Vlastimil Čech

Ne každé jméno, které se kdy objeví v české literatuře, zakotví v povědomí čtenářů na delší dobu. Jméno již zesnulého Jana Křesadla se pro širší čtenářskou obec objevilo až po listopadu 1989, kdy vyšla řada knih tohoto psychologa, sexuologa, muzikologa a spisovatele, známého především díky exilovým nakladatelstvím.

Je vcelku pochopitelnou realitou, že česká literatura náleží v evropském kontextu k literaturám menším. Jistě není náhodou, že od 19. století, kdy se začíná odvíjet její novočeská etapa, v ní nacházíme tu zřetelnější, tu méně zřetelnou snahu kultivovat čtenářův vkus, jeho etické postoje, případně vyrovnat se literaturám tzv. velkých národů, ať už šíří témat nebo užívaných žánrů. Tomuto způsobu chápání funkcí literatury naslouchala vždy jistá část kritické obce. V našem století tento typ tzv. moralistní kritiky představuje například osobnost Václava Černého.

Zrcadlo, které české společnosti nastavil Jan Křesadlo, tohoto autora předurčilo k rozporuplnému, někdy až kritickému přijetí. Křesadlovi je například často vytýkána pornografičnost jeho románů. Křesadlo zcela záměrně učiňuje zřejmějšími nejrůznější tabuizovaná témata. Nvní se pokusím na dvou Křesadlových románech - na Mrchopěvcích (1984) a Zámeckém pánovi aneb Antikuru (1992) - ukázat typy Křesadlových detabuizací a nastínit poměr literární tvorby tohoto autora k výchovné funkci literatury.

Román Mrchopěvci (dále jen M) přináší příběh Zderada, člena „bratrstva" zpěváků na pohřbech. Ten se dostává do tenat sadisticky perverzního vyděrače doc. Skomelného. Stupňované vydírání řeší Zderad a jeho žena Skomelného uškrcením.

V románu Zámecký pán (dále ZP) je protihráčem všemocného komunistického aparátníka Petra Ventury duševně omezený pasák dobytka Slovák Ján, který žije spolu s kravami v bývalém zámku. Ambivalentní postavu představuje místní lékař, nucený sloužit mocným a zároveň pomáhat potřebným.

Obzvláště prvně zmiňovaný román skýtá četné příklady postupů pornografického romány Je to nejen detailní líčení sexuálního vzrušení plynoucího z perverznosti zúčastněných (srov. M: 27, 60...), ale i homosexuálního styku spojeného se sadismem a masochismem apod.

Stanovit hranici mezi triviální literaturou a literaturou uměleckou je velice těžké (Grebeníčková 1995: 95). Znamená to však, že hojné efektní využívání prvků pornografického románu vypravěčem Křesadlových próz je řadí právě k tomuto žánru triviální literatury?

U. Eco upozorňuje na jistý stupeň nedopovězenosti umělecké literatury (Eco l997: 14). Prostředkem, kterým autor čtenáři prozrazuje svoji narativní strategii, jsou jisté žánrové znaky (Eco 1997: 18). U pornograficky ztvárněné erotické situace by její čas měl překračoval čas této situace ve skutečnosti (Eco 1997: 85).

Vypravěč Mrchopěvců, vědom si napadnutelnosti přítomnosti prvků pornografického románu, se snaží vytvářet si odstup od barvitě popisovaných erotických situací. Jedním z prostředků odstupu je kontaminace stylů - v tomto případe je užito v beletrii prvků odborného stylu: „Představa ženštiny močící na nočníku Zderada silně pohlavně vzrušila, čemuž se mužští čtenáři asi příliš nepodiví. /.../ Morfologie. sociologie, uměleckohistorický aspekt a jiné vědecké rysy nočníků jsou fascinující, avšak bohužel nepatří do našeho kontextu" (M: 27). Zcela příznačná jsou pro vypravěče i oslovení čtenáře, umožňující sugerovat jakýsi rámcový „příběh" ve formě přednášky. Místy tato potřeba vypravěče komentovat průběh svého vyprávění ústí až v sebeironické hodnocení vlastních fabulačních schopností. „/.../ kdyby se celá tato záležitost vyvíjela jinak, nebylo by důvodu psát tento pitvorný příběh" (M: 42).

