Jan KŘESADLO
Jak jsem se stal grafomanem

Jsem grafomanem.
Není pochyby.
Napřed jsem se vnitřně vzpíral toto označení přijmout, podobně jako ten Rubner z té Čapkovy povídky, když ho četnický strážmistr Kolda prvně označil slovem „defraudant“, ale nic naplat! Diagnostikoval mně tak jeden pan odborný profesor, takže se s tím nedá dělat vůbec nic, protože to je autorita. Neudělal to ovšem přímo, na to je příliš delikátní a taktní, zkrátka nóbl, no profesor, ale vyplývá to ze souvislosti, bohužel jednoznačně. Na straně té a té torontského vydání své monografie o České literatuře 1785—1985 nejprve konstatuje, ze našemu písemnictví hrozí zplanění, neb nastává nadprodukce a grafomanie.
To by ještě nic neznamenalo. Ale poté, o patnáct stran dál, abecedně vyjmenovává české autory publikující v současnosti v exilu i v domovině, v samizdatu, i tisku, a těch je něco přes 110. Závěr je nasnadě, protože proč by jinak pan profesor ten seznam dělal: Kdo je v seznamu, je spisovatel, kdo tam není, je grafoman. Já tam ovšem nejsem. Bodejť by. A když si pomyslím, že jen málo scházelo a mohl jsem tím spisovatelem být také, protože jsem byl už jaksi jednou nohou na správné cestě! Jistě byly i jiné cesty, spěchám podotknout, aby snad někdo — ale ta, kterou jsem bezmála nastoupil, byla taková jako nejjistější, nejexplicitnější, nejtypičtější, nejschůdnější, jaksi klasická a standardní a jiná by mne v mé prostotě možná ani nenapadla. Ale nakonec jsem ji nenastoupil.
A poslyšte, kterak se to stalo.
Bylo jasné nedělní dopoledne, mám dojem, že na podzim, a muselo to být někdy v roce 1951 nebo 1952, protože jinak by to časově nevycházelo, a já se vypravil na Mírák, před Ludmilu, jestli bych tam narazil na někoho známého. Někdy v roce 1948, nebo myslím, že snad už předtím, zrušili v našem gymplu školní kapli a pan profesor Soukup, řečený Paras přenesl bohoslužby pro příslušné katolické jinochy a děvy, ke zmíněné již sv. Ludmile. Tím se ustavil zvyk, že se spolužáci, i bývalí, scházívali v neděli dopoledne na Míráku před kostelem na kus řeči, což trvalo ještě dlouho poté, co zanikly nejen ony přenesené školní bohoslužby, ale i celá bouda benešárna, protože jak samo jméno naznačuje, do ní chodil prezident Beneš, který byl pak unperson, takže z ní samé se stala unschool. Tolik na vysvětlenou.
Šel jsem tedy na Mírák před Ludmilu, jestli bych tam někoho nepotkal. A vskutku! Potkal jsem Bulíka. Bulík se ovšem Bulík nejmenoval, to byla jen jeho přezdívka či alias, ale uvádět jeho pravé jméno nechci. Jednak se to v krásné literatuře z nějakého důvodu skoro nikdy nedělá, nýbrž existující osoby se v ní vždy přejmenovávají, a to aspoň trochu, a jednak by s tím Bulík nemusel souhlasit, jak vyplyne ze souvislosti.
Zaradoval jsem se však, vida Bulíka, protože jsem ho už dlouho neviděl, možné už takové nějaké tři roky.
„Ahoj, Bulíku,“ povídám příslušným, dobově a sociálně antropologicky určeným slangem, „je slastné, vole, opět patřiti na tvou pofidérní tvář.“
„Nápodobně, vole, nápodobně,“ rozzářil se Bulík. „Hele, co teď děláš, vole? Slyšel sem, žes měl ňáký průsery, někdo mi říkal, že seš zarýglovanej.“ „No,“ povídám, „zarýglovanej já nejsem, ale málem. Dodnes nepochopím, jak sem se z toho dostal. Mirabilia Dei opera, vole, thaumastá erga Theú. — Akorát, že mě vyrazili z fakule. Ale už tam zase sem! Já sem teď takovej jako senilní študent, Bulíku.“ „A jaký to tam je?“, tázal se Bulík s živým zájmem. Bulík se totiž na žádnou školu nedostal, nesměl snad ani nikde dostat místo jinde než v dolech, nebo co, a živil se tedy krajně originálním způsobem, jehož vylíčení si však nechám v zásobě pro eventuální další literární výboje.
