"Byt pánův" tím toliko se lišil od bytů ostatních, že míval kuchyni a pokoj- "parádní pokoj" rozumí se. Skláři mívali jen jednu cimru, jen ten sklář, který měl i kantýnu, který prodával pivo -"šenkoval"- nebo i v lahvích, měl kromě jedné cimry velké taky "sál". V parádním pánově pokoji se i spalo. Býval tam kromě jediné, zřídka dvou postelí i "veškostn",neveliká podlouhlá skříň s několika zásuvkami nad sebou pro prádlo, s mosazným držadly a kováním, s rovnou deskou na vršku. Na ní bývaly narovnány různé trety porcelánové i skleněné, talířky, holby, dvě vázy z barevného skla po stranách,, sošky sv.Jana Nepomuckého nebo Panenky Marie Svatohorské, vyvalených očí, s ohromnými zlacenými korunkami světice i Jezulátka. Kolem sošek otočený růženec, odněkud z poutě dovezený a "dotýkaný", sošky přikryty skleněným poklopem "šturcem". "Veškostn" stával, mezi okny bez záclon, do zahrádky hledícími e zaplněnými pestře barevnými skleněnými hrnky na "kytky", s mořskou cibulí, fuchsií, muškátem, keříčkem myrty, Nikde snad nechyběla "koruna Krista Pána", rostlina plná dlouhých pichlavých bodlin a drobných lístků, podchycená dřívkem s příčným vyztužením, -jakýmsi křížem- bez kratšího konce. Do země v květináčích bývala zatknuta dlouhá dřívka, na koncích ozdobená skleněným dutými a stříbřenými kuličkami různých barev, zrcadlově lesklými.

Stranou od veškostnu stála důkladná almara na sváteční šaty, společná pro pána i vzácnou paní, zřídka almary dvě, uprostřed parádního pokoje stůl, ovální desku nesly tři nohy do oblouku vyřezávané, sepjaté dole k prostředku ozdobeným profilovaným trnožem. Postel vysoce nastlaná, stůl přikrytý barevným ubrusem s třepením, pár židlí vyřezávaných, vysokých lenochů rákosem propletených. Nad postelí barvotisky Krista Pána a Panny Marie. To byl asi všechen nábytek, továrníkova "pánova" parádního pokoje, každý kus jiné barvy, jiného slohu, venkovského důkladného díla, "každý pes jiná ves", tak jak býval postupně opatřován. Právě tak jako ostatních sklářů. A jak také jinak. "Pán" byl obyčejně bývalý sklářský mistr, který si časem nějakou stovku ušetřil, něco od příbuzných vypůjčil a huť pak od vrchnosti světské nebo církevní propachtoval.

Propachtování hutě obtíží nepůsobilo, naopak vrchnosti viděly rády, usadila-li se na jejich pozemcích a v jejích lesích huť. Ve sklárnách se topilo výhradně dřevem a všechny rodiny sklářské měly palivové dřevo deputátem, kolik ho spálily. A tak každá sklárna, ať stála kdekoli, za několik let všechen les kolem sebe daleko široko doslova shltla. Ale dřevo, příliš daleko od dopravních cest bylo tehdy téměř bezcenné a takhle se přece zužitkovalo. Pařezy se vyrvaly a spálily, z pozemků takto získaných se upravily louky a pole, jež se rodinám sklářů za několik zlatek ročního platu pronajímaly. Každá rodina si pořídila menší hospodářství, kravku nebo kozy, opatřila si slepice, králíky, holubu, prasátko i dvě. A pojednou tu byla ze samoty osada, kde se do roka spotřebovalo hodně piva z vrchnostenského pivovaru - sklář při díle musí pít, a pivo -voda opravdu tlačí v žaludku- a tak les, jenž dříve nenesl nic a byl leda pro zlost dal pak dvojí příjem, za pacht hutě a za pivo. Všichni skláři bývali spřízněni mezi sebou křížem krážem, mnohdy jako skláři pracovali vlastní bratři, švagři i bratranci "pánovi" na jeho huti.. Bývali to Plešingrové, Štroblové, Rü cklové, Jungwirthové, Paulové, Landové, Haslingerové, Pufferové, Nachtmü llerové, Koppové a všichni samá "přízeň"", samé přátelstvo. A všichni číhaři, ptáčníci. Téměř každý z nich měl doma aspoň jednu klec s ptáčkem-zpěváčkem, některý z nich kleci plná okna i zdi. Neviděls kanárka kdepak! Ale křivky, čermáčky, červenky, stehlíky, čížky, kosa, drozda, pěnkavu. Ba i slavíka, a nejen našeho, ale i uherského -šprossa. A všude po oknech, na almarách v papírkách semenec, mák nebo strouhaná mrkev, rozsekaná vařená játra a pod postelí plátnem zavázaný hrnec, kde ptáčník choval moučné červy. A všichni skláři, vyrostlí daleko od lidí, v hlubokých nesmírných lesích byli mazanými pytláky. Na srnčí si střelit, to ne, bůh uchovej, ale zajíčka nebo koroptvičku do oka chytit! - no, bože, běhá to tady kolem... Vsak se neříkalo nadarmo, že tam, kam. přijdou skláři, nezůstane rybička v potoce, zajíček v poli a ptáček v povětří!

