(redakčně poupravil VZJ Pinkava, květen 2001)
Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy
v Praze
Katedra české literatury
PRVKY AUTOSTYLIZACE
VE VYBRANÝCH PRÓZÁCH JANA KŘESADLA
Autorka: Jana Bendová
Savojská 85, Kostelec nad Černými lesy
ČJ-OV, 1991-96
Vedoucí diplomové práce: PaedDr. Helena Kupcová
Duben 1996
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury.
Kostelec nad Černými lesy, 21. dubna 1996
Jana Bendová
Poděkování
Děkuji vedoucí diplomové práce PaedDr. Heleně Kupcové za poskytnuté konzultace, cenné rady a připomínky.
Jana Bendová
OBSAH:
[Tabulka]
[Přílohy]
Prozaická tvorba Jana Křesadla má široké tematické rozpětí, od společenského románu, přes sci-fi a parodii na něj, až po prozaické texty vysloveně experimentální povahy, zejména v oblasti narativní techniky.
Zaujal mne způsob, jakým tento autor pracuje s autostylizací. Zejména se to týká autostylizace vlastní typu klíčového románu, kde se autor záměrně průhledně identifikuje s jednou z postav textu. Proto jsem si za téma své diplomové práce zvolila právě tuto autostylizaci. Domnívám se totiž, že se v ní nejlépe zrcadlí šíře i hloubka zajímavé osobnosti tohoto autora.
Z množství vydaných děl tohoto pozdního debutanta jsem si vybrala šest románů:
Právě v těchto pracích se tato přímá
autostylizace objevuje často a je navíc - jak hodlám doložit ve své práci -
podepřena i vlastními autorovými ilustracemi
a přímou citací jeho vlastních hudebních skladeb, hudebních transpozic,
překladatelských pokusů a jazykového experimentování.
Životopis Jana Křesadla:
Trilogii Fuga trium spojuje téma útěku. ("Fuga trium znamená latinsky buď fuga pro tři hlasy nebo také útěk tří.") (Křesadlo, 1990 b, s. 5) Příběhy nejsou psány v posloupnosti Kniha 1, 2, 3, ale vzájemně se prolínají. Kniha 1 je členěna na Hlavy, Kniha 2 na Kapitoly a Kniha 3 na Oddíly. Budu se zabývat zejména Knihou 3, neboť v té vystupuje autostylizační postava - Karel Klostermann.
Hned při prvním setkání s Klostermannem nám autor popisuje jeho oblečení, vzhled i povahu: "Byl oděn v bílou plátěnou uniformu se zlatými epoletami, kterou jeho vydatný břich vepředu nadouval téměř obludně. Na hlavě měl jakousi militaristickou čepici s kšiltíčkem a s jablíčkem, typ ještě z doby Jižního císařství, kterou co chvíli snímal, aby si mohl otřít zpocené čelo kapesníkem. Tento pohyb odhaloval, že Klostermann má tučný zátylek s několika tukovými záhyby a husté, černobíle zestrakatělé vlasy na ježka. Jeho tvář byla rovněž tučná a dosti nosatá, na způsob skoby. Měl zlatý cvikříček se šňůrkou za ucho a háček, jehož skla byla vyvedena ve formě šestiúhelníků, jakož i knír poněkud mrožího typu, nazrzle černavého koloritu. Udávaje takt, mával tučnými pažemi, takže to vypadalo, jako by se balónovitě, beztížně nadnášel." (Křesadlo, 1990 b, s. 106) "Dirigent Klostermann byl, jako většina tlustých lidí, snadno popudlivý, i když se, rovněž typicky, vždy zase brzo udobřil. Nyní hromoval tak, že se, vzhledem k horkému počasí, zástupce dirigenta již počínal kochat nadějí. Ale fialovost dirigentovy tváře opět ustoupila zdravější barvě, když před něj předstoupil Petr Vok, s klidným sebevědomím se nabídl za substituta a několika virtuózními pasážemi svou kompetenci potvrdil." (Křesadlo, 1990 b, s. 107) Křesadlo zde s jistou dávkou nadsázky popisuje sám sebe. Dirigent musí mít nutně čepici a knír. Jinak by to nebyl Křesadlo. Že to Křesadlo vskutku je, dokládá ilustrace - viz příloha. (Knihu ilustrovali Jan Vocílka, Václav Pazourek a Kamil Troud. Každý z nich ilustroval jeden díl trilogie a každý má svůj vlastní styl. Přesto jsou všichni přímo či nepřímo Jan Křesadlo. Příbuznost jmen je nasnadě - všechna se vztahují ke křesání. Pseudonym Kamil Troud je použit i v knize La Calle Neruda.)
Dirigent Klostermann také sám skládá, na což je patřičně pyšný: "Skladba nyní dozněla chromatickým odumíráním a korzující občané propukli v potlesk. Dirigent se ukláněl na všechny strany a mírně růžověl, jak bylo ve světle lamp jasně vidět. Jak zašeptal Vokovi jeden z bé-klarinetistů, byl totiž Klostermann sám autorem skladby. Na všeobecnou žádost muzikanti museli skladbu opakovat." (Křesadlo, 1990 b, s. 110) Stejně tak je Václav Pinkava autorem oratoria uvedeného ve Vara guru.
Karel Klostermann byl čestným bačou tajné organizace vigilátorů, kde používal i tajné bratrské jméno "Velký Fujarista". Organizace se ho zastala před vyděračem Masarikem, který Klostermannovi poslal primitivně kódovaný dopis: "Kaj im úlšopen císit kečak menchíp an chin ekčínap ež is újavád an abes v iledrob tárh okaj an usab cújam v itir únečrtsaz unurts a mýt as újucjar. Áděv odk."
(Křesadlo, 1990 b, s. 141) Dopis dokládá autorovu zálibu v kódování a tajnůstkaření vůbec. (Podobně je tomu ve Vara guru - příběh s transportem srnčí zvěře, v Zámeckém pánu - tajemný básník W. W., v Obětině - anagram Ronald Jakeš apod.)
Klostermann je člověk inteligentní, schopný, hudebně nadaný,... Dokáže hrát na spoustu hudebních nástrojů a okolnosti ho donutí živit se tímto cirkusáckým uměním: "Mezi těmito párii bylo lze spatřit muže, ověšeného jakýmsi složitým lešením, které by bylo těžko a asi i nudno popsat. Na jedné části konstrukce, zpředu, byla upevněna chromatická foukací harmonika, na kterou muž vesele vyhrával, při čemž se zároveň doprovázel na kytaru. Půltónovou posuvku měl důmyslnou páčkou přidělanou k lokti, takže ji mohl používat, i když oběma rukama hrál na kytaru. Zároveň nohama uváděl v činnost bicí nástroje, jimiž byl rovněž ověšen. Vedle harmoniky byla přidělaná také křídlovka. S druhého lokte hudebníkova viselo jiné důmyslné zařízení, kterým mohl trsat na kytaře, i když jeho pravá ruka byla zaměstnána strojkem sopránového saxhornu, jak lze, jak víme, křídlovku též označit. Takovýchto alternativních nástrojů a pákových systémů měl na sobě zavěšeno více. Vhodným střídáním nástrojů a jejich kombinací působil dojem, jako by to hrál celý soubor." (Křesadlo, 1990 b, s. 285) (V Obětině je Jindřich Henry nucen živit se podobným šaškováním v cikánském souboru.) Křesadlo zde ukazuje kam až je člověk schopen klesnout, aby uživil svoji rodinu.
Klostermann je ženatý usazený muž, který snáší kvůli své rodině různá ponižování. Tchán na něj svádí vraždu tchyně, čímž ho vlastně donutí opustit stálé místo dirigenta i Bohémii, ale aby toho nebylo dost, tchán se za Klostermannem přestěhuje do nové země, nechá se vydržovat a ještě vyhrožuje a nadává. Dirigent má zvláštní sexuální úchylku, kvůli které trpí pocitem méněcennosti a hanby a kvůli které je nucen navštěvovat bohémijský nevěstinec. Ačkoli nepociťuje žádnou touhu po normálním pohlavním styku, nezanedbává své "manželské povinnosti": "Občas, ale čím dál tím řidčeji, se ze svého doupěte vynořoval a tápal do patra do ložnice své manželky, neboť ta by ho jinak zanedbávala co se týče jídla, čistého prádla a podobně. Zde k ní přiléhal, podoben říjícímu nosorožci. Tehdy jeho zlá, hubená žena kvíkala jako myš a škrábala a kousala Klostermanna do tučných chlupatých ramen. Pro tyto chvíle byla též ochotna ho i jinak jakž takž snášet. Poté se odebíral zpět, tělesně ukojen, ale s trpkou myslí a s pocitem jakéhosi malého, chmurného triumfu. Byla to jediná situace, kdy nad svou ženou vládl." (Křesadlo, 1990 b, s. 228 - 229)
Předchozí odstavec uvádím spíše pro zajímavost. Křesadlo o svém soukromí mnoho neprozrazuje a dirigenta Klostermanna je nutno brát především jakožto literární postavu. Autor se o vlastní rodině zmiňuje na zcela jiném místě píšíc o inspiraci básníkově: "Při této příležitosti se autorovi připomíná, že by chtěl vyslovit díky své ženě a dceři za jejich obětavou pomoc atd., atd., atd., protože by s nima jinak nevydržel. /Ostatní členové rodiny jsou pohlaví mužského./" (Křesadlo, 1990 b, s. 162) Rodinné poměry jsou tedy u Křesadla a Klostermanna zcela odlišné.
Zajímavostí, kterou zde autor uvádí ústy Klostermannovic rodinného advokáta, je, že dirigent byl pokládán za geniálního: "Dovodím to z nejlepších autorit, že lidé nadaní - géniové - a to, myslím, se dá tvrdit, že váš pan manžel géniem byl, či dosud jest - byť i jen na lokální úrovni - jsou na hranici šílenství..." (Křesadlo, 1990 b, s. 270) Na otázku nadprůměrné inteligence naráží Křesadlo již v knize Vara guru (rozhovor Puleny a Viléma). Jde-li o záměrné uvedení génia Klostermanna při vědomí dané autostylizace, dá se vyvodit, že se sám autor označuje za geniálního. To mu však nelze nikterak vyčítat, neboť při svých nezměrných znalostech má vlastně pravdu.
Protože je Křesadlo nejen romanopiscem, ale i básníkem, nechybějí v trilogii ani verše. Aby bylo vidět, že autor zvládne vše, jde o poezii značně různorodou:
1) Naivní romantický trpaslík skládá milostné verše prostitutce Klaudii:
"Klaudie, Klaudie, bylo nám dobře jako dětem,
vánoce vzkvétaly nám žlutým vanilkovým květem,
jak hebká byla maminka - ovečka bílá,
betlémská hvězda z jablka nám vystoupila.
Stříbrné byly vzpomínky a mlýnské strouhy,
nekvetl dosud půlnoční hyacint krvácivé touhy,
dětství nám hrálo na svůj kouzelnický kolovrátek
a každý den byl červený jak kraslice a svátek.
Ale teď místo žluté vanilky nám kvetou černé růže,
čas převlékl tě v ženu a mne v muže,
kuřátka hvězd již pro nás tence netíkají,
aniž se lenošky mít vážné tváře zdají,
začarovaná hůl již více neutíká hvězdným klusem,
aniž se židle může stát létajícím autobusem.
Ta lítost ztraceného dětství naše těla spájí
a v ní se všichni nevinní a dobří znovu zdají.
Nauč nás, Klaudie, tajemství svojí strašné lítosti,
abychom i my došli stejné milosti
před soudem holubic a v očích svaté Slunečnice
a v očích Divizny, která je pravá boží svíce
a která v slunci poledním jak plameny se svítí
jako tvá duše, která umí naše těla odpustiti,
pitvorná, srstnatá a nad obyčej znetvořená,
jež řvou a vyjí věčné slovo žena.
Tvá duše lítostivá
prismatem dětství na nás na všechny se dívá,
kukátkem obráceným na nás všechny patří,
a proto jsme tvé děti a tví manželé a bratří,
odcházejíce do všech stran větrné růžice,
jíž plátky, čím dál od tebe, tím více úží se." (Křesadlo, 1990 b, s.
134)
2) Básník Kalousek - opožděný to dekadent - píše poezii místy až morbidní:
"Až v mojích prázdných očnicích
se budou červi pelešiti
a nad mou hlavou život kvítí
vibrovat bude v řapících,
kruh hodin zlatě zářících
nevyřknutelným klidem hnití
chtěl bych jen jednou porušiti,
opustit mrtvé, povstat z nich.
Jak javorová melodie
písně, v níž moje země žije,
chtěl bych se projít po kraji
a dívat se na hospodáře
a dětem na ruměné tváře
a jablka zda dozrají. (Křesadlo, 1990 b, s. 161)
3) Najdeme zde i "experimentální poezii" šíleného popa Kutala:
"Plouh slouh rouch dlouh
a dál
ký šťouch! Už šplouch
v kanál" (Křesadlo, 1990 b, s. 166)
Autor ji i dešifruje: "Byl s ním veliký zástup sluhů v dlouhých rouchách (asi orientálních). Jaké to vzrušení! Již skočil do kanálu (La Manche?)." (Křesadlo, 1990 b, s. 167).
Aby byl Křesadlo kompletní, musí se v knize objevit i nějaký starý jazyk, či přímo úryvek ze starého tisku. V trilogii je použit hlaholský nápis na zpovědnici: latinkou 'CONFESSIONAL' (Křesadlo, 1990 b, s. 164) Nápis i existenci zpovědnice však autor vysvětluje neznalostí mladého spisovatele Elaphida. Pravoslavní totiž nemají zpovědnici (Elaphid mylně pokládal Bohémany za pravoslavné.), nápis se dá přeložit jako "Confessional" (což by v Bohémii jistě napsáno nebylo) a kromě toho píší pravoslavní Slované cyrilicí a ne hlaholicí.
Kromě postavy dirigenta promlouvá v knize, již tradičně, autor také svými vlastními civilními ústy. Jde většinou o místa, kdy cítí potřebu cosi podotknout, zkritizovat, převést do soudobého života na Zemi, či odborně vysvětlit.
