Křesadlo totiž dokázal poutavě rozmlouvat téměř o všem, jak jsem se mohl několikrát přesvědčit při našich dalších letmých setkáních. Byl totiž mužem s mnoha “schopy”, tedy schopností proniknout a ovládnout podstatu různých, a to i zcela zdánlivě a fakticky protikladných oborů.

Krátce po válce začal studovat na pražské Karlově univerzitě filozofii a anglistiku. Z oboru byl však po roce prověrkovou komisí vypoklonkován. Musel dokonce čelit vykonstruovanému obvinění z protistátního spiknutí, a jen díky shodě okolností, slepému štěstí a pokynu z ústředního akčního výboru Národní fronty se na fakultu vrátil, ovšem na dobově zcela neperspektivní obor psychologie – filozofie. Psychologie se pak stala jeho celoživotní obživou. Jak v Čechách, přesněji v ambulanci pro sexuální deviace v Apolinářské ulici a posléze na Psychiatrické klinice 2. fakultní nemocnice v Praze, tak v Anglii, kam zamířil s celou svou rodinou čítající jednu ženu a čtyři děti. Zakotvil v Colchesteru, v hrabství Essex ležícím na jihovýchodu země. V provinčním blázinci, jak s úsměvem říkal, kde se vypracoval až k titulům honorary research fellow, tedy čestný výzkumník při King’s College v Londýně, a psycholog s tzv. chartou, umožňující mu v důchodu vykonávat soukromou praxi. Své odborné stati hojně publikoval tu i v cizozemsku. Půlrok před smrtí rozepsal i populárně-naučnou příručku Průvodce inteligentního laika džunglí současné psychologie a psychiatrie, která se snad již brzy dostane ke svým čtenářům.

Pinkava-Křesadlo, jak bylo řečeno v úvodu, se však nespokojil jen s jedinou životní dráhou, paralelně jich totiž běžel několik. Tou sousední byla matematická symbolická logika, jejichž vývodů využíval i v psychopatologii. V jeho hlavě se zrodil koncept funkčně kompletní třídy vícehodnotových logik, které svět poté, co se s nimi seznámil, pojmenoval na paměť jejich objevitele Pilogics. Vůbec přísně racionální vědy, kam matematika a na gymnáziu jím oblíbená fyzika patří, dlouho obcházel obloukem, neb ctil obecný omyl, že zasvěcencům humanitních oborů jsou jejich brány hermeticky uzavřeny.

Kde se od počátku cítil jako ryba ve vodě, byla filologie. Znal díky klasickému vzdělání, vlastní píli i geniální paměti – “trpěl” takzvanou hypermnésií, tedy neschopností cokoliv zapomenout – nekonečnou řadu jazyků: od klasické latiny, přes středolatinu, klasickou řečtinu, staroslovanštinu, sanskrt, samozřejmě všechny současné světové jazyky, až třeba po romštinu či jazyk pálí. Ne dost však na tom. Pociťoval silné nutkání přispět už do tak rozvětvené jazykové rodiny, a tak se v jeho literárních textech zrodila zcela nová mluva – urogalština a podtuřínské nářečí.

Ještě však nespěchejme k psaní beletrie, která převážně zaplňovala jeho volný důchodový čas. Ani hudba ani výtvarno totiž nezůstaly bez otisku jeho stop. Vlastnil nejen absolutní sluch a čistý tenorový hlas, ale projevil se i coby čilý hudební skladatel. Komunistům na zlost komponoval v padesátých letech církevní skladby, moteta a mše, z nichž připomeňme alespoň jeden dochovaný kousek nazvaný Missa Glagolitica. Upravoval lidové písně a koledy, psal umělé vokální skladby a vokální polyfonie. V exilu sbormistroval, když stál včele londýnského pěveckého sboru Hlahol. Zúročil tak zkušenosti, které kdysi v domovině získal po boku známého hudebníka Miroslava Venhody, a ještě dříve v semiundergroundovém pěveckém souručenství nazvaném SPOMAKO (tedy Spojené malostranské kostely, jen zalistujte románem Mrchopěvci, kde se dozvíte více!).

Kromě rozvíjení hudebních vloh i maloval. Dokonce tak dobře, že mu chtěl v šedesátých letech výtvarný kritik Jaromír Pečírka uspořádat v Praze soubornou výstavu. Tehdy z toho sešlo. Sám se ji nikdy nedožil, protože proběhla až v jubilejním roce 2000 ve Žďáru nad Sázavou. Autorské kresby však patřily neodmyslitelně na stránky jeho knížek. A pokud v tiráži narazíte na jméno nějakého Kamila Trouda, pak je to stejné jako s Janem Křesadlem – jde o pseudonymy. Ten první vychází z logiky druhého; bez obou byste se ohně nedočkali.