Kromě kantýnského mívali skláři "cimru" jen jednu. Byla zařízena asi tak jako pánův parádní pokoj. Jen místo oválného, ozdobného stolu uprostřed byl důkladný obyčejný stůl a snad i dvě postele, a o nějakou almaru víc. A zděná kamna. V té cimře bydlela, jedla a z části i spala celá rodina. Žena, mnohdy i pantáta s paňmámou a celá kupa dětí. A těch bývalo, pane, pět, šest, deset i dvanáct! Uložit je všechny, to byl problém! Menší spali s rodiči v cimře, vetší po půdě a ve chlévě. I do zásuvek, šuplat "veškostnu" jim stlávali, těm malým, a i na zem, kam jinam, když jich bylo moc! Musil-li tatík s odrostlými třeba o půlnoci do huti, do díla, byl strach, aby při světle louče na některé nešlápli a nezašlápli je jako kotě.

Za byt sklenáři nájem neplatili, měli jej deputátem. jako všechno dříví- "fraj". Tenkráte, kdy hutě stály na hodiny cesty od osad, vesnic a městeček, musil si ovšem "pán" postarat o to, aby skláři měli kde bydlet. To však byla starost nejmenší. Dřevo bylo skoro zadarmo, postavila se roubená kůlna, rozdělila, přepažila se uvnitř příčkami také z klád a prken, svedl se krov, střecha pobila šindelem a bylo!

Nežilo se dříve sklářům- to je mistrům- na starých hutích špatně. Hladu a bídy nezakusili, kdo šetřil a všechno hrdlem neprolil nebo v kartách neprohrál, i z těch tehdejších skromných výdělků si mohl ušetřit a ušetřil na stará kolena.

Než se však mistrem stal, než byl kdo "frajšprechtovanej", co se nadřel, nalopotil, ach, bože milý, kdo o tom dnes ještě ví!

Sklo se vyrábí z křemenné drtě nebo písku, se sody nebo drasla a vápna. To je materiál základní. Chci tu vyprávět, z čeho se vyrábělo ve starých šumavských sklárnách ještě v druhé polovici 19. století.

V těch dobách se sody neužívalo, sklo se tavilo jen pomocí drasla. To si vyráběla každá sklárna sama vyluhováním popele dřeva, kterým se výhradně topilo a kterého spotřebovala pec hodně, desítky metrů za šmelc a dílo. Bylo to draslo ovšem surové, nikoliv čisté, že však v něm byly mimo draslo i soli jiné nemohlo vadit. Mělo sice vliv na jakost, čistotu i barvu skla, ale musilo stačit, protože nebylo jiné. Materiál, nebo jak skláři říkali materie, tedy křemenná drť, to draslo a pálené, za sucha vynášené vápno se smísilo v určitém poměru a nasypávalo se při začátku tavení lopatou do pánví. Jsou to hliněné kádě z ohnivzdorné hlíny, postavené v peci, která bývala oválná, jedna vedle druhé, podél okraje pece. Pec byla- a je dosud- překlenuta bání z ohnivzdorného materiálu, která se tehdy nezdila, jak je tomu dnes, ale dusala, pěchovala při stavbě, po částech, asi tak jak se dnes betonuje. Na vršku báně "kopny" stával hliněný kříž, asi 30 cm vysoký. V té báni jsou přeď každou pánví otvory "díry", jimiž se sklovina s pánví za díla po částech vybírala. Nabírala se píšťalami tak, že se na konec píšťaly sklo navíjelo, navinovalo, namotávalo asi tak, jako se na lžíci navíjí hustý med.

