Objevem mezi knihami, které jsem v poslední době četl, mně byla nenápadná knížka Jana Křesadla Dvacet snů. Křesadlo patří k méně známým autorům, kteří psali v exilu. Dvacet snů vyšlo již před nějakým časem, v originální grafické úpravě, na které se podíleli Jan Zuziak a Boris Mysliveček. Dvacet snů je kniha přesto nenápadná a ve své nenápadnosti kniha poměrně neznámá a skrytá.

Než se ke mně tato kniha dostala, znal jsem již sbírku snů sestavenou Ivanem Divišem v knize Noc, nebudeš se báti (Melantrich, Praha 1991). Diviš tam uvádí přes dvě stovky snů, ale jako by se chtěl se snem poměřovat a zároveň mu jaksi nedůvěřuje – třídí sny podle obsahu do kategorií, a mně se zdá, že to jsou kategorie vnější. Křesadlovy sny jako by vznikaly ve chvílích, kdy je člověk unaven svou cestou, situací, v nejistotě nad věcmi ve svém okolí zamhouří na chvilku oči.

C. G. jung říká, že člověk, lidé, národy a kultury se stávají vnitřně prázdnými a nepravdivými tehdy, když se z nějakých důvodů odchýlí od svého skutečného vnitřního vývoje a resignují na úkoly, které před ně logika jejich existence staví. Jednou z cest, jakou se potřeby vývoje připomínají jsou v případě člověka sny. Ale abych nedělal ze snů něco příliš angažovaného: někdy se jen tak zdají.

Křesadlo toto všechno ví, a jistě i mnoho dalšího o tom, a zapisuje sny překvapující jasnosti. Díky své životní dráze (viz např. informace z obálky románu Fuga Trium, Host 1990) přistupuje ke snům poučeně. A sestavuje kolekci dvaceti z nich.

Novák mě vzal nadšeně za loket. „Slyšíš – pokrokový rejstřík – blíž k přírodě a tím k Bohu...“ (sen IX.)

„Začali jsme se s Novákem tlačit dovnitř, ale nemohli jsme dobře projít. Tu Novák vytáhl jakousi tenkou knížku a otevřel ji do obličeje nějakému pořadateli. „Vatikánský diplomatický pas,“ prohodil Novák pyšně na vysvětlenou.“ (Sen XVIII)

Objeví se také několik historických postav. Sokrates, Stalin, Dubček, vatikánský prelát z XV. století; Ladislav Klíma nám tu o snu řekne: „...pozorujeme, alespoň ve bdělém stavu, že většina věcí se v tomto fenomenálním světě děje zákonitě – a tak tím můžeme – hrubě empiricky – ustanovit rozdíl mezi bděním a snem.“ (sen XIX)

Křesadlo ví o svobodě, která je člověku a světu dána, a které jsou sny pomůckou, ne sice zanedbatelnou, ale jen pomůckou. Svěřuje se se svými sny přátelským způsobem. V jeho společnosti je možné sdílet vážnost i veselí. Vypráví prostým a jednoduchým stylem, se samozřejmostí mluví o obrazech, jež mají očistný význam. A ví zároveň, že jeho psaní zase tolik neznamená. Vždyť: „Ale pak si to známý rozebral...“