Pasák krav Ján v románu Zámecký pán představuje, jak už bylo řečeno, typ lidového prosťáčka se značně limitovaným horizontem poznání. Jeho erotickýživot vytváří spíše „paralelní situaci" k vztahu komunistického režimu k historické památce, v níž je ustájen dobytek. Ján obcuje s antickou sochou ženy, v níž si vyvrtal otvor. Za války se ztotožnil s ideologií Slovenského státu. Bizarnost erotického motivu, který se váže k pasákovu životu v tomto historickém údobí slovenských dějin, je plně v souladu s vypravěčovým záměrem ho sarkasticky zobrazit. Jána trestají za zoofilii farář s kostelníkem výpraskem. S touto „odměnou" souvisí Jánova Činnost v Rudých gardách po válce, kdy se s rozkoší účastnil bití německých zajatkyň.

Jiný erotický motiv je spojený s motivem mrchopěvců, který migruje řadou Křesadlových próz. Dcera seržána Sentenského. jedné z postav románu, přítele místního lékaře, otěhotní na pohřbu, kdy se jí „věnují" postupně všichni mrchopěvci během mše za zemřelého, protože nemusejí zpívat všichni najednou. Zde je na místě mluvit spíše o vypravěčově černém humoru, snad poněkud cynickém.

Pokud v Mrchopěvcích jako prostředek vypravěčova odstupu fungoval odborný komentář (často i formou poznámkovéhp aparátu pod čarou), v Zámeckém pánovi se objevuje zvláštním způsobem zakončená erotická scéna Jána a Venturovy dcery Dolly. Vrchol této scény je napsán hlaholicí (ZP: 201). Milostně hry mladých západních levicových intelektuálů zase vypravěč popisuje lidovou slovenštinou z úst pasáka Jána.

Druhým objektem Křesadlovy detabuizace je mytizovaný pozitivní vztah Čechů a Slováků. Křesadlo těží z disonance prvorepublikové Masarykovy vize československého národa a z nacionalismu Slovenského Státu. Vypravěči Křesadlovjich románů tu prezentují český šovinismus. V Mrchopěvcích je zesměšněna čeština slovenských důstojníků. „Račte tuíž ponechati na hlavě její pokrývku, neboli pokřivku, jak říkají slovenští důstojníci, domnívající se, že mluví česky" (M: 55). Na jiném místě téhož románu zaznívá slovenština popeláře Dömeho. komolená maďarskými prvky, navíc foneticky zapsaná (M: 89).

Zderad promítá svůj negativní vztah k ruštině v tvrzení, že i nepatrnou změnou slovosledu v češtině lze vyvolat iluzi ruštiny (M: 99).

V románu Zámecký pán, připomínajícím klero-fašistické období dějin Slovenska, si Křesadlo v postavě pasáka Jána nevybral ideálního Slováka. Ján vystupuje jako indoktrinovaný antisemita, hanlivě se vyjadřuje o Rómech (ZP: 128). Slovenština prý, podle vypravěčova sdělení, přežila jen díky tomu, že do roku 1848 byla úředním jazykem Maďarů latina (ŽP: 151). Slovenštinu označuje za málo odlišný dialekt češtiny, který se úspěšně vydává za zvláštní řeč (ZP: 173).

S podobným nelichotivým obrazem se setkávají i Romové.

V Mrchopěvcích jsou to specialisté na vloupání, kteří ale Zderadovi pomohou při návštěvě Skomelného bytu, když se pokusil získat nazpět kompromitující dopis, jímž byl vydírán. V Zámeckém pánovi jsou Romové zvláštní komunitou žijící mimo městečko v osadě Vajsgrýn. Pasák Ján je prezentuje jako méněcennou rasu, kterou na Slovensku krmili salámem ze Židů. Romský medvědář je v tomto románu líčen jako oběť režimu. Ventura zamýšlí medvěda prodat na odstřel devizovému cizinci. Cikána proto uvězní.

Další Křesadlovo detabuizační úsilí míří v románu Mrchopěvci ke kapitulanství českého člověka ve vztahu k moci. Když Skomelný stupňuje vyděračský nátlak na Zderada, mrchopěvec si vyčítá, že se Skomelnému nepostavil rázně dříve. Potě následuje vypravěčův komentář: „V našich krajích je ostatně dobrým pravidlem, že se chováme tak, abychom nenarazili pokud možno na nikoho" (M: 43).

