Jan Křesadlo:
KDESI
aneb
pět povídek o emigrantech a šestá navíc jako přívažek
(ukázka ze sbírky,
kterou letos vydá Spolek Moravských nakladatelů, U korábka 6,
Samotišky u Olomouce 78351, ČR,
Tel-fax 068 5311161, email: mru@post.cz)
tuto sbírku povídek jsem chtěl věnovat původně soudruhu Zdeňku Pluhařovi v souvislosti s jeho monumentální románovou freskou Opustíš-li mne ale dověděl jsem se, že už umřel. Nevěnuji ji tudíž nikomu.
Jan Křesadlo
Jak kapky jsme se rozpršeli
po široširém světě tom
Josef Hora: Jan houslista
........... hanební emigranti
Marie Pujmanová: Emigranti
Vít poznal Galouna okamžitě, jak vlezl do dveří. Támhle teď seděl, hned vedle fikusu, nebo co to tam stálo za vegetaci, způsobně pojídal a popíjel, a důstojně konversoval s profesorem Valariem, děkanem artistické fakulty. Ztloustl, zplešatěl a zešedivěl, ale byl to pořád soudruh Galoun.
Zatímco fascinovaně sledoval pojídajícího notábla, uvažoval Vít, zda je možné, aby Galoun poznal naopak zase jeho; nebylo to sice možno zcela vyloučit, ale zdálo se mu to nepravděpodobné:
Od jejich setkání uplynulo už nějakých třicet let, Vít se jistě změnil nejméně tak jako Galoun sám, a kromě toho neměl Galoun důvod, aby si Víta pamatoval. Kdežto sám zasáhl do Vítova života podstatně, Vít na Galouna neměl žádný vliv ani dopad. Byl jenom jeden z mnohých, kteří prošli rukama Galouna a jeho komise.
Galoun byl prominent, už tehdy, a potom stále větší, Vít pouze šedivý anonymní stín, který dokonce záhy zcela vybledl, či byl pohlcen naprostou tmou.
Nadto bylo i jejich nynější postavení či zařazení navájem toho druhu, že přispívalo k uvědomění si Galouna a k zakamuflování Víta. Galoun byl pořád tam, kde byl, když se rozešli, v akademickém prostředí, pouze se za ta léta ještě vykrmil a vyrostl:
Z asistenta, jmenovaného ještě než dostudoval, byl nyní zřejmě profesorem a mezinárodním odborníkem, hostujícím právě na zdejší universitě.
Seděl zde, v hotelu, ve slušné restauraci lepší střední cenové kstegorie, pojídal a popíjel a akademicky hovořil s jeho spektabilitou děkanem Velariem.
Byl ve svém prostředí, tam, kde by ho pozorovatel čekal, a již proto byl okamžitě rozeznatelný jako takový.
Naopak Víta, i kdyby si ho nakrásně, nepravděpodobně, zapamatoval z jejich krátkého setkání před třiceti léty, nemohl Galoun v jeho nynějším zařazení racionálně čekat.
Byl by mu nečekaný nejen ve své nynější roli, ale vlastně i v této zemi, kam je oba, zcela nepravděpodobně, takzvaně zavál osud: I kdyby si snad Galoun vybavil Vítovu tvář, dalo by se předpokládat, že si shodu uvědomí pouze jako podobnost mezi jedním studentem před dávnými časy a tady tím muzikantem. Ne, nedalo se čekat, že by si Galoun Víta zapamatoval, a že by ho teď poznal.
Ale Víta posedla touha tuto hypothésu prověřit, či snad se Galounovi i připomenout - případně i prohlásit - impuls jakéhosi masochismu, snad přímo sebeničivého - nemohl přece čekat, že by se Galoun snad zastyděl - naopak taková konfrontace by ho utvrdila v pocitu, že tehdy jednal správně - nějaké porozumění či sympatii ani od Velaria nemohl Vít rovněž čekat - a kdyby došlo ke scéně, mohlo by to ohrozit i jeho živobytí. Nicméně ho stůl, kde profesoři důležitě pokyvovali hlavami, jaksi magneticky přitahoval.
Zatímco jeho prsty mechanicky hmatalu po strojku elektrického cifrového rohu Casio DH - 100, pozoroval Vít fascinovaně měkkou hubu profesora Galouna: Jak do ní decentně vkládá sousta potravy na vidličce, žvýká, utírá si rty ubrouskem, upíjí vína, a jak artikuluje v duchaplném hovoru s Velariem.
Cítil, že se jaksi vnitřně chvěje napětím, vztekem a čímsi jakoby nezdravě rozjařujícím. Měl touhu se ke Galounovi více přiblížit, zaznamenat kousance zubu času na jeho papalášské tváři, přesvědčit se, že se sám snad nemýlí, že je to opravdu Galoun a nikdo jiný.