Tak například vysvětluje fungování "Kleinovy láhve". Nejspíš si zde Křesadlo připomněl vlastní zážitek z hodin matematiky, který mu "osvítil propasti lidské blbosti": "Tak ta láhev je jako dutá a tam, kde má nahoře díru, jde z té díry dolů, tím dutým vnitřkem, taková jako trouba, nahoře po celém okraji přidělaná k okraji té díry, takže tam jsou pak jako dvě dutiny v sobě. Teď ta vnitřní trubka se někde u stěny nebo u podlahy úží a prochází tou vnější stěnou ven, a venku se zatáčí zase zpátky do té vnější dutiny: Horem vleze do té vnitřní trubky, tou proběhne až ven tím jako dutým uchem a zase zpátky a je v té vnější dutině, kterou prochází jako ta vnitřní trubka, co vychází ven a ústí pak zpátky do té vnější dutiny. No, a zpátky dírou ve stěně přes to ucho do té vnitřní trouby a tou nahoře ven a odtud může pak běhat po celém povrchu. Takže, kdyby tam nikde nebyly žádné ostré hrany, zase má ta láhev jenom jeden povrch, a mohla by se z venku i z vnitřku natřít jenom jednou barvou a dvěma by to nešlo." (Křesadlo, 1990 b, s. 85) O něco dál uvádí matematický přepočet velikosti průměrného člověka v poměru k trpaslíkovi Dr. Edgaru Hillarovi: "Klaudie byla útlá a spíš menší, dejme tomu, že měřila takových 160 cm. Měl-li tedy Hillar pouhých 60 cm, jevila se mu tak, jak by se průměrnému muži ukazovala obryně vysoká přes čtyři a půl metru. Teď, její noha by byla nějakých takových dva a čtvrt metrů dlouhá a patřičně tlustá. Cirkumference kolem boků obryně by byla také asi nějakých dva a čtvrt metru, vzhledem ke Klaudiiným skutečným rozměrům, tedy měla by zadnici, kterou by muž normální výšky nemohl zcela obejmout. Měla-li Klaudie drobnou nožku asi řekněme 22 cm dlouhou od paty k palečku, měla by odpovídající obryně nohu dlouhou asi půl metru. Bereme-li Klaudiina ňadra jako polokoule, řekněme o poloměru 10 cm, měla by odpovídající obryně polokoule o poloměru asi čtvrt metru, neboli největší oblouk by byl dlouhý asi tři čtvrti metru. Ostatní zajímavé vitální statistiky si můžete převést sami pomocí tzv. trojčlenky, na základě jednoduchého vztahu: x = 450z / 160." (Křesadlo, 1990 b, s. 224 - 225)
Na jiném místě se neudrží a polemizuje s Milanem Kunderou (Což čtenáře nepřekvapí, viz postava spisovatele Menturely, resp. Milana Kundery, v Obětině.): "Nicméně autorův buržoázně-demokratický Pegasus ze stájí horší půlky národa nad tímto rozhodnutím zjankovatěl na základě svých obnošených a nudných morálních zásad a nedal se pohnout k dalšímu pohybu po dobrém ani po zlém. Aby se tedy pohnul a donesl autora k ukončení knihy, bylo nutno s ním uzavřít kompromis: Ať Hubertů píše aspoň ´Masarik´ s měkkým ´i´." (Křesadlo, 1990 b, s. 117)
Na několika dalších místech uvádí na pravou míru ostatní naivní představy fantastické Bohémie z prvotiny Hubertů Elaphida: "Kromě jiných nepřesností týkajících se této fantastické Bohémie, které čtenářský laskavec pravděpodobně postřehl, poznamenejme, že pravoslavní nemají sochy: Jejich způsob, jak se vypořádat se zákazem Starého Zákona o obrazech či podobách, spočívá na interpretaci slov rytý obraz, říkají, že se to týká jen soch. Katolíci pak tvrdí, že se obrázkům neklanějí, pouze je uctívají. Ostatně jsou známější spisovatelé, kteří se nezabývají detaily: Jedna velká ryba např. myslí, že v Bolívii se mluví italsky, a že se tam pražskému Jezulátku říká il bambino di Praga, ačkoliv to musí být spíš el niňo de Praga. Nevídáno tedy, když urogalský začátečník neví, že pravoslavní nemají sochy, a že Češi, resp. jejich kosmičtí dvojníci, nejsou pravoslavní." (Křesadlo, 1990 b, s. 71 - 72) Zde jaksi mimochodem naráží i na nedostatky některých svých kolegů - spisovatelů.
Stejně nedokonalými vidí i své kolegy - psychiatry a psychology s jejich novým přístupem k duševně chorým: "Dejme tomu totiž, že do Urogalie se nedostala představička, že blázni vlastně nejsou a blázince se tedy mohou zavřít, která, co tyto řádky píšeme, právě straší ve většině, nebo snad ve všech anglicky mluvících zemích. Buď se na té planetě nevyvinula, nebo do Urogalie dosud nedorazila, nebo se už ukázala jako nesmyslná, podobně jako v pozemské Itálii, kde jsou sice chudší, ale mentálně pohyblivější, než v některých jiných končinách světovějšího významu." (Křesadlo, 1990 b, s. 39) (Podobné názory se objevují např. v knize Zámecký pán aneb Antikuro, Zuzana a dva starci,...)
Křesadlo je i znalcem přírodopisu: "Kráčíte dále,
octnete se v nějakém parčíku a tu hle - černá veverka. Sentimentálně vzpomenete na
pražské sady, avšak, chyba lávky. To není naše veverka obecná, Sciurus vulgaris L.,
v černé formě, ale amerikánská potvora Sciurus niger, která se vyskytuje pouze v
černé podobě. Při bližším pohledu zjistíte, že je trochu jiná, než naše, nemá
tak huňatou oháňku a hlavně jí chybí střapečky na ouškách. A kromě této
veverky žije na severoamerickém kontinentě ještě šedivá veverka Sciurus
carolinensis, ale aby se to nepletlo, ještě další veverkovité potvůrky."
(Křesadlo, 1990 b, s. 11 - 12)
Autor zde pomocí podobností v přírodě přechází z kontinentu na kontinent, aby nás
nenásilně vtáhl do děje odehrávajícího se na jiné planetě. Planeta se jmenuje
Geomima, velmi se podobá naší Zemi, ale Země to není. ("geo - první část
složených slov spojující část druhou s významem řeckého slova gé = země.)
(Klimeš, 1986, s. 207) Kromě toho je název planety ženského rodu, stejně jako název
planety Země, což podporuje čtenářovo mateřské smýšlení o této.
Na Geomimě mluví lidé románským jazykem
"urogalštinou" (Další z Křesadlových nápadů, další z jeho tajných
kódů.): Všechno se čte víceméně jako
v češtině: ts se čte jako c, ch jako š, kh bývá
tam, kde bylo v latině ch, ale čte se k, c se čte vždycky jako
k, qu jako kw, má-li se před i a e vyslovit k,
napíše se tam i písmeno k, z historických důvodů, protože zvuk, vzniklý z
k před i a e se píše ts, ů s kroužkem se v dnešní
urogalštině čte skoro jako o, ale píše se tak dál. Skupina au se čte
jako dlouhé ó, např. autrů, jiný, se čte ótro, y před a po
samohlásce se vyslovuje j. Přízvuk je u slov končících na samohlásku na
předposlední slabice, u slov na souhlásku, kromě ch, n, y, na
poslední, je-li jinde, značí se čárkou, kromě koncovky infinitivu sloves -ar,
-er, -ir. Je to tedy podobné jako ve španělštině." (Křesadlo,
1990 b, s. 13)
Jedna z postav knihy - hloupý vyhazovač Masarik - mluví slovensky ( Slováci jsou v Křesadlových románech lidmi tradičními, přírodními. Viz postava pasáka krav Jana v Zámeckém pánu.): "Bozaj ňa v rit´, ty buzerante buzerantský aj s buzerantom! Aji s tým tvým Kalúskom osratým! Bojíte sa, že keby všicí chlapi chodili k nám, ostrúhali byste aji utréli huby. Lebo my zme tá hygiénická nutnosť a vy ste svině zvrátěné ..." (Křesadlo, 1990 b, s. 79)
Dalším vtažením knihy do autorova "pozemského" bytí je prostředí blázince. V trilogii je popsán blázinec v Colchesteru, kde Václav Pinkava po odchodu z Československa působil. "Klasicky se takový typický ústav rozkládá ve velikánském parku, který bývá podobně krásný a utěšený, jako velký starý hřbitov.
Co se týká budov, tedy zde bývá budova centrální či hlavní, často architektonicky pitvorná, třeba na způsob středověkého hradu nebo tak, protože architekti se při navrhování blázince necítili spoutáni konvenčním vkusem a konec minulého století přál bizarní architektuře i tak. Zde bývá usazen ředitel a všemožný administrativní a technický personál, jakého je třeba pro spravování a ovládání celého vlastně města bláznů, jejich ošetřovatelů, lékařů, kuchařů, uklízeček, atd. Bývají zde také: ústřední kuchyně, prádelna, hlavní sklady apod., obchod, kde lze koupit všemožné zboží, někde i holič a kadeřník pro pacienty, atd., atd. Jsou zde také oddělení pro chovance, jejich ložnice, jídelny, společenské místnosti, kanceláře, ošetřovny a tak dále. V klasickém blázinci je dále kostel pro pacienty, jedna nebo více vodárenských věží, dále veliká kotelna, kde se pro celý komplex ohřívá voda na mytí a do ústředního topení. Ta většinou, vedle hlavní budovy, kostela a vodárenské věže, rovněž vévodí blázinci svým velikým, jakoby továrním komínem. Někde bývá u kotelního komplexu i vlastní blázinecká elektrárna a případně i jiná strojírenská zařízení, související s provozem.
Nuže, prakticky všechny místnosti v hlavní budově, všechny rozptýlené pavilony a domečky, atd. mají přívod teplé a studené vody, ústředního topení, přívod elektřiny a často i plynu. Příslušná potrubí je však třeba udržovat a proto musí být chodby, kterými trouby vedou, přístupné člověku." (Křesadlo, 1990 b, s. 39 - 40) Křesadlo měl blázinec za roky působení velmi dobře prozkoumaný. Tyto své objevy uplatnil v příběhu o rozvracečích Geomimy skrývajících se v podzemí rozsáhlého propojeného komplexu budov blázince. (podobně prozkoumaný terén najdeme v románu Vara guru, který se odehrává v městečku Křesadlova mládí, v Radnicích u Plzně.)
"Postavy a situace této knihy jsou zcela fiktivní, a pokud by někoho nebo něco připomínaly, tedy jen jako typy. Kdyby tomu tak nebylo, šlo by o postavy neživotné, a tudíž o špatnou knihu." (Křesadlo, 1991, s. 8)
Kniha je dobrá, neboť postavy vskutku někoho připomínají a jedna se dokonce ztotožňuje s něčím - s Křesadlem. Samotné Křesadlo je zde vypravěčem: "Do tohoto městečka sestupuje nyní Křesadlo, diskrétně chrastíc ocílkou o pazourek, aby zde zahájilo líčení dějů. Vy pak, Múzy, jež v olympských sídlíte domech, buďte mu nápomocny." (Křesadlo, 1991, s. 13)
Autor se vrací do kraje svého mládí. Děj zasazuje do malého městečka Ryboví (Radnice u Plzně: "424 domů, 2478 obyv. /1930/, z nich nár. čsl. 2447. Poštov. a telegr. úřad, důchodk. kontrol. úřad, četnická stanice, měšť. škola smíšená, odbor. živnosten. škola pro dívky, všeobecná pokrač. škola živnosten. pro chlapce, lidov. hospodářská škola, museum, knihovna zal. r. 1818 A. J. Puchmajerem, nyní asi 3500 svazků. Z peněžních ústavů přibyla živnosten.-hosp. záložna. Z nových význačných budov nutno jmenovati sokolovnu, jubilejní chudobinec, dům sociální péče, hasičský dům, měst. spořitelnu a filiálku hospodář. družstva, socha M. Jana Husa a v lese Malíkovci pomník starosty města Pika, oběti rakouské persekuce za svět. války. Průmyslové podniky: 2 pivovary, 3 cihelny, 2 mlýny, 2 pily a sklárna. - R. jsou konečnou železniční stanicí trati Chrást u Plzně. R. byly působištěm básníka A. J. Puchmajera a geologa K. Feistmantla a jsou rodištěm J. Rafaela Macana, čes. kat. bohoslov. spisovatele, a Petra Fingala, spisovatele a redaktora. - Majit. panství je nyní Jiří Sternberg. -") (Ottův slovník naučný nové doby, 1938, s. 332) V městečku mají jeden kostel a jednu hospodu, dvě zpustošené továrny (třetí je již zcela rozpadlá) a dvě rozkládající se sklárny (z toho jedna patřila Křesadlovým prarodičům). Zdá se, že se tu nic neutají. Nebo, že by přeci jen?
Na straně šestnáct přistupuje další Křesadlo - Vilém
Zurda: "Asi jedenáctiletý tmavovlasý chlapec skromného a ubuzerovaného
vzezření." (Křesadlo, 1991, s. 16) Vilém je velmi inteligentní, zvídavý a
vyspělý. Autor v knize vysvětluje původ chlapcova příjmení (pochází ze
španělštiny, kde znamená "levá ruka")
a přemoudřelost tohoto mladíka: "Odhlédnuto od zkušenosti a tzv. vyzrálosti,
kterou se většinou liší i velmi hloupý dospělý od dítěte, měl Vilém Zurda ve
svých jedenácti létech inteligenci odpovídající zhruba úrovni poněkud
nadprůměrného dospělého, jaký se může stát mistrem ve fabrice, štajgrem,
učitelem obecné školy, a při troše štěstí a píle i na vyšších stupních. Lidé
s touto úrovní inteligence mohou při dostatečném postrku zabírat schopnějším
osobám i skutečná akademická místa, aniž by to řvalo příliš hlasitě.
Dospělý člověk, mající inteligenci jako Zurda v jedenácti, už působí v náhodně vybrané skupině lidí jako chytřejší." (Křesadlo, 1991, s. 35) Na tyto odstavce navazuje autorská řeč, tj. vstupuje sem samo Křesadlo řkouc: "Potlačte však, prosím, hnutí žárlivosti." (Křesadlo, 1991, s. 35) Dále pokračuje vysvětlováním toho, jak může Zurdova inteligence věkem klesat, ale aby čtenáře moc neuklidnilo, dokládá, že pokud by se Vilémova inteligence dále rozvíjela, platil by v dospělosti v normální populaci za génia. Ne sice takového kalibru jako např. Newton nebo Pascal, ale rozhodně by svou inteligencí převyšoval všechny kolem. Byl by to prostě takový Křesadlo.
O to, aby byl Vilém ještě chytřejší, se staral opět Křesadlo - tentokrát "emeritní gymnasiální professor" (nyní povoláním husopas města Ryboví) PhDr. Lucián Pulena. "... obecní husopas v Ryboví byl asi nějaká zvláštní osobnost. Předně proto, že o existenci pojízdných boudiček vůbec věděl, a dále proto, že si takovou bedničku celkem bez skutečné potřeby postavil. Je sice možné, že tvůrce bedničky byl pouze originální lidový typ a na útvar a účel buď sám přišel, nebo se o tom nějak dozvěděl. Lid však bývá zpravidla konzervativní, a tak se bednička zdá poukazovat spíše jakoby na nějakého inteligenta, i když zaměstnání husopasa činí takový závěr nepravděpodobným." (Křesadlo, 1991, s. 19)
"Je to stařec mrzkého vzezření, zarostlý krátkým, štětinatým, silně prošedlým plnovousem, který mu dodává podobu stájového pinče.