„No jaký,“ povídám. „No blbý. Voni ty starý profesory vyházeli, a ty, co tam vostali, jsou tákhle malinký. Taky tam navopak natahali různý zasloužilý negramoty. Ale s tím celým podnikem tam teď jebou kluci jako my, naši vrstevníci. Ty mě teď učej, vole! — Je tam třeba ňákej Smeták,*) ten napsal skripta z řecký filozofie, to by ses posral. Spartský quiesling Sokrates, byl po zásluze potrestán athénským pracujícím lidem — a takový medy. Von tam má ale i věcný chyby, ména pokroucený, protože to asi vopisoval z ňáký ruštiny a teď nevěděl, jak to má bejt v tý původní řečtině. Třeba tam je, až na konci, proč se jako učíme řecké kultuře a filozofii. Z těch a z těch důvodů a také, že to používá i sám soudruh Stalin. Například že řekl, neb snad napsal, tam a tam a tehdy a tehdy, že Strana je jako ten obr Antheos, který byl nepřemožitelný, dokud se opírá o Zemi, svou matku — a tak dále. Obr Antheos, vole! Jenže von to nebyl žádnej Antheos ale Antaios, jak bys měl taky vědět, jako absolvent klasičáku. Ale v tý ruštině asi chodil za školu, tak si to vymyslel podle svýho Jako hodně řecky, s tím th. A takovejch věcí je tam fůra, jak když hrom bije. Tak takoví inteligenti tam teď učej! Ale někerý ty kluci nejsou blbí, jenom kurvy. Jako ten Makovec *)-“ „Makovec!? Neblbni! Vždyť ten byl přece takovej nábožnej?“ Bulíkův udivený výraz teď jasně ukazoval původ jeho přezdívky.
„No, von se předělal,“ povídám já, „větší jest radost v nebesích nad jedním hříšníkem pokání činícím, než nad devětadevadesáti spravedlivými. Taky ho potřebujou jako experta na ten boj proti náboženství, že jo. No, tak ten mi teď taky přednáší. Českou filozofii, vole.“
„Neblbni!“ vyvaloval Bulík stále více své bovínní bulvy. „A co, jak von se na tebe tváří?“ —
„No hned po první přednášce si mě vzal stranou a poručil mi, abych mu před ostatními studenty netykal. Tak už z toho důvodu já na něj, pokud možno, nechodím. Taky ty sračky, co von přednáší — minule probíral Masaryka. To sem teda netušil, jaká byl ten Masaryk mravní a intelektuální zrůda! Člověče, to sou kolikrát úplný humory. Kdyby to nebylo k blití, tak by to bylo k pláči anebo k popukáni. No, ale aspoň mám tři roky v suchu, vod pracáku.“
„Kdyby se to votočilo, tak by ho zase navopak chválil,“ řekl Bulík prorocky.
„No jo, votočilo!“ vykřikl jsem s bolestným vztekem, který mě samotného překvapil. Říkal jsem si pořád normálka, vole normálka, ale zřejmé to ve mně pracovalo, podvědomě. „Votočilo! To se nevotočí, kdyby čert na praseti jezdil. Leda, že by se stal ňákej zázrak. Ale zázraky nejsou.“
„Možná, že sou,“ meditoval Bulík. „Mohly by bejt. -- Podívej, všechno, co voni řikaj, je zrovna navopak. A když voni říkaj, že Bůh a zázraky a tak, prostě to duchovno, žadný není, že je jenom hmota v pohybu, tak je betón, že to navopak všechno je — jako s tím vším vostatním, co voní řikaj vobráceně — jako ten Makovec s tím Masarykem, jak říkáš — a vůbec. Třeba sou zázraky. Třeba se to jednou votočí.“
Tato pozitivní optimistická úvaha z úst Bulíka, který se živil vlastně určitým druhem originálního podvodnictví (viz možná v budoucnu) a tudíž by měl zastávat spíše nějakou filozofii cynickou a mrzkou, se mi nezapáčila. Již delší dobu se ve mně vzmáhalo pokušení udělat to tak, jako moji zřejmě chytřejší, úspěšní vrstevníci. I když by to byla teď tím větší hanba, i když by to už nebylo ono, přece by na mne snad zbyly nějaké odpadky, nějaké rudimenty, a lépe pozdě, než nikdy. A kdo ví. S patřičnou bezohledností by se to dalo potom asi i dohnat a předehnat, však i toho byly všude kolem mne poučné příklady.
