Kam s Janem Křesadlem? Půldruhého roku po smrti tohoto,
řekněme, "pozoruhodného" spisovatele je v jeho
případě stále jaksi nejasno. V tzv. odborných kruzích
(neutahatelný Vladimír Novotný je tu výjimkou) se dosud
nejspíš neví, jedná-li se o dostatečně seriózního autora
a nezadá-li si člověk z fochu, přizná-li se, že v
Křesadlovi vidí důležitého a originálního tvůrce. Je
vždy totiž jistější, bude-li o něm mluvit nanejvýš jako o
okrajové kuriozitě. Potvrzuje se tu známá věc, že i kritici
se mohou chovat jako stádní zvěř a v případě
nejednoznačných exemplářů alibisticky čekat se svým
názorem, až kam se pohne většina. Můžeme-li váhání
kritiky pochopit její bezradností nad autorem tak
nestandardním, divíme se obecnějšímu čtenářstvu, kterým
přece mohou být rozpaky profesionálů zcela volné. Jsou to
přece oni, případní čtenáři, kteří si stěžují (aspoň
to předpokládáme), že současná česká próza je málo
příběhová, že z ní až na výjimky zmizel poutavě podaný
děj, že je jaksi málo "komunikativní" a naopak se
vyznačuje odtažitostí, nezáživností atd. Jak to, že pak
ještě neobjevili Křesadlovy knihy, v kterých přitom snad
všechny ty atraktivní složky, tvořící čtenářský
zážitek, koexistují a přímo to v nich jimi až dryáčnicky
kypí. Jenže většinový instinkt v nich zřejmě cítí přece
jen něco podivného a neznámého, cosi, co jaksi nezapadá do
obecných představ o vkusu a uměřenosti.
Navíc se autor sám nestačil vnutit do širšího povědomí a
jeho svérázná bytost ani nebyla dost dobře objektem pro
"medializaci". Do literatury vstoupil přes exil až v
80. letech, když mu to penze umožnila (první byli v roce 1984
Mrchopěvci), a z anglické provincie, kde žil po srpnové
okupaci, to měl domů přece jen daleko. Připočteme-li, že
ani jeho zdejší nakladatel Ivo Železný tu pro jeho známost
příliš neudělal, nelze se divit, že Křesadlovi asi ještě
nějakou dobu bude v Čechách souzeno zůstat anomálií,
autorem spíše okrajovým a obcházeným, prostě outsiderem.
Poslední moralista
Do loňského roku vyšlo v Čechách Křesadlovi osm románů,
dvě knihy povídek - naposledy, již ve Votobii,
"polokatolické povídky" Království české.
Dále kniha básní a nakonec - již bohužel posmrtně - dílo
tak kuriózní a tak neobyčejné, že bez přehánění jen
těžko široko daleko nalezneme obdobné.
Ještě předtím, než se k této pozoruhodnosti dostaneme, je
nutné říci, že v Křesadlově psaní byla stále přítomná
demonstrace "umění psát", čili schopnosti či
talentu osvojit si a pak i dokázat jisté techniky a postupy,
zvládnout jisté dovednosti - v neposlední řadě umět
vyprávět příběh. V tradici české literatury, prostoupené
spíše lyrickým duchem a požadavkem "autenticity",
to má křesadlovský případ vždy o hodně složitější.
Není vůbec náhodné, že filologicky a intelektově
mimořádně disponovaný Křesadlo s psaním začal až v
pozdním věku, tehdy, když se mu uvolnily ruce od profánního,
i když jistě inspirativního zaměstnání (působil jako
psycholog v psychiatrické léčebně) a kdy jeho energie a
intelekt hledaly novou metu, na kterou by stálo za to se
soustředit. Pochopitelně, že to vypadá podezřele a že
takové důchodcovské hobby, taková probuzená grafománie,
většinou nedopadne nejlépe. Křesadlo však v té chvíli měl
již dávno vyhraněný názor na literaturu, natož pak na
život, věděl, co ho k psaní motivuje a jak a kam ho asi
vést.
Křesadlo od začátku vtiskl svým textům povahu provokace. Ta
se na první pohled projevovala v jeho poněkud nestandardní
zálibě v líčení nejrůznějších sexuálních i jiných
úchylek, v pitvornostech (to je pro Křesadla mimořádně
významné slovo) všeho druhu, v jakési zoologicky rujné
perspektivě, která jeho příběhům dodávala často zrůdnou,
hororovou atmosféru. Jeho knihy byly konzervativními kritiky
označeny jako antihumanistické, dokonce "prasácké",
jeho postavám upírána "lidskost", autor označován
za pornografa atd. A skutečně, kdo chce, může z
Křesadlových textů sestavit celý bestiář deviací, může
tam nalézt desítky pozoruhodností análních i genitálních,
prvky skatologické a koprofilní. Jenomže na vyšším
poschodí této vyšinuté zaujatosti nízkým a biologickým je
Křesadlův smutek a Křesadlova skepse, která je v podstatě moralistická.
Jeho cíl i metoda nejsou a˛ tak přkliš odlišné od velkých
moralistů minulosti (de Sade, Ladislav Klíma): strhávat masky
falše, podemílat ten umělý piedestal, na který se člověk
ve své vratké pýše postavil, připomínat mu omezenost,
trapnost a nedostatečnost jeho existence. Nezamlčovat
tragismus, který v jistém smyslu začíná už jen u
banálního faktu, že člověk chodí na záchod. To je druhý
smysl Křesadlovy "pitvornosti". Třetí pak spočívá
v nevyčerpatelné otázce, jaký to všechno má vlastně smysl,
v jakém (a koho) podivném plánu jsme se ocitli. Křesadlův
černý humor, jeho sarkasmus a racionalismus brání, aby se z
takových otázek staly teze či metafyzické výkřiky. Jsou
však nepopiratelné, vystupují na dobře čitelném pozadí i
toho nejvýstřednějšího a nejpitvornějšího dění. Tam
možná právě nejvíc.
