RESPEKT c. 18 - 28. dubna - 4. května 1997

Křesadlova Odyssea

Outsider, který čeká na své místo


Kam s Janem Křesadlem? Půldruhého roku po smrti tohoto, řekněme, "pozoruhodného" spisovatele je v jeho případě stále jaksi nejasno. V tzv. odborných kruzích (neutahatelný Vladimír Novotný je tu výjimkou) se dosud nejspíš neví, jedná-li se o dostatečně seriózního autora a nezadá-li si člověk z fochu, přizná-li se, že v Křesadlovi vidí důležitého a originálního tvůrce. Je vždy totiž jistější, bude-li o něm mluvit nanejvýš jako o okrajové kuriozitě. Potvrzuje se tu známá věc, že i kritici se mohou chovat jako stádní zvěř a v případě nejednoznačných exemplářů alibisticky čekat se svým názorem, až kam se pohne většina. Můžeme-li váhání kritiky pochopit její bezradností nad autorem tak nestandardním, divíme se obecnějšímu čtenářstvu, kterým přece mohou být rozpaky profesionálů zcela volné. Jsou to přece oni, případní čtenáři, kteří si stěžují (aspoň to předpokládáme), že současná česká próza je málo příběhová, že z ní až na výjimky zmizel poutavě podaný děj, že je jaksi málo "komunikativní" a naopak se vyznačuje odtažitostí, nezáživností atd. Jak to, že pak ještě neobjevili Křesadlovy knihy, v kterých přitom snad všechny ty atraktivní složky, tvořící čtenářský zážitek, koexistují a přímo to v nich jimi až dryáčnicky kypí. Jenže většinový instinkt v nich zřejmě cítí přece jen něco podivného a neznámého, cosi, co jaksi nezapadá do obecných představ o vkusu a uměřenosti.
Navíc se autor sám nestačil vnutit do širšího povědomí a jeho svérázná bytost ani nebyla dost dobře objektem pro "medializaci". Do literatury vstoupil přes exil až v 80. letech, když mu to penze umožnila (první byli v roce 1984 Mrchopěvci), a z anglické provincie, kde žil po srpnové okupaci, to měl domů přece jen daleko. Připočteme-li, že ani jeho zdejší nakladatel Ivo Železný tu pro jeho známost příliš neudělal, nelze se divit, že Křesadlovi asi ještě nějakou dobu bude v Čechách souzeno zůstat anomálií, autorem spíše okrajovým a obcházeným, prostě outsiderem.

Poslední moralista

Do loňského roku vyšlo v Čechách Křesadlovi osm románů, dvě knihy povídek - naposledy, již ve Votobii, "polokatolické povídky" Království české. Dále kniha básní a nakonec - již bohužel posmrtně - dílo tak kuriózní a tak neobyčejné, že bez přehánění jen těžko široko daleko nalezneme obdobné.
Ještě předtím, než se k této pozoruhodnosti dostaneme, je nutné říci, že v Křesadlově psaní byla stále přítomná demonstrace "umění psát", čili schopnosti či talentu osvojit si a pak i dokázat jisté techniky a postupy, zvládnout jisté dovednosti - v neposlední řadě umět vyprávět příběh. V tradici české literatury, prostoupené spíše lyrickým duchem a požadavkem "autenticity", to má křesadlovský případ vždy o hodně složitější.
Není vůbec náhodné, že filologicky a intelektově mimořádně disponovaný Křesadlo s psaním začal až v pozdním věku, tehdy, když se mu uvolnily ruce od profánního, i když jistě inspirativního zaměstnání (působil jako psycholog v psychiatrické léčebně) a kdy jeho energie a intelekt hledaly novou metu, na kterou by stálo za to se soustředit. Pochopitelně, že to vypadá podezřele a že takové důchodcovské hobby, taková probuzená grafománie, většinou nedopadne nejlépe. Křesadlo však v té chvíli měl již dávno vyhraněný názor na literaturu, natož pak na život, věděl, co ho k psaní motivuje a jak a kam ho asi vést.
Křesadlo od začátku vtiskl svým textům povahu provokace. Ta se na první pohled projevovala v jeho poněkud nestandardní zálibě v líčení nejrůznějších sexuálních i jiných úchylek, v pitvornostech (to je pro Křesadla mimořádně významné slovo) všeho druhu, v jakési zoologicky rujné perspektivě, která jeho příběhům dodávala často zrůdnou, hororovou atmosféru. Jeho knihy byly konzervativními kritiky označeny jako antihumanistické, dokonce "prasácké", jeho postavám upírána "lidskost", autor označován za pornografa atd. A skutečně, kdo chce, může z Křesadlových textů sestavit celý bestiář deviací, může tam nalézt desítky pozoruhodností análních i genitálních, prvky skatologické a koprofilní. Jenomže na vyšším poschodí této vyšinuté zaujatosti nízkým a biologickým je Křesadlův smutek a Křesadlova skepse, která je v podstatě moralistická. Jeho cíl i metoda nejsou a˛ tak přkliš odlišné od velkých moralistů minulosti (de Sade, Ladislav Klíma): strhávat masky falše, podemílat ten umělý piedestal, na který se člověk ve své vratké pýše postavil, připomínat mu omezenost, trapnost a nedostatečnost jeho existence. Nezamlčovat tragismus, který v jistém smyslu začíná už jen u banálního faktu, že člověk chodí na záchod. To je druhý smysl Křesadlovy "pitvornosti". Třetí pak spočívá v nevyčerpatelné otázce, jaký to všechno má vlastně smysl, v jakém (a koho) podivném plánu jsme se ocitli. Křesadlův černý humor, jeho sarkasmus a racionalismus brání, aby se z takových otázek staly teze či metafyzické výkřiky. Jsou však nepopiratelné, vystupují na dobře čitelném pozadí i toho nejvýstřednějšího a nejpitvornějšího dění. Tam možná právě nejvíc.

