(Na Bermudách 1987)

Na slavnostním večeru ve Viole v říjnu 1992 u příležitosti vydání knihy Zámecký pán

Foto DALIBOR KUBEČKA

Od srpna 1968 žil Václav Pinkava spolu s manželkou a čtyřmi dětmi v essexském Colchesteru

Při návštěvě Londýna v roce 1993 na Trafalgar Square

V roce 1990 při společném setkání se svým torontským nakladatelem Josefem Škvoreckým

Do Křesadlova života, který se jako Václav Pinkava narodil 9. 12. 1926 v Praze, zasáhly "velké" dějiny hned několikrát. Pokaždé ho z něčeho vyloučily: za nacistické okupace z kvarty gymnázia pro neuctivě posměšný vztah k výuce němčiny, po "Vítězném únoru" 1948 z Karlovy univerzity jako buržoazní element údajně pro neprospěch (známky měl výborné), po roce 1968 z českého národa jako emigranta, po "sametové revoluci" jako nemravného perverzního autora z české literatury.

Zároveň ale potvrdily svou platnost i české dějinné paradoxy -- "velká" historie má vždycky pukliny a trhliny, které umožňují rozvinout "malou", osobní historii.

Když nuceně opustil střední školu, soustředil se s vynikajícími výsledky na studium latiny, řečtiny, živých jazyků a filozofie a získal celoživotní humanitní základ. Když byl vyloučen z univerzity, prošel velkou životní školou vojny v jižních a západních Čechách. Mohl se pak vrátit ke studiu, protože jeho otec byl lidumil. Tento sklářský velkoobchodník a továrník nezapomínal, že jeho otec, zakladatel firmy JAN PINKAVA, původem sklářský dělník, se vlastními silami, talentem a pílí vypracoval téměř z ničeho. Jako dědic firmy si jednou povšiml, že dělník umývající mu skla výloh nemá zuby. Daroval mu peníze na umělý chrup. Ale napříště byl dělník opět bezzubý. Předal totiž peníze své také bezzubé manželce, aby si dala protézu udělat ona. Projev manželské lásky zapůsobil -- myč dostal nové peníze a měl také zuby. Když se společenské uspořádání převrátilo, stal se bývalý myč výloh vysokým funkcionářem. Na rozdíl od jiných pro třídní boj nezapomněl na dobrý skutek. "Orgán" z nejvyšších, ústřední akční výbor Národní fronty, vydal rozhodnutí, na jehož základě se Václav Pinkava ml. navrátil do druhého ročníku filozoficko-historické fakulty Karlovy univerzity na obor psychologie--filozofie. Studia řádně dokončil v roce 1954.

Ještě předtím téměř zázračně vyklouzl třemi instancemi projednávaného soudního případu, v němž čelil obvinění z přípravy ozbrojeného povstání.

Psycholog s kádrově pošramoceným profilem získal místo jen tam, kam se nikdo zrovna nehrnul: v ambulanci pro sexuální deviace. Ocitl se ve světě porouchaných základních instinktů, on, který byl "postižen" hypermnésií, nadměrnou pamětí neumožňující zapomenout cokoliv, s čím se v této chmurné životní praxi setkal. Šokující zážitky z praxe se stále množily, když se stával uznávaným expertem a jako soudní znalec procházel procesy s deviantními vrahy. Na psychiatrické klinice působil jako ceněný odborník, jehož psychologické diagnózy přijímal beze zbytku i legendární prof. Vondráček. Zasloužil se i o zákonnou předlohu o beztrestnosti homosexuality, v té době o počin opravdu hrdinský.

Další "prasklina" v podobě jistého uvolnění ve druhé polovině šedesátých let způsobila, že po předchozích dlouhých průtazích a odkladech získal roku 1967 titul kandidáta věd, ač nekomunista z přesvědčení. Dodatečně mu Karlova univerzita přiznala i doktorský titul za práci Logické modely sexuálních deviací v objektu. Promován byl 6. června 1968.

Po srpnu 1968 emigroval s manželkou lékařkou, třemi syny a dcerou do Anglie. Působil jako klinický psycholog opět v místě, kde nikdo z domácích příliš nechtěl -- v colchesterské psychiatrické léčebně. V essexském Colchesteru, městě se slavnou minulostí a ospalejší přítomností, se usadil, koupil dům, vychoval děti. Uplatnil se i další malý paradox -- nejslavnější éra tohoto města patří antice. Ve zdejším velkém římském táboře se usazovali vysloužilí legionáři, kteří se nechtěli vrátit do Říma -- vlastně také emigranti. Jako cizinec zde Pinkava začal znovu od piky. Znovu se díky svým schopnostem vypracoval až na místo hlavního psychologa a pro své vědecké práce v matematické logice byl jmenován čestným členem King’s College v Londýně. Jako "chartered psychologist" měl právo vykonávat soukromou praxi.

