidí a pomstí.
Myši ti odplatí válkou a věru ti vyhnutí není.“
Řekl a vypustil duši ve vlnách. To vše však viděl
Miskoliz, který seděl na měkkém rybníka břehu.
Hrozným zalkal nářkem a běžel a zvěstoval myším.
Když jich došla ta zvěst, tu mocný hněv pojal všechny.
Všechněm kazatelům hned kázaly na příští ráno
rozhlásit svolání rady do Chlebožerova sídla,
jehož synem byl Drobtober nešťastný, ten nyní bezduch
v rybníce ploval naznak utopen, mrtvola chladná,
nikoliv při břehu blízko, však vlny jím zmítaly vprostřed.
Když pak zrána ve spěchu sešli se, nejdříve povstal
Chlebožer pro syna hněviv a takovou promlouval řečí:
„Přátelé, jestli já sám jsem mnoho vytrpěl strastí
od žab, tento zlý kousek se věru dotýká všechněch.
Jsem nyní nešťasten velmi, neb tři mi zhynuly děti.
Prvního totiž chytla a zabila ukrutná kočka,
z díry přímo ven jej vytáhla, druhého opět
lidé, kteří lítostí neznají uvrhli v zhoubu
s novou chytrostí zase věc zákeřnou ze dřeva totiž
zrobivše, pastí již zovou, hroznou myší to zkázu.
Třetí byl miláčkem mým i svojí rozmilé matky.
Toho zase Náfuka utopil v hluboké vodě.
Nuž tedy, do zbraně všichni a chrabře vyjděme na na ně
svoje oděvše těla v brnění zdobená krásně.“
Takto pravil a vyzval do války zbrojit se všechny.
Holeně nejdřív oblékly do boje, zelené lusky,
které umně na dva rozetkly kusy, a z kterých
samy před tím v noci všechen vyžraly obsah.
Krunýře všechny měly z dokola sešité kůže,
kterou kočce kdys stáhly a zpracovaly pak umně.
Štít byl z lampy víčka prostředek, ostrá zas jehla
za dlouhé sloužila kopí, kovové Area dílo.
Přilbice okolo spánků byla pak z ořechu slupka.
Tak tedy myši byly již ve zbroji, hned jak to žáby
seznaly, rychle z vody se všechny počaly nořit,
v jeden se sestouply sbor a v radu o válce kruté.
Zatím co všechny zkoumaly proč ten povyk a rozruch,
hlasatel blíže k nim přišel berlu ve svých třímaje rukou,
Hrncolez, jemuž otcem byl Syrohryz, hrdina statný,
války zlou přinášel zvěst, a takto promluvil k žabám:
Žáby, myši mě vyslaly s hrozivou zvěstí,
abych vás vyzval obléci zbroj do války a boje,
Drobtobera totiž spatřily, kterého zabil
Náfuka, váš to král, nuž v boj se udatně dejte,
kteří jen v žabím rodu jste chrabří se zrodili reci.“
Pravil a ohlásil výzvu; a řeč ta do uší všechněch
vešla. Zvířila ihned mysl statečným žabám.
K těmto, jak reptaly vůkol, Náfuka ozval se stanuv:
„Přátelé, já jsem myšáka nezabil, nespatřil také
zmírat, utonul sám, když hrál si při břehu, asi
plavecké umění zkoušel. Myši však zrádné
mně nyní zlořečí, ač jsem nevinný. Nuž tedy v radu
vejděme, jak bychom nejlíp zrádně zničili myši!
Tedy, nyní vám řeknu, co myslím, že nejlepší bude.
Těla oblecme ve zbroj a všichni si stoupněme potom
k srázným rybníka břehům, kde místo je nejvíce příkré.
Odtud jistě na nás vyrazí, tam tedy také
každého za přílbu chytnem, kdo jen by proti nám vyšel,
rychle všechny do vody hluboké svrhnem i s tamtím.
Až se nám podaří všechny ty neplavce zahubit vodou,
vztyčíme s veselou myslí památník na myší zhoubu.“
Takto pravil a vyzval do boje strojit se všechny.
Nejdřív holeně své si pokryly lupeny slézu,
listy zelené řípy jim za štít sloužily pevný
z listí kapusty krunýř si obratně zrobily zase,
dlouhý, přeostrý rákos každé za kopí sloužil,
skořápka hlemýždě tenká jak přílba kryla jim lebku.