Cosi mě však od toho pořád zdržovalo i hledal jsem, napůl podvědomě, stále více a více důkazů a dokladů, že mravnost, statečnost, a vůbec takové ty tradiční hodnoty jsou jenom konvence bez zakotvení ve skutečnosti, která je naopak zcela nemorální a cynická, mravně neutrální, takže na tom, chovat se podle, vlastně nic není a je to ve shodě s přírodou a jejími zákony. Proto mne Bulíkova úvaha jaksi popudila.
„Votočí,“ vykřikl jsem posměšně, „ty ses, vole, zřítil z jahody! A esli, o čemž však pochybuji, tak až nám to bude hovno platný, až budeme mít už voba fousy až na prdel a lístek na Volšana. To leda! Jenže to se stejně asi nestane taky! Votočí! Ty řikáš, že co voni řikaj, je všechno vobráceně, většinou! Ale ne dycky! Když řikaj třeba, že za první republiky bydleli lidi v ďourách, tak to maj pravdu, protože já to eště sám pamatuju jako dítě! No, a s tím duchovnem to může bejt taky tak. Zázraky a takový věci prostě nejsou a tudíž se nic nevotočí, protože to by takovej zázrak bejt musel!“
Bulík si zděšeně položil prst na ústa a valil oči pokud možno ještě víc než dosud. V rozčilení jsem zřejmě začal křičet. Jak jsem si teprv dodatečně uvědomil, několik kolemjdoucích již na mne vrhlo poděšený pohled, načež rychle zdrhali z dohledu. Kdyby však některý z nich — s námahou jsem se uklidnil. „Hele, vole,“ povídám tudíž, „ rači mi pověz, co zase děláš ty;“ odváděl jsem řeč na méně rozčilující pole, a Bulík mi poskytl navýsost zajímavé líčení. Jeho podvodnická činnost (o níž snad někdy) ho zaváděla či zanášela na všelijaká privilegovaná místa, normálním smrtelníkům nedostupná, i nestačil jsem zírat nad Bulíkovou invencí a drzostí a nad existencí nečekaných světů, které se mi jeho vyprávěním otvíraly.
Nepochyboval jsem, že Bulík nekecá. Bulík nebyl ten typ, aby si uměl vymýšlet, abstraktnější myšleni mu vůbec moc nešlo, zato, jak jsem teď viděl, v konkrétních, praktických situacích se uměl točit nadobyčej dokonale. Co z toho, že ve škole nijak nevynikal, že třeba jednou, už snad v oktávě, myslel, že jméno Maecenas je druhá osoba slovesa a ptal se mě, co je to maecenare (řekl jsem mu tehdy, že to znamená souložit a dalo mi pak velkou práci ho přesvědčit, že jsem si z něho vystřelil, a aby to, proboha, nepsal do sešitu) co z toho pravím, však Bulík neučil na filozofické fakultě, na rozdíl od Smetáka.
Hlavní bylo, že se uměl točit v životě, že když mu soudruzi odřízli jiné možnosti, dovedl hájit svou existenci zajímavým, originálním a dobrodružným způsobem, na který bych já určitě neměl ani talent, ani odvahu. V podobném duchu byl Bulík i neuvěřitelně úspěšným svůdcem žen. Celkem na něm na první pohled nic nebylo. Měl sice urostlou, vysokou postavu, ale tvář bulíčí, nějaké jiskřivé konverzace nebyl schopen, a peníze většinou neměl taky — nicméně děvy před ním padaly na znak jak se objevil, čert ví, čím to bylo. Snad dostal své býčí přízvisko částečně i proto. Cítil jsem vůči Bulíkovi jistý pocit méněcennosti.