Píšťaly sklářské jsou železné trubky, na jednom konci opatřené dřevěnou dutou rukojetí, "štýlem", do níž je trubka, píšťala, zachycena; "štýl" měl na konci "píprle", mosazný to náhubekbek, jímž se do píšťaly a tedy i do vyfukováného předmětu dmýchá vzduch- štýl a píprlata měly píštaly jen na českých hutích. Němci užívali jen prostých železných trubek, které měly na konci, kudy se foukalo, zakulacené hrany.

Když se materie do pece naložila, nasypala, začalo tavení "šmelc". Ten trvával 24 i více hodin, a za něho stoupala teplota v peci až na 1500°C. Pak bylo "sejít". Tavilo-li se tak, že konec "šmelcu" padl do noci, poslal "šmelcíř" tavič topiče, říkalo se mu a říká až dodnes "šalíř", budit. Šalíř obcházel domky, v. nichž skláři bydlili, zabouchal na okenní rám a houkl.: "sejít". Bylo-li na české huti a "Ofongo ís" /Anfang ist's/ bylo-li na německé. To "sejít" neznamená snad, že se mají skláři sejít, shromáždit k dílu, ale to, že šmelcíř dává už teplotě v peci sejít, že pec schládá asi na 900°C, kdy se sklo dá nabírat- jinak teče příliš řídce a ubíhá z píštaly- že se tedy může začít s prací. Skláři a dorostlí, synové vyskákali z teplých postelí, vzbudili odrostlejší děti k "formě" a šlo se do huti... Bývala od bytů nedaleko, v zimě však, za velikých mrazů nebo na podzim za lijáků bývala to chůze sakulentská, nikdo šatů na sobě mnoho neměl.. Dospělí nohy na boso jen v pantoflích, které při každém kroku o patu mlaskaly, v kalhotách řemenem přepásaných, v košili, jejíž rukávy byly chráněny, aby se při díle neumazaly "rukávky", tkaničkami uvázanými, přes ramena přehozený kabát, jehož rukávy plandaly za chůze podél těla. Na hlavě nic. Mistři skláři mívali na levém stehnu řemeny připevněno "sedlo", byl to do oblouku zformovaný asi 31-40cm dlouhý dřevěný krunýř z laťek, plíškem na konci u sebe udržovaných, a nosívali jej do díla ti, kteří pracovali "auftrajbované" roztáčené věci. Kluci "odnášeči" ve štrukskách, drženích místo ší provázky, bosí nebo v zimě v dřevácích, na hlavě obyčejně jen ty ježaté vlasy, holky při formách v sukýnkách, v šátcích na babku, bosy nebo v ušmatlaných krámech, starých perkách po tátovi nebo máminých "blynerkách".

Kolem pece běžela- a je tómu podnes- asi ve výši 60 cm od země dřevěná podlaha, 2-3m široká, před "dírou" na kraji podlahy stálo dřevěné korýtko, vysekané a vydlabané z kmene, pod korýtkem "intytrok", jakési necky z prken na odpadky skla, pod intytrokem kbelík na vodu, kde se máčely formy z bukového dřeva. Za tavení byly díry přikryty hliněnými "plackami", ty se při sejití odstavily a celá huť se prozářila, osvětlila jasně oranžovým světlem a prohřála v okamžiku sálavým teplem z pece vyzařujícím. Bylo u ní útulno. Kdo cestou z domova promrzl nebo promokl, honem zády před díru, za chvíli rozmrzl a byl-li kabát i skrz na skrz mokrý, oschl hned- jen z něj kouřilo, jak se sušil.

Při sejití natahali -doslova- kluci i holky vodu do korýtek a kbelíků a odrostlí synové -"pomahači"- schystali nářadí: píštaly, cvokajzny, šoršány, auftrajbšáry, bulgulce, sekáčky a jak se všechno to nářadí v huťské hantýrce jmenuje, podle toho, co se mělo zhotovovat. Mistr-tatík se podíval do knížky na "ordinaci", na předpis práce- totiž uměl-li vůbec číst a to bylo zřídka kdy- sehnal "mustry", z papíru vystřižené šablonky toho, co měl dělat, nebo si uchystal vše potřebné k práci či, již mu při předcházejícím díle, při "fajrumtě" hutmistir určil.