Náprava blbých

Křesadlovým velkým, ovšem většinou negativním stimulem byla podoba současného českého (především exilového) písemnictví, představovaná díly, jež byla z konvenčních důvodů přijímána jako elitní, jejich autoři pak za čestné reprezentanty nebo i za zachránce české kultury.
V tomto smyslu byl Křesadlo důkazem, že motivy k tvorbě nebývají vždy jen v tom banálním smyslu slova "ušlechtilé", že za nimi může stát i kapric a popuzenost, která se pak projevuje tendencí k pamfletičnosti, k tomu druhu literatury, jež je stále ve více či méně otevřená polemice s jinými díly. Sám jednu ze svých "metod" popisuje takto: "Vemu spisovatele, kerej mi připadá blbej a tvořivě impotentní, představuju si, jak by to psal, kdyby to uměl lepší." A tak je například Křesadlův román Antikuro psán jako negativ lyrické prózy Viktora Fischla Kuropění, trojromán Obětina v jedné své části paroduje motivy z Milana Kundery (na něho měl obzvlášť spadeno), v jiné jde o evidentní perzifláž na Egona Bondyho. Jindy - ne vždy jen sarkasticky - používá prvky např. ze Zdeny Salivarové (Mrchopěvci - ne náhodou byla tato Křesadlova prvotina zpočátku přičítána Josefu Škvoreckému), z Jana Drdy (Vara guru) nebo ze samotného Škvoreckého (např. povídka Dívka v rytmu zrozená ze sbírky Slepá bohyně) atd.
Je příliš jednoduché říci, že jde o plagiování, nebo dokonce o parazitující nápodobu. Křesadlovým materiálem je přiznaně literatura, tu si pro svůj účel přizpůsobuje, paroduje ji, parafrázuje, ironizuje. Její používání je součástí jeho vypravěčské přirozenosti, která se vyznačuje zabíhavostí, řadou asociativních narážek, výkladových pasáží, metatextových poznámek, prostě celou sbírkou signálů toho, že podstatnou součástí takového psaní je všemohoucí postava tvůrce - jak Křesadlo píše "auktora", jenž to vše drží v rukou a musí být v textu stále přítomen, neboť koneckonců je to jeho text, to on si ho vymýšlí a jemu má sloužit. Ale aby byla rozkoš (ona "Lust zum fabulieren") úplná, je ještě nutné se o ni s někým podělit - předvést se s ní čtenáři. A i to byl asi jeden ze zdrojů jeho pozdního literátství: snaha oslovit někoho, s kým lze hypoteticky nalézt společnou řeč, čili čtenáře stejných knih, osoby zvyklé a připravené na rozmluvu v podobném kódu, a tudíž i chápající, co těmi svými bizarnostmi vlastně Křesadlo myslí.

Monument bezúčelnosti

Nakonec však asi tím nejpodstatnějším, co Křesadla nutilo psát, bylo nedefinovatelné jádro tvořivosti, spjaté s potřebou hry, s puzením dokázat to, přesáhnout se, předvést se. Křesadlovským monumentem takové touhy je jeho dílo asi nejbezúčelnější a svou podstatou zcela výstřední, sloužící samo sobě, a tím i jaksi nejkřesadlovštější - jeho Astronautilia čili Hvězdoplavba. Jedná se o starořecky napsaný epos, čítající na šest tisíc homérovských hexametrů, zrcadlově doplněný o český překlad, sestavený rovněž v přízvučných hexametrech, který je stylem a lexikem blízký homérovským překladům Otmara Vaňorného, ovšem s tím, že ho rovněž paroduje. Už sama kniha vydaná u Iva Železného, složená z faksimile Křesadlova rukopisu řeckých veršů a jejich českého protějšku, představuje bibliofilský artefakt. Obsah oné epické skladby je zcela bláznivá, do jakési potrhlé sci-fi navlečená parafráze homérovské Odyssey, kombinovaná s motivy výpravy Argonautů za Zlatým rounem: vesmírný Kapitán Nemo je vyslán za své planety na cestu vesmírem hledat "ovci, jež sleduje vesmír", kterou ukradl "zbabělý Mandys" (to je ovšem příjmení autora jedné velmi negativní křesadlovské recenze!). Během dlouhých let putování navštíví Nemo řadu podivuhodných planet, kde se odehrají jakési groteskní verze Odysseových či Iasonových mytologických dobrodružství. Nakonec je ovce nalezena, ovšem Nemo se ocitne na naší planetě a v našem čase, kde mu musí pomoci čapkovský archivář Divíšek, kterému Nemo za odměnu zanechá rukopis líčící jeho pouť. Ovšem nějak se to poplete, neboť je psán jazykem Homérovým.
V předmluvě Křesadlo toto své dílo, na němž je důležité právě jeho techné, ona neobvyklá dovednost, přirovnává k přeplavání kanálu La Manche nebo ke slezení vysoké hory. Jako motto si do záhlaví napsal Nietzschovu větu: "Miluji toho, který chce tvořit nad své možnosti a tak se zničí." Řekněme, že kdyby už pro nic jiného, tak pro tuto právě dnes kuriózní, zcela nestandardní odhodlanost měla Křesadlova role v literatuře svůj význam.


Jiří Peňás