Bulík se však nyní jaksi zasnil, vzpomínaje na různé rezidence privilegovaných papalášů všech odstínů. Jeho bulícké oči nabyly melancholického, téměř extatického výrazu. „Taková Dobříš,“ bučel tlumeně, „to je krásnej zámek, ta Dobříš!. — A ty kurvy si tam jezděj válet šunky. Hovno dělaj, jenom vobčas napíšou ňákou kravinu vo traktorech nebo vo slunci Stalinovi a maj to v suchu. Kdežto našinec — jo, někerý lidi se uměj narodit —“ Chvíli nemluvně těkal zrakem po obloze nad vinohradským divadlem, ale pak jeho tvář mžikem oživla, jakoby náhlým nápadem a obrátil se ke mně. „Vždyť sme blbí!,“' řekl. „Vždyť ty bys, vole, takový kraviny přece trefil taky. Však se dobře pamatuji, žes to uměl i latinsky a řecky, když měl šerif svátek, nebo něco. A do školního časopisu psals, a tak. No bodeť! To se ví, že bys to uměl, hlavně, aby tam bylo vo tom Stalinovi! —
Hele, Honzo, poslouchej, já ti něco navrhnu: Když to tedy zřejmě nechceš dělat sám, protože to už bys bejval dávno začal, tak to můžeš, vole, dělat se mnou, na mou firmu. Rozumíš, já ti budu dělat tu fasádu, a vo ty prachy se čábnem na půl. Rozumíš — vo prachy — vo ty samotný — ale takový ty věci jako Dobříš, nebo všelijaký zájezdy a tak, nebo pozdějc ty laureáty — to potom pochopitelně musí bejt na mně, když já jako budu ten básník — to jináč ani nejde zařídit — že jó?
Podívej, ty to máš sichr, protože tebe já si budu muset držet. To nejde, že jo, abych já měl pořád jinej styl, a taky — kde bych hned druhýho takovýho sehnal. Takže to máš pozichrovaný, vole, a je to jako nožka.
Podívej se, co sou ty oficiální sráči (zde uvedl Bulík několik slavných jmen) tak jim to vychází ve velkejch nákladech a všechny školy a knihovny a tak, si to musej koupit. Nehledě k tomu, že se u nás stejně platí předem, ať se to prodá nebo ne, půl při podepsáni smlouvy a půl hned jak to vyjde. Z toho můžeme bejt slušně živí vobá, vole, když nám to pude. Ale když to bude hodně prdelolezecký, tak voni to, vole, budou muset chválit a vydávat, protože jinak by byli zrádcové lidu.
Jak to máš správně politicky postavený tak máš na zelenou, i kdyby to jinak bylo jako brambory sypaný do sklepa — ale ty to stejně umíš jako ty jejich dobrý, co pak. No a já budu mít k tomu navíc tu Dobříš a tak, ale to je spravedlivý protože já na sebe beru tu hanbu před lidma, a to riziko, kdyby se to náhodou přece jen votočlio. Tak co ty na to, Honzíku, co ty na to?“

Přišel jem domů, pojedl nedělní oběd, sestávající zejména z tradiční svíčkové, a po obědě jsem se, rovněž tradičně, natáhl na kanape, V mém nitru se střídaly různé složité pocity. Předně jsem cítil jakési uvolnění, jako po úspěšně vykonané zkoušce, či jiném druhu exkrece. Situace, se kterou jsem na půl podvědomě již delší dobu koketoval, ale neodvažoval se ji uvést ve skutek, se mi nyní jaksi nenásilně a sama nabídla. Navíc jsem byl ještě jakoby z obliga, měl jsem jakýsi vydatný pseudonym, dokonalejší, než jiní, neboť byl živý, hmatatelný a z masa a kostí, -ne pouhé jméno, pouhý zvuk, pouhé čiričáry na papíře, ale celý hmotný Bulík.