Je oděn v uválený oblek kdysi panského střihu a barvy, vlivem povětrnosti dnes již značně neurčité. Má venkovskou košili bez límečku, s tkaničkou, a je bos. Na hlavě mu sedí omšelý tvrďák. Zpod tvrďáku vylézají přerostlé bílé vlasy. S tímto proletářsko-venkovským, anť nedím vandráckým zevnějškem kontrastují malé, staromódně pichlavé brejličky s olověnými ráfky, jako na portrétech Franze Schuberta a Alexandra Gribojedova. Tyto brejličky, zdá se, poukazují výše naznačeným směrem." (Křesadlo, 1991, s. 20)
Fyzický vzhled ujišťuje čtenáře, že jde o autora samotného. Stařík (typická křesadlovská autostylizace), opotřebovaný oděv, prošedivělé vlasy i štětinatý plnovous, neoddělitelný tvrďák na hlavě a samozřejmě bosý. Jediná věc navíc jsou brýle - obecně to uznávaný znak inteligence. (Hlupáci si čtením oči nezkazí, nečtou totiž.)
Pulena ovládá němčinu, latinu, řečtinu, ale ve skutečnosti je vlastně indolog, což uplatňuje při odhalení podvodu s Mistrem: "Mým vlastním oborem je však indologie, kterou jsem studoval na některých předních evropských univerzitách. Proto jsem také odcestoval do Indie, jako soukromý preceptor němčiny dítek jeho jasnosti Šívádása dvacátého čtvrtého, rádžana v Kapilavátsu.
Znám dobře indickou kulturu a některé indické jazyky včetně sanskrtu, pálí a magádhí.
To, co vám zde tento podvodník předvádí, je pouhé šaškování. Dokonce se vám i posmívá, neboť napodobuje zvuk indických jazyků, byť podvodně, na povrchové zdání však schopně, vkládá do této hatmatilky slova skutečná, z jazyků cizích i z češtiny, na indický způsob zakuklená, ve významu posměšném, ba i obscénním. Avšak nastojte! Toto zahrávání s nadpřirozenem je příliš smělé! Občané, strávil jsem na indickém subkontinentě deset let a ujišťuji vás, že jsem tam skutečně zažil věci, které se příčí přirozenému výkladu. Tím odpornější jsou mi tyto rouhavé hříčky! Není třeba být zbožným v nějakém církevním smyslu, abychom cítili úctu k tajemství veškerenstva." (Křesadlo, 1991, s. 144) Zde se nám ukazuje opět sám Jan Křesadlo s jeho nezměrnými jazykovými znalostmi. Obliba latiny u Puleny i Křesadla vede k tomu, že si je i erudované osoby povolávají na pomoc při tvoření svých prací (viz příloha: dopis Jana Křesadla Janě Bendové): "Zkrátka a dobře, bez dlouhých přednášek Pulenův první úkol nespočíval v podřimování v knihovně a předstíraném katalogování, nýbrž v překládání disertace hraběte Švamenberka z češtiny a částečně z němčiny (šlo mu to německy přece jen o fous lépe) do scholastické latiny.
Nyní právě se Pulena zabýval touto činností, která ho velmi bavila, neboť mu připadala příjemně bizarní.
Disertace, pojednávající o některých otázkách nauky o látce a tvaru, De quaestionibus hylermorphismi, byla v českoněmeckém rukopise dosti tučná a Pulena počítal, že mu to, při rozvážném překládání, může vydržet tak asi půl roku.
Nesmělo se to ani moc táhnout, ani moc hnát, protože obojí by mělo své nevýhody. Obklopen tučnými slovníky scholastické a klasické latiny, prokusoval se učený chénobóta zvolna chlebodárným textem. S některými názory hraběte živě nesouhlasil, ale vždy si připomněl přísloví o chlebě a písni, jakož i fakt, že je pouhým překladatelem a ne cenzorem či posuzovatelem." (Křesadlo, 1991, s. 206)
Jakési poznání o nerozluštitelnosti tajemství lidských myslí se objevuje u Puleny podobně, jako u zkušeného psychologa Pinkavy. Křesadlo ve svých dílech často poukazuje na podvody rádoby psychologů, kteří zneužívají nemoci svých klientů k pouhému obohacování se (např. Zuzana a dva starci, Zámecký pán aneb Antikuro): "Viděl případy náboženské exaltace, hlavně když byl v Indii, viděl i věci, které se daly těžko vysvětlit přirozeným způsobem, někdy vlastně vůbec ne, a takzvaný přirozený způsob byl jasně hloupý a za vlasy přitažený.
Byly to výklady toho druhu, jako když Vrchlický při své progresívní paralýze dostal dyslexii a jeho žák Albert Pražák to vysvětloval tím, že mistr čte tak geniálně rychle, že se mu písmena rozmazávají. S tím rozdílem ovšem, že v případě magicko-mystických jevů máme k dispozici pouze a jenom takovéhle budulínkovskorozšafné stupidní žvatlánky nejvyšších lékařských a psychologických kapacit, jako třeba, že majitel chytrého Hanse, koně, který uměl odmocňovat a snad i integrovat, mu dával podvědomě nepatrná znamení, postřehnutelná jen koňovi apod.
Spokojujeme se těmito pivnostmi a o pravých příčinách, ať již přirozených či nadpřirozených, nebo jistě v mnoha případech i šikovně podvodných, nemáme prostě ponětí. Tak jako ti lidé včera u té lesovny věřili, že mahátma z Tibetu mluví nějakým indickým jazykem, a jenom já jsem poznal, že to je podvod, protože jsem náhodou indolog." (Křesadlo, 1991, s. 185)
Křesadlo ovládá spoustu cizích jazyků, ale nezanedbává ani češtinu. Rád ukazuje, že se vyzná nejen v současné češtině, ale že mu nečiní potíže ani čeština starší, viz žádost o místo PhDr. Puleny: "Vysvětloval, že je penzionovaným středoškolským profesorem, že však, protože odešel do penze již za Rakouska, ztratil důchod, vyměřený mu za mocnářství, inflací podstatnou část své kupní síly, i jest tudíž, jak psal, bez vlastního zavinění nyní blízek holi žebrácké. Žádá tudíž o místo husopasa, aby tím příjem svůj aspoň poněkud doplniti mohl.
Povinnosti husopasa mu nejsou neznámy, protože je jako chlapec často vykonával, anoť tehdy v Ryboví bylo místo husopasa po několik let neobsazeno a občané museli se o pasení svých pernatců, každý jednotlivě, postarati. Ostatně jde o službu, kterou obvykle vykonávají osoby zcela prosté a nevzdělané, anať žádných zvláštních schopností či dovedností venkoncem nevyžaduje, i jest se ovšem nadíti, že níže podepsaný žadatel bude tím spíše s to takovým povinnostem řádně dostáti. Jakkoliv je již pokročilejšího věku, přes 70 let, jest dosud tělesně i duševně čilý, o čemž přikládá lékařské potvrzení." (Křesadlo, 1991, s. 20 - 21) Kniha se odehrává v první republice, na sklonku třicátých let, Pulena je v té době již sedmdesátníkem a styl jeho úředního vyjadřování je roztomilý a pravděpodobný zároveň. Podtrhuje čtenářovu představu o vyjadřování typických intelektuálů té doby.
Již u Křesadla - Viléma se objevila poznámka o tom, aby čtenář nezáviděl Vilémovi jeho nadání. Na jednu stranu Křesadlo provokuje vystavováním svých schopností na odiv čtenáři, na druhou stranu hovoří Pulenovými ústy o tom, jak se Vilém nemá vyvyšovat nad průměrné lidi: "No zkrátka, jednoduchý člověk to nepochopí a vidí v tom jakousi duchovní vodu, která opravdu teče, ve skutečnosti je to míněno jen jako analogie - ach, Bože můj, jsme to hlupáci! Protože my si musíme uvědomit, Viléme, že tak jako tápou méně nadaní lidé ve věcech, které nám jsou ještě jasné, tak zajisté i my tápeme ve věcech jen nepatrně složitějších a nemáme čáku, že bychom je kdy pochopili. Nějaký nadčlověk nebo anděl by mezi námi asi ani neviděl rozdíl. Proto, Viléme, se nikdy nevyvyšuj nad lidi s menší kapacitou." (Křesadlo, 1991, s. 101) Křesadlo tedy sympatizuje s myšlenkou řeckého filozofa Sokrata: "Vím, že nic nevím." Moudrost člověka totiž spočívá v tom, že si je vědom své neznalosti (a to Křesadlo potvrzuje).
Aby byl Křesadlo kompletní, musí se někde objevit vztah k hudbě. Zde je prostor pro další postavu - Vilémova strýce pošmistra Bohuslava Kodru. Kromě lásky k hudbě se však nezdá být nic společného Kodrovi a Křesadlovi. Kodra je varhaníkem a autorem requiem pro alt, tenor a bas s průvodem varhan (skutečným autorem je sám Jan Křesadlo). Pošmistr je ve své snaze po vydání tohoto oratoria neúspěšný, ale jeho dílo je (bez jeho vědomí) využito při pohřbu Mistra. (Smutnou paralelou je, že táž skladba zazněla po smrti Jana Křesadla jakožto zádušní mše 9. prosince v kostele na Vršovickém náměstí.)
Strasti překladatele poezie líčí Jan Křesadlo prostřednictvím Msgr. Smítka, který se trápí s překlady katalánského kněze Jacinta Verdaguera do češtiny podobně, jako se činil Jan Křesadlo při překládání Věnce Seifertových sonetů do angličtiny.
Autor vystupuje v tomto spisu ve dvou rolích: jakožto básník W. W. a jakožto vypravěč.
W. W. je postava velice tajemná, postava z minulosti. Dozvídáme se o něm díky jeho básním nalezeným na smetišti a kromě této "sbírečky" nám o něm není známo vůbec nic. Co skrývají iniciály W. W.? Vyšly některé jeho básně tiskem? Ze které doby básně pocházejí?
Protože jsou básně psány německy, přeloží si je nálezce pro vlastní potřebu do češtiny. Křesadlo zde nejspíš chtěl působit na línější čtenáře, nespoléhal na jejich zvědavost a pro jistotu uvedl i českou verzi básní. Překlad do češtiny zakomponoval do příběhu, přičemž nám ukázal lyrickou stránku duše nálezce - doktora a zároveň tak dokáže své překladatelské nadání (... "což ovšem nebyl zase takový kumšt, protože originál se nerýmoval a neměl ani nějakou pevnou rytmickou strukturu.") (Křesadlo, 1992 a, s. 51) Z deseti německých básní vytvořil doktor jedenáct českých (jedna ho zaujala natolik, že si ji přeložil a ještě rýmovaně parafrázoval).
Básně jsou melancholicky laděné, týkají se osamělosti, konečnosti, pomíjivosti, ... Už pouhé názvy některých básní ukazují tesknou autorovu náladu: "Osamělý", "Mrtvé slavnosti", "Podzim", "Mrtvý rytíř", "Noční hlídka", "Noc strašidel",... Ostatní básně nemají melancholicky znějící názvy. Jejich nadpisy působí spíše mysticky, tajemně. Tak je tomu například u básně: "Pokušení.
Volání hvězd je stříbro a mráz,
připrav se opustiti teplé tělo,
vzhůru budeš stoupat zcela
bez tíže,
abys pásl stříbrné ježky propastí.
Zelený vítr nicoty tě bude laskati,
na tvém skleněném těle z masa
duchového,
tuto rozkoš a neřest jsi dosud
neokusil.
Toto pokušení je jedovatě sladké,
když varhany noci znějí na nebi,
když měsíc kostnatě se směje
jako sama smrt
a stín tvůj u nohou
se stává vlkodlakem." (Křesadlo, 1992 a, s. 56)
Za tajemnými názvy se však skrývá stále stejná melancholie autora.
Poprvé se s básníkem W. W. setkáváme na straně padesát, ale k jeho odhalení dochází až ke konci knihy. Nedá se to však považovat za pointu románu, příběh tajemného W. W. totiž není v knize nosným tématem.
Do doktorova působiště přijede na lov německý fabrikant Währwohl, ale lovení divé zvěře je pro něj pouhou záminkou k tomu, aby našel chybějící část spisů svého přítele: "Ano - ty iniciály W. W. - to byl Wolfgang Werwolf - můj - můj přítel - padl potom na východní frontě - to byl - to byl básník - my, víte, totiž ve spolupráci s jednou firmou budeme vydávat jeho sebrané spisy - a právě tahle sbírka, nadepsaná jenom Gedichte - ta - ta nám chyběla - á - Hans - děkuju! nalej taky slečně - a vezmi si taky - prosit, Fräulein! - ale já jsem věděl, že ty básně budou nejspíš tady - v jeho - v jeho rodném domě - náš - náš přítel Wolfgang měl otcem lékaře lidumila - to byl lidumil, pane doktore!" (Křesadlo, 1992 a, s. 222)
Prostřednictvím postavy W. W. se o Janu Křesadlovi nedozvídáme nic jiného, než že mají společnou zálibu ve skládání básní. (U Křesadla k tomu ještě přistupuje zájem o překládání.)
Knihu tvoří dvě hlavní vypravování:
1) Jan Křesadlo promlouvá ústy slovenského pasáka krav Jana. ( Tento úsek je ve slovenštině, občas se objeví maďarismy či germanismy. Použita je ich-forma.)
2) Jan Křesadlo je vypravěčem příběhu vesnického doktora. (Příběh je psán er-formou.)
Druhý typ vypravování - příběh doktora - je reakcí Jana Křesadla na knihu Kuropění do Viktora Fischla (odtud i název Antikuro, tj. zkratka "antikuropění"). Svůj názor na Fischlovu knihu vyjádřil autor ve veršované podobě na začátku románu: "OMLUVA ČI VÝKLAD VIKTORU FISCHLOVI
Ten básník, jenž se sudbou vyhnul zkáze,
zná pořád jenom postavení hvězdná,
nic surového není na obraze,
jejž maluje, neb mrzkých věcí nezná.
Nevyčkal nikdy okupanty v Praze
a neví, co je situace mezná
a kterak chutná lidská bída bez dna,
neležel nikdy sražen na podlaze.
Tak jeho starý lékař žije blaze,
ve věčném svátku ze sedmého března,
strašného nic nepotkal na své dráze.