Všem čtyřem dětem se dostalo maximálního vzdělání -- psycholog, teoretický fyzik a bankovní poradce, počítačový grafik a lingvistka-překladatelka. Nejvíc bylo zatím slyšet o animátorovi Janu Pinkavovi, který žije v USA. Jeho krátký film Geriho hra získal loni na jaře Oscara.

Když se pozvolna uzavírala profesní kariéra váženého psychologa a vědce Václava Pinkavy, rodila se kariéra Jana Křesadla, českého spisovatele. Debutoval jako starý mladý autor v osmapadesáti románem Mrchopěvci, který vyšel v roce 1984 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, 68 Publishers.

"MIMOZEMŠŤAN"

Čím déle se zabývám Křesadlovou osobností a jeho tvorbou, tím silnější je tušení, že v jeho schopnostech je cosi mimolidského. Prozřetelnost vložila do jedné lidské bytosti tolik talentů, že by vystačily hned na několik úspěšných mužů:

Jeden mohl být význačným filologem. Ovládal by klasickou latinu i středolatinu, klasickou řečtinu, staroslovanštinu, sanskrt, němčinu, angličtinu, italštinu, francouzštinu, španělštinu, slovenštinu, esperanto, slušně ruštinu, romštinu, hornolužičtinu, jazyk páli, dorozuměl by se maďarsky a trochu finsky -- jako Václav Pinkava.

Také by pro vlastní potěchu konstruoval jazyky nové, jako urogalštinu (román Fuga Trium) nebo podtuřínské nářečí, k jehož konstrukci by ho přiměla letmá zmínka v textu Ladislava Klímy. Uplatnil by znalost různých alfabet, abeced -- stejně jako Křesadlo by psal běžně hlaholicí, oním náročným staroslovanským písmem (např. v románu Obětina) i hebrejskou kurzívou.

Druhý se mohl stát kvalitním hudebníkem. Pinkava měl absolutní sluch a krásný tenorový hlas velkého rozsahu. Ačkoliv amatér, vyznal se slušně v základech kompozice (četné církevní skladby, moteta a mše, např. mše poštmistra Kodry v románu Vara guru, zřejmě ztracená missa parodica Spiritus flat per deserta na motivy Ježkovy písně Vítr vane pouští, dochovaná Missa Glagolitica, četné umělé vokální skladby a úpravy lidových písní a koled, vokální polyfonie). Založil a vedl pěvecký sbor londýnských Čechů, jehož tradice trvá. Zpíval v kostelních sborech a podílel se na pěveckých aktivitách skupiny kolem Miroslava Venhody a jeho žáků. Hudební nadání měl už praděd Jakub Pinkava, který se jako samouk stal členem orchestru Prozatímního divadla a jež troubil např. slavnostní fanfáry při premiéře Smetanovy Libuše! Jeho vnuk, obchodník Václav Pinkava, ale pokládal hudbu za nejistou existenci, koupil sice synovi koncertní klavír Steinway, ale hudební kariéru synovi neradil.

Třetí by mohl působit jako bystrý a nemilosrdný profesionální karikaturista. O výtvarném nadání svědčí autorské ilustrace Křesadlových románů, pod hravým pseudonymem Kamil Troud. (Troud jaksi patří ke Křesadlu, aby měla jiskra pochopení kam zapadnout. Pod dalšími pseudonymy, Pazourek a Vocílka, se skrývají synové Václav a Jan.) Křesadlův výtvarný talent dal vznik mnoha obrazům, které v šedesátých letech natolik zaujaly kritika Jaromíra Pečírku, že jen jeho předčasná smrt zhatila plány na soubornou výstavu. (První komplexní výstava včetně obrazů se uskuteční v létě roku 2000 ve Ždáře nad Sázavou.)

Čtvrtý a pátý byli -- a to ve skutečnosti -- vědci: psycholog a odborník v matematické symbolické logice. Václav Pinkava objevil a publikoval funkčně kompletní třídu vícehodnotových logik, po něm nazvaných Pi-logics, a mezinárodně citovaných. Tohoto výkonu si zvlášť cenil, protože na gymnáziu ho sice velmi zajímala fyzika (měl osvíceného profesora, který se orientoval v novinkách oboru), ale nevěnoval tehdy pozornost matematice, uvěřiv na čas obecné představě, že člověk znalý v humanitních vědách nemůže mít dostatečný talent ve vědách exaktních. Teprve fakt, že při postgraduálním studiu přednášela matematiku mladá pohledná lektorka, která se mu líbila, přiměl Pinkavu k důkladnému studiu. Objevil další skrytý talent, který uplatnil coby autor řady vědeckých statí a knižních publikací v matematické logice a jejích aplikacích v psychopatologii.

Šestý je literát schopný psát od rodokapsu (Ranč u kotvy a hvězdy) až po starořeckou epickou báseň s vlastním paralelním českým překladem v hexametru (Hvězdoplavba).

SPISOVADLO

Pinkavův životaběh je příznačný pro tu část jeho generace, která se nikdy neztotožnila s komunistickou vizí. Odtud vycházela Křesadlova hluboká nechuť k Milanu Kunderovi. Popudila ho i Kunderova představa, že se "lepší půlka" národa přidala k marxisticko-leninské ideologii. Nutkavě ho rozčilovalo, že on a řada lidí, kterých si vážil, patří tím pádem k "horší půlce". K tomuto motivu se často vracel a Kunderu s nemilosrdným karikováním pronásleduje, např. jako Menturelu v románu Obětina (1994) či v dosud nevydaném románu KRAVEX_5 _aneb Potíže stavu beztíže. Koho Křesadlo označí coby pisatele oslavných básní na Stalina za "stalinského slavíka", toho nešetří.

Jeden z důvodů, proč se na stará kolena stal, jak sám říkal, "rašícím spisovatelem", byla potřeba uvést věci na pravou míru. Velký čtenář Pinkava vidí jako Křesadlo slabiny čtených textů. Aby je odstranil, vymyslí vlastní způsob:

"Já, já jsem teď objevil novou tvůrčí metodu. Já totiž vemu spisovatele, kerej mi připadá blbej a tvořivě impotentní, a představuju si, jak by asi psal, kdyby to uměl lepší; co asi von se snaží čtenáři sdělit, když to tak smolí a nejde mu to. A tím já se vám dostávám do úplně jinejch mentálních světů. Přitom ale, protože já jsem já, má to pořád punc toho mýho a ten jakoby cizí vliv -- což vlastně ale není ani vliv, protože to je, jak toho autora vidím zase já -- ne jak von vidí sebe, rozumějte -- ten se tam proto právě ani nepozná."

I literární pseudonym autorův ladí s tímto vymezením. Jméno zahlédl v iniciále kancionálu literátského bratrstva ze šestnáctého století, který mu přinesl ukázat jeden pražský pacient, archivář. U dvou postaviček v talárech stálo: "Martin Kantor Jaroměřský chórum spravuje, Jan Křesadlo Klatovský jemu svědčí." Jméno Křesadlo se velice zalíbilo, i proto, že šlo o neutrum, "jako angličtinář profesor Vočadlo nebo šikovatel Nasáklo ze Švejka". Vyvolalo asociaci na Andersena, na rozsvěcování světla skutečného i duchovního. Křesadlo tedy vstoupilo, aby zahájilo líčení dějů (Vara Guru) a ozářilo pitvorný svět ("pitvorný" je klíčové Křesadlovo slovo).

VESELE A BEZÚTĚŠNĚ

Spisovatel hledá ústřední obraz, kterým by co nejpřesněji vyjádřil svůj vztah ke světu. Křesadlo, svou nejhlubší podstatou introvertní romantik a samotář zvyklý nedůvěřovat lidem mimo svůj nejužší rodinný a přátelský okruh, zvolil za svůj ústřední obraz deviantní, anebo alespoň přeexponovaný sex.

Chcete-li, můžete jeho prózy číst jako doplněk ke svazku Mezinárodní klasifikace nemocí -- Poruchy sexuální preference. Naleznete jejich pestrou paletu: fetišismus, fetišistický transvestismus, voyeurismus, pedofilie, sadomasochismus, sodomie, škrcení a anoxie, masturbační praktiky různého druhu, bestiofilie, scatofilie ... Nejsou tam ale proto, aby si čtenář užil perverzní počteníčko. Pro Křesadla je to prostředek radikální ironie, odstupu od přesexualizované současné literatury, jejího zesměšnění a odsudku. Stejně jako byl Pinkava-odborník přesvědčen, že sexuální deviace vzniká poruchou individuálního instinktu, tak byl přesvědčen Křesadlo-spisovatel, že společenské barbarství, bezprávnost a chaos totalitního režimu vznikají poroucháním základních společenských instinktů, základních konzervativních hodnot, jako jsou vlast, rodina, psané i nepsané zákony lidského soužití. Křesadlo zveličuje a deformuje, vytváří groteskno. Mezi groteskními motivy jsou frekventováni šílenci (Losák ve Vara guru), oživlé mechanismy a antropomorfikované nestvůry (obr Beroun v La Calle Neruda, gryf v Obětině, superinteligentní pes-mutant Girgal ve stejnojmenném románu), mentálně narušení jedinci (za všechny slovenský pasák Jano proměněný v "zámeckého pána" v bývalém zámku, nyní kravíně).

