V české kultuře je takovým téměř unikátním zjevem Václav Pinkava, uměleckým jménem Jan Křesadlo (1926 až 1995). Šíře jeho talentů je tak rozsáhlá, že by stačila na pět životů a každý takový šťastlivec by ve svém oboru vynikl. Pinkava, profesí psycholog, byl zároveň vynikající matematik a logik, encyklopedista a polyglot ovládající jazyky moderní i klasické, hudebník a skladatel, výtvarník,na "stará kolena" i literát. Právě poslední, dlouho odkládaná múza z něj od poloviny osmdesátých let učinila snad nejvíce matoucí a nejspornější postavu české literatury poslední doby. Většina polemik, zda je Křesadlo originální postmodernista bizarního vidění světa, nebo zvrhlý grafoman, který snad ani v literatuře nemá co dělat, je dnes, sedm let po Křesadlově předčasné smrti, bezpředmětná a snad vyřešená. Křesadlo je velký autor, jenž však bude asi vždy stát trochu stranou, na něhož se bude při psaní akademických dějin české literatury zapomínat nebo se bude pomíjet poznámkou na okraj. Tomu se ale on už může ze svého nebe jen shovívavě usmívat, jak to ostatně dělal i za života. Mimochodem v jeho nebi se jistě mluví starořecky jako v jeho monumentálním díle, řecky skládané a do českých hexametrů přebásněné Astronautilii, knize, která bůhví máli vůbec obdobu ve světové literatuře.