Mohl jsem psát jakékoliv politické hanbárny, jakékoliv ohyzdné byzantinské obscenity, vše to padne na minotaurskou hlavu Bulíkovu! Bylo opravdu jen spravedlivé, že Bulík měl mít navíc rozličné extra požitky plynoucí z postavení oficiálního barda, protože nejšpinavější část práce, tj. figuru zprostituovaného básníka, bude dělat on, i když ve skutečnosti to budu já! Ovšem, Bulíkovi nelze zase tak úplně věřit, nakonec je to vlastně už etablovaný podvodník.
To, co říkal, je sice pravda, že mě nebude moci jen tak odhodit, ale mělo by se to přece jen lépe zajistit! Napadla mne ďábelská myšlenka:
Vyskočil jsem z kanape, a posadil se k psacímu stolu. Původně jsem plánoval, že několik těch sraček vymyslím v leže — měl jsem, dle dohody, donést Bulíkovi za týden své kreace zase před Ludmilu, čím dřív to budu mít s krku, tím lepší — ale na to, co jsem chtěl udělat teď, jsem potřeboval vizuální kontrolu.
Připravil jsem si papír, vzal pero ale vzápětí jsem viděl, že mi to po té svíčkové a smíchovském pivu vůbec nejde.
Plenus venter non studet libenter.
Odebral jsem se tudíž do kuchyně, a uvařil si silnou kávu, tak zvaného lomcováka. To mne vzbudilo. Vrátil jsem se křepce do pokoje a pustil se radostně do budovatelského díla: Po kratších porodních bolestech, jež skončily kupodivu nad očekávání rychle, jsem zmačkal pomocné papírky, hodil je do koše a na tlustý arch napsal triumfálním krasopisem:

BOHUMIL BULÍK
SONET LÁSKY

Veliký Stalin, jak to říc'?
Radostné slunce žírných klasů!
A co je v světe ryzích hlasů,
hlaholným hymnem zní mu vstříc.
Leninská pravda v jeho jasu
jak maják plá nám stále víc,
do dáli svítí jeho líc
Uralem, Moskvou, po Donbasu.
Staline, zdroji svobody!
Tvé jméno volá národy
a napřimuje jejich šíje!
lid s láskou chrání je v své hrudi
i Ameriku zvuk ten budí,
neboť Tvým jménem země žije.

Při konečném přepisu na stroji ovšem bude třeba jméno Bulík vynechat, ale jaksi mne teď těšilo vidět Bulíka černého na bílém v čele své hnusné básně. Pohlížel jsem na své dílo dosti zálibně: Předně mělo perfektní formu vlašského sonetu, což každý nedokáže, abyste věděli, včetně oficiálních básníků, poslušných i disidentských. Oficiální poetika dneška se proto snaží tvrdit, že co má formu, je banální říkánka, i kdyby nebyla (tím nechci tvrdit, že tahle není), ale to určitě dlouho nevydrží, podobně jako např. tvrzení, že Sovětský svaz je nejsvobodnější stát na světě, ve kterém vládnou dělníci. V padesátých letech naopak byly všechny estetické normy a kritéria pevně zakotveny v době před Velkou říjnovou revoluci, a protože Rusko bylo pozadu, znamenalo to asi tak druhou půlku minulého století. Z toho důvodu byla pracná tradiční forma tehdy naopak OK. Někteří rodní nadaní stalinští slavíci kteří to tak neuměli, se sice snažili prosadit teorii banální říkánky už tehdy, na koho si mohli troufnout, např. Ivan Skála na Seiferta, ale pochopitelně nemohli obecně uspět, protože ortodoxní sloupové poezie jako Nezval nebo Miroslav Florian sypali z rukávu pravidelné, elegantní verše na daná pitomá témata jen se prášilo, a to lahodilo lidovým papalášským boltcům.