Náprava blbých
Křesadlovým velkým, ovšem většinou negativním stimulem
byla podoba současného českého (především exilového)
písemnictví, představovaná díly, jež byla z konvenčních
důvodů přijímána jako elitní, jejich autoři pak za
čestné reprezentanty nebo i za zachránce české kultury.
V tomto smyslu byl Křesadlo důkazem, že motivy k tvorbě
nebývají vždy jen v tom banálním smyslu slova
"ušlechtilé", že za nimi může stát i kapric a
popuzenost, která se pak projevuje tendencí k pamfletičnosti,
k tomu druhu literatury, jež je stále ve více či méně
otevřená polemice s jinými díly. Sám jednu ze svých
"metod" popisuje takto: "Vemu spisovatele, kerej
mi připadá blbej a tvořivě impotentní, představuju si, jak
by to psal, kdyby to uměl lepší." A tak je například
Křesadlův román Antikuro psán jako negativ lyrické
prózy Viktora Fischla Kuropění, trojromán Obětina
v jedné své části paroduje motivy z Milana Kundery (na něho
měl obzvlášť spadeno), v jiné jde o evidentní perzifláž
na Egona Bondyho. Jindy - ne vždy jen sarkasticky - používá
prvky např. ze Zdeny Salivarové (Mrchopěvci - ne
náhodou byla tato Křesadlova prvotina zpočátku přičítána
Josefu Škvoreckému), z Jana Drdy (Vara guru) nebo ze
samotného Škvoreckého (např. povídka Dívka v rytmu
zrozená ze sbírky Slepá bohyně) atd.
Je příliš jednoduché říci, že jde o plagiování, nebo
dokonce o parazitující nápodobu. Křesadlovým materiálem je
přiznaně literatura, tu si pro svůj účel přizpůsobuje,
paroduje ji, parafrázuje, ironizuje. Její používání je
součástí jeho vypravěčské přirozenosti, která se
vyznačuje zabíhavostí, řadou asociativních narážek,
výkladových pasáží, metatextových poznámek, prostě celou
sbírkou signálů toho, že podstatnou součástí takového
psaní je všemohoucí postava tvůrce - jak Křesadlo píše
"auktora", jenž to vše drží v rukou a musí být v
textu stále přítomen, neboť koneckonců je to jeho text, to
on si ho vymýšlí a jemu má sloužit. Ale aby byla rozkoš
(ona "Lust zum fabulieren") úplná, je ještě nutné
se o ni s někým podělit - předvést se s ní čtenáři. A i
to byl asi jeden ze zdrojů jeho pozdního literátství: snaha
oslovit někoho, s kým lze hypoteticky nalézt společnou řeč,
čili čtenáře stejných knih, osoby zvyklé a připravené na
rozmluvu v podobném kódu, a tudíž i chápající, co těmi
svými bizarnostmi vlastně Křesadlo myslí.
Monument bezúčelnosti
Nakonec však asi tím nejpodstatnějším, co Křesadla nutilo
psát, bylo nedefinovatelné jádro tvořivosti, spjaté s
potřebou hry, s puzením dokázat to, přesáhnout se,
předvést se. Křesadlovským monumentem takové touhy je jeho
dílo asi nejbezúčelnější a svou podstatou zcela
výstřední, sloužící samo sobě, a tím i jaksi
nejkřesadlovštější - jeho Astronautilia čili
Hvězdoplavba. Jedná se o starořecky napsaný epos,
čítající na šest tisíc homérovských hexametrů,
zrcadlově doplněný o český překlad, sestavený rovněž v
přízvučných hexametrech, který je stylem a lexikem blízký
homérovským překladům Otmara Vaňorného, ovšem s tím, že
ho rovněž paroduje. Už sama kniha vydaná u Iva Železného,
složená z faksimile Křesadlova rukopisu řeckých veršů a
jejich českého protějšku, představuje bibliofilský
artefakt. Obsah oné epické skladby je zcela bláznivá, do
jakési potrhlé sci-fi navlečená parafráze homérovské
Odyssey, kombinovaná s motivy výpravy Argonautů za Zlatým
rounem: vesmírný Kapitán Nemo je vyslán za své planety na
cestu vesmírem hledat "ovci, jež sleduje vesmír",
kterou ukradl "zbabělý Mandys" (to je ovšem
příjmení autora jedné velmi negativní křesadlovské
recenze!). Během dlouhých let putování navštíví Nemo řadu
podivuhodných planet, kde se odehrají jakési groteskní verze
Odysseových či Iasonových mytologických dobrodružství.
Nakonec je ovce nalezena, ovšem Nemo se ocitne na naší
planetě a v našem čase, kde mu musí pomoci čapkovský
archivář Divíšek, kterému Nemo za odměnu zanechá rukopis
líčící jeho pouť. Ovšem nějak se to poplete, neboť je
psán jazykem Homérovým.
V předmluvě Křesadlo toto své dílo, na němž je důležité
právě jeho techné, ona neobvyklá dovednost,
přirovnává k přeplavání kanálu La Manche nebo ke slezení
vysoké hory. Jako motto si do záhlaví napsal Nietzschovu
větu: "Miluji toho, který chce tvořit nad své možnosti
a tak se zničí." Řekněme, že kdyby už pro nic jiného,
tak pro tuto právě dnes kuriózní, zcela nestandardní
odhodlanost měla Křesadlova role v literatuře svůj význam.
Jiří Peňás