Ten druhý má pak svůj počátek v iniciále kancionálu literátského bratrstva ze 16. století, v němž u dvou postaviček stojí psáno: “Martin Kantor Jaroměřský chórum spravuje, Jan Křesadlo Klatovský jemu svědčí.” A protože i skvělý anglista Vočadlo či šikovatel ze Švejka Nasáklo byli stejně tak rodu středního, a protože nejde jen o andersenovskou aluzi světla skutečného, ale i duchovního, jak to pěkně napsala křesadloložka Helena Kupcová, a protože psát v exilu mohlo být pro rodinné pozůstalé v Rusy okupovaném domově nebezpečné, zrodil se na počátku osmé dekády minulého století spisovatel Jan Křesadlo. Prozaická kometa, o jejíž Hostovského cenou ověnčené prvotině z roku 1984 Mrchopěvci psala kritika jako o díle “mladého autora”, jehož knize o společensky degradovaném funebráckém zpěvákovi z Prahy padesátých let tatáž kritika tvrdila, že se “komíhá na zadní straně subjektivna”. Pravděpodobně tím byla míněna zachycená pošramocená tvář lidského psychična, kterou autor tvrdošíjně demaskoval ve svých dalších beletristických výpadech. Všechno to zvrácené, vyšinuté, bizarní, kruté, co dokáže vyprodukovat tajemné lidské já. Ale pozor! Bezedné propasti mají svůj protiklad ve střemhlavosti duchovních výšin, končících u nebeských bran, za nimiž se rozprostírá ráj duchovních slastí, zvláště hudby mající tenzi téměř erotickou.

Křesadlo nemiloval takzvanou asyžetovou literaturu, tedy psaní postrádající silný, atraktivní příběh. Zastával názor, že fabulovat znamená konstruovat svět vyprodukovaný originální myslí, v němž by našel zalíbení jak náročný vyznavač intelektuálních her a reflexí, tak i laický poutník toulající se po slovesné zeměmapě. Proto se autor nebál brouzdat napříč různými žánry, přičemž vždy na jeho peru zaschlo pár kapiček z předešlého exkurzu, takže se nelze divit jejich žánrové nečistotě. Vyzkoušel si tak možnosti tradičního společenského či maloměstského románu (Fuga trium, Zámecký pán aneb Antikuro, Vara guru), vědeckou fantastiku (Girgal, Hvězdoplavba), oprášil takzvaný gotický román, do něhož přimíchal trošičku exulantského koření (Obětina), nebál se ani klasického rodokapsu (Ranč U kotvy a hvězdy). Na pokoji nenechal ani mravoučnou bajku, jak dokazuje jeho do zasviněné současnosti ponořený Dům. Silný byl i v produkci povídek (Slepá bohyně, Království české a jiné polokatolické povídky). Mnohé však ještě na svého vydavatele čeká uschováno v kancelářských šanonech v jeho colchesterské pracovně (připomeňme Kdesi aneb Pět povídek o emigrantech a šestá navíc jako přívažek, vesnický román Rusticalia, prózy Kravex₅ či eroticky provokativní Skrytý život Cypriána Belvy).

Kupodivu a pro mnohé paradoxně se však Křesadlo cítil především básníkem. Verše skládal už v Čechách před mnoha desetiletími pro svou budoucí ženu, a díky její pečlivosti si některé z nich můžeme přečíst v Sedmihláskovi. Později psal i anglicky (cizojazyčné básně publikoval i v kultovním Partisan Review, v rukopise zůstal cyklus Dr. Murtvolago). Verše dokázal překládat oběma směry - tedy z angličtiny do češtiny (G. M. Hopkins), z češtiny do angličtiny (Seifertův A Wreath of Sonnets, tedy Věnec sonetů). Vyznával vázanou poezii v přísně klasickém hávu, přičemž jemu samotnému nejlépe padl sonetový střih. Vytvářel nádherné lyrické obrazy nabité metaforickou elektřinou. Slova přímo hýčkal, z jeho postoje čišela pokora a úcta k mateřskému jazyku. Těžce nesl zvulgárnění, zplanění soudobé básnické produkce. Pohrdal těmi, kdo svou formální i jinou neobratnost maskovali plédem modernosti volného verše. Právě jim dedikoval básnické sbírky Vertikální spílání a Instrukce, insinuace a invektivy i rozsáhlou rukopisnou báseň O úpadku doby.

Když umíral v colchesterské nemocnici, držel jsem ho za ruku a díval se do jeho hlubokých očí. Ty vyrovnány věděly, že za chvíli zůstanou pro tento svět slepými. Věřím, že když se opět na Věčnosti otevřely, dívaly se do nekonečné dobroty, protože k ní byly stvořeny i na tomto pozemském světě.