Po sejití, to je tehdy,, když pec dostatečně zchladla, kývnul šmelcíř na šalíře, a ten už věděl, co je. Došel k nejstaršímu mistru u verštatu a povídá:

"Tak tedy začněte ve jménu božím" —— to na českých hutích. Na německých nebo byl-li šalíř Němec, bývalo zahájení práce obřadnější. Šalíř se postavil před podlahu do čela pece a spustil: "Kunstreiche Herrn, Herrn Klosmacha, weamo ómacha-" což do srozumitelné němčiny převedeno zni: Kunstreiche Herren, Herren Glasmacher, wir werden ausmachen" čili česky: umělečtí pánové, páni skláři, začneme.- Tenkrát byli skláři opravdu "Kunstreiche Herren" - umělci. - Po takovém vyzvání nejstarší v huti- mistr, dnes by se řeklo přední dělník, ale tehdy byl víc, byl starším cechu! - popotáhl si kalhoty do výše nad řemen, šňupl si; ještě honem z placaté lahvičky, otřel nos barevným šátkem, takovou ukrutnou modrou nebo červenou plachtou, kterou měl sbalenou a za díla položenou na korýtku, obrátil se do hutě po lidech a řekl: "Tak si to zrychtujte, budeme se modlit!" A hned všichni klekli, kde zrovna stáli, všude, šmelcíř, šalíř, i pan puchhalter nebo správce, byl-li už v huti, smekli a huť se ztišila, že bys byl špendlík slyšel spadnout. Zmíněný už nejstarší mistr předříkával- byla to funkce čestná, jakési vyznamenání, zdůraznění jeho důležitosti a ostatní osazenstvo sborem odpovídalo, jako v kostele. Modlívali se dost dlouho, i k sv. Floriánu, aby nás ochránil vod pádu vohně- pak se vstalo, předříkávač přál: "Tak tedy s pánem bohem začneme"- a práce se rozběhla.

Pracovalo se tak dlouho, dokud nebyly všechny pánve kolem pece "vydělány", dokud bylo v pánvi sklo. Dvanáct hodin i více na jednu zápřež. Měl-li kdo vyordinovaný samý malý "kotům" /Gattung/, to je předepsány samé malé druhy, které potřebovaly jen malá množství skla, pracoval o hodinu, dvě déle než ostatni, třeba sám jediný kolem celé pece. Pánve musely být docela prázdné před každým začátkem šmelce, všechny kolem pece. Tím přišel do pánve vždy stejný materiál, vždy stejné množství směsi, a sklo bylo dennodenně stejné, kvalitní. Dnes už víme, proč to tak být má, tenkrát to snad jen tušili, bylo to však správné a technologicky důležité.

Za stara mívali skláři cech. Cechmistr byl obyčejně "Pán", starším cechu mistr nad mistry, člověk se zlatýma rukama- umělec. A disciplina panovala přísná, chraň bůh, aby se byl někdo opovážil mistru odmlouvat! Poslouchat musil každý jako hodiny, chraň bůh, aby si směl někdo z mladších i mimo huť zapálit dýmku, zabafat— peklo měl na zemi a rád toho nechal. Kouřit směl sklář až po vyučení- a to měl někdy už i 2-3 děti.

To učení ve starých hutích!

Svoji kariéru začal sklář asi v 6-7 letech,jako odnašeč. Odnášel na drátěné nebo železné vidlici polotovary na verkštatě zhotovené do hrnců ve "vošovně". To byla klenutá pec, přistavěná k hlavní peci pánvové a ohřívaná jejím odtahem, totiž přebytečným teplem a ní do komína sváděným. Do vošovny vkládaly se veliké nebo plechové hrnce, v nichž se uložené výrobky znenáhla ochlazovaly "temperovaly". Velké kusy se kladly na popel, na dlažbě vošovny byla vrstva popele a odtud také její název "Aschofen", z něhož vzniklo vošovna.