Ať tedy k poučení, ku výstraze
skutečnost aspoň na papíře sezná,
již fantazie poví lépe, snáze. (Křesadlo, 1992 a, s. 5)
Nedá se říci, že by se Křesadlo stylizoval do postavy venkovského doktora, ale některé shodné rysy zde přesto najdeme. Doktor je velmi inteligentní, zná jazyky, má cit pro poezii, vyzná se v umění, v hudbě i v lidské psychice,... Kromě toho se zde nutně odráží autorův pohled na společnost dané doby a jeho individuální zkušenosti s "přežíváním" v této době. Objevují se tu i místa, kdy Křesadlo nevydrží a promluví do příběhu sám za sebe: "Na druhé straně ovšem, může to také vyvolat v naslouchajícím pocit méněcennosti a tím agresi primitiva, kterému okolnosti dávají nad vzdělancem nějaký druh moci, např. Pavlu Řehořovi pozice autora kritického sloupku nebo pologramotnému kravaři postavení kaprála u vojště. Tento úkaz platí obecně na vojně, když nastoupí vzdělaní rekruti, ale v totalitních režimech a v určité části exilového tisku se uplatňuje i za okolností civilních." (Křesadlo, 1992 a, s. 134)
Kritici a teoretici literatury mu vůbec "leží v žaludku": "Ale možná, že by nevěděl nic ani v tom případě nebo právě proto, jelikož literární znalci jsou z valné části úžasně slovesně necitliví a při svých soudech se řídí druhotnými známkami, jako tápající slepci: jako jak je kdo už známý, co o něm řekli ti druzí a do jaké skupiny nebo -ismu patří. Nemohou-li najít žádný takový druhotný záchytný bod, obvykle se nakrknou a těžko kategorizovatelného autora sepsují, protože cítí, že je jaksi převezl či podvedl tím, že jim nezanechal žádný provaz pro slepce. Často také dávají podle těchto sekundárních znaků dohromady věci, které k sobě ve skutečnosti vůbec nepatří." (Křesadlo, 1992 a, s. 63)
Tyto kritické poznámky se však netýkají pouze literatury, ale i způsobu trávení volného času mládeže šedesátých let: "V dorůstajících generacích let šedesátých upadlo totiž obecně v zapomnění umění souložit na výdrž, aspoň mezi intelektuálnější mládeží. Snad toho byla příčinou puritánská výchova v Pionýru, ale to se nezdá, protože dřívější generace vyrůstaly zase pod vlivem buzerační nábožensko-rakouské či porakouské výchovy a uměly to. Snad to mělo co dělat s celkovým zpohodlnělým přístupem k mnoha věcem. Kdo byl dobrý pionýr a svazák anebo měl tatíka papaláše, nemusel se nic učit, například. Taky tanec byl nahrazen medvědím kýváním - jakoby debilů - a poezie se zvrhla ve vertikální prózu. Avšak podobně jako vytáčení figur nebo psaní sonetů, vyžaduje i řádné milování určité umění a snad i talent, vlastně též zbytečnou námahu, která je ovšem vyvažována radostí z docíleného efektu atd.
Čert ví vlastně co, ale je vědecky dokázaným faktem, že mužská mládež let šedesátých to neuměla dělat, takže se dívky s důvěrou obracely na tehdejší třicátníky a čtyřicátníky nebo v individuálních případech i na zachovalé pracovníky starších ročníků." (Křesadlo, 1992 a, s. 158)
Kromě vsuvek do textu typu citací z Vladislava Vančury, Theognise či překladu Lafontainova Romula z roku 1826 (což je opětným důkazem autorova zájmu o studium jazyků a literatury), kromě uvádění některých pasáží knihy hlaholicí a kromě básní neznámého W. W. jsou do textu vsunuta ještě dvě intermezza. První z nich se týká rozhovoru psychoterapeuta s pacientkou. (Tento úsek zdánlivě nesouvisí s příběhem. Autor zde použil postup "in medias res", tj. do středu věcí. Nic nevysvětluje, předkládá nám daný rozhovor, ze kterého vyplývá, že terapeut i pacientka jsou kdesi v cizině, přičemž pacientka touží po určitém negramotovi z Československa. Čtenář vytuší, že půjde o hloupého pasáka Jana.) Znovu vidíme otisk Křesadlovy osobnosti. Postavu psychoterapeuta najdeme i v jiných autorových dílech (např. Zuzana a dva starci, Girgal, Fuga trium) a většinou jde o jejich vydřidušství a neschopnost: "Psychoterapeut, ač normálně vymydlený a čerstvě oděný, vypadal nicméně podivně špinavě, což jest mystickou vlastností snad všech psychoterapeutů, snad proto, že se hrabou v takzvaném špinavém prádle psychična svých klientů. Proti němu seděla ještě dosti mladá, pěstěná a pohledná blondýna, asi tak zachovalá třicátnice. Na rozdíl od klasické situace s pacientem na kanapi a s psychoterapeutem za jeho týlem v křesle, seděli dušeznalec i jeho klientka normálně za stolem, protože dr. Bux nebyl snad obyčejný psychoanalytik, nýbrž měl svůj vlastní systém, zvaný autorealization therapy, který horizontální polohu nevyžadoval, zejména proto, aby se lišil od běžných psychoterapeutických hokynářů z malých měst. Nicméně se autorealizační terapie zdála dost sypat, jak vyplývalo např. z koberce a vůbec vybavení konzultační místnosti, jakož i z kvality odění klientky." (Křesadlo, 1992 a, S. 102 - 103)
Druhé intermezzo se týká, jak nás u Křesadla taktéž nepřekvapí, hudby. Doktor jede navštívit prvorodičku a uslyší zpěv a brnkání na kytaru. Píseň je francouzská, dívka jí nerozumí, ale to nevadí, protože hlavní je cit pro hudbu. A ten dívka má. V této vložce zároveň Křesadlo odsuzuje způsob myšlení hlupáků. "Jako mnoho jiných hloupých lidí se Květa domnívala, že cizí jazyky jsou pouze jakési zvuky, které nic neznamenají. V zemích anglického jazyka, kde panuje jakási selektivní lingvistická debilita, zavedená původními mluvčími, Angličany, existuje sekta pentekostalistů, na které sestupuje Duch svatý a mluví skrze ně jazyky, což jest pouze jakési žvatlání a mumlání. Pochybuji, že by se tento druh nesmyslu mohl uchytit v kultuře s jiným obecným jazykem, například v Čechách." (Křesadlo, 1992 a, s. 121)
Román vybočuje z řady autorových děl tematicky: sci-fi (Budu toto dílo označovat za sci-fi román, protože nesouhlasím s T. Kafkou - údajná neadekvátnost zařazení tohoto románu mezi "skutečná díla" science fiction: "Tento žánr má vedle svých vedlejších znaků i jisté zákonitosti, které je třeba při výstavbě děje dodržet. Mezi ně patří v prvé řadě futuristický pohled do budoucnosti, který si musí odepřít příliš častou korespondenci se společenskými konvencemi přítomnosti, o minulosti ani nemluvě. U Křesadla se však futurismus zaměňuje osobním avanturismem vůči literárnímu textu." ... "Sci-fi je tu formálně spíše zástěrkou pro naprostou libovůli.") (Kafka, 1994), časovým zařazením: budoucnost i svými postavami: zvířata.
Hlavní "postavou" knihy je pes Girgal (79-XVIII-71/XII:, alias Xant), autostylizace Jana Křesadla. Knihu ilustroval sám autor a lze tedy zkoumat fyzickou podobnost psíka s autorem: Pes má mohutné kníry, orlí čenich, oči se svislými víčky, dlouhé vztyčené uši a hlavu mu kryje neodmyslitelná čepička. "Tento šestý pes byl nízkonohý, barvy pepř a sůl, s polovzpřímenými boltci a klabonosou mordou jako bedlingtonský teriér. Byl poněkud drsnosrstý a měl kolem huby střapaté drsné chlupy jako stájový pinč. Jeho oči se svislými víčky měly poněkud lidský tvar a výraz." (Křesadlo, 1992 b, s. 223)
Girgal bylo psíkovo jméno na domovské planetě. Pojmenování bylo vlastně přepisem číselného kódu určeného pro kynantropy: GI = 79, R = XVIII, GA = 71, L = XII. Písmena latinské abecedy byla označena arabskými číslicemi 1 - 9. Počínaje 10, tj. písmenem J, se přešlo na římské číslice. Girgal byl navigátor (proto je jeho označení složeno ze čtyř skupin čísel), navigátoři sloužili lidem a nebylo tedy praktické oslovovat psy jejich číselným kódem (proto: Girgal). Jméno Xant získal psík později na planetě Kpwekpwoků.
Girgal samozřejmě není jen tak ledajaký pes. Jednak je postavou sci-fi románu, což předpokládá určitou výjimečnost, jednak je autostylizací Jana Křesadla, který byl přímo zosobněním výjimečnosti.
Z technicko biologického hlediska je Girgal kynantrop, tj. slovo
složené z názvů dvou věd: "kynologie, nauka o psech, jejich zevnějšku,
plemenech, výživě, chovu, výcviku a nemocech, zajištění chovu psů a jejich prac.
využití." (Encyklopedický slovník, 1993, s. 581) a "antropologie, věda o
člověku v nejširším slova smyslu. Studuje celkový tělesný stav a variabilitu
jednotlivých tělesných znaků v současných, hist. a předhist. skupin
obyvatelstva." (Encyklopedický slovník, 1993, s. 55). Je to "výtvor
genetického inženýrství, pes s inteligencí člověka, pro některé účely,
štěně, vysoce inteligentního člověka." (Křesadlo, 1992 b, s. 21) Girgal je
výsledkem diplomní práce nynějšího genetického inženýra Odóna. Odón nebyl
zvlášť vynikající student, a tak se na svém kynantropovi dopustil dvou chyb: Girgal
neztratil pohlavní pud, ani superakutní psí sluch. Obojí bylo z hlediska lidí
nepřípustné
a nebezpečné a obojí bylo vlastně příčinou Girgalova útěku z planety lidí na
planetu Kpwekpwoků.
Na planetě (Pav alfa 2) je větší prostor pro inteligentního kynantropa a tím i větší prostor pro autostylizaci autora. Jak jsem již uvedla, je Girgal inteligentní, a co více, v některých oblastech je inteligentnější než člověk. Naopak Kpwekpwokové jsou jaksi zaostalejší. Nejsou to lidé, ale ptáci podobní našim tučňákům. "Alkouni byli trochu menší než lidé, ale ne o mnoho: začínali asi na 145 cm a končili u 175. Celkově se Kykýk skutečně podobal alce nebo tučňáku. Měl úzkou ptačí hlavu na dlouhém hadovitém krku, silný zobák žluté barvy a oči s bílou matnou duhovkou, podobné perleťovým knoflíkům. Hlava i krk byly pokryty krátkými, přiléhavými černými pery, jak tomu je i u pozemských tučňáků." (Křesadlo, 1992 b, s. 81) Již sám fakt, že jde o ptáky, vyvolává ve čtenáři představu bytostí hloupých. Nejde o žádné orly symbolizující sílu, ani o moudré sovy, ani o slavíky s krásným zpěvem,... Jde o tučňákovité bytosti, které se oblékají jako lidé, mluví jako lidé, mají vrchnost, církev i školu, ale jsou to jen ptáci. Není tedy divu, že Girgal stojí vysoko nad nimi. Protože je chytrý, chová se v jejich společnosti tak, jak se na "obyčejného" psa sluší. Nikomu se totiž nezamlouvá, zjistí-li, že se kdosi podřízený a v obecném chápání primitivnější ukáže být chytřejším, než všichni kolem.
Nicméně jednou se Girgal ocitne v situaci, kdy je donucen vybrat si: buď zachrání svého pána (Kpwekpwoka Schrla) a prozradí se, nebo jeho chlebodárce zemře. Šlechetný Girgal se prozradí a začne mu tak nový život. Schrl je přesvědčen, že je jeho pes vlastníkem přinejmenším některé z kpwekpwokských duší, což je pro něj důvodem k tomu, aby poslal Girgala do školy: "Girgal pod stolem napůl klímal. Slyšel už to mnohokrát předtím. Neustále opakovaná primitivní kpwekpwokská mytologie ho nudila a rozčilovala. Pokud se Kykýk držel faktů, jako např. byl způsob určování času podle pohybů Kwaka a Kwoka, bylo to ještě dost zajímavé. Ale jakmile začal blbnout s teologickou interpretací, bylo to zábavné jen na počátku. Girgal navštěvoval hodiny náboženství na nejlepší škole v R-r-ku, kde vyučoval také nejlepší teologický pedagog Kykýk. Musel s ním chodit teď každý den a prý po dobu nejméně jednoho prkwerroku, tj. pozemských asi pěti měsíců." (Křesadlo, 1992 b, s. 65) Škola Girgala samozřejmě nebavila. Mluví se tam většinou o tom, co už dávno ví, nebo o tom, co mu připadá naprosto stupidní. Kromě toho mu vadí, že se nemůže pouštět do diskusí. (Že umí mluvit, je totiž tajemství.)
Girgal dokáže svou inteligenci využít i pro vlastní obranu: "Vzpřímil se v jámě na zadních nohách a vyslal proti lykáonům kletby, jako by to spílal člověk. Girgal měl hluboký, huhlavý hlas a vlkouni zděšeně odskočili zpět. Girgal si všiml, že nedaleko leží vřetenní kost sviňoucha, zbavená již masa a šlach a poskočil po zadních nohách k ní. Zdvihl ji k ramenu, přiklonil hlavu a napodobil syčivý zvuk střílející vzduchovky. Lykáoni sklopili uši, stáhli ocasy a dali se zděšeně na útěk." (Křesadlo, 1992 b, s. 116) Psík se vyzná i v přírodopisu a snaží se své vědomosti zužitkovat při plánovaném vylepšování planety: "Girgal uvažoval, že při dostatečně silném zdroji světelné energie - a to by se po elektrifikaci země dalo snadno zařídit, by se zde mohly pěstovat různé zelené rostliny z pohraničního pásma mezi světlem a stínem. Jistě by se zde daly pěstovat stromové přesličky, jejichž spory byly tak důležitou součástí alkounského hospodářství a kterými se např. rohouni a moroňové živili téměř výlučně. Kmeny přesliček by mohly poskytovat dřevo k různým účelům, a máte to. Ovšem k těmto účelům by bylo lze využít i tepelné energie horkých pramenů. Kdyby bylo lze získat autoritu a pracovní síly, dal by se alkounům zařídit mnohem příjemnější život. Možnost, že by se jim to mohlo vnutit zpočátku i proti jejich vůli, se Girgalovi nezdála nijak bláznivá ani anethická. Účel světí prostředky." (Křesadlo, 1992 b, s. 170) Zároveň se zde objevuje i motiv obecně prospěšného násilí. Budoucí blaho národa především!