Křesadlo byl obdařen obrazností hrůzy -- vidí svět bez oparu sentimentálního optimismu, s hořkostí sleduje, jak je popírán rozum a cit. Křesadlův šílený svět fanatiků a demagogů je úchylný a vymknutý. Když místní komunistický vládce Ventura vytváří v pohraničním městě avantgardní surrealistickou vizi z Dalího a Buśuelova filmu Zlatý věk, zveličí ji do absurdnosti, a tím ji zničí. Ve Zlatém věku se ocitne v salónu jedna kráva; Ventura učiní krávy obyvatelkami barokního zámku a vládne jim polodebilní úchylný zoofilní pasák. Stejně jako kdysi Jonathan Swift mohl by říci i Křesadlo-prozaik: "Ve všech mých snahách hlavním cílem je spíše potýrat než pobavit svět."

Jinak je tomu v Křesadlově poezii, již psal od svých dvanácti let a publikoval jen její zlomek. Kromě drobné satiricky agresívní lyriky je autorovou doménou rondel a sonet ve všech podobách, včetně umných "věnců sonetů". (Seifertův věnec sonetů přeložil pod pseudonymem J. K. Klement -- jméno dědečka z matčiny strany volí jako překladatel básní do angličtiny.) Souběžně se Seifertem polemizoval ve vlastním "Vzdorověnci". Křesadlovy sonety mají křehce melancholický, téměř dekadentní ráz. O tomto rysu jeho básnění se přesvědčí čtenář Zámeckého pána (1992), který přečte lyriku údajného W. W. Tento teskný básník má blíže k autorovi než kterákoliv postava jeho děl, snad s výjimkou profesora-husopasa z románu Vara guru (1989).

SPRAVEDLIVÝ BEZ POTŘEBY ORGANIZOVANÉHO NÁBOŽENSTVÍ

Křesadlo vyrostl jako jediný syn v katolické rodině. V dobách protináboženského boje si zachovává víru otců, skládá církevní hudbu, zpívá na kruchtě se svými katolickými přáteli, studuje důkladně tomistiku a -- zbaven bigotnosti -- studuje kriticky i spisy Sigmunda Freuda a díla marxismu-leninismu, ta ovšem povinně. Stává se klinickým psychologem. Dobrotivý Bůh jeho dětství se snad odmlčel či nietzschovsky zemřel, spíše než že se proměnil v sadistu, který přihlíží násilným činům na bezbranných. Své pocity z této doby zachycuje v Polokatolických povídkách, nejzřetelněji v povídce Rikitan ze sbírky Slepá Bohyně:

"Nebe za oknem bylo jako černá prázdná propast, ze které blikala šílená očička světů. <Tak co, seš tam, nebo nejseš?> oslovil doktor Parma propast ztěžklým jazykem. <No ale esli tam seš, tak mi laskavě vysvětli, proč to máš tak blbě zařízený. Jako tenhle chlap -- copak nejni dost, že sou sadisti na dospělý? Proč, ksakru, je jich tolik na děti, no jo, mlčíš jako dycky -- asi stejně nejseš, že jo -- to by ti tak bylo podobný. Napřed blázni, sadisti, fašisti a komunisti, různý pitvorný emoce -- a ke všemu eště ani nejseš! No tys nám dal!> Doktor Parma zdvihl sklenici a připil prázdné černotě za oknem."

Křesadlo-literát, osamělý outsider, stejně jako mnoho jeho vlastních postav se pro svou zásadovost míjí s generací, která debutovala tak čtyřicet let před ním, se svými rodáky, pro něž je nakonec emigrant "cizincem". S vědoucím nadhledem vzdělance i erudovaného psychologa měří vše lidské a zachovává si víru v Boha svého mládí, bez potřeby sounáležitosti s církví, jako jisté intimissimum.

Těžce nemocen, v závěru života se v tradici své víry nechává zaopatřit. Jeho známý kněz české emigrantské komunity v Londýně je na jezuitských exerciciích, poslední pomazání mu tedy uděluje místní katolický kněz a k lůžku přichází britský černoch.

Křesadlo by to nenapsal groteskněji. Muž mnoha talentů umírá 13. 8. 1995.