Kluk, pokud byl menší, držíval formu, otvíral a při vyfukování skla zavíral formu zhotovenou ze špalíku bukového dřeva a po každém kusu ji namáčel ve vodě kbelíku. Po fajrumtě pásal kravky, kozu, husy a vypomáhal mámě doma, jak stačil. Když povyrostl, staral se v huti o vodu do korýtek a kbelíků, chodil pro pivo a mimo hut opatřoval smrkovou smůlu jíž se železné nářadí při práci potíralo. Dnes by z téhle funkce měli zvláště fořti radost - tenkrát na kousku dřeva nebo i celého stromu tolik nezáleželo. Za potulek za smůlou lesem prolezl kluk odnášeč celý les, o každém hnízdě věděl, ptačím, veverčím, nic mu neušlo, co v lese létalo, chodilo, lezlo.

Po čase přišel kluk odnášeč na verkštat. Prováděl podružné práce, prázdnil zboží z hrnců do "troků", později si troufal na složitější výkony řemesla, ve 14-16 letech z něho byl pomahač. Toho si už bral tatík- mistr do parády- učil ho všemu, co uměl sám. Každý mistr sklář neovládal ovšem všechny úkony svého řemesla se stejnou bravurou. Ten uměl výborně "roztáčet*,, onen znamenitě vystřihoval, jiný opět sázel skvěle ucha. Když tedy tatík viděl, Že hocha sám už ničemu víc naučit nemůže, postaral se o to, aby přešel do díla k jinému mistrovi, který uměl některý úkon líp než on, pak zase k jinému a hoch tak za 3-4 roky prošel všemi vrkštaty kolem pece. Tím se jeho znalosti šířily, dovednost rostla, dostávala rutinu, se vším si věděl rady. A to je příčina, proč skláři měli onu úžasnou zručnost a suverénně ovládali žhavou sklovinu tak, že je k nevíře, co všechno dovedli. A tak nastal čas, aby takový pomahač ukázal sám , co dovede, pod kontrolou "pána"- ne už jen tatíka- šel do učení, až uměl už hodně.

To si zavolal, po poradě se starším cechu, příštího učně pán a prohlásil mu:

"Ty Francku, tadyhle Košler myslí, že bys se už mohl začít učit. Tak za tejden začneš. Zrychtuj si, co budeš potřebovat za vercajk. Budeš dělat za polovic než ti, co mají svůj verkštat, ne ale aby sis myslel, že máš práci odbejvat nebo ji kopat! Budu tě mít na merku! Po fajrumtě musíš pálit křemel, štrengovat ho a odvozit do stupníku. Ze stupníku do komory /tam se mísila materie/ ho vodveze už stupař, do toho ti už nic není. Nebudeš-li mít co pálit, budeš-li ho mít forotu, budeš dělat pánve a "cajk". Pepík Nachtmílllerů, co se taky učí ještě teď, ti řekne, jak se to dělá, co dělat musíš. Jemu pánve drží, ať ti drží taky, to ti povídám, ne abys to vodbejval. Tak koukej, ať se brzo vyučíš, ať dostaneš brzo za "vyučenou" i verkštat. Klacek jsi na to už dost velikéj!!" Kandidát učení políbil pánovi ruku, šel - a za tejden mu začal očistec na zemi.

Pěkně se řeklo: pálit křemel! Balvany křemene, nalámané ve skále, mnohdy s hranami jako nože ostrými, se musely na trakaři navozit do zvláštní, k tomu postavené pece, hezky veliké, někde blízko vody, studny, kašny, u potoka. Pec se musela jimi zcela vyplnit a pak se křemen pražil, až svítil, jak byl do bělá rozžhaven. Za plného žáru, žhoucí se vyhrabal pohrabáčem do zděné kádě sa studenou vodou, stojící před tou pecí, kde rozpraskal na drobnější kusy a roztrhal se. Bouchalo to když žhavý, oslnivě bílý kus kamene dopadl do vody, která se ve chvilce začala vařit v celé kádi klokotem, bublala, syčela a stříkala kolem. Pára, prosvícená žhavou pecí, valila se v růžových hustých oblacích, že nebylo na krok vidět, a učeň sotva postačil nosit novou vodu nahrazovat vyšplíchanou a káď dolévat.. Tomu prudkému ochlazování kamene se říkalo "štrengování". Když ta káď, ta zděná nádrž byla plná- obsah pece se ďo kádě vešel- nechala se voda trochu ochladit, vypustila se ještě horká a křemen se z ní vyházel. Byla to pořádná hromada. Pak se na trakaři odvozil do stupníku, zatím co pec chladla pro novou náplň, šel učedník, aby se mu žíly nezkrátily, dělat pánve.