Těsně se srazivše potom stanuly u příkrých břehů,
mávaly oštěpy, každá z žab byla odvahy plna.
Zeus tu ve hvězdné nebe svolal blažené bohy,
na hlučné přípravy k válce jim ukázal, na bojovníky
silné, četné a velké a nesoucí předlouhá kopí,
jako když Kentaurů vojsko či Gigantů do boje kráčí,
s veselým smíchem pak pravil: „Kdo žabám na pomoc půjde
myším kdo pomáhat bude v tísni? “ a Athéně řekl:
„Dcero, ty jistě myším na pomoc vytáhneš, myslím?
Vždyť ti po chrámu vždycky skáčí celá jejich stáda,
vždy se tam olejem těší i jinou rozličnou krmí.“
Tak pravil Kronovec Zeus a Athéna jemu zas řekla:
„Otče, nikdy bych myším tísněným na pomoc nešla,
neboť mnoho zlého mi provedly, pro olej totiž
zkazily obětní vínky a lampy, ze všeho nejvíc
jedno však srdce mi užírá - to co mi provedly nyní.
Rozhlodaly mi roucho, které jsem utkala pracně
jemnou nití na velké osnově: velikou díru
do něj vyžraly myši. Teď krejčí zas doléhá na mne
/na dluh totiž dal přízi a já teď nemám čím splatit/
žádá ode mne splátky - toť kruté jest nesmrtným bohům!
Však ani tak bych nechtěla žabám na pomoc přispět!
Vždyť samy také nemají ohled, - převčírem právě
když jsem se vrátila z války znavena, dychtiva spánku,
ani trochu mi nedaly oka zamhouřit, řvouni,
do kuropění jsem beze sna ležela s bolavou hlavou,
Avšak, bohové, zdržme se všichni pomoci v boji,
aby snad některý z nás nebyl ostrým poraněn kopím:
Jsou totiž velcí rváči i bůh, kdyby proti nim vyšel!
Raději všichni z nebe se těšme pohledem na boj!“
Tak tedy řekla a blažení bozi poslechli řeči,
všichni se ihned na jedno místo sestoupili ve sbor.
A tu již komáři zaduli na mocné trumpety. Z výšin
nebeských Kronovec Zeus zlé války znamení zahřměl.
Nejdříve Rváč tu Lizouna zblízka probodl kopím,
který v přední stál řadě, do útrob do středu jater.
Na tvář zřítil se k zemi a prach mu potřísnil vlasy.
Doupňák za ním na Bahnivce ostrý napřáhl oštěp,
do prsou těžké kopí mu zabodl. K zemi se zřítil,
smrt ho chopila černá a duše vznesla se z těla.
Řepňák Hrncoleza pak zavraždil, prokláv mu srdce,
Chlebojed Hlásivci potom oštěpem útroby probil.
Na tvář k zemi se zřítil a duše vylétla u údů.
Bahnivec, jakmile spatřil Hlásivce, bídně že zmírá,
Doupňáku v útoku rychlém měkké probodl hrdlo.
Kousal na něho zase blýštivé zaměřil kopí,
mrštil a nechybil, zasáhl do jater, když ale viděl
Zeloráda, jak prchá, z příkrého seskočil břehu,
však ani tady neustál v boji, leč prohnal ho kopím.
Klesl a nevzdechl více, hned krví rybník se zbarvil
rudou, Zelorád sám tu při břehu natažen zmíral.
Sýrojeda pak Rybnikář u břehu života zbavil,
Šunkohryza, když spatřil Rákosník, zděšeně prchl.
Vrhl se do vody spěšně, štít ve strachu odhodil na břeh.
Hraboše potom zabil bezvadný Blátoleh, velkým
kamenem praštil ho do čela, vzápětí mozek
na zem z nozder se řinul a krví se zbarvila půda.
Bezvadný Blátoleh na to hned Miskolizem byl zabit,
který přiskočil s kopím. Tu temno mu zastřelo zraky.
Zelenka, když to spatřil, hned vraha za nohu chytil
do vody hbitě ho stáhl a silnou utopil rukou.