Určitý sarkasmus cítíme, jak vypravěč popisuje narození dítěte jednoho '- 'z mrchopěvců, tentokrát je namířen proti katolické církvi: „Kukula oslavuje křtiny svého n-tého dítěte, kterým obšťastnil svou zákonitou a doposud kupodivu hezkou, pokornou manželku, v rámci antikoncepční politiky svaté církve" (M: 109).

Tady je ovšem třeba konstatovat, Že vypravěčův sarkasmus ve vztahu k církvi rozhodně neznamená, že čtenáře neseznámí i s postavami, které vztah k Bohu hluboce prožívají. Řadí se k nim například farář Vincenc Plicka, nástupce faráře Brvy. Vypravěč ho nejen vnímá jako „hlubinu bezpečnosti" víry v Boha, ale i víry v renesanci češtiny a celého českého národu vůbec (M: 71). Nakonec i na jednu stranu k hříchu stržený a na druhou stranu hříchem vábený Zderad v okamžiku, kdy volí mezi smrtí vyděrače a smrtí své rodiny, prožívá vnímání nějaké síly, jež je mu nadřazena a která v určité fázi představy přejímá dokonce jeho vlastní tvář (M: 144, 145).

Lékař z románu Zámecký pán přes všechny pochyby o Bohu a úloze sebe samého ve hře o relativní čistotu svého svědomí vidí ve snu červené srdce které říká: „Já jsem srdce světa" (ZP: 48). Sen ho očistil a daj jeho životu smysl (ZP: 49)

Pro přiblížení intence, s jakou Křesadlo přistupoval k psaní obou románů, nám nejlépe poslouží úvodní část Zámeckého pána a závěr Mrchopěvců.

V úvodu k Zámeckém pánovi autor předesílá konfesi své nechuti k jakémukoliv mýtu, ať už mytizovanému liierárnímu dílu, či ideji. Záměrem knihy je, podle jeho slov, poopravení pohledu Západu (vzpomeňme jen postavu naivního in lelektuála Jima) na realitu Československa po roce 1968.

Když se Sylva a Žderad po zavraždění Skomelného rozhodnou proemigraci, následuje tento autorův komentář: „Ale jejich první kroky ve svobodném světě budou perně. Tehdy o nás ve svobodném světě věděli ještěmíň než dneska, kdy si nás ještě pořád pletou se všemi možnými Maďary a Ázerbájdžánci a ti něj vzdělanější si myslí, že jsme jacísi trpasličí Rusové" (M: 196). Nelze nevidět souvislost zkušenosti Kresadla-emigranta s vypravěčovou předpovědí dalších osudů Sylvy a Zderada v cizině.

Jan Křesadlo je typem obrazoboreckého autora. Se zjevným gustem napadá strnulost čtenářova myšlení, ať už v oblasti jeho individuální existence (sexualita, transcendentní rozměr lidského života), tak v oblasti jeho vztahu k vlastnímu národu nebo národům jiným.

V případě detabuizace pohledu na lidskou sexualitu Křesadlův vypravěč neváhá použít postupy pornografického erotického líčení, tyto části textu však zřetelně vyznačuje: autorovými explicitními poznámkami, užitím jazykových prostředků odborného stylu či snahou využít vypjatá erotická líčení k postupům románu detektivního. Tj, k přípravě čtenářovy katarze plynoucí z odhalení zločinů vyděrače Skomelného a z očekávání trestu, kterým budou tyto zločiny splaceny. Jiným prostředkem vyjádření odstupu od líčení erotické situace je například zápis klíčových momentů erotické scény hlaholicí. To samozřejmě souvisí s potřebou Křesadlova vypravěče exhibovat svůj intelekt, šíři své vzdělanosti.

Je-li v Křesadlových románech tepán český nacionalismus a šovinismus, není to rozhodné proto, že by vypravěč jeho románů pociťoval vůči českému národu a priori antipatii. Tady se dostává ke slovu Křesadlo antiidylik. Jeho poloha kritická však také nachází protipól ve vlasteneckých vyznáních některých postav (Vincenc Plicka) či vypravěče (výše citovaný závěr Mrchopěvců),

Sarkastický pohled na určité prvky doktríny katolické církve ještě neznamená, že se v Křesadlových románech nesetkáváme s intenzivním zřením vztahu člověka k Bohu. Ne náhodou je tu terčem Křesadlova vyprávění lidská organizace, nikoli individuální vztah k transcendentální síle.