V románu nechybí ani odraz Křesadlovy záliby v technice. Girgal je nejen znalec - teoretik, ale své poznatky dovede využít i prakticky (ostatně jako všechny postavy Křesadlů - inteligentů). Sestrojí destilační přístroj na výrobu alkoholu, zkonstruuje ponorku, alkouní masku, ledacos opraví,... "Prvním klíčem k tomuto dalšímu převratu a obratu událostí bylo to, že v troskách Forbesova kosmického plavidla Girgal nalezl údržbářského robota. Tohoto robota se mu podařilo spravit a uvést opět do chodu, ale v jakémsi předvídavém rozpoložení mysli o něm nic neřekl Forbesovi. Robot měl mnoho výtečných technologických programů a mohl být zapojen na centrální počítač, který jich obsahoval ještě mnohem více.
Měl zařízení na výrobu nástrojů a přístrojů a na výrobu různých tovarů z dodaných surovin, např. křemíkových destiček pro roboty a počítače. Oživením centrálního počítace a robota se Girgal technokraticky přesunul prakticky na úroveň současné futuristické zeměkoule." (Křesadlo, 1992 b, s. 208)
Autor samozřejmě neopomene své poznatky psychologa: "Později za demokracie i nyní za osvícené diktatury bylo možno též hlásat různá učení jiná než hierofantské nebo o hlíně v hlavě. Způsoby, jak si alkounští filozofové představovali principy inteligentního chování, byly neobyčejně rozmanité, bizarní a stupidní.
V tom se nelišili od psychologických názorů dnešního
lidstva, s tím rozdílem, že alkouni neměli ještě k dispozici teorii
autoregulačních systémů, matematickou logiku atd., a tak tedy měli pro svou blbost
jistou výmluvu či omluvu. Proto také jim, podobně jako většině dnešních
pozemských psychologů, psychiatrů a filozofů, nebylo možno vysvětlit, na jakých
principech pracují roboti, počítače, a tedy zřejmě i živé organismy. S tím
rozdílem, že tito pozemští učenci přijímají fakta o robotech jako pravdivá a
daná, protože potvrzená každodenní zkušeností, i když většinou nejsou ani za
prase schopni postřehnout, o co jde v útrobách těchto systémů." (Křesadlo,
1992 b, s. 233 - 234) Tak, jako v ostatních knihách, vidí Křesadlo i tady závažné
nedostatky
v práci svých kolegů, pozemských psychiatrů a psychologů.
Zajímavé je, jak snadno a rychle ovládá Girgal jazyk Alkounů (Kpwekpwoků). "Naštěstí neovládal jazyk Kpwekpwoků zcela dokonale, neboť mu některé jeho krákavé a kvákavé zvuky působily potíže při výslovnosti. Naopak gramatika kpwekpwokského jazyka byla jednoduchost sama, takže ji Girgal záhy znal lépe než sami méně vzdělaní Kpwekpwokové. Nicméně Girgalova neschopnost imitovat přesně všechny zvuky řeči se zdála Schrlovi dostatečnou známkou inferiorní inteligence, a tak mohl Girgal věrohodně předstírat i nižší chápavost, když se chtěl vyhnout nepříjemným otázkám, jako kde se naučil mluvit, odkud pochází a podobně." (Křesadlo, 1992 b, s. 63) Zde je vidět další shoda Girgala s Křesadlem (spisovatelovy obrovské znalosti cizích jazyků). Křesadlo se však nezabývá pouze současnou podobou jazyků a písem, ale ovládá i jejich starší (či vůbec první) verze. Zvládá starou řečtinu stejně jako starou češtinu, hlaholici,... Podobně se zvídavý Girgal naučí staré alkounštině, což mu dopomůže k získání velmi zajímavých informací: "Potom, když už jsem byl v paláci jako vlastně tajný ministerský předseda, našel jsem v tajném sklepě - tam, co je teď pochován Forbes - našel jsem bronzové desky a původní verzi Svatých Desek - proto se totiž zřejmě jmenují Desky, i když to nikdo neumí vysvětlit, nebo spíš nechce - původně to měli prý všechno vystaveno na hlavním náměstí v R-r-ku - no, musel jsem se napřed naučit starou alkounštinu a luštit to původní písmo, no copak, paměť jsem měl dobrou vždycky - no, tak tam bylo, že původně bylo Velké Světlo a dvě Malá Světla, ale pro hříchy alkounů že přišla velká katastrofa - a Velké Světlo zaniklo - no, něco už jsem tak matně věděl ze studentského období - původně se asi Pav alfa 2 točila kolem své osy zhruba tak, jako se dneska točí Kwok a bylo - to si ani nedovedeš představit - všude jako při hodně silných lampách, ale i teplo - zvlášť tady kolem rovníku - ale ten náraz komety zřejmě změnil poměry, takže teď se Pav alfa 2 otočí kolem své osy jen jednou za jednadvacet jednotek obratu Kwoku - čili za dobu svého oběhu kolem Pav alfa 2 - a a proto je Alkonie pořád ve stínu - studená a tmavá." (Křesadlo, 1992 b, s. 249 - 250)
Kupodivu v tomto díle nenajdeme mnoho pasáží věnovaných hudbě, favorizovanému to tématu autora. Není zde žádná rozsáhlá hudební skladba, ani teoretické pojednání, ale na jednom místě se vztah k muzice přece jen objeví. Jde o fanfáru pro alkounského vůdce : "Zvuk šnečích lastur si představme jako dutý a poněkud prdlavý, jako když trumpeťák s výborným nátiskem se producíruje a hraje na kropicí konev nebo na rouru vysavače.
Troubení na šnečí lastury a bubnování bylo bojovou tradicí z doby Revoluce, ale nyní bylo zušlechtěno. Vznešenou velitelskou fanfáru, kterou jsme právě vyslechli, složil dvorní pěvec Pipurkor, podivuhodně přečkavší všechny dosavadní změny režimu. Nyní stál zbožně a nesmlouvavě ve službách Robotného Alkounstva." (Křesadlo, 1992 b, s. 199)
Tématem "navíc" je Girgalův silný vztah k rodině. Kynantrop si najde psí přítelkyni Lykáonu, která je velmi obětavá, přátelská, praktická, shánčlivá, moudrá, věrná,... Zkrátka ideální žena. Nemohu se ubránit dojmu, že zde autor opěvuje vlastní manželku. Girgal má se svou psicí čtyři štěňata, podobně jako čtyři Pinkavovic děti. Tři jsou pejsci, jedna je fena. (Pinkavovi mají jednu dceru a tři syny.) "Bruk nedovedl slovo Lykáony vyslovit, spojení ao mu dělalo potíž. Proto mu Forbes řekl, aby jí říkal Lupulla. Lupulla se podobala pozemskému špiclovi, ale neměla zakroucený ocas. Měla hustou bílou srst, poněkud jako namodralou, špičatý čumák, krátké vzpřímené uši a našikmené oči. Podobně vypadá taky sibiřská lajka. Další čtyři psíci se zdáli značně mladší. Z nich Xant byl zvíci asi irského teriéra, kterému se celkově i podobal. Byl drsnosrstý, s ježatou hubou a měl polovzpřímené boltce. Barvu měl hnědavou jako kakao. Vynikal značným sebevědomím a měl sklon ostatní pejsky ovládat, pokud se ovšem dali. Další člen Forbesova soukromého psince byla nízkonohá psice, zhruba připomínající jezevčíka. Měla dlouhé svislé uši, porostlé dlouhou srstí a rovněž hodně srstnatý ocas. Čumák měla zahnutý dolů, podobně jako bedlingtonský teriér. Celkovou barvu měla medově žlutou, dlouhá srst na uších a ocasu byla tmavší. Na tomto medovém podkladě byla drobně tmavěji strakatá, asi jako dalmatinec, ale hnědožlutě, ne černobíle. Forbes řekl Brukovi, že se jmenuje Skylla, což tento dovedl kupodivu dobře, i když ptačím způsobem vyslovit. Skylla byla tzv. ostrého temperamentu, jak tomu pozemští kynologové říkají, tj. popudlivá, a neustále tence ňafala a kníkala. Další Forbesův pes se velikostí podobal Xantovi, ve skutečnosti byl nepatrně vyšší. Vypadal trochu jako pudl, což nebylo divu, protože pudlovití psi se na Alkonii pěstovali pro vlnu. Tvořila základ oděvního průmyslu. Pes tedy byl porostlý tmavohnědou kučeravou srstí, ale čumák měl na rozdíl od pudla porostlý jen krátkou hladkou srstí. Uši neměl svislé jako pudl, ale vzpřímené, kulaté a chlupaté jako čivava nebo skajteriér. Ocas měl zatočený nahoru a rovněž kučeravě kosmatý. Forbes řekl Brukovi, že se pes jmenuje Jer. Pátý pes ministerského předsedy byl největší ze všech. Byl hnědavé barvy a celkově se podobal loveckému psu, např. ohaři. Měl hladkou srst, svislé uši, rovný ocas a poněkud zašpičatělý čenich s kulatým čelem. Měl velké tlapy a celkové štěněcí proporce a chování. Tento pes se nazýval Pav, zřejmě podle pozemského názvu planety, na níž ležela Alkonie." (Křesadlo, 1992 b, S. 219 - 220)
Nejstarší ze sourozenců získal po otci jméno Xant, resp. Václav. Měla jsem možnost vidět paní Pinkavovou se všemi čtyřmi potomky při vernisáži knihy Astronautilia, a tak budu vycházet z postřehů tehdy získaných. Nejstarší Václav režíroval celý večer a ostatní sourozenci se od tohoto vousáče ("ježatá huba"?) nechali řídit. "Nízkonohá psice" tady zastupuje nejmenší Křesadlovo dítko - drobnou a milou dceru Evu. Sestřih jejích vlasů "mikádo" se z kynologického pohledu promítne do dlouhých svislých uší. Pudl ztvárňuje tichého tmavovlasého kudrnáče Jana, autora otcovy busty. Pav bude Pavel, který na mě působil dojmem nejmohutnějšího a zároveň nejrozpustilejšího člena rodiny, typický český Honza. Pav je název rodné planety štěňat.
Pro srovnání cituji z článku Pinkavovy kolegyně Aleny Čechové: "Pinkava HRDÝ OTEC: s kočárkem, nezbytnou cigaretou v koutku úst. Pocházel z katolické rodiny a rodina pro něj byla tím, co chránil a střežil s láskou ne nepodobnou té, kterou dává svému hnízdu jeho ptačí jmenovec. Do exilu odvezl všechny, klinické báje mluví i o rodinné zvířeně. Svým dětem pravidelně administroval výkonové testy a šťastně se chlubíval jejich dobrými výsledky." (Čechová, 1995, s. 12)
Kromě stylizace autora v psíka, promlouvá v knize spisovatel také sám za sebe. Jde o situace, ve kterých cítí potřebu srovnání s dnešním pozemským životem. (Většinou je to kritika současného světa lidí, jejich způsobu zábavy, života, nakládání s vědomostmi,...) "Wilhelm Busch, jak shledáváme i na dalších jeho seriálech, je evidentně praotcem nejen comics, ale i německého smyslu pro humor. Například jak dělali ze Židů v koncentrácích eisstatuen. Postavili vězně na mráz a polévali ho z hadice tak dlouho, až zůstal stát zmrzlý jako jakýsi příšerný sněhulák. Tímto způsobem zahynul např. katolický publicista Alfred Fuchs. Představa člověka pokrytého rampouchy je sehr komisch a velmi buschovská, jak potvrdí každý, kdo jeho "comics" z doby zhruba F. L. Věka zná." (Křesadlo, 1992 b, s. 142 - 143)
Románový triptych Obětina se skládá ze tří samostatných knih, které jsou spojeny tématem (oběť), autorem (Jan Křesadlo) i existenčně (Kniha 1 je dílem začínajícího autora Jindřicha Henryho, který se v Knize 2 snaží svůj text udat, a to i za přispění Ronalda Jakeše, autora Knihy 3.).
Ronald Jakeš je v této knize vlastně Křesadlem na druhou. Křesadlo je autorem trilogie a zároveň je Ronald Jakeš autorem jednoho dílu této knihy. Křesadlo se nejen ke své autostylizaci přiznává, ale prozrazuje i způsob dešifrování svého pseudonymu: "Příteli, víte, co je to anagram? Koukal jako bulík. Tak povídám, najděte si to v naučném slovníku, jestli umíte totiž číst. A pamatujte si záhadnej kód: pět, dvanáct, tři, devět, jedenáct, deset, jedna, dva, čtyři, sedm, osm a šest." (Křesadlo, 1994, s. 155) Nevím, byl-li si schopen daný otrapa šifru zapamatovat, ale řešení rébusu je nasnadě. Písmena ve jménu "Jan Křesadlo" si označíme číslicemi 1 - 12 (háček je chápán jako samostatný znak následující po písmenu "R"). Ronald Jakeš lze pak přepsat takto:
5, 12, 3, 9, 11, 10 1, 2, 4, 7, 8, 6.
Anagram je důkazem autorovy záliby v šifrování a utajování všeho druhu.
Vlastní Obětina je psána er-formou, autor je tedy tím, kdo vypráví, aniž sám zasahuje do děje (vyjma postavy Ronalda Jakeše). Někdy se však tradičně křesadlovsky neudrží a něco podotkne: "Samantha se předklonila hluboko dopředu a vystrčila na diváka zadnici se vším příslušenstvím - podobně jako ta ženská na tom obraze za Vaculíkem, jak sedí u psacího stolu, na zadní straně obálky knihy Jaro je tady /Index 1988/, jestli ji náhodou nemáte nebo neznáte. Z čehož, milý čtenáři, jasně plyne, že na tom nic není, nýbrž že jde tudíž o pohled jaksi již oficiální, literárním velikánstvím posvěcený a vykoupený, a tedy se, prosím, nešokuj a morálně neindignuj." (Křesadlo, 1994, s. 290)
Jindy čtenáři dokazuje, že být spisovatelem není jeho jediným koníčkem: "Máša se zaposlouchala a poznala Bachův šestý Braniborský koncert, ten na ty violy, dvě da braccio a dvě da gamba, plus cello, kontrabas a cemballo a continuo. Byla unavená (dala se přece jen už druhý den do uklízení doktorovy vily) - a tak jenom ležela a poslouchala. Poslechla si tak celou první větu, ale potom už to nemohla vydržet a odebrala se dolů, aby lépe slyšela svou oblíbenou větu druhou Adagio ma non troppo, kontrapunktický trojzpěv viol a cella, zatímco gamby odpočívají a cemballo podpírané basou vyplňuje prázdný prostor hvězdnatě třpytivými akordy - hudbu, která dává naději, že snad přece jen je někde nějaký Bůh, moudrý, milosrdný a laskavý, že snad přece jen je nějaké vykoupení z tohoto krutého a absurdního světa, z tohoto těla a duše hříchu a smrdutosti. Máša sešla dolů, posadila se do křesla v nóbl zařízeném doktorově sitting roomu a zaposlouchala se do dobrozvěsti tomášského kantora:" (Křesadlo, 1994, s. 259) Pasáže o hudbě jsou ale tentokrát spojeny s exhibicionistickým sebeukájením ženy. Tak to totiž Jindřich Henry vyčetl z knih věhlasného spisovatele Menturely (Milan Kundera), a přes tuto zálibu chce u Menturely dosáhnout přízně.