Obsah mého sonetu byl ovšem obscénně stupidní, ale to bylo právě ono! Příslušníky mladších ročníků, kteří to už nepamatuji a budou mít dojem, že s něčím takovým se přece nedá vylézt, odkazuji na antologii Antonína Brouska Podivuhodní kouzelníci (Rozmluvy 1987), Kromě toho ovšem, že měla sonetovou formu, obsahovala pochlebná znělka též protistátní akrostich: První písmena všech veršů (čteno odshora dolů) dávala dohromady větu:Vrah lidu Stalin.
V tom „lidu“ bylo sice j místo i , „ljdu“, ale to je v akrostiších tradiční (podobně jako zaměnitelnost u a v) a přispívá to ke kamufláži. Touto tajenkou jsem si jednak chtěl ukonejšit svědomí, jednak nastražit past na Bulíka. Sonet lásky mu dám spolu s jiným materiálem, a jakmile bude uveřejněn, ten sonet myslím, mám Bulíka pod palcem! Nejen, že se mi nebude moci vykroutit, ale budu ho moci případně i vydírat!. Ovšem, nesmím mu dát Sonet lásky a, za účelem nenápadnosti ani ostatní zplodiny přepsané na svém vlastním stroji, ale na stroji ve veřejné písárně, pokud možno v rukavicích. Ono odevzdat Sonet lásky na vlastním stroji by byla těžká chyba. Ještě, že jsem si to včas uvědomil. Hlavní ale bude, po etablování Bulíka, dostat se časem přes něj do literárních kruhů. Jakmile už byl člověk jednou uvnitř mohl zřejmě od stalinování poněkud upustit - největší kumšt byl vůbec dostat se mezi ně, měli jakýsi 'closed shop' jako angličtí odboráři, protože bez jejich Svazu se nedalo nic publikovat. Ale na proniknutí byl ovšem onen neomylný a nechybný recept: zastrašení strážců prahu byzantinskou produkcí. Potom už by bylo možné trochu povolit — aspoň trochu, do lidské míry.
(Tehdy jsem ovšem nevěděl, že později to půjde povolit ještě mnohem víc — nejen trochu, ale hodně, Že mnozí tehdejší stalinští slavíci později nevděčně uštknou rodnou Stranu do mateřských ňader — ). Ale jaká náhoda a klika, že tu počáteční, nejšpinavější práci za mne udělá oficiálně Bulík! Zamnul jsem si ruce a pokusil se o typický intrikánský chechot. Nejdůležitější byla ta báseň s vyděračským akrostichem — a tu už jsem měl! Teď ještě nějaké asi čtyři básničky, pět jich Bulíkovi pro začátek stačí: jednu třeba na Gottwalda, jednu o traktoristech, jednu jak nám pohraničník hájí mír — co tu čtvrtou? Třeba něco jak na Bílý Dům píše tajemná ruka Mene Tekel — něco na ten způsob — to je taky vděčná a předepsaná topika, no do večera to klíďo píďo zvládnu. Pak do té písárny, hned raději zítra — a je to! Znovu jsem si zamnul ruce a znovu se intrikánsky zachechtal, ale nějak mi to nešlo od srdce. Představa, že budu muset napsat Ještě čtyři takové hnusy mi byla najednou nesnesitelně protivná — bylo mi najednou téměř fyzicky zle, jako kdybych prošťuchoval zacpanou stoku — ale nic— vpřed k úspěšným zítřkům!

„Tak co, vole, neseš?“ — tázal se za týden před Ludmilou Bulík.
„Jo, nesu, mám to tady v tašce,“ povídám neochotně, „to jenom abys viděl, že jsem se neflákal, že jsem splnil slovo. Ale, Bulíku, já to dělat nebudu! Já na to prostě nemám žaludek. Co by mi byly ty prachy platný, když já bych byl z toho nešťastnej. Já to nějak nemůžu dělat, i když chci. Mysli si třeba, že sem rozmazlenej, já to prostě nedokážu.“ „Nojo, tys byl vždycky vůl,“ řekl Bulík se zklamaným vztekem a odpoutal se.
A tak se přihodilo, že jsem se v pokročilém věku, skoro o 40 let později, stal grafomanem.

———————

*) srovnej pasáž meditující nad Bulíkovým jménem

vydalo Slovo na sobotu, 13. prosince 1999