Nanebevzetí

Vede-li však cesta k nanebevzetí na český literární Parnas přes Památník národního písemnictví (PNP) v Praze na Strahově, pak je v Křesadlově případě velký krok učiněn. Rodina Pinkavova předala do archivu památníku umělcovu literární pozůstalost a při té příležitosti byla na Strahově, ve Velkém sále PNP, otevřena výstava Jan Křesadlo -Co život vzal. Je to příležitost na tuto postavu pohlédnout v jednotě a v "proudu a šíři živo ta a tvorby", který určovala výjimečnost, přičemž ne o každý její projev Křesadlo stál. Narodil se v rodině úspěšného obchodníka s broušeným sklem, na jehož obchod s nápisem "Pinkava" ve Vodičkově ulici si někteří staří Pražané ještě vzpomenou. Vztah ke směšnému, který znají jeho čtenáři, projevil riskantně již na gymnáziu, když "zesměšňoval němčinu". V roce 1944 to naštěstí skončilo jen vyloučením. Po únoru 1948 byla otcova firma likvidována a mladému Pinkavovi přidělen špatný kádrový původ. Vzápětí byl opět vyloučen ze studií, tentokrát univerzitních, a obviněn ze zločinu, který se i komunistické justici jevil jako absurdní: z přípravy ozbrojeného povstání. Po vojně se mohl na studia vrátit a v polovině padesátých let promoval na Univerzitě Karlově v oboru psychologie. Nastoupil pak jako vědecký pracovník na ambulanci pro sexuální delikventy v Praze U Apolináře, etabloval se odbornými pracemi, ve kterých spojoval tak odtažité předměty, jako je matematická logika a psychiatrie. V roce 1968 odešel se ženou lékařkou a čtyřmi dětmi do Anglie. Tam se uchytil jako psycholog v provinční psychiatrické léčebně v Colchestru. Po konfliktu s místními lékaři, kdy upozorňoval na jejich chybné diagnózy, byl v roce 1983 penzionován. To mu rozvázalo ruce k psaní a dalo zrod literárnímu jménu a zjevu Jan Křesadlo. Navenek snad excentrická bytost tedy jako by přitahovala od začátku maléry. Přitom v jeho osobnosti převládala velká vůle po spořádanosti, kráse a "normálu". Křesadlo nebyl žádný bohém nebo výstředník, spíš se jeví jako hlava rodiny a spolehlivý otec, který vychoval čtyři děti; mimochodem jeho synové mu vedou vzorové internetové stránky (www.kresadlo.zde.cz), možná nejlepší, jaké český spisovatel má. Byl to člověk kritického a střízlivého pohledu na svět, který však jeho pronikavému pohledu nemohl jevit jinak než jako krutý a pitvorný, ale také nikoli prostý zvláštní krásy. Procházíme-li na výstavě jednotlivými fázemi jeho života a prohlížíme-li si exponáty, korespondenci, rukopisy básní i hudebních skladeb a v neposlední řadě jeho obrazy, je pro ně charakteristická jednotná pečeť eruptivní tvořivosti a zároveň kritičnosti, ba výsměchu sobě samému. Křesadlo byl všechno jiné než amatér, či dokonce naivní umělec, jak ho také někteří kritici viděli. Měl vyhraněný názor na literaturu a umění, viděl jejich krizi, která podle něj spočívá v tom, že si zvykly předstírat něco, co není, a zapomněly na to, že umění se musí především umět. Křesadlovo "umění" je proto z velké části polemikou a výsměchem tomu, co je z konvenčních, módních nebo stádních důvodů přijímáno, protože se to prostě nosí, přičemž je to jalové a plytké. Křesadlo je důkazem, že důvody k tvorbě nemusejí být jen "ušlechtilé", že za nimi mohou být motivy velmi "lidské": přesvědčení, že to dovede také a lépe, dokázat, že na takzvaném úspěšném umění toho zase tak moc není, že je to z velké části podvod. Proto mají jeho knihy ráz provokace a výsměchu, parodie a parafráze. Jistě že umění pouze na křesadlovskou dovednost redukovat nelze. On v ní však byl mistrem. První román, Mrchopěvce, napsal prý Křesadlo za čtrnáct dní. Temná autobiografická historie z padesátých let o tom, jak láska k hudbě, provozované třeba na hřbitově, může vést ke koncům příšerným, nadchla Josefa a Zdenu Škvoreckých, v jejichž nakladatelství kniha vyšla. Přijala ji i tolerantnější část čtoucího exilu (nikdy nijak početného), která ji v roce 1984 ocenila Cenou Egona Hostovského, a odpudila literární tradicionalisty, kterých nebylo mezi exulanty málo. To se koneckonců nezměnilo ani po roce 1989. Ti, kdo k jeho knihám našli cestu, přijímají zvláštní křesadlovský svět, vždy nějak převrácený, pitvorný, ba děsivý, jako uměleckou vizi tvořivého skeptika a smutného ironika, který ví, že nic nelidského není člověku cizí. Sdílejí s ním přesvědčení, že není nutné mít přílišné iluze o velikosti umění a o vznešenosti člověka, že krutost a hloupost jsou v lidském světě obsaženy jako sůl v mořské vodě. Za touto temnou clonou, která visí nad takovým pohledem, však vidí to, co křesadlovský vesmír přece jen projasňuje. Je to právě to, co je umění vlastní a k čemu je člověk (nebo Bůh, jeho existenci Křesadlo vůbec nevylučuje) "vymyslel": že život je sice ve své hloubce bizarní, ale lze jej zlidštit schopností fantazie, tvořivosti a smíchu. Křesadlo jí měl na rozdávání.

Výstava v pražském Památníku národního písemnictví potrvá do 23. 3. 2003

Literární dílo Jana Křesadla

Mrchopěvci, román, 1984

Sedmihlásek, básně, 1988

Fuga trium, román, 1988

Slepá bohyně, povídky, 1991

Girgal, román, 1991

Dvacetsnů, básně, 1992

Zuzana a dva starci, román, 1992

Zámecký pán aneb Antikuro, román, 1992

Obětina, román, 1994

La calle Neruda, román, 1995

Polokatolické povídky, 1997

Astronautilia aneb Hvězdoplavba, epos, 1995

Dům, román, 1998

Kravex5, román, 2002