Pálení křemene byla dřina příšerná. Všichni vyučení skláři ďo smrti s hrůzou na ni vzpomínali. Co trakařů se do pece vešlo, co se nashýbali při jeho rovnání do pece, co polen se k topení natahali a popele nevyhazovali, co se vody spotřebovalo a kolikrát je voda v kádi zuřivě bublající, prskájící a vyhazující se do výše jako vztekem zmítaná, jen jen skočit rovnou na ně, kolikrát je opařila na rukou, nohou, obličeji! Opařeniny se namazaly sádlem a znova do roboty, znova do dření, vyhrabávat, vyhazovat, vozit. Už v létě to bylo trápeni: v potu se chudák učedník koupal, motal se kolem potůčků kouřící vodv, jak běžel od kádě do potoka, sotva dechu popadal v té pekelné parní lázni - a v zimě! Panebože, těch ubohých, mrazem rozpraskaných, krvácejících rukou, kdy se z jedné strany učeň pařil, až z něho kouřilo a z druhé strany mrzl! Zaskočil si k huti ohřát se u pece, rozmrznout, osušit a znova do mrazu, do dřiny. Kůň by to nevydržel, ale člověk vydržet musel, "učil se". A všechno to zadarmo, to patřilo k učení, to byla povinnost, při níž si se krví potil.

A pánve dělati. Zamíchat ohnivzdornou hlínu ze čtyř, pěti druhů, zadělat ji vodou na husto, prohníst, naházet do jam, přehazovat, ušlapat a přešlapovat nohama, aby byla jednotně propracovaná, nechat ji zrát. Přehazováni a přešlapování provádět třikrát, čtyřikrát za týden po čtyři až šest neděl, znova a znova, až byla jako máslo jednotná a tvárná. Pak s ní do dřevěné kádě, dno prošlapat a ušlapat bosýma nohama a pak protloukat ode dna nahoru pechem z tvrdé pálené hlíny jako pul lidské hlavy velikým do něhož byly vytvořeny díry pro prsty- "buclem", Jako boxerská rukavice na zavřené ruce takový bucl vypadá. Pak pánev srovnat, uvnitř uhladit seřízlým prkýnkem, nechat ji ve formě, až trochu ztuhne, sejmout formu, pánev zvenčí uhladit, a pomalu nechat schnout- prasknout nesměla pánev nikde- sušit intensivněji, až nakonec syrová, nepálená jemně zvonila, když se na ni kloubem zaťukalo. Řekne se: přešlapovat hlínu! Ta byla v létě studená a v zimě jako led- dostals revma do nohou, ani ses nenadal! A všechno zase zadarmo, celou tu práci, celou tu dřinu, ta patřila k učení.

Takové učení trvalo tři roky, tři léta dření v huti na půl zadarmo, tři léta rasovské roboty místo odpočinku, po fajrumtě! Dnes mají mladí lidé sport, kdy si z nadšení, z libůstky, z potřeby týrají tělo. Mohou však kdykoliv přestat. Tenkrát si mladí, dorůstající skláři týrali tělo prací z povinnosti, kterou nesměli přerušit. Tou dřinou nelidskou a ubíjející platili "pánovi" za to, že se směli u něho učit řemeslu, aby později mohli u něho pracovat zase do oslepnutí, zmrzačení, do smrti celý život.

Obyčejně po třech letech tohoto učení nastala procedura další- zkouška! Pán si zavolal vyučence, dal mu zapečetěný dopis a povídá: "Tak, Francku, tadyhle máš psaní a dojdeš na tu a tu huť. Vohlásíš se v kanceláři a vyřídíš, že nechám pána pozdravovat a že ho prosím, aby ti dovolil u něj prýfunk. Koukej, ať obstojíš, ať mi neuděláš ostudu, to ti povídám! Jak prýfunk neuděláš, musíš se učit eště rok a dělat to znova! A vyučenec šel ke zkoušce. Tam v cizím prostředí, u cizích lidí, v neznámých poměrech, kde mu kdekdo koukal na prsty a bedlivě sledoval, na oko si ho vůbec nevšímaje, jak si vede, pracoval podle ordinace, kterou pán pro něho extra sestavil. Byla, pane!. Kalíšky od píšťaly, kalíšky roztáčené, vystřihované karafinky a džbány, holby - co mělo tenkrát "ořech", všechno mu předepsali. Horší než státnice to bylo! Každá práce se posuzovala zlášťt, "bodovalo se ", řekli bychom dnes.