Příležitost k tomu se mu naskytla při dalším čísle programu: Nonnil-juxta-Mare bylo, jak už víme, universitní městečko, a západní intelektuálové jsou, nebo aspoň tehdy byli, převážně doleva. Proto obsahoval hudební program hotelového dua, sestavený Vítovou partnerkou a družkou, elektrickou klavíristkou Tašou, také některá hudební čísla sovětská, která se těšila obecné popularitě.
Stereotypní program, který Taša s Vítem hráli každý večer, takže na to už vůbec nemuseli myslet, přinášel jako další číslo píseň: "Ej, daróžka frontovája", snad od nějakého Dunajevského, či co, melodii objektivně docela pěknou.
Taša na své elektrické klaviatuře zapnula rychlý klusavý rytmus, který tam byl zamontován zřejmě spíše kvůli kovbojským písním, než pro sovětský heroismus, a Vít, který měl svůj roh permanentně nastavený na zvuk saxofónu, spustil, za jejího doprovodu, úvodem refrén.
Zároveň vykročil, sestoupil z podia a zvolna se blížil ke stolu učenců:
Záminka byla v rámci mentality místních obyvatel zcela zřejmá a pochopitelná. Do města zavítal význačný host, profesor z "východní Evropy";muzikanti se rozhodli uctít ho písní z jeho rodné země. Tak se jim to totiž, jak Vít věděl, všeobecně a nezměnitelně jevilo.
Zatímco prsotý lid neměl o nějakém Československu naprosto žádné ponětí, pokládala místní inteligence Čechy či Čechoslováky, které si někteří, či vlastně většina, rovněž pletli s Jugoslávci, za jakési trpasličí Rusy. Téhož názoru byla i věrná Taša a Vítovi se nikdy nepodařilo jí to vyvrátit, takže časem jakoukoliv snahu tohoto druhu resignovaně opustil.
Ostatně, této miskoncepci vděčil zřejmě i on sám za zájem Taši (romantický Slovan!) a tím také za to, že dostal muzikantské místo v hotelu, ačkoliv nebyl členem příslušné hudební odborové organisace, a nemohl se jím ani stát, protože na to by musel napřed někde pracovat jako hudebník..... Ale Taša, která se s funkcionáři hudebních odborů osobně znala a nadto byla i vzdálenou příbuznou majitele hotelu, mu to všechno opatřila a vyběhala.
Byla už z domova rusofilka - její jméno "Taša" bylo totiž zkrácené "Nataša" - není třeba uvádět, jakým pravopisem se to tady někde v Evropě ve skutečnosti psalo - a s Vítem se seznámila, když se zapsala do externího kursu ruštiny, který on tehdy vedl:
Když ho totiž v roce 1949 komise studentů v čele se soudruhem Galounem vyhodila z university, udánlivě, jak o akci pslay noviny, pro neprospěch, ale ve skutečnosti pro nic za nic, z pouhé nelibosti, nechtěl se Vít jen tak hned vzdát vyhlídek na vyšší vzdělání, a proto si při svém zaměstnání pomocného zahradníka hl. m. Prahy, udělal universitní zkoušku z němčiny a z ruštiny, což byla možnost, kterou bdělé oko pracujícího lidu jaksi přehlédlo.
Tyto papíry se mu při emigraci znamenitě hodily, neboť na zákadě toho ruského získal místo lektora ruštiny na místní polytechnice. Vedení zřejmě nevědělo, co to je česká universitní zkouška a pokládalo Víta za absolventa Karlovy university v oboru ruština, což Vít sám sice nkdy netvrdil, ale také jim to nevyvracel.
Zde je ovšem třeba podotknout, že v některých západních zemích, např. ve Francii a v Anglii, polytechnika není naše technika, nýbrž jakási druhořadá universita, kde se mohou, ale ani nemusejí učit také technické obory a kam chodí ti, kteří se nedostanou na universitu normální.
Při tomto svém ruském lektorování v externím kurse se Vít seznámil, jak již řečeno, s Tašou, která se zapsala do tohoto kursu milovaného jazyka.
Když pak koncem sedmdesátých let, po opakovaných imperialistických průšvizích, začala už konečně trochu klesat popularita Sovětského svazu na Západě, a lidé se začali méně učit rusky, dostal Vít z polytechniky padáka, a byl by dopadl velmi tvrdě, kdyby ho nebyla zachytila Taša, která mu opatřila jeho nynější místo v hotelu.
Do této, vlastně potupné Vítovy situace, ale on ji tak nevnímal, protože zažil ještě mnohem potupnější, se náhle brutálně provalil posel minula v podobě Galouna.
Nyní tedy, fascinován nečekaným zjevením, postupoval Vít směrem k profesorskému stolu za bujarého vyhrávání "ej daróžki frontovój".
Když Galoun zjistil, že píseň platí jemu a má být zřejmě jakýmsi muzikálním tributem, poněkud se zmátl a nevěděl, co má dělat:
Odcestoval na universitu v Nonnil-juxta-Mare legálně, a jakkoli v duchu nevylučoval, že zůstane na Západě, nechtěl si zatím ještě zavírat dveře domů. Na druhé straně by bylo pro případ zdrhnutí žádoucí, aby ukázal nechuť k sovětské písni, jak za účelem prokázání jednoznačně odmítavého postoje k okupantům pro své nonnilské kolegy, tak za účelem eventuálního zalíbení se emigrantům, které bude, v budoucnu nejspíš sám emigrant, zajisté různými způsoby potřebovat.
Snad mu byla dokonce i protivná, jak sovětská píseň, tak i jeho vlastní postavení koloniálního poddaného v očích domorodců, ale tím si nemůžeme být jisti: Jsouce sami z poněkud těsta, nemáme asi možnost náhledu do nitra soudruhů Galounů všech kategorií, a tomu, co by nám sami sdělili o svých duševních stavech, nemůžeme moc věřit ze zřejmých důvodů.
Vyřešil to nicméně geniálně: Zastrčil Vítovi do náprsní kapsičky menší bankovku, poděkoval mu srdečně za milé přivítání, avšak požádal ho, aby se teď již vzdálil, že má s jeho spektábilitou důležitou poradu .....
Poté, když hudebník odrazil, vyjádřil, mezi čtyřma očima, Valeriovi svou indignaci nad sovětskou písní ---
Vít se vracel se smíšenými pocity. Měl jednak pocit pokoření z Galounova jednání, včetně bankovky, jednak i pocit malého, hořkého triumfu, neboť Galoun, narozdíl od Víta, mluvil místním jazykem tak zvaně jako kráva. Byl si však jist, že ho Galoun nepoznal, nejen proto, že ho oslovil místní domorodou řečí - to by mohl předstírat - ale hlavně proto, že se velmi zřejmě nijak nepřekvapil, a to ani potlačeně.
Vít sledoval jeho tvář pečlivě a byl si jist, že by mu známky poplachu neunikly.
Galoun nevěděl, kdo je Vít, ale Vít věděl, kdo je Galoun.
Vít byl tedy vůči němu v jakési výhodě.
Skupina čtyř či pěti krav a jednoho telete stála na kamenitém břehu pod strání a nehýbala se. Dva muži chalupnického vzezření krávy pošťuchovali klacky a mírně na ně pokřikovali. Kousek opodál byla za větší, vyčnívající balvan přivázána malá pramička s vesly.
"Prosím vás, kam to chcete ty krávy zahnat? " tázal se Vít, stojící nahoře na cestě a opírající se o zábradlí, které tam dal snad nějaký okrašlovací spolek, aby se odtud lépe dívalo na moře. "Snad, prosím vás, ne do moře? "
"Ale do moře, pravda že do moře, mladý pane", řekl skuhravě starší chalupník s nepatřičným oslovením.
Snad mu Vít připadal mladý proti němu samému, snad ho neviděl proti obloze dost jasně, snad tak oslovoval každého. Byl na chalupníka nezvykle hovorný, bylo vidět, že si chce postěžovat.
"Máme málo pastvin, víte? - Všechny obecní pastvimy prodalo město stavařům - a vlastní půdy my nemáme dost - No tak, co zbývá? - Támhle na tom ostrově" - dědek ukázal rukou - "je trávy dost. A tak tam ty krávy ženeme. Teď se jim nechce, ale jakmile zjistí, jaká je tam dobrá pastva, budou už plavat tam a zpět samy. Ráno je vyženeme na břeh a večer se samy vrátí - Bude-li klidné moře, máme zatím pastvy dost - A tak to máte, musíme dělat co můžeme - ale to už je všechno vyzkoušené. Jde vždycky jenom o poprvé.
Poté začal dědek s křikem krávy bít svým klackem, v čemž se k němu připojil i druhý, mladší muž, snad jeho syn.
Krávy jedna po druhé, neochotně vstupovaly do vody a bylo vidět, jak plavou. Zatímco starší muž jim bidlem bránil zase vylézt, odvazoval mladší muž loďku od kamene.
Nasedli, mladší vesloval a starší bidlem, které bylo v loďce, poháněl plovoucí krávy dále od břehu. Podivná flotila se zvolna vzdalovala a zmenšovala směrem k zelenému ostrůvku, který ležel asi dva kilometry dále v moři.
Vít pozoroval tuto podívanou s nedůvěřivým údivem.
Zvláštní bizarní podrobnost spočívala v tom, že s kravami ploval také střapatý pejsek, aniž by ho selští burani vzali do svého člunu.
Vít přiložil k očím dalekohled:
Ačkoliv neoplýval světskými statky, jak si můžeme snadno představit, z toho, co víme o jeho zaměstnání, praštil se takříkajíc přes kapsu a obzorku si opatřil, byˇt i jen vykoupením propadlého zboží od zastavárníka.
Zelený ostrov se přiblížil.
Bylo jasně vidět jeho útesy a vodní ptáky, asi nějaké racky, či co, vznášející se tam kolem svých hnízd, i jak proti těmto útesům naráží příboj a tříští se v bělavou pěnu.
O něco dále vlevo ale byla voda klidná, protože zde se břeh svažoval povlovně a byl pokryt zelenou vegetací. Pokud mohl Vít dohlédnout, nebylo na ostrově živáčka, nepočítáme-li racky:
Vít pozoroval, jak první kráva vylézá z vody, jak se oklepává, popochází po stráni nahoru a začíná se pást. Viděl, jak za první se vyhoupla druhá, až už se zde páslo celé stádečko. Pozoroval též, jak muži obracejí lo%dku a veslují zpátky. Zase jako předtím, nevzali psíka do člunu a ten musel plavat celou cestu z ostrůvku až na břeh.
Zvláštní podívaná Víta velmi zaujala.
Vít kráčel zase po nábřeží.
Bylo brzo ráno, od moře táhla ostrá bríza a na východě, proti přístupu k moři, bylo nebe růžové a oranžové. Rackové a kavky již kroužili kolem věží staré citadely, které se romanticky rýsovaly proti svítající obloze.
Parkoviště u mariny bylo dosud prázdné, ale Vít věděl, že Galou chce dnes zase vyrazit. Právě včera přeslechl Vít, jak to Galoun povídá Valeriovi, se kterým zase večeřel.
Vypadalo to, že spolu výborně vycházejí, a protože Velarius byl děkanem, dalo se spočítat na pěti prstech, že Galoun se nejspíš nevrátí, že, tak jako mnozí soudruzi uštkne rodnou stranu a vládu do mateřských ňader a stane se majitelem výnosné disidentury. Myslil-li na Galouna, Vít se přímo svíjel bolavou hořkostí.
Vítr vál jedovatě a profukoval Vítovu vatovanou bundu s bolševickou dotěrností. Představa, že by se v tomhle počasí měl svléknout, mrazila Víta téměř fysicky. Kráčel dále, až přišel zase k té stráni se zábradlím, kde jsme ho viděli se opírat v předchozí kapitole. Překročil to zábradlí a opatrně sestupoval po stráni.
Dole, skoro pod úrovní hladiny, bylo ústí jakéhosi malého tunelu, snad původní kanalizace, která se zřejmě ale už nepoužívala, protože tudy nic neteklo. Možná také, že tam dříve zurčel nějaký potok, který kvůli stavbám vedli podzemním kanálem, a že ten potok už vyschl, nebo byl pak odveden jinam. V ústí tohoto kanálu se Vít usadil a čekal.
Bylo mu zima a cítil napětí, napadlo ho též, aby se snad vrátil a celou věc buď odložil, nebo od ní i zcela upustil, asle potlačil tyto pocity a tvrdohlavě setrval.
Po chvíli, která se mu zdála nekonečná, uslyšel zvuk plouhavých kroků a jeho chřípí zachytila specifický zápach.
Tehdy se začal Vít v ústí tunelu rychle svlékat.
Studený vzduch ho zavalil jako ledový zábal a v ústí chodbičky neměl na rozmachy paží dosti místa. Svlékl se zcela do naha a cvakaje zuby, strkal svoje svršky do nepromokavého, vodotěsného pytlíku či baťůžku, který si za tím účelem opatřil v obchodě se sportovními potřebami. Přehodil si pytlík na popruzích přes záda a vykročil bosýma nohama po ostré studené trávě a kamenech.
Krávy byly už na břehu a zvolna klouzaly do vody. Představa mokré a studené sláně působila Vítovi jakési trnutí v celém těle, nicméně se donutil a vstoupil do moře.
Byla tam hned od břehu hloubka, Vít zapadl až po krk, nicméně, jak s potěšením zjišťoval, byla voda teplejší než vzduch a tak bylo ponoření překvapivě příjemné.Rozehnal se vodou a uchopil jednu krávu za ocas.Vít nebyl tak dobrý plavec, aby se odvážil přeplavat dva kilometry k ostrovu. Přesně vzato by to zřejmě dokázal, ale nikdy předtím to nezkoušel a vzdálenost se mu zdála nepřekonatelná.
Na tomto faktu či rysu věci ztroskotával jeho pečlivě promyšlený plán až do chvíle, kdy mu náhoda, či snad nějaká prozřetelnost, postavila nečekaně do cesty zemědělské proletáře bez dostatečných pastvin a s originální metodou, jak tento problém řešit.
Vít se ovšem ke kraví přepravě neodhodlal hned:
Nejprve chodil pozorovat, zda krávy skutečně půjdou do moře dobrovolně, jakmile zjistí, že na ostrově je dobrá, hojná tráva, jak dlouho jim bude přeplavba bez nucení trvat, jak a kdy se budou zase vracet, jakož i další různé podrobnosti.
Nakonec si vyzkoušel i přepravu pomocí krávy, způsob, jak nejlépe se dobytčete držet, při čemž se jako nejvýhodnější ukázalo třímání ocasu.
Zjistil také, že čekání na návrat napasených krav zpátky na pevninu, na holém, větrném ostrůvku, je pro nahého plavce neúnosné, a proto si opatřil ten nepromokavý pytel, aby se mohl na ostrově zase obléknout.
I tento aspekt věci si předem vyzkoušel, takže neopomněl si do pytle připravit vhodný ručník na utření po vykonané plavbě. Vše ovšem mohl zkoušet jen tehdy, když na ostrově nikdo nebyl, čímž se přípravy téměř neúnosně protáhly.
Nyní tedy nastal rozhodný den:
Vít se houpal ve vlnách, zavěšen na kravském ocase a pozoroval, jak se zelený hřbet ostrova zvolna přibližuje. Jeho nosná kráva byla zřejmě nadprůměrně silná, protože, ačkoliv ji zatěžoval, nezaostávala za ostatními, nýbrž plaval pořád v první řadě.
____________
Vít seděl za vystupujícím balvanem, již zase oblečený.
Jeho ručník se sušil, rozprostřen na jiném balvanu. Jak věděl ze zkušenosti, než se krávy napasou a než bude čas se vracet, vítr na ostrově ručník dokonale usuší, takže mu šaty v pytlíku při návratné plavbě od něho nenavlhnou.
Krávy, které ho dopravily na ostrov, a které ho, bohdá, dopraví zpět, se soustředěně popásaly na trávě mezi skalisky. Kraví transport měl, kromě samotného faktu přeplavby, také tu výhodu, že by ho nikdo jaksi nečekal:
Krávy plavaly na ostrov vždy brzy ráno, jakmile je chalupníci vyhnali, a vracely se až večer, většinou už za tmy - a jejich bod odjezdu a návratu byl na dosti odlehlém místě - nezdálo se, že o tom mnoho lidí ví.
Že by jich bylo možno použít jako plavidel by i tak stěží někoho napadlo - a Vít, stárnoucí hotelový muzikant, se věru nejevil jako člověk, který by byl ochoten a schopen ve studeném a nehostinném moři této země uplavat sám dva kilometry tam a dva zpátky.
Ovšem podobná otázka ani nevznikne, půjde-li všechno hladce a podle plánu. Půjde-li to totiž - to byla otázka.
Znovu probíral jednotlivé fáze a podrobnosti plánu a znovu nenalézal žádnou trhlinu.
Věděl ovšem, co se říká, že nějakou chybu udělá vždycky každý - jak tak uvažoval a čekal, duševní napětí nesnesitelně vzrůstalo -
Náhle to Vítem trhlo, jakoby jím projel elektrický proud.
K jeho uchu dolehlo skrze svištění větru a burácení příboje neklamné pukání závěsného motoru loďky.
Zvuk se zvolna blížil, blížil, blížil, pak náhle umlkl!
Vít zalapal po dechu: Už přistál!
Vít se obrátil, poklekl za kamenem, zachytil se okraje a stranou opatrně vyhlédl.
Támhle byl:
Bral si ze člunu, který kotvil u břehu a byl zároveň uvázán řetězem za vhodný kámen, všelijaké rybářské potřeby:
Pruty, podběráky, jakousi pixlu, aasi s návnadou, také rozkládací rybářskou stoličku ze stanoviny na aluminiových nožičkách, nějaké snad také podpěry prutů, a tak všelijak.
Byl oděn sportovně a naprosto západně:
Tentam byl jeho někdejší sovětský mimetismus:
furážka, papáška, šápka-ušánka, brjuki širókie, oděv v jakém ho Vít pamatoval z mládí. Byl to západní pan profesor, pěstující při zaslouženém odpočinku rybářský sport na moři:
die Seefischerei, la pesca marina, la peche maritime, sea-fishing and so on - hlavně sea fishing, protože sportovní kultura, že ano, je anglická.
Úzkostné napětí Vítovo se měnilo ve zlobnou nechuť a ta se vystupňovala v zeleně jedovatou nenávist, když mu vítr donesl spokojené popiskování Galounovo.
Byla to píseň jejich mládí, svazácká, či posvazáčtělá "Ptala se Zuzana Kuby" ---
Vít naslouchal této téměř hymně někdejší pokrokové mládeže a v duchu se mu vybavovala tehdejší přísně tajná nepokroková parodie jejího textu:
Ptala se Zuzana Kuby, Kuby,
esli má kundera zuby, zuby.
Poudali včíra náš táta, táta:
"Je to vagina dentata."
Já ne, já ne, já ne, to ty,
ty musíš jít do roboty,
já ne, já ne, já ne, to ty,
já jsem ve straně.
Ty se tu máš posraně,
ale já jsem ve straně,
já ne, já ne, já ne, to ty,
já jsem ve straně!
Jak si vybavoval tehdejší atmosféru, jeho zuřivost vůči Galounovi se stále stupňovala. Již necítil úzkostné napětí či trému:
Napětí trvalo, snad se ještě zvýšilo, ale naprosto změnilo kvalitu a stávalo se zabijáckou vášní.
Viděl opět onen den, který zmrzačil navždy a nezměnitelně jeho existenci:
Ponurý kamrlík v přízemí filosofické fakulty, kruh židlí, na nichž seděli soudruzi a soudružky v počtu asi čtyř či pěti v čele s Galounem, v půlkruhu kolem něho, Víta, na jediné židličce tváří v tvář jasně - slavné partijné komissii.
Jako vlci, obklopujícího uštvaného jelena, který si chrání záda proti skále a ještě jim nastavuje parohy.
Také Vít se bránil, těžko se jim dokazovalo, že je špatným studentem - nakonec už i podváděli - (všechno co slouží dělnické třídě je mravné!) - zkoušeli ho z nějaké srovnávací jazykovědy, ačkoliv to vůbec nebyl jeho obor - ale každý linguista hodný toho jména to musí znát, soudruhu! Leč marné lásky snažení:
Srovnávací jazykozpytná skripta, která právě nedávno vyšla, si Vít náhodou ze zájmu koupil a přečetl a hodně mu z toho utkvělo v paměti.
Dovedl tedy povídat o vývoji indoevropských dvojhlásek, jak mu sadisticky nařídili, že z toho byli tak zvaně tumpachoví.
lueudh - e-leutheros - Leute - ljud
.....
keu - akuo - caveo – hoeren - čuti .....
kleu - kleos - slovo - sláva .....
a tak dále a tak dále .....
Jelen se nechtěl dát, nastavoval pořád dorážejícím vlkům parohy.
Ale nakonec ho přece jen rozsápali:
Že prý není politicky spolehlivý - ještě se poradíme - přijď si v úterý pro index - čest práci!
V úterý index ovšem nebyl - a tím začala pro Víta nedůstojná existence parii - i když se bránil, i když přece jen nezůstal natrvalo pomocným dělníkem, nikdy už se nedostal na úroveň, která by mu podle jeho schopností a snahy zřetelně patřila. Ani v exilu to nedotáhl dál než na pouhého lektora polytechniky, a když pak pro nezájem posluchačů, snižovali stav na oddělení ruštiny, byl Vít první, kterého vykopli.
Kdyby nebyl zároveň trochu muzikant, a kdyby se nezprostituoval s tou pitomou pokrokovou eulálií, byl by teď úplně na dlažbě - žil si, živil se, to je pravda, ale jaksi marginálně a pokam chtěl, atd., ale zase neměl na přílišné uplatňování svobody dost peněz. Když si vzpomněl, co by tomu říkali různí lidé doma, jak dopadl, polévalo ho horko.
A nyní, jako memento, jako nejapný kontrast, stavící mu to všechno před oči, se objevil právě sám Galoun:
Galoun, kterému nijak nevadila jeho minulost hyeny stalinské i pozdější. Byl to teď pokrokář, disident, div ne národní mučedník - a ovšem - vzácný, vynikající člověk - hle, profesor! - a to i přes své pokrokové, nekonformní názory! Takového pracovníka na naší universitě rádi uvítáme - jen co je pravda! - bude její ozdobou a zkulturněním!
Hovno věděli, jak se v sovětském bloku dělají akademické kariéry - nedovedli si to představit. I kdyby jim to někdo vykládal, pokládali by to za nejapnou pomluvu s hloupý výmysl, protože něco takového přece není v civilizovaném světě možné!
Galoun, příčina Vítova celoživotního existenčního zmrzačení, byl nyní téměř jakýmsi kanonisovaným světcem!
Jestliže snad Vít v poslední chvíli ještě váhal, zjevení zezápadnělého sportujícího akademického soudruha Galouna obnovilo jeho rozhodnutí, k čemuž podstatně přispěla i pískaná Zuzana s Kubou - úžasná nenávist se v něm vzedmula, všechna ta léta nedostatku a ponižování zuřivě řvala po odvetě. Vše co v něm zrálo a připravovalo se, se v něm nyní chtělo proklubat a zatnout svůj zobák a spáry do Galouna.
Přikrást se zezadu.
Omráčit kamenem ranou do hlavy. (Měl ho již dlouho připravený za svým balvanem skrývacím.)
Pak utopit na mělčině - podržet hlavu pod vodou - pro jistotu prý pět minut.
Pak odstrčit dál do moře.
U prutu, kdyby ho snad našli, přervat vlasec.
Konec s háčkem a návnadou zahodit do příboje, prut sám pustit blízko těla.
Je to jasné:
Panu profesorovi zabrala veliká ryba - však je jich tady v moři dost, ba přehnaně.
Nechtěl pan profesor povolit, stáhla ho do vody - inu, nezkušený cizinec ze země, jež nemá moře -- ryba táhla, narazil hlavou o kámen - utopil se - to pro případ, že ho vůbec najdou. Vraždu budou těžko podezřívat - nikdo neviděl jet k ostrovu jiný člun -- nanicovatý muzikant, který člun ani nevlastní, ani si prokazatelně žádný nikdy nevypůjčil - a je zřetelně nesportovní typ - to nikoho ani nenapadne.
A nakonec i kdyby!
Lépe se s Galounem vypořádat a tím sám zahynout, než to v sobě pořád nosit!
Ale součástí Vítova plánu bylo, že na Galouna udeří nahý. Tím se prý nejlépe vyloučí stopy krve, nitě z obleku oběti apod.
Proto při prvních zkouškách plaval Vít s kravami bez oděvu a strašně prostydl na ostrově, než se napásly a dopravily ho zpět. Poučen a po dalších různých pokusech, vzal si s sebou i dnes šaty v nepromokavém pytli, na čekání si je oblékl, ale na vlastní akci chtěl dodržet původní plán.
S horečným spěchem se začal nyní odstrojovat.
Svlékl se úplně až na kůži, ale viděl, že se ukvapil, protože Galoun se ještě neusadil a nesoustředil na splávek.
Skrčen za kamenem se skříženýma rukama přes prsa, cvakaje zuby rozčilením a zimou, pozoroval Vít, jak se Galoun usazuje na skládací židličku, vybírá prut, otevírá pixlu s návnadou, vnadí háček a hází vlasec do vody.
Až se trochu víc zabere, udělám to, říkal si Vít.
Pozoroval vyžraný zátylek Galounův se stále větší nenávistí.
Ale k tomu nedošlo:
S jakousi hrůznou fascinací pozoroval nahý Vít, jak Galoun najednou odhazuje prut a sahá si někam na prsa nebo ke krku. Vycházelo z něho jakési sípavé kokrhání a hvízdání a modral v obličeji.
Něco mu bylo, chápal Vít, i když nevěděl co.
Ale veškeren vztek, všechna nenávist ho najednou přešly, protože Galoun očividně trpěl a na takovou kokrhající ruinu se hněvat jaksi nebylo možno. Ničivá vášeň Víta zcela opustila a chtěl teď naopak trpícímu Galounovi pomoci.
Zatímco pokrokový profesor sípal a kokrhal, oblékal si Vít rychle kalhoty s košili, se obouváním se nezdržoval, a tak pak vystoupil zpoza balvanu směrem k trpícímu.
Galoun lapal po dechu a pot se z něj lil.
Prosebně krhavým okem pohlížel na Víta a chytal ho za košili. Třaslavou rukou ukazoval k loďce:
- "In - inha - inhalá - kikirikí - tor -" skuhral slzavě a usmrkaně.
Vít pochopil: Hbitě doběhl k loďce a hrabal se v Galounových věcech na dně. Mezi rozličnými krámy, zahrnujícími též pornografický časopis, jaký tehdy u nás ještě nebyl k dostání a tudíž pro Galouna zřejmě zvláštností, objevil jakousi slibně vypadající taštičku.
Otevřel její zip a uvnitř byl vskutku jakýsi podivný aparátek zhruba podoby tlusté trubičky. Vít odnesl taštičku ke kokrhajícímu Galounovi. Ten do ní chtivě hrábl, nasadil si věc k nosu a vtahoval. Snad při tom rukou také něco na aparátku tiskl.
Po drahné chvíli se mu snad trochu ulevilo, i vysvětloval Vítovi trhaně, dušně a lámanou místní řečí - záchvat mu zřejmě také pošramotil výbavnost paměti - že má asthma.
Že už dlouho záchvat neměl, ale až teď ho náhle dostal, a to zvláště silný. Nevěděl z čeho, ale prý možná z mořských řas nebo z ptačího trusu na ostrůvku, ačkoliv předtím sem jezdil a nic mu nebylo -----
Požádal Víta, aby mu pomohl s loďkou na břeh pevniny a potom zavolal pohotovostní ambulanci řili sanitku.
Což všechno Vít řádně vykonal a což netřeba líčit podrobně.
Z jeho vražedného útoku nebylo nic:
Byl zřejmě člověkem, který vždycky prohraje a nic neprosadí, i když mu plivníci přejí a všechno mu chce padnout do klína. Protože asthmatického Galouna by býval mohl utopit o to snadněji, jako nic, a nemusel by ho ani předtím omračovat kamenem. Ale pohled na nepřítele, zoufale zápasícího o dech, zpoceného, oznobeného, kokrhajícího, ho nenaplnil radostným triumfem a vědomím spravedlivé odplaty, ale jakýmsi nemužným soucitem, který mu zkazil pečlivě připravený plán.
Všichni vznešení tvorové, orlové, tygři, jedovatí hadi a voluntarističtí filosofové se s odporem odvracejí!
Ladislav Klíma si odplivuje.
Auch der grosse Nietzsche Fritze
sagt: "Das sind ja dumme Witze!"
Nemocné zvíře - křesťan!
Horší půlka národa - málo platné.
"Ááááááá" zařval Vít.
Taša vedle něho se s úlekem probudila.
- "Co je ? Co se ti děje ? - Měl jsi zlý sen ?"
"Ano měl", odpověděl Vít. "Představ si, zdálo se mi, že jsem zabil člověka - taková noční můra - Ale musím na záchod - to bylo asi tím."
"To se tak někdy stává", řekla jeho družka konejšivě - "jako mně se někdy zdá o tom zužujícím se pokoji - no běž - a pak už jistě budeš spát klidně."
Ale Vít vlastně lhal.
Nebylo to, že by se mu vražda zdála.
Byl jen v polospánku a pouze si vzpomněl, jak se chystal na Galouna a jak to málem udělal! Zastyděl se sám za sebe tak strašně, až to zabolelo, ale protože byl už v polospánku, nekontroloval se tak a hlasitě zařval, čímž vzbudil svou neoficiální ženu.
Věděl, že tento pocit studu, či viny za něco, coneudělal, ho pronásledovat dlouho, snad až do smrti, že se bude v nestřežených chvílích vynořovat nesnesitelnou vzpomínkou a trápit ho bolestí téměř fysickou, podobnou, jakou mu působilo skřípání kovu o kov. Měl totiž už jednu podobnou zkušenost, když se chtěl kdysi v zoufalství vrhnout v neznámém městě z věže katedrály, ale v poslední chvíli si to rozmyslel: Myšlenka na tuto blbost které se téměř dopustil, ho podobným způsobem léta pronásledovala a bledla jen velmi pozvolna.
Byl rád, že Galouna nakonec nezabil, protože věděl, že kdyby to udělal, byly by tyto stavy zřejmě ještě mnohem nesnesitelnější, když i pouhá vzpomínka na neprovedený úmysl měla tuto sílu bolestné trapnosti.
Konec konců, co je na tom, být pouhým restauračním muzikantem? Není to přece nejhorší život. Večer si to odehraje a pak celý čas volno a uživí se s tím celkem slušně, stejně jako kdyb třeba vyedával celých osm hodin v nějakém úřadě .....
Měl by např. spoustu času a možností se ve svém bohatém volném čase zabývat něčím užitečným či příjemným a stupňovat si tak intensitu života. Je jen jeho vlastní vinou, že to jaksi vzdal a pouze se fláká.
Nakonec stejně všichni umřeme, tak co.
A je to učitě lepší, než být soudruhem disidentálním profesorem a mít takové záchvaty.
Ono se to naoko nezdá, ale když se to vezme kolem a kolem, je to vlastně právě naopak.
"The Lord is subtle", vzpomněl si na známý výrok Einsteinův, "but he is not mean."
No, to já nevím, pomyslel si Vít - jak tam ten Galoun tak kokrhal --- Ale hned se zarazil. Co já vím?! Kdoví jak to všechno jak to. Jak mohu něco posuzovat, když ničemu nerozumím.
Scire nefas quod mens tua humana capere non potest.
Ale ať je to jak chce - jsem rád, že jsem to nakonec neudělal. Ješ! - To by bylo!
Poté dokončil, proč přišel, a opět zalehl vedle Taši. Usnul hned a spal klidně.