Píseň pijácká

Sklánějíce hlavy kolem / nad politým, chlapci, stolem / přeďme zářnou přízi chval !
Chvalme hlasně písní vroucí / šťávu slávy nehynoucí, / nechť se řine stále dál !
Na předměty světa stínů / klade závoj z mušelínu, / zbavuje je trnů, hran,
zalepuje sladce rány, / kabát duše zanedbaný, / když byl příliš roztrhán.
Pod klenutím vláhy její / prostor vzkvétá radostněji / v rozsochatou nádheru,
zklenutý a velkolepý / stále dál se vlní, štěpí / do nezvyklých rozměrů.
Na korábu kolébavém / do dalekých končin plavem, / fanatičtí lodníci,
na lodi, kde musí všici / posadit si na palici / nerozumnou čepici.
Koule hlav a mlunných očí / na frivolním kolotoči / v rozjitřeném plesání
Po zahnuté serpentině / do tajemnství sklepní síně / kloužem rychle po saních.
Pějme, bratři, pějme ódu / v rozviklaném chorovodu / pánu duší, mistru těl,
bohu, jenž nám do žil vložil / oheň, kterým každý ožil, / který do všech údů vjel.
Svatý, svatý ethylnatý, / kterak plá duch tebou vzňatý / dárče sladkých extasí !
Úzkostí když dme se vlna, / chráníš hrdla hrůzy plná / před drsnými provazy.
Problemata noetická, / všechna zlost a bědnost lidská / odplavena uplývá,
pod nohama nemáš zemi, / posmrtnými papučemi / jak bys dupal za živa.
Hodnoty a nadhodnoty / známe líp než svoje boty.
Doktrina nás nespasí !
Znáte, moudří oplešalí,
jak jsou, když se hluchá valí
věčnost, marné zápasy ?
Hrůza příštích počasí !
Zbraněmi se mračna ježí,
někde krvavě už sněží,
kdo nám ručí, kdopak střeží,
zběsile že nepoběží
bez otěží nanovo
trojspřežení Janovo ?
Staří páni, bojíme se,
po hrdlo až hrůza dme se.
Kdo nám může právo brát / otevřít si do zahrad
vyhlídku, kde není bída, / kde se vláda nevystřídá,
tam, kde není žádných ran, / kde je každý sobě pán,
v kraji mlžném, rozviklaném / že si na pár hodin stanem / pozbaveni starostí ?
Pějme chlapci, pějme ódu / v potácivém chorovodu / vládci naší křehkosti !

(Jan Křesadlo, cca 1947)