Jak při zkoušce dopadl, kandidát mistrovství nevěděl. Dostal posudek zase v zapečetěném psaní a šel domů, kde mu teprve pán oznámil výsledek přede všemi, před celým cechem. Třeba asi takhle: "Tak vidíš, sakramente, píše mi tuhle, že jsi ještě slabej ve štýlkách- to se budeš teda muset učit eště rok!" Vyučenec zesinal- Kristepane, ještě rok, zase novou průbu, a on se těšil, že bude "frajšprechovaný", že dostane verkštat a bude si mocí Nánu vzít, už by byl čas, a teď a zase nic, zase nová dřina! Tu ale obyčejně zasáhl starší cechu: "No, já myslím, že to není tak zlý, to vědí, jsou to přece jen cizí lidi. On sice Francek tuhle ty štýlky u kalíšků ještě recht neumí, no, ale kouknou, kolik pak se jich tady u nás na huti dělá do roka, a jinač on je pevnej, to zas jo, to musím říct, všecko ostatní umí postavit. Já bych to neřek ale mám ho přece už léta na vočích, tak vím, co v něm je, tak bych jich prosil, kdyby ho přece líbili frajšprechovat už kvůli Náně, vědí- dyť voň se to eště doučí, schopy na to má, já sám na něj dohlídnu!"

A pak se určil den kdy se "frajšpruch" odbýval. To bylo jako promoce, jen fanfáry chyběly. Starší cechu v čele ostatních členů předvedl cechmistrovi- pánovi toho, který měl přijít z očistce do ráje. Všichni vymydlení, ve svátečním přišli do kanceláře. "My bysme jich prosili, jenmostpane, aby tuhle Francka frajšprechtovali. Starej je dost, prýfunk udal, ty štýlky slíbil rukoudáním se doučit, je pořádný, hledí na sebe a tak my bysme prosili. A sme svolný za mistra ho mezi sebe přijmout. Jeden verkštat by se tu dal eště zrychtovat pro něj -a tak by to šlo!" - "No a co ty, Francku? Slibuješ, že si budeš řemesla vážit, recht dělat a starat se vo sebe a ženu a děti, jak se na pořádného skláře sluší a patří?" "To vědí, jemnostpane, jak pak ne! Dyťt já- a co se těch štýlků tejká, ráčej bejt bez starosti, to já dohoním!" "Tak je recht! Tak vode dneška seš mistr a dostaneš verkštat. Abys ale věděl, že sklenařina je řemeslo těžký, že budeš mít v životě moc a moc mrzutostí, kterých ale musíš trpělivě snášet- na!" A dal mu s každé strany po hubě, až se mu hlava zakomíhala. Nový mistr jen zamrkal. "Ale abys taky věděl,"pokračoval pán, "že vode dneška už taky něco seš, že máš taky ňáký právo -tumáš!" a sáhl do kouta za sebe a podal zbrusu novou fajfku porculánku s malovanou hlavičkou. "A zapal si!" Pán mu podal ruku, ostatní taky se slovy: "Dej ti Pánbůh štěstí!" a bylo po ceremonii.

Než se však všichni vyštrachali ze dveří, přistoupil obyčejně nový mistr k pánovi a že jako uctivě prosí, že bude mít s Nánou veselku, aby ho líbil poctít. "Kdy to máš? - No, to nebudu moct, muším zrovna za kšeftem, ale zaplatím ti pivo, co se vypije!"

Novému mistru začala nová dřina u pána proto, aby se mohl najíst, měl kde spát a směl mít děti, které půjdou po letech cestou právě tak trnitou, jakou prošel táta. Učení se někdy výjimečně zkrátilo. "Hrála tu ovšem samo sebou i protekce jako všude, zvláště byl-li učedník blízký příbuzný pánův. Pak stačily roky dva, a měl-li obzvláštní schopnosti i rok. Můj dědeček, /to píše Ing Jan Pinkava/ ten který zhotovil vystřižený džbánek se správně nasazeným uchem, maje při tom zavázané oči - vyhrál tím sázku a byl frajšprechtovaný v osmnácti letech!