Velký prostor zabírají i úvahy o psychologii a psychoterapii. Křesadlo kritizuje diagnózy a postupy některých svých kolegů (hlavně v Anglii): "Ale ani v blázinci pořád nic nepoznali, protože to bylo v Anglii. Označili její nemoc jako depresi, dali jí sice nějaké pilulky, ale špatné, řekněme clomipramine /to dělají pořád!/, a zároveň zahájili intenzívní psychoterapii jak s ní, tak s jejími rodiči, z čehož byl hlavně její kožený, úřednický otec úplně divoký, až se nakonec vzbouřil. Pochopitelně to nepomohlo, jak taky jinak. Co by bývalo pomohlo, kdyby s tím totiž začali včas, hned jak Samantha začínala být divná, by byl nějaký chlorpromazin nebo jiný lék z té skupiny, vybraný podle vyzkoušeného účinku na tuto individuální pacientku, plus trochu rozumného, laskavého, normálního lidského zacházení. Samantha totiž neměla žádnou adolescentní krizi identity, jak říkal napřed ten školní psycholog, ani depresi z konfliktu s autoritou otce, jak říkali potom v tom špitále, ale simplexní schizofrenii, abyste věděli, jenže to není žádná dvojitá osobnost, jak si představují žurnalisté a po nich někteří literáti, on to není šťastně zvolený termín, znamená to vlastně dezintegraci duševních funkcí." (Křesadlo, 1994, s. 285) Na jednom místě se Křesadlo dokonce snaží udělat "soudným čtenářům" jasno v historii léčení bláznů: "Koncem osmnáctého století s pokračujícím osvícenstvím a humanismem změnil se nikoli názor na podstatu bláznění, ale přístup k bláznům a taktika, jak je léčit. Místo řezání a poutání, točení v rotační bedně, až omdleli a podobně se je teď psychiatři snažili přesvědčit pomocí důvodů a důkazů. Brzy se zjistilo, že to nefunguje, i začaly se vymýšlet různé taktiky na principu jakéhosi žulení. Např. měl-li pacient bludné přesvědčení, že někoho zabil, uspořádal se s ním jako soud, který ho zprostil viny atp." (Křesadlo, 1994, s. 278) Jan Křesadlo zamýšlel napsat průvodce laiků po psychologii. Tuto knihu již bohužel nestačil dokončit.
Najdeme zde i kus Křesadlova mládí: "... já jsem býval takový jemný introvertní mladík, to byste neřek. A ta epizoda v kapitole H je taková jako reminiscence na mou tehdejší mentalitu nebo duši - melancholicky nostalgická, chcete-li. Já bych řekl, že tak, jako člověk věkem oškliví fyzicky, že oškliví i jeho duše a jeho prožívání. Já bych to ilustroval právě na tom kontrastu v té kapitole H a třeba s tím typicky jakešovským, ironicko-cynickým pohledem na erotiku v kapitole I - a do jisté míry i v L a M. Ale řeknu vám, že se mi po té mladistvé takové jako čistotě stýská - inu, co se dá dělat. Ale tak jsem to tam aspoň zamontoval, jako takový nostalgický tribut, v tom H." Křesadlo, 1994, s. 246) Nejde o popisné části a vzpomínky, jak je tomu např. ve Vara guru, ale spíš o citovou stránku věci.
Oblibu v šifrování a ve hře s jazykem potvrzuje podtuřínština: "Ale poterestat ji musíme, a jako? Tako, aby to vedlo ku jistej nápravě. Neleze Marenu soudovat za každý její prečin, protože tých je beze početu. Je šak treba jít věci na koren. A tu je tará pravda, že činy pocházejí ze povagy a povaga anebo nátura pochází ze reči. Marena mluví světáckým způsobem, katerý zeměkečuje povagu. Proto právě je povaga nás, poduteréneckých goralů taková ryzí, že jsme vymýtenuli ze naší reči šechny ogyzdenky a vredy. Nebo základem veškera dobra a nedobra je reč.
A proto poteresetáme Marenu po setarodávném obyčeji, jako se odedávena robí tým, katerí perznujou naši goralskou reč! Rada tareců rozegodla, že Marena Gubernátová bude verejno bita na golou perdel metelou, pětadvacet ran, a bude jí narízeno od terajšeka mluvit právno. Její pes Bubák katerégo obojek má teraz na potupu na kerku, bude šak na výsetragu odeselaný gore na salaš, aby se naučil glídat ovece a být užitečený." (Křesadlo, 1994, s. 220-221) Hra s nářečím byla inspirována statí filozofa Ladislava Klímy (1878 - 1928) "Vředy na českém jazyce", která vychází z názoru, že je-li jazyk odrazem duše národa, lze změnit národní charakter změnou jazyka: "Proto, dovozoval písař Klimeš, je třeba odstranit z češtiny přílišné měkkosti" infinitivy na -ti, jakož i vůbec všechna ď, ť, ň, dále nahradit změkčilé h původním g, pokud možno zredukovat šeplavky ž, š, c, č, odstranit zbytečnou hlásku ř, která ostatně sama mizí již na východní Moravě. Dále je naopak třeba odstranit i přílišné tvrdosti a hromadění souhlásek, tj. slova jako zhltl, zhrdl, ztvrdl, smrskl, smršť, prsť, prst, apod. a vložiti v ně eufonizující vokály, tedy: zheltel, zherdel, zetverdel, sesmerskel, secverkel atd.
Rovněž, dovozoval filozof Klimeš, je třeba upravit českou syntaxi, např. odstranit nemožný genitiv záporu, jenž vyjadřuje českou a vůbec slovanskou polovičatost, na rozdíl od radikální rozhodnosti ušlechtilejších národů, jako jsou např. germánské. Praví-li Čech: není ho tuto, dovozoval K., posilňuje se z korbele, neodvažuje se vlastně přítomnost příslušné osoby popřít úplně: výraz není ho tuto znamená vlastně není ho tuto určitá část, kdežto alternativní: on tady není popírá přítomnost příslušné osoby kategoricky a absolutně, tedy správně mužně. Proto jest v zájmu vývoje českého charakteru třeba odstranit rovněž i genitiv záporu, jakož i jiné znemužňující gramatické konvence." (Křesadlo, 1994, s. 214-215)
Myšlenka o "zmužnění" národa pomocí reformy jazyka nevypadá neuskutečnitelně, ale uvedení jejích zásad do praxe působí spíš opačně. Jazyk zní směšně, archaicky a celkově dost hloupě.
Zájem o starou češtinu dokládá citace z Dalimilovy kroniky (historie o Neklanovi):
"Jest-li však múdrý udaten,
veš jeho skutek nematen.
takový se nebojí mar,
a to je zvláštní boží dar,
neb se ten rovná kniežatóm.
Všej země čest stojí na tom." (Křesadlo, 1994, s. 317)
Křesadlo (Ronald Jakeš) zde pomáhá jinému spisovateli (Jindřich Henry) se zintelektuálštěním knihy překladem určité části do latiny (podobně ve Vara guru pomáhá Pulena Švamenberkovi): "to nikde neříkejte, že jsem vám to dělal já! Vono je to přece jen dost pornografický, hlavně to Intermezzo tři v těch leoninskejch hexametrech - já bych jako chtěl v tomhle směru zůstat anonymní - sice to asi už málokdo bude schopnej přečíst, ale někerý ty starý austrokatolíci latinsky eště uměj - " (Křesadlo, 1994, s. 158)
Objevuje se tu kritika vkusu soudobé společnosti: "To je fakt, že celej román v tassovskejch oktávách by už dneska asi těžko kdo uměl napsat, ale co tomu bude říkat kritika, to si nedovedu dost představit. Podívejte se, takovej tradiční formální skill - to je dneska spíš na škodu a na překážku." (Křesadlo, 1994, s. 158)... "Tak já počítám, že s tím vaším románem rýmovaným vy musíte narazit, protože to voni nesnesou. Jakou to veme konkrétně formu, to bych se předvídat neodvažoval, ale že to ňák zničej, nebo se aspoň pokusej, to bych tedy považoval za jistý." (Křesadlo, 1994, s. 159) Křesadlo často ve svých knihách odsuzuje úpadek klasického vzdělání u nás, s čímž souvisí i vkus lidí a způsob trávení jejich volného času.
Jaksi "navíc" je zde reflexe na Sametovou revoluci 1989. Ronald Jakeš dojatě medituje o tom, jak se najednou změnila perspektiva a všechno vypadá úplně jinak: "Je to krásný, říkám vám. Nebo, že jó, ta jeho (Kunderova) základní teze, že nikdo není za nic zodpovědnej, že nejsou žádný povinnosti nebo normy - že je to všechno prostě volný, nezávazný - no a ten (Dalimil) tady naopak říká, že každý člověk je zodpovědný za všecko, za každého - však to jistě víte - čili to jsou úplní antagonisté. Ale teď! Teď je každému dneska jasné, kdo má nakonec pravdu! Že základní lidskou ctností je právě zodpovědnost vůči řádu bytí." (Křesadlo, 1994, s. 317) Možná to každému jasné je, ale málokdo se tím řídí. Změnila se nám sice od základů společnost, ale je-li nyní ctnostnější, toť otázka. Spíš to u nás teď vypadá jako v nové Alkonii: "Jak už to tak vždy bývá, měli se velcí hajzlové všech kategorií dobře dál i za demokracie, kdežto poctivci byli dále utlačováni." (Křesadlo, 1992 b, s. 212)
Román psal Jan Křesadlo v roce 1986 ve svých šedesáti letech a stylizuje se zde do postavy prošedivělého starce s typicky křesadlovským knírem, s výrazným orlím nosem, s nezbytnou pokrývkou hlavy (v knize loupežnický klobouk) a s celkově omšelým zevnějškem. Jednak k postavě flašinetáře jaksi neoddělitelně patří image chudáka (jinak by si totiž nic nevydělal), jednak se u Jana Křesadla objevuje averze vůči naparáděným oblečkům (móda a konvence Pinkavova dětství) a v neposlední řadě je takový člověk tím nejsvobodnějším na světě. Je to bosý tulák, přírodní člověk nezávislý na majetku a na společnosti.
"U jednoho z domů totiž stál flašinetář, jací jinde po světě zřejmě už vyhynuli. Byl to rovněž již stařec, oděný způsobem spíše italským než španělským, jak se tradičně sluší na flašinetáře, totiž v jakýsi jakoby loupežnický klobouk doplněný ošumělým civilem a bez bot." ... "Tvář starcova, zdobená mohutnými, dosud černými kníry, které svou pouhou tvářností vysvětlovaly, proč se jim italsky říká "i baffi", byla rovněž neklamně latinská." (Křesadlo, 1995, s. 183)
Flašinetář je člověk ž i j í c í hudbou a díky hudbě. Ačkoli se Jan Křesadlo hudbou přímo neživil, byla jeho velkým koníčkem. V hudbě - teorii - se perfektně vyznal, vedl pěvecký sbor londýnských Čechů Hlahol, dokonce i sám skládal, což se objevuje i ve stylizaci flašinetáře.
Flašinetář je výjimečný inteligent, moudrý stařec, jenž na základě znalostí matematiky a poezie Pabla Nerudy sestrojil unikátní "nerudogen", tj. flašinet, který dovede napodobit nerudovskou poezii. Zde je opět paralela mezi Janem Křesadlem - flašinetářem a Janem Křesadlem - Václavem Pinkavou. Václav Pinkava se totiž zabýval i matematikou, konkrétně logikou. (Formulace jednoho ze zákonů logiky.)
Flašinetář je inteligent tajemný, skrytý. Od takového flašinetáře se očekává, že bude úslužného chování a jediným, co musí nutně ovládat je právě flašinet. Klikou se mimochodem musí umět správně točit: "Normálně vyžaduje flašinet zvláštní točení trhavé, respektující rytmus skladby, což opět chce muzikálnost a cvik, nebo z toho jinak nic není, pouze jakési bručení a kvičení." (Křesadlo, 1995, s. 196)
Křesadlův Flašinetář však bravurně ovládá angličtinu,
je manuálně zručný (flašinet sestrojil sám), pohotový, má
přehled o politice, lexikologii, dokáže vysvětlit svůj původ,... Zkrátka je to
Křesadlo sám. "Flašinetář se však zdál jakýmsi tajným inteligentem, nebo
něčím na ten způsob, anať z jeho nástroje se nyní linula Schubertova píseň
Drüben in dem Dorge steht ein Leiermann, und dreht seine Leier so schnell, wie er kann,
což jest, jak známo, poslední číslo z cyklu Die Winterreise na slova Wilhelma
Müllera." (Křesadlo, 1995, s. 184) "Flašinetář tedy přestal točit a Brian
O´Brian se ho zeptal, jak se jmenuje, pochopitelně anglicky. Flašinetář kupodivu
odvětil touže řečí a hbitě žvatlal, i když s poněkud latinským přízvukem,
takže dosti nepolykal nepřízvučné samohlásky, to však Brianovu uchu v dané situaci
znělo příjemně exoticky. Flašinetář vysvětlil Brianovi, že se nazývá Juan
Yescas y Clementi a dovodil, že jeho matka pochází z rodiny
italských vystěhovalců do Latinské Ameriky, jako např. taky třeba bývalý
argentinský diktátor generál Galtieri, on však naopak fašistou není, leč odtud
však i na konci slova Clementi." (Křesadlo, 1995, s. 184)
"Vzápětí nato však don Juan Yescas Brianovi sdělil, že jeho flašinet není jen tak obyčejný nástroj, nýbrž poslední výkřik technologie. Tento flašinet, vysvětloval kolovrátkář, obsahuje kromě normálního flašinetového zařízení ještě další, založené na silikonové mikrologice. Jde o druh počítače ke zvláštnímu účelu a mohli bychom ho vhodně nazvat nerudogenem. Na základě důmyslných logických obvodů a rozsáhlých pamětí generuje totiž stroj poezii ve stylu laureáta Nobelovy ceny, nedostižného Pabla Nerudy.