Lízal vystoupil ihned na pomstu mrtvému druhu,
Zelenka oštěpem do břicha zasáh´, do středu jater.
Zřítil se před ním k zemi, stín odešel v Hadovu říši.
Zelolez když to spatřil, hrst bahna na něho hodil,
Lízala do tváře zasáh´ a málem ho oslepil navždy.
Onen se rozlítil velmi a zvedl svalnatou rukou
veliký kámen, co ležel na pláni, břemeno zemské,
Zeloleza jím do nohou zasáhl. Roztříštil zcela
pravou žabáka holeň. Ten na znak do prachu klesl.
Krákora na pomstu druhu hned proti Lízalu vyšel,
bodl jej do středu břicha. Hrot celý pronikl dovnitř,
na zem vyhřezla střeva od prudce vedené rány.
Chlebožer Náfuku zasáh´potom do palce nohy:
Po jedné hopsal z boje jsa hroznou bolestí trýzněn.
Do příkopu se vrhl by prchl tak záhubě rychlé.
Chlebožer, když ale spatřil, že skočil tam ještě jsa živý,
proběhl první řadou a břitkou naň namířil třtinu.
Avšak neprobil štít. V něm špička zůstala vězet.
Na jeho bezvadnou přílbu, co z obsahu byla čtyř hrnců,
Pelyňák mrštil svůj oštěp, jenž Áreu samému roven
stále jediný z žab tu vynikal ve války vřavě.
Hned se řítili na něj. Jak spatřil to, nevyčkal vůbec
statných hrdinů myších, však do vodních uprchl hlubin.
Byl pak Zbytkokrad jakýs u myší, nad jiné silný,
tuhý bojovník zblízka a Chlebočichův syn milý.
Tento hrozil, že zničí žabí plemeno všechno.
Skořápku ořechu ihned na dva rozlomil díly,
obě tlapky jimi si pokryl. A již tu stanul
blízko hotov zápasit mocně. Lekly se velmi
všechny žáby a rychle v rybníku hledaly spásu.
Jistě by hrozbu byl splnil, vždyť velikou, vynikal silou,
kdyby nebyl to spatřil otec lidí i bohů.
Neboť tu Kronovci náhle se sželelo žab v jejich tísni,
proto obrátil hlavu a takovou ozval se řečí:
„Běda! Toť veliká spoušť, co na své vidím tu oči!
Věru nemálo řádí Zbytkokrad, jenž kolem břehu
divoce sem a tam zuří! Však rychle Athénu pošlem´
válečného též bijce Área, kteří ho jistě zdrží dalšího boje,
byť velmi byl ve válce zdatný.“
Tak pravil Kronovec Zeus a jemu řekla zas Héré:
„Ani Athény, ani Área, Kronovče, síla
nestačí od žab nyní rychlou odvrátit zkázu.
Nuže, vyjdeme všichni na pomoc! Nebo ty raděj´
svojí použij zbraně! Ta největší hrdiny zdolá.
Tak jako Kapanea jsi zabil kdys, mocného muže,
obřího Enkelada i divoké Gigantů plémě.“
Pravila: Kronův syn hned mrštil plamenným bleskem,
nejdřív zhluboka zahřměl až velkým Olympem zatřás´
na to hned blesk, jenž vždycky Dia jest nejlepší zbraní,
hodil máchnutím prudkým. Ten vyletěl z vládcovy ruky.
Všechny skutkem velmi tím poděsil, myši i žáby.
Však ani tak myší vojsko nechtělo vzdáti se boje,
ale ještě tím více dav žabí doufalo zničit,
kdyby tu nebyl se smiloval Zeus a žabám neposlal pomoc.
Přišli náhle s hřbetem pevným jak železo, křivonůžkáři,
bokochodci, šilhavci, na ústech mající kleště,
ostrokožci, kostnatci, placatí na zádech lesklí,
křivonožci, pyskatí, očima hledící s hrudi,
osminožci, dvourozí, bezrucí, - kteří se všichni
zovou „krabi“; ti myším ocasy začali kousat
také ruce a nohy, však kopí se lámala na nich.
Těchto přeci hrozné myši se zhrozily, dále
nechtěly zůstat, však prchly.- Tu právě zapadlo slunce
jednodenní tak války nastal konečně konec.