Jan Jandourek

(Souvislosti 3-4, 1998)

Předchozí knihy Jana Křesadla vždy obsahovaly silnou dávku hořkosti, ale „mravoučná bajka“ Dům je hořkostí plná, až přes okraj přetéká. Autor si vzal jako motto poznámku kritika Zdeňka Heřmana v Tvaru, že Křesadlo píše o „postavách“, ne o lidech. Jan Křesadlo tedy z jakéhosi vzdoru vytváří zvláštní svět, kde lidské postavy v prvním plánu nevystupují, ale je zato plný zvířat a netvorů. Čtenář na to ovšem snadno zapomíná, natolik se zvířecí postavy podobají svým chováním čtenářovým současníkům.

Dějištěm románu Dům je sice blíže neurčená Metropole, ale rozeznat v ní postkomunistickou Prahu není velký problém. Do Metropole se po pádu režimu strogalovců vrací létající bytost Peták se svou manželkou Petardou a usídlí se v domě, kde před odletem (čiliž emigrací) kdysi bydleli. Peták je jakousi inkarnací samotného Křesadla a teď má možnost zklamaně glosovat nevábnou společenskou realitu.

Dům, stejně jako předcházející Křesadlovy knihy, je psán z pozice jakéhosi aristokratického intelektualismu, který pohrdá pokleslou domácí vzdělaností, ubohostí společenských norem pokřivených východním panstvím a který ironicky komentuje strategie poníženého přežívání, pro komunistické místodržitelství tak charakteristické. To všechno není u autora nic nového, jenom se zdá, že jaksi „přitvrdil“. Stejně jako i v jiných knihách píše nemravné pasáže v mrtvých jazycích, aby si na své přišli jenom ti, kdo ještě nepozbyli schopnosti porozumět latinskému, řeckému nebo staroslověnskému textu. Konkrétní narážku na spisovatelovy vlastní zkušenosti poznáváme v momentě, kdy se Peták pokouší opravit mizerně napsanou ceduli před jedním pohostinstvím, načež se na něj vrhne poněkud omezený číšník, který má pocit, že tu nějaký element narušuje propagaci podniku. (Křesadlův syn ... chodil rovněž po Praze a upozorňoval na směšné nápisy v domorodé angličtině. Jeden z nich byl dokonce hrdě vyveden na soše svatého Václava.)

Karikatury strogalovských pomahačů budí ve čtenáři stejnou nechuť jako strogalovci sami. Ztělesněním odporné poníženosti vůči bývalé moci je především Dr. Vzletný, bývalý „analista“ samotného soudruha Strogalova. Co má takový analista v popisu práce, je jasné nejen znalci latiny. Totéž, co tu ve větší či menší míře činila většina národa, což zanechalo na místním charakteru neodstranitelné následky. Dr. Vzletný díky své bohaté praxi najde po převratu snadno uplatnění v Centru sexuální therapie, tedy v bordelu, který klika stále činných strogalovců vybuduje v domě po vystrnadění nájemníků.

Kdybychom chtěli, mohli bychom Křesadla kromě záliby v sexuálních úchylkách obvinit i z rasové a politické „nekorektnosti“. Tupým nástrojem v rukách strogalovce Megase jsou například hloupí a negramotní geladové, o jejichž předobrazu v reálném světě nemůže být pochyb. „Geladové, kteří dříve kočovali od vesnice k vesnici v snesitelném počtu, se nyní vyskytovali v Metropoli masově, hlasitě páchli a ohrožovali majetek a životy normálních občanů. S nimi bojovali Lysohlavci, normálnímu obyvatelstvu stejně či ještě více nechutní a nebezpeční. Turisticky nejzajímavější části Města jaksi hnily a rozkládaly se…“ (s. 34) Máme dost dobrý důvod si myslet, že dnes by spisovateli „hlasitě páchnoucí“ geladové jen tak neprošli. Stejně tak by mu neprošel ani pan Proteles, který utrácí psy.

Ušetřeni nejsou ani ti z historického hlediska „hodní“.

Zemi vede naivní intelektuál Vaněk („jakási bytost na způsob lva, ale spíše menšího“), jehož projevem kniha také příznačně končí. Jeho řeč, kterou si v hospodě pouští zvířátka ze záznamu už jen pro pobavení, je tečkou za příběhem o emigrantech, kteří se raději vracejí, odkud přišli. „Musíme odmrrrrštit záporrrrné charrrakterrrristiky,“ vrčel lvím hlasem, „jako je bezpátechná pchizpůsobivost, bezuzdná hrrrrabivost, prrrrovinční úzkoprrrrsost a cynismus vydávající se za rrrrealismus“...atd. Posluchači, kteří si, jak nyní vysvitlo, zřejmě pouštěli tuto řeč z videa záměrně pro legraci, se otřásali smíchem.

Někteří metali po obrazovce kuličky z papírových ubrousků a jedna postava na způsob Paviána plášťového (Papio hamadryas) neodolala, aby na ušlechtilého řečníka nevystrčila svůj revolučně zbarvený zadek.

„Páni, ten má medy!“ volali hosté radostně, „to je teda sranda, jen což dělej!“ (s. 137)

Mezi některými nakladatelskými činiteli vládl názor, že tato kniha měla vyjít tak v roce 1990, kdy by ještě byla aktuální. Jak čas plyne, zjišťujeme, že tzv. aktuálnost není lineární záležitost, ale má spíše jakési vlny. Křesadlo dopsal svůj Dům na jaře 1993.

Jan Křesadlo, Dům. Mravoučná bajka. Olomouc, Votobia 1998.