Tento program jest usnadněn, vykládal potulný kybernét, zejména tím, že poezie Pabla Nerudy se jednak nerýmuje, jednak nemívá ani přesný rytmus.
Co se týče významu, jde o volné představy vycházející z principu surrealismu, i když poněkud organizovanější. To lze napodobit na aleatorním principu výběru slov, přičemž je však třeba zachovat některá ideologická spojení a preferovaná slova, jako la revolución, el pueblo, Stalingrado, el ejercito rojo apod. Jedinou obtíží při programování byla bohatost španělského slovesa a existence gramatických rodů, jinak by bylo možno použít přímo programů vyvinutých na generování moderní anglické poezie, jaké bývají zhusta uveřejňovány v různých mikropočítačových časopisech pro školní mládež. Tento program však bere v úvahu nejen složitější španělskou gramatiku, ale také zmíněné již shluky představ, a to na základě stupně konektivity asociovaných slov." (Křesadlo, 1995, s. 184 - 186)
Jméno Juan Yescas je španělské a přeloženo do češtiny znamená Jan Křesadlo. "Y" je nejspíše přidáno pro zachování španělského duchu a "Clementi", to je obyčejný Klement - oblíbené jméno Jana Křesadla. Klementová byla Křesadlova babička, která vlastnila sklárnu v Radnicích u Plzně. (Podobně je tato inspirace obsažena i v románu Vara guru.)
Věta o vyhynulých flašinetářích je možná narážkou na úpadek klasického vzdělání ve světě všeobecně, kterýžto nářek se u Jana Křesadla objevuje dosti často. S odchodem starého flašinetáře odchází i nerudogen. Není zde žádný pokračovatel, flašinet v Nerudově ulici po tajemném starci zůstane, ale je přepnutý na hudbu. Génius nemá následovníka. Nikdo nepronikne do principu nerudogenu. Nikoho ani nenapadne, že by mohl být nějaký nerudogen ve flašinetu ukryt. Všiml si ho vůbec někdo kromě Briana? "U zdi před vchodem do hospody U dvou slunců stál opuštěný flašinet nerudogen. Záhadný Juan Yescas y Clementi, jak se totiž představil Brianovi, ale kdo ví, zda to bylo jeho pravé jméno, zmizel beze stopy i se svou opičkou drápkatou.
Jeden z účastníků slavnosti se k nástroji dobromyslně přiblížil a začal točit klikou. Kupodivu se z útrob flašinetu ozvala hudba, enigmatický flašinetář, zdá se, dříve než svůj nástroj opustil, přepnul ho z nerudogenu opět na muziku." (Křesadlo, 1995, s. 196)
Knihu "ilustroval a příslušný radovsko-šlitrovský styl se pokusil napodobit Kamil Troud". (Křesadlo, 1995, s. 4) Již samotné jméno nenechává čtenáře na pochybách, že jde opět o Jana Křesadla: "troud,-u m. snadno vznětlivá organická látka (zpr. zuhelnatělé plátno), jíž se užívalo při rozdělávání ohně křesáním. Hned si zaopatřila troudník, děti přinesly hadrů na troud. Něm. ... D zbytek, zpr. organické látky, rozpadlé, ztrouchnivělé, shořelé a p." (Příruční slovník jazyka českého, 1951 - 53, s. 256) Autor podotýká, že: "Malostranské scenérie byly kresleny víceméně zpaměti, takže jednak to tam možná někde dneska už tak nevypadá, jednak mohla kreslíři selhat paměť, za kteréžto možnosti se zde omlouvá. Nicméně doufá, že zachytil celkový charakter, na čemž pouze ve výtvarném modernu vskutku záleží." (Křesadlo, 1995, s. 4)
V šesti románech Jana Křesadla, na které jsem se ve své práci zaměřila, se objevuje, v rámci vymezeného tématu, řada shodných rysů:
Ve všech knihách se projevuje osobní vztah autora k hudbě. V románech o hudbě erudovaně píše (názory na J. S. Bacha v Obětině), hudbu s citem charakterizuje a popisuje (lastuří fanfára v Girgalovi), a nezapomíná ani na zpěv (krásná Květina francouzská píseň v Zámeckém pánu). Křesadlo zpracovává své praktické zkušenosti s hudbou. Již v mládí působil v katolickém hudebním kostelním semiundergroundu jako překladatel textů, výkonný zpěvák a skladatel, v emigraci dirigoval pěvecký sbor londýnských Čechů Hlahol.
Křesadlo se ve svých knihách neukazuje pouze jako milovník hudby, ale též jako zručný skladatel. Nejpozoruhodnější je jeho Requiem ve Vara guru. Skutečný Václav Pinkava složil řadu písňových cyklů i orchestrálních a vokálních úprav (např. Michny z Otradovic).
V každé sledované knize se objeví i Křesadlo - polyglot. Řečtina, latina, němčina, angličtina, francouzština, jazyk pálí... nic mu nečiní problémy.
Často se autor stylizuje do postavy s mimořádně vysokou inteligencí, někdy až hraničící s genialitou. (Geniální dirigent Klostermann - Fuga trium, nadaný Vilém Zurda - Vara guru...) Tuto zdánlivou sebechválu mu někteří literární kritici vyčítají. Nedomnívám se, že jsou takové výtky na místě. Tato stylizace u Křesadla vždy souvisí s teskným zjištěním, že se člověk barbarizuje a vzdělanost upadá. Daná stylizace vypovídá o touze vrátit ideálu "univerzálního vzdělance" jeho důstojné místo ve společenské struktuře. Křesadlo sám patřil k vymírajícímu a zmenšujícímu se okruhu intelektuálů "staré školy".
Verše se objevují v pěti románech. Autor neuznává trend "vertikální prózy". Tímto termínem označuje volný verš v té podobě, jak se prezentuje v poválečné české i světové literatuře. Aby dokázal, že i tento typ verše ovládá, vydal sbírku Vertikální spílání. (viz seznam literatury) V Křesadlově pojetí je básníkem ten, kdo dokonale ovládá všechny nuance sylabotonické i časoměrné poezie a příslušné veršové formy. Proto se z jeho strany tak vysokého uznání dostává J. Seifertovi a V. Holanovi. Sám Křesadlo ve své poměrně rozsáhlé (a celoživotní) básnické tvorbě dává přednost sonetu a se zálibou vytváří věnce sonetů. Přeložil do angličtiny i Seifertův Věnec sonetů. Často experimentuje se zapojením klasických veršových forem do prozaického textu (např. tassovské oktávy, jimiž je psána první část trilogie Obětina, homérský hexametr v parodii na sci-fi Hvězdoplavba).
Autor si se zalíbením pohrává s jazykem. Časté jsou různé typy šifrování - anagram Ronald Jakeš (Obětina), psaní slov pozpátku (Fuga trium), chlapský jazyk podeturénečtina, podvodná rytmická nápodoba posvátného indického jazyka (Vara guru) či španělštiny (La Calle Neruda), původní kódované jméno Girgala (Girgal),... Tajnosti a skrývačky - toť Křesadlova oblíbená hra.
Vliv civilního zaměstnání je patrný v popisech sexuálních
perverzí u některých románových postav. Nechci snižovat autorovu imaginaci, ale
základ těchto smutných příběhů je odvozen z jeho působení v ambulanci pro
sexuální deviace na psychiatrické klinice Karlovy univerzity v Apolinářské ulici v
Praze
i z praxe soudního znalce při procesech se sexuálními devianty. Na člověka bez
těchto otřesných zkušeností, na člověka s normální sexuální orientací působí
tyto pasáže až otřesným dojmem. Nepovažuji ale za správné, když se této
funkční složce věnuje nadměrná pozornost, protože pro Křesadla má význam jen
jako ironicky traktovaný doklad o morálním úpadku produkce jiných prozaiků, kteří
v honbě za senzací přehánějí frekvenci sexuálních motivů i detailnost jejich
provedení.
Kromě odlišností sexuálního chování si Křesadlo - psycholog všímá i dalších odlišností od psychického normálu. Nejvíce se o této problematice rozepisuje v Obětině, kde podává i stručný přehled přístupu k "bláznům" v dějinách. Často kritizuje moderní experimentální přístupy k psychicky nemocným. Kritizuje i své ziskuchtivé kolegy, jimž jde jen o to, aby obrali duševně nemocného o co nejvíce peněz. Kritika je namířena spíše proti zahraničním kolegům psychologům a Křesadlo naopak hájí "český" přístup. Křesadlo se vůbec snaží pozvednout Čechům sebevědomí a ukázat, že máme být na co hrdí.
Základní tón Křesadlových próz je kritický zejména vůči úpadku klasického vzdělání, úpadku umění souložit na výdrž, či úpadku lidských ctností. Křesadlo vidí - z odstupu emigranta - křivku české životní i kulturní úrovně stále klesat. (Jde o období čtyřicátých až šedesátých let. 1968 Křesadlo emigroval. Romány se ale většinou odehrávají v Čechách nebo ve fiktivním časoprostoru českou zkušeností zformovaném, autor je píše zejména pro Čechy a promítá do nich převážně své české zkušenosti.)
Křesadlo se často ukazuje jako zdatný překladatel, ať již jde o překlady z cizího jazyku do češtiny (německé básně v románu Zámecký pán, verše katalánského kněze Jacinta Verdaguera v překladu Msgr. Smítka - Vara guru), nebo naopak z češtiny do jazyku cizího (překlad Švamenberkovy práce do latiny ve Vara guru či překlad Skácelova čtyřverší do urogalštiny - Fuga trium). Křesadlo ve skutečnosti také pomáhal některým svým přátelům s překlady částí jejich děl (viz přílohy: dopis Jana Křesadla pro Janu Bendovou).
Jan Křesadlo, respektive Václav Pinkava, se zabýval i teoretickou matematikou. V souvislosti se svou prací v teorii neuronových sítí objevil třídu vícehodnotových logických kalkulů. V knihách toto nadání také najdeme, např. trojčlenkový přepočet výšky trpaslíka ve srovnání s průměrným člověkem (Fuga trium), pasáž o principu flašinetu - nerudogenu (La Calle Neruda), výpočty pohybů planet (Girgal).
Stejně tak ho zajímají (a zvládá je!) i další technické obory. Nebojí se práce s vymoženostmi moderní techniky, a co víc, rozumí i principu jejich fungování. Nevím, byl-li autor ve skutečnosti také manuálně zručný, ale jeho autostylizační postavy zručné jsou. Girgal ledasco opraví, Klostermann zkonstruuje orchestr jediného muže, Juan Yescas y Clementi sestrojí zázračný nerudogen...
Ze svého soukromí Křesadlo mnoho neprozradí. Ve Vara guru se vrací do míst, v nichž prožíval své dětství (prarodiče Klementovi, Radnice u Plzně). V La Calle Neruda se vztah ke Klementovým objeví opět - Juan Yescas y Clementi. Krásný vztah k rodině je v Girgalovi, kde Křesadlo ve zkratce charakterizuje skrze postavy štěňat své čtyři děti. Více prostoru věnuje manželce zosobněné, či lépe - zastoupené - věrnou a obětavou vlkounkou Lykáonou. Ženské části své rodiny (manželce a dceři Evě) vyslovuje, s laskavou ironií, poděkování za pomoc, kterou ho zahrnovaly při práci.
Fyzické ztotožnění se s postavami najdeme v textu románů, ale i v ilustracích, které dělal sám Křesadlo (viz příloha).
Typické znaky:
Proč autor vstupuje do svých děl? Vedly ho k tomu přinejmenším dva důvody.
První důvod je ryze subjektivní - Jan Křesadlo debutoval "posmrtně" ve svých osmapadesáti letech. (První román Mrchopěvci vyšel v Torontu roku 1984.) Měl za sebou velmi bohatý život - osobní i profesní - a měl tedy dostatek podnětů pro svá díla. Psát začal v důchodovém věku a psaní pro něj bylo způsobem, jak se vyrovnat s osamělostí emigrace. Nenajdeme tu žádné nářky nad ztrátou vlasti, přátel..., ale přesto je z Křesadlových próz cítit vlastenectví. Míním tím vlastenectví v původním smyslu slova. Nic zprofanovaného. Křesadlo opustil Čechy nerad. Byl příliš inteligentní a hrdý, než aby, byť ku prospěchu svému i své rodiny, vstoupil do strany, tj. přiřadil se "k té lepší půlce národa". ("Lidé byli nadšeni Ruskem, které vyhnalo ze země Němce, a protože viděli v české komunistické straně jeho věrnou paži, přenesli svou sympatii na ni. Tak se stalo, že se komunisté zmocnili v únoru 1948 vlády nikoli v krvi a násilí, ale za jásotu přibližně jedné poloviny národa. A teď dávejte pozor: ta polovina, co jásala, byla aktivnější, chytřejší a lepší. Ano, namítejte si, co chcete, komunisté byli chytřejší. Měli velkorysý program. Plán úplně nového světa, v němž všichni najdou své místo. Ti, co byli proti nim, neměli žádný velký sen, nýbrž jen pár morálních zásad, obnošených a nudných, z kterých chtěli ušít záplaty na roztrhané kalhoty poměrů takových, jaké byly. Není proto divu, že ti nadšení a velkorysí lehce zvítězili nad kompromisními a opatrnými a začali rychle uskutečňovat svůj sen, tu spravedlivou idylu pro všechny.") (Kundera, 1981, s. 14) I proto je Křesadlův vztah k renomovanému světovému prozaikovi M. Kunderovi kriticky rezervovaný.
Druhý důvod je objektivní a souvisí s Křesadlovou vypravěčskou technikou. Autor vychází z klasické anglosaské objektivizační tradice, sděluje čtenáři své "cosi" skrze syžet. Zároveň však děj neustále komentuje - zjevná autostylizace. Někteří literární kritikové ho označují za grafomana. Je to kvůli jeho břitkým poznámkám, nebo pro odlišnost a "nezařaditelnost" jeho děl? Právě to však tvoří osobnost Jana Křesadla!
I. Romány a povídkové cykly - vydané:
Mrchopěvci
(Sixty-Eight Publishers, 1984. Art-servis, Bestseller č. 4, 1990.)
Fuga trium
( Sixty-Eight Publishers, 1988. Host, 1990.)
Vara guru
(Sixty-Eight Publishers, 1989. Ivo Železný, 1991.)
Slepá bohyně
(Art-servis, Bestseller č. 6, 1990.)
Zámecký pán aneb Antikuro
(Ivo Železný, 1992.)
Dvacet snů
(Host, 1992.)
Zuzana a dva starci
(Ivo Železný, 1992.)
Girgal
(Ivo Železný, 1992.)
Ranč u Kotvy a hvězdy
(Ivo železný, 1993.)
Obětina
(Ivo Železný, 1994.)
La Calle Neruda
(Ivo Železný, 1995.)
II. Rukopisy:
Království české a jiné polokatolické povídky
(zasláno do Brna, otiskli jen část "Dvacet snů")
Rusticalia
(Parodie na český vesnický román, odehrává se v Podtuřínsku minulého
století.)
Kdesi aneb Pět povídek o emigrantech
(o českých emigrantech v různých částech světa)
Dům
(Román o polistopadových poměrech v Čechách. Místo lidí zde vystupují
zvířata. Vloženou novelu, na způsob zvířecího westernu, napsal pes.)
Noční kůň aneb Vysvobození Bernarda Perny
(Román na motivy protinacistického odboje za protektorátu. Vložená novela, od
"španělského" autora - Juan Carlo Pederal y Esclabón, byla přeložena do
slovenštiny záhadným mlynářským. Do hlavního děje je vložena ještě jedna
báseň, jejímž autorem je hlavní hrdina Bernard Perna.)
Skrytý život Cypriána Belvy
(Román o dokumentátorovi ve vědeckém ústavě, který zde musí uspokojovat
vědecké pracovnice, má přísně katolickou manželku, je tedy nucen chodit k
přijímání, hostie ale nepolyká, ale v noci tajně vrací do kostela. Do toho se
připletou satanisté...)
Kravex 5
(Román o poměrech v exilové literatuře. Odehrává se na kosmické stanici,
jejíž osazenstvo tvoří různí spisovatelé - Škvorecký, Kundera, Bondy, a také
sám autor pod pseudonymem Homér Křídlo. Na stanici je azyl pro laureáty ceny Ervína
Topolského. Homér se mylně domnívá, že je též laureátem, a tak tam pronikne
pomocí svého superinteligentního psa Hirkuly /Girgal/. Rukopis vznikl původně tak,
že Škvorecký oznámil Křesadlovi, že vyhrál cenu E. Hostovského, ale pak se asi
půl roku nic nedělo. Rukopis má Ivo Železný.)
Circus nezaměstnaných
(Nedokončený román o cirku nezaměstnaných. Fiktivní ostrov, chystaný atentát
na diktátora, touha po nastolení komunismu. Vystupuje zde také Graham Greene - pod
pseudonymem Greenham Gram, jako prototyp naivního západního pokrokáře.)
III. Kratší prózy - vydané:
Zpráva o skutečné události seběhnuvší se na planetě
Geomima
(Host, 1991. Fantasticko-parodická povídka s prvky sci-fi, osnovaná na pohřbu
Ivana Blatného.)
Blevor
(Art-servis, Bestseller č. 3, 1990.)
rukopisy:
Jeden den v životě Maxima Minimoviče
(napsáno 1995)
Metamorfózy Stanislava Hrču
(Slovenská novela. Ukázka v Tvaru č. 2/1995.)
IV. Poezie - vydaná:
Sedmihlásek
(Rozmluvy, Londýn 1988.)
Vertikální spílání
(Pražská imaginace, 1993.)
Instrukce, insinuace a invektivy
(Tvary, příloha Tvaru č. 1/1995.)
Hvězdoplavba
(Ivo Železný, 1995. Epos psaný homérskou řečtinou v hexametrech s paralelním
českým překladem v přízvučných hexametrech. Úvodní část je
v češtině. Slovníček moderních výrazů /z novořečtiny/, angličtina...)
V. Překlady:
Klement, K., Stucke, E.: A Wreath of Sonnets
(Sixty-Eight Publishers, 1986. Překlad Seifertova Věnce sonetů. Podepsáno
pseudonymem Klement. Společná práce Křesadla a jeho dcery Evy Stucke.)
Four Poems by Václav Pinkava
(Partisan Review, 1/1980.)
VI. Mnoho dalších drobností.
1984: Křesadlo, J.: Mrchopěvci. 1. vyd. Toronto, Sixty-Eight Publishers.
1990: a) Křesadlo, J.: Mrchopěvci. 2. vyd. Praha, Art-servis, Bestseller č. 4.
b) Křesadlo, J.: Fuga trium. 2. vyd. Brno, Host.
c) Křesadlo, J.: Slepá bohyně. 1. vyd. Praha, Art-servis, Bestseller č. 6.
1991: Fischl, V.: Kuropění. 1. vyd. Praha, Československý spisovatel. 184 s.
Křesadlo, J.: Vara guru. 2. vyd. Praha, Ivo Železný.
1992: a) Křesadlo, J.: Zámecký pán aneb Antikuro. 1. vyd. Praha, Ivo Železný.
b) Křesadlo, J.: Girgal. 1. vyd. Praha, Ivo Železný.
c) Křesadlo, J.: Zuzana a dva starci. 1. vyd. Praha, Ivo Železný.
1993: Křesadlo, J.: Vertikální spílání. 1. vyd. Praha, Pražská imaginace.
1994: Křesadlo, J.: Obětina. 1. vyd. Praha, Ivo Železný.
1995: Křesadlo, J.: La Calle Neruda. 1. vyd. Praha, Ivo Železný.
LITERATURA:
1935: Šalda, F. X.: O básnické autostylizaci, zvláště u Bezruče. In: Slovo a slovesnost 1, Praha. s. 13.
1937-38: Příruční slovník jazyka českého. II. díl. ČSAV Praha, Státní nakladatelství. s. 407.
1938: Ottův slovník naučný nové doby, dodatky, V. díl. Praha, Novina. s. 332.
1951-53: Příruční slovník jazyka českého. VI. díl. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. s. 256.
1984: kol.: Slovník literární teorie. 2. rozšířené vyd. Praha, Československý spisovatel. s. 36. (Macura, V.: autostylizace).
1986: Klimeš, L.: Slovník cizích slov. 3. upr. vyd. Praha, Státní pedagogické nakladatelství. s. 207.
1990: Debut s vavříny. Nositel literární ceny Egona Hostovského poprvé na domácí půdě. Reportér 5, č. 30/31, s. 43, 14.12., podepsáno -mk-
Fišer, Z.: Parodie na román. Moravské noviny 1, č. 46, s. 8, 15.11. /Recenze./
Kantůrková, E.: O generačních pocitech, objektivitě, autenticitě a jiných věcech. Literární revue 19, č. 5, s. 4-13, květen /Přehledová stať, mj. i Křesadlo, Jan./
Křesadlo, J.: Vlastní stručný životopis (brachyautobiografie) Jana Křesadla. Bestseller, č. 4, obálka s. 2-3, říjen.
Vondra, V.: Pozdní debut Jana Křesadla. Svobodné slovo 46, č. 238, s. 4, 11.10. /Rozhovor./
1991: Schneider, J.: Dvakrát padesátá léta. Literární noviny 2, č. 9, s. 5, 28.2. /Recenze, mj. o románu: Křesadlo Jan, Mrchopěvci, Praha, Art-servis 1990./
Schneider, J: Nejlépe je v blázinci. Tvar 2, č. 11, s. 14, 14.3. /Recenze./
Schneider, J.: Téma - sexuální deviace. Tvar 2, č. 13, s. 15, 28.3. /Recenze./
Železný, I.: S Janem Křesadlem o literatuře a jiném. Tvar 2, č. 17, s. 9, 25.4. /Rozhovor./
1992: Fišer, Z.: Křesadlo, Jan: Mrchopěvci. In: Slovník českého románu 1945-1991, Ostrava, s. 121-122, podepsáno zf /Heslová stať./
Heřman, Z.: Kámen do rybníka. Tvar 3, č. 45, s. 10, 5.11. /Recenze knihy polemizující s románem: Fischl Viktor, Kuropění./
Janáček, P.: Četba na druhou. Čtyřikrát vyšla v Čechách kniha Jana Křesadla. Lidové noviny 5, č. 189, příl. Národní 9, č. 33, s. 2, 13.8. /Mrchopěvci, Slepá bohyně, Fuga trium, Vara guru, recenze./
Janáček, P.: Umbertovo pravítko. Lidové noviny 5, č. 260,
příl. Národní 9,
č. 45, s. 2, 5.11. /Polemika s recenzí Jiřího Peňáse - Prostor, 29.10./
Marhounová, J.: Náš rozhovor se spisovatelem Janem Křesadlem. Čtenář 44, č. 2, s. 52-53.
Novotný, V.: Jak Jan Křesadlo podepisoval knížky. A co o tom při autogramiádě ve Fišerově knihkupectví říkal. Mladá fronta Dnes 3, č. 266, s. 11, 12.11.
Peňás, J.: Křesadlův princip slasti. Vydatný pokrm pro slabomyslné a defektní recenzenty. Prostor 1, č. 177, s. 10, 29.10.
Sůva, V.: Jako básník budu muset být objeven! Knihy 92 2, č. 38, s. 24, 5.10. /Rozhovor s Janem Křesadlem./
Jan Křesadlo, Vara guru. Literární noviny 3, č. 39, s. 5, 1.-7.10., podepsáno Šan /Recenze./
1993: Grimmová, M.: Vepři ve při a spol. Česká knihovna Nakladatelství Ivo Železný. Práce 49, č. 192, s. 7, 20.8. /Recenze, též o: Křesadlo Jan, Girgal./
Hlavatý, P.: Až příliš lidský pes. Knihu Jana Křesadla Eskapáda na téma science fiction Girgal vydalo nakladatelství Ivo Železný v edici Česká knihovna. Telegraf 2, č. 229, příl. Příloha, s. 8, 2.10. /Recenze./
Jungmann, M.: Prózy o česko-německých vztazích. Literární noviny 4, č. 29, s. 6, 22.7. /mj. i Křesadlo Jan, Zámecký pán aneb Antikuro./
Novotný, V.: Girgalovy cesty. PRO 3, č. 41, 41. týden, s. 48, 7.10.-13.10. /Recenze./
Peňás, J.: Na Křesadlově pitvorné planetě. Lidová demokracie 49, č. 173, s. 4, 29.7. /Recenze./
Peňás, J.: Pitvorná Zuzana. Lidová demokracie 49, č. 20, s. 4, 26.1. /Recenze./
Pět otázek spisovatelům. (Anketa Literárních novin), Literární noviny 4, č. 39, s. 14, 30.9. /Křesadlo Jan, Chvatík Květoslav, O své práci a plánech./
Šibrava, V.: Nejenom o vilných starcích. Nové knihy, č. 5, s. 3, 10.2., podepsáno VIŠ /Recenze./
Encyklopedický slovník, 1. vyd. Praha, Odeon. 1254s.
1994: Kafka, T.: "1984" po čtyřiceti letech. Literární noviny 5, č. 2, s. 7, 13.1. /Recenze./
Kolář, B.: Zaspíláno s přehledem. Hanácké noviny 5, č. 223, s. 5, 13.10., podepsáno -bk- /O setkání se studenty pedagogické fakulty a besedě v Muzeu umění v Olomouci 11.10./
Kupcová, H.: Jan Křesadlo - Vara guru. In: Český dekameron, Praha, s. 140-143, podepsáno kp /Heslová stať interpretační příručky s výběrovou bibliografií ohlasu díla./
Novotný, V.: Postmodernismus a romány Jana Křesadla. Slavia
63, č. 3,
s. 309-316 /Studie./
Novotný, V.: Rozverná antiidyla. Tvar 5, č. 14, s. 1, 4, 8.9.
/O české próze
a kritice pro roce 1989, mj. o díle Jana Křesadla./
Peňás, J.: Literární oběti Jana Křesadla. Mladá fronta Dnes 5, č. 111, s. 11, 12.5. /Recenze./
Píša, V.: Téma oběti? Tvar 5, č. 16, s. 19, 6.10. /Recenze./
Selvet, L.: Trojromán o románu anebo O orgasmu v literatuře. Rovnost 4 (109), č. 147, s. 6, 23.6. /Recenze./
Všetička, F.: Jan Křesadlo, Obětina. Alternativa 1, č. 3, s. 7, 10.11. /Recenze./
Všetička, F.: Vertikální spílání. Tvar 5, č. 18, s. 20, 3.11. /Recenze./
Panorama české literatury, 1. vyd. Olomouc. s. 398.
1995: Čechová, A.: Než se z pinkavy vyklube křesadlo. Nové knihy č. 46, s. 12, 6.12.
Kupcová, H.: Poslední rozhovor S Janem Křesadlem. Nové knihy
č. 46, s. 1
a 12, 6. 12.
Novotný, V.: Jan Křesadlo. Praha, Tvar, s. 2, Edice Tvary, sv. 7, podepsáno (vln) /Biografická poznámka k bás. sbírce (příl. časopisu Tvar, 6, č. 7, 6.4.), 32s./
Peňás, J.: Křesadlovy hvězdy. Lidové noviny, č. 33, s. 14, 19.8.
Šokarts, M.: Zajímavý pokus Jana Křesadla Obětina. Moravskoslezský den 6, č. 100, příl. Den, s. 3, 28.4. /Recenze./
Jan Křesadlo (1926-1995). Lidové noviny, č. 33, s. 16, 19.8., nepodepsáno /Stručný životopis a báseň "Konec léta" ze sbírky Sedmihlásek./
V čtvrtek 12. ledna seděli v zařízení jménem FROLL... Tvar 6, č. 2, s. 16, 26.1., nepodepsáno /Poznámka k otištěné básní J.K. O úpadku doby a k ukázce z jeho slovensky psané prózy Metamorfózy Stanislava Hrču./
Zemřel spisovatel Jan Křesadlo. Lidové noviny, č. 30, s. 13, 16.8., podepsáno (jps)
Po odevzdání diplomové práce a absolvování magisterských zkoušek jsem kontaktovala syna pana Václava Pinkavy, Václava Z. J. Pinkavu, který přesídlil do České republiky. Níže uvádím jeho postřehy k předmětné diplomové práci, které mi byly zaslány 14. června 1996 (citace není doslovná):
Panu Václavu Z. J. Pinkavovi za jeho postřehy i hodnocení mnohokrát děkuji. Škoda, že jsem se neodvážila kontaktovat jej před odevzdáním práce. Takhle někde v archivu leží diplomová práce s chybami. Slibuji, že pokud se někdy k dané tematice vrátím, což zatím (a někdy je mi to velmi líto) nevypadá, vše uvedu na pravou míru a včas využiji jeho laskavé pomoci. Omlouvám se oběma bratrům za komolení jejich jmen, snad mi odpustí.
Všem čtenářům přeji mnoho zážitků s díly Jana Křesadla a doufám, že je osloví tak, jako mě. Všichni, kterým jsem kdy knihy půjčila, byli doslova očarováni.
Jana Kárníková, roz. Bendová